25. 9. 2017

Machinace


„Poprvé je smrt trápení. Podruhé už spíš jenom otrava.“ 


Autor: Hayley Stoneová
Série: Machinace (1. díl)
Překlad: Johana Eliášová
Nakladatel: Plus
Rok vydání: 2017
Počet stran: 360



Anotace:

Stroje byly stvořeny k tomu, aby lidstvu pomáhaly a zamezily veškerým válkám. Neúprosnou logikou ovšem došly k jednoduchému závěru: bez lidí žádné konflikty nehrozí. Nastává nemilosrdné vyvražďování, které lidskou rasu přivede až na pokraj vyhynutí. Během jedné ze záchranných misí umírá i Rhona Longová, symbol a vůdkyně odboje, ale dostává druhou šanci – jako klon, který si neuchoval skoro žádné vzpomínky. Nyní ji čeká nelehký úkol: všechny kolem přesvědčit, že Rhonina kopie není o nic horší než Rhona sama, ať už se to týká jejích citů, nebo schopnosti velet. Mezitím se ale stroje chystají na nehostinných aljašských pláních k dalšímu velkému útoku, jehož cílem nemá být jen zničení jedné ze základen odboje, ale něco mnohem děsivějšího. Hayley Stoneová ve své prvotině předkládá tradiční dystopické téma, které ovšem zpracovává nově a s nadhledem. Ústřední roli v něm hraje svérázná hrdinka, jejíž sarkastické glosy a ironické poznámky dodávají jinak pochmurnému románu odlehčený tón.

Můj názor:

Tahle kniha pro mě byla překvapením od samého začátku. Když jsem začala číst, byla jsem trochu zaražená, protože jsem očekávala přece jen více scifi - více strojů, více bojů a taktických věcí, víc politiky... a méně Rhony, ale zklamaná z knihy nejsem. Přinesla mi sice jiný příběh, než jaký byl očekáván, nebyl ale horší, než jsem doufala, že bude.

Na začátku hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu Rhona Longová zemře – a není to žádný spoiler, protože zemře na druhé stránce. A o pár stran později (asi o další dvě) se probudí jako klon. Základnu, na které se probudí, v zápětí přepadnou stroje a Rhona je během pár vteřin donucena prchat o život kamsi do mrazivé aljašské noci a čekat, jestli je dříve vyzvednou spojenci nebo dostanou stroje. Její duše v nově vypěstovaném těle má navíc značné mezery v paměti, takže start do staronového života není zrovna snadný. A to ještě netuší, co ji čeká…

Jako čtenář jsem se, spolu s Rhonou, ocitla v tom, co zbylo ze Spojených států Amerických. Přibližně šest let po tom, co stroje převzali iniciativu a rozhodli se zabránit válkám vyhlazením lidstva. Poslední zbytky armády a dobrovolníků se skrývají na tajných základnách a bojují za to, co z lidstva zbývá.


„Machinace. Tvrdé, hnusné slovo pro tvrdou, hnusnou dobu. Slušný název pro současnou éru, která začala, když se naše technologie obrátila proti nám a udělala rychlý proces s lidskými válkami, k čemuž ostatně byla zamýšlena. Až na to, že se jí to povedlo tak, že se stala nepřítelem, proti kterému se lidstvo muselo sjednotit. A přesto jsme ho neporazili“.


Myšlenka na to, že se lidstvu vymknou stroje z ruky a pokouší se ho vyhladit, není úplně nová. Už jsem několik podobných knih četla, ale nikdy z pohledu hrdinky – ženy a navíc ještě klona. A takový bonbonek navrch – oni ty stroje jen dělají to, k čemu byly naprogramovány – snaží se zabránit válce za každou cenu. Jenže válku vedou lidé a tak je až směšně logické to, že se stroje pokouší lidí zbavit. Vlastně to myslí dobře :). I jejich programátoři to mysleli dobře. Jenže cesta do pekel bývá lemována dobrými úmysly. Jako zápletka to zní naprosto fantasticky a začátek příběhu měl nakročeno na nadějné scífko.

Po čase se ale ukázalo, že to nebude úplně to, co jsem původně očekávala. 
Existuje žánr YA scifi? Pokud ne, tak tohle je první zástupce svého druhu, na který jsem narazila. Mnohem více než válka posledních zbytků lidstva proti stojům je zde probírán vnitřní život hlavní hrdinky. A pochopitelně i ten milostný, protože její láska, Camus, se nechce smířit s tím, že se mu vrátila ze záhrobí žena, kterou miloval a přece ne tak úplně ona. 
Pokud bych však chtěla knihu označit za dívčí románek, docela bych paní autorce křivdila. Sem tam totiž opravdu došlo i na bitvy se stroji, taktické plány a různé jiné neromantické komplikace. Všechno ale bylo poměrně jednoduché, vyřešilo se až příliš snadno a Rhona se vrhala do nebezpečí, jako by měla být nesmrtelná – ne že by byla jediná hrdinka, která to dělá, ale bývá to výsadou hrdinek v knihách pro mladší publikum. Nechci paní autorce vyčítat, že svoji hrdinku obdařila více štěstím než rozumem, ale takhle jednoduché to přece nemůže být ani ve scifi románech.

Navzdory tomu nebyla Rhona pouhou nanynkou a Camus jen zbožňovaným idolem. 
Oba jsou postavami, které si mě snadno získaly a vlastně jsem jim i věřila jejich motivaci k činům, jež jim paní autorka přisoudila vykonat. Rhona byla vtipná v každé situaci a její poznámky a průpovídky mi skvěle seděly, jen mi svým prožíváním připadala malinko mladší, než měla být a nedokázala jsem si ji představit jako velitelku a symbol odboje proti strojům, jímž v „prvním životě“ byla. Tento dojem se ke konci trochu vylepšil, ale i tak mě nikdo nepřesvědčí, že Rhoně bylo víc než dvacet. Camus v tomto ohledu vyšel paní autorce daleko lépe. O něm jsem neměla pochyby ani jednou a také nebyl prvoplánově napsaný tak, aby se do něj zbláznily čtenářky celého světa. I když možná ano, pokud je jejich typ smutný hrdina.

Ostatní postavy se míhaly příběhem tak, jak je Rhona popisovala ve svém vyprávění. Nejvýrazněji byl účasten vědecký pracovník Samuel, který byl Rhoniným nejlepším přítelem a tak trochu obětí nejprofláklejšího jangadultovského klišé. Myslím, že dál k tomu nemusím nic psát. Toho, že ho paní autorka potřebovala jako zamilovaného moulu, si všimne každý čtenář už nejpozději ve třetí kapitole.

I když byl příběh poměrně jednoduchý, ráda říkám, že se mi četl skvěle. 
Rhonino vyprávění plynulo docela příjemným tempem. Neobsahovalo žádné zbytečné odbočky a přezdobené kudrliny. Příběh si šel přímočaře za svým a i když se v něm probíraly vztahy, nebylo to nijak přehnané a rušivé. Paní autorka měla na paměti, že se rozhodla psát scifi román a ten jangadultí nástřel vůbec nebyl nepříjemný. Našla jsem si v něm dokonce několik zajímavých myšlenek. Například mě upoutal pohled na začátky klonování. Rhona byla prvním a jediným žijícím klonem. Ale! Je klon ještě vůbec člověk? Do jaké míry ho lze ovlivnit - naprogramovat? A je tím člověkem, který poskytl genetický materiál nebo někým novým? V tomto ohledu jsem chápala Camusovu nejistotu v tom, jestli navázat s novou Rhonou tam, kde se starou přestal – a vlastně bych se hodně divila, kdyby paní autorka tuto „vztahovou“ část příběhu vynechala nebo odbyla jako nedůležitou. Stejně tak otázku důvěry Rhoniných spolubojovníků. Bylo jen logické, že byli opatrní, než jí začali znova důvěřovat.

Kniha ve mně zanechala uspokojivý dojem, ale i tak ji milovníkům klasických scifáren nedoporučím. Hodnotím ji spíše jako lehčí scifi na hranici žánru YA a proto si myslím, že by byla vhodnější pro milovníky jangadultek, díky svému zaměření na mezilidské vztahy a méně akčnějšímu ději. Tím nechci nijak snižovat kvalitu textu, ale spíš naznačit, že by se hodila pro budoucí fanoušky scifi, kteří chtějí s žánrem začít a necítí se na žádnou ze známých klasik. Machinace k žánru lehce postrčí a zároveň nabídnou i trochu romantiky a celkem podrobný vhled do vnitřního prožívání Rhony.
Myslím, že díky ní by mohla spousta čtenářek přijít na chuť scifi literatuře a ani čtenáři nebudou lehkou citovou linkou nadměrně znechuceni.


Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Pokud máte chuť si knihu také přečíst, můžete si ji pořídit zde.




19. 9. 2017

Nezkoušej na mě zapomenout


... Ani v pekle!

Autor: Petr Heteša
Nakladatel: Brokilon
Rok vydání: 2017
Počet stran: 422



Anotace:

Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými biotechnologiemi. Chinco je přirozený stav věcí ve své původním podobě, v jaké byl svět ještě před iPhonem 6. Chinco je městská rezervace se zakonzervovaným technickým vývojem. Z hlediska zpovykané civilizace jde ovšem o nádor uprostřed technologického megaměsta, které blaho svých obyvatel kontroluje a usměrňuje čidly, kamerami a senzory. Proč se ale ta úžasná civilizační technická struktura rozhodne řešit jeden ze svých problémů zrovna v zaostalém Chincu? Pochopili konečně, že jedinou cestou je návrat k původnímu a přirozenému, nebo jde naopak o velký skok na vyšší level, mimo jakékoli lidské vědomí? V podstatě by mi to mohlo být úplně ukradené, kdyby mi ty kusy mrtvol s černými svíčkami okolo nezhoršovaly statistiky. Nesnáším ty namyšlené pablby z Města s implantovanými mobily, kteří si naivně myslí, že Kriminálka Chinco nemá vlastní mozek. Má. A nepotřebuje žádné neurotransmiterové urychlovače, aby jí (tedy mně) došlo, že tady jde o víc než o brutálně uřezané ruce nebo hlavy.

Můj názor:

Kdysi dávno, když byla galaxie ještě mladá, jsem četla "něco" od Petra Heteši. Mám takové tušení, že to byly Tekuté krystaly. Mlhavě si pamatuji, že mě to tenkrát bavilo. Nejspíš proto jsem při bloumání knihkupectvím vybrala další hetešovku. Chtěla jsem knihu, u které si odpočinu. Nic náročného, ale zároveň čtivého, vtipného a akčního. Nemohla jsem vybrat lépe...

Uprostřed technicky vyspělého města Baltimore leží divoké území, ve kterém se moderním vynálezům, čipům, posilovačům, voperovaným mobilům a jiným androidním pomůckám Velkého bratra nedaří. Lidé zde chtějí být lidmi, žít normální život. Chtějí si dát panáka po večeři, cigáro, jít zapařit do baru. A především nechtějí být neustále pod kontrolou centrálního počítače.
Chinco. Poslední výspa starých zlatých časů v Americe.
A právě v tomhle Chincu žije vypravěč příběhu Chris Stowall, komisař místní kriminálky.

Jednoho krásného dne se najde mrtvola a jako vyšetřovatel je k ní povolán komisař Stowall. Nebožtík byl zjevně zavražděn a to dost podivným způsobem a vzhledem k většímu množství černých svíček okolo a magického obrazce lze předpokládat, že si tu vyřizovaly účty nějaké okultní skupiny. V rámci klidu a míru ve městě a ušetření papírování se Stowall chystá mrtvoláka stopit, aby Chincu nepokazil statistiky zločinnosti, jenže pak se ukáže, že umrlec nebyl jen tak někdo. Že to byl dokonce významný Kdosi z Města. Vyšetřování se proto stane nutností, začnou do něj šťourat Měšťáci a navíc se časem objeví další mrtvola. Kolem případu se začnou vynořovat různé podivné skutečnosti a "posila", která byla z města vyslána, aby pomohla s vyšetřováním, je podivně skoupá na sdílení informací...

Panu autorovi se už od prvního představení hlavního hrdiny Chrise Stowalla podařilo vytvořit ve mě dojem, že Chris je "kámoš". I když byl komisařem kriminálky Chinco, přistupoval ke své práci s příjemnou ležérností. Skoro bych se nebála říct, že to měl dost v paži :). Kromě "vpažizmu" byla jeho výraznou vlastností inteligence, neústupnost a schopnost zakousnout se do případu a nenechat se odradit, což se každému policajtovi z kriminálky hodí. Mimo to byl také věčně nasátý Jackem Danielsem, kouřil Camelky, miloval vůni baltimorských blat za okny policejní stanice a krákorání havranů, kteří obývali místní stromoví. Pan autor ho stvořil jako výraznou postavu, veskrze sympatickou a kupodivu z něj neudělal děvkaře, čímž u mě on i jeho postava nasbírali body navíc.
Komisař Stowall, a no tak dobře - Chris (dovolím si mu tykat), pochopitelně nežil ve vakuu, bylo kolem něj spousta dalších postav, z nichž nejvýraznější byla Městem hledaná novinářka a redaktorka online časopisu Newshit, Lisa Latterová, všetečná šťouralka, která svými zveřejňovanými informacemi způsobovala infarkty na vyšších místech. S Chrisem si napinkávali informace a vyšetřování se tak krásně posouvalo kupředu. 
Ostatní postavy ve mě tak výrazný dojem nenechaly a přes to, že Chris měl parťáky, šéfa, posilu z Města a další přicmrndávače (a někteří byli dost svérázní), byla to především jeho "one-man-show", co mě u knihy drželo.

Prostředí, do kterého pan autor svoje postavy umístil, bylo skvěle vymyšleno. Na první pohled to možná vypadalo trochu jako Divoký západ, kde neplatí žádná pravidla. Zvlášť ve srovnání s okolo se tyčícím městem, kde naopak nic než pravidla nebylo. Jenže ona tam ta pravidla byla, i když dost specifická a spíš by bylo lepší je nazvat zvyklosti. Dodávalo to Chincu příjemně punkovou atmosféru.
V průběhu čtení jsem nabývala jistoty, že bych byla jedna z obyvatel Chinca - o to víc mi bylo sympatičtější prostředí a postavy. Hlavnímu hrdinovy jsem dokonale rozuměla, proč by v Městě nechtěl žít a stoprocentně jsem s ním souhlasila. V Chincu mě pan autor protáhl doslova vším - policejní stanicí, kanály, opuštěnými budovami, gotickými večírky, bary... dokonce i do Města jsem se s hlavním hrdinou zaskočila podívat.

Jedním z nejvíc kladných jevů v knize jsou úžasné dialogy. Pan autor je umí stvořit tak, že nepůsobí uměle a násilně. Leckdy jsem se i zasmála podařeným hláškám. Dokonce ani při nich pan Heteša nijak netlačí a vyznívají proto přirozeně. Díky tomu dokážou pobavit, i když jsou leckdy mírně černohumorné. To ale zrovna mně vyhovuje. Pan autor oplývá senzační slovní zásobou a rozhodně se nebojí ukázat, co umí. Žádnou jazykovou nudu a jednotvárnost není na místě očekávat. Jsem ráda, že to není překladovka, ale míč z domácího hřiště. Všechny ty narážky, dvojsmysly a žertíky a slovní hříčky jsem si tak vychutnala ještě víc. Mám ráda autory, kteří umí využít rodný jazyk na maximum a pohrát si s ním.

Děj ani na okamžik nikde neváhá a zběsile upaluje vpřed. Na to, kolik je v knize nacpáno událostí a akce, je všechno senzačně zvládnuto. Pan autor nic neuspěchal a zároveň všemu věnoval dostatečnou pozornost, díky tomu mi neutíkaly žádné souvislosti. Vysvětlení zápletky mě sice napadlo poměrně brzo, ale při čtení to nijak nevadilo - odhalila jsem jen základní myšlenku, nikoliv všechny ty spletitosti okolo, takže pro mě měl příběh pořád dost překvapení.

Kniha velmi snadno strhne pozornost a ještě snadněji ji udrží, proto byla ideálním společníkem na cesty. Díky její zábavnosti, lákavé a napínavé zápletce a dobrým dialogům nebyl problém se začíst a soustředit se na ni i ve vlaku.
Netuším, jestli je tahle příjemná čtivost součástí všech knih pana Heteši, protože na tu první si pamatuji opravdu mlhavě. Každopádně to budu muset zjistit a co nejdříve si pořídit další. Tenhle styl mě baví a skvěle si u něj odpočinu.


Knihu bych doporučila všem, kdo si potrpí na to, co je označováno jako braková literatura. Já tomu raději říkám zábavná oddechovka. Kniha pobaví, příjemně naladí a nabídne i detektivní zápletku. Pokud s knihami pana Heteši začínáte, jako já, tahle určitě nebude chybou. Spíš vás nakopne k tomu rozšířit sbírku. Pokud žánr a pana autora oblibujete, nechápu, že jste knihu ještě nečetli :).


15. 9. 2017

Versailles - Králův sen


Sen o paláci, před kterým se skloní svět

Autor: Elizabeth Massie
Překlad: Dana Melanová
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2017
Počet stran: 406



Anotace:

Rok 1667. Občanská válka ve Francii je u konce. Mladý král Ludvík XIV. rozdrtil povstání šlechty proti svému otci a sám získal trůn. Poražení šlechticové se mu však podřídili pouze z donucení a zdá se, že každý další den může přinést spiknutí nebo zradu. Ludvík se rozhodne postavit úchvatný palác, který uviděl ve snu, ale jeho záměr není hnán jen slávou a touhou po kráse. Opulentní Versailles, kam král nechá z Paříže přesunout celý dvůr včetně vzpurné šlechty, se stane zlatou pastí, v níž je jeho moc absolutní. Nikdo neodolá, aby se nezapletl do nepřehledné sítě intrik a zakázaných vášní...
Královna se snaží udržet si Ludvíkovu přízeň navzdory jeho početným milenkám. Jeho bratr Filip je králi povinován úctou a láskou, ale jejich vztah je mnohem komplikovanější, a to nejen proto, že sdílejí lože s jednou ženou. Uprostřed nebezpečí, úkladů o život a spletité politiky stojí král, který je odhodlaný stát se největším panovníkem všech dob.

Můj názor:

Doba, kdy byly Versailles na vrcholu své slávy a lesku je dobře známá všem. Jak to ale bylo na začátku? V době, kdy Ludvík XIV. teprve nastoupil na trůn, kdy jeho sen o krásném paláci měl zatím pouze podobu loveckého zámečku kus od Paříže? Tak přesně do téhle doby mě vzala kniha Versailles – Králův sen.

Kniha hodně přesně odpovídá stejnojmennému seriálu. Vznikla totiž na základě scénáře a tady poprvé si nedokážu vybrat, jestli je lepší kniha nebo seriál. Já jsem ráda, že jsem si dopřála obojí. Seriál velmi doporučuji.

Na začátku příběhu by mělo nastat poměrně klidné období po konci občanské války v roce 1667. Jenže nenastalo. Ludvík sice zarazil povstání šlechty a ukořistil trůn, šlechtici ovšem nedají svoje vize o království jen tak zadarmo a stále kují další a další pikle. Ludvík ví, že je musí porazit na hlavu a také zaměstnat něčím jiným, aby na pletichaření neměli čas a energii. Tím něčím se má stát jeho vysněný palác ve Versailles, kde bude vládnout natolik přísná etiketa a nároky na život zde budou takové, že šlechtici budou bojovat o místo v záři Slunce místo o jeho odstranění.

Cesta k vítězství je ale trnitá a hlavně ještě hodně dlouhá. Ludvíka čekají mnohé úklady, pokusy o zabití jeho i jeho blízkých, neshody s bratrem, krásné milenky a spousta dalších věcí, které k historickým románům patří.

Zdroj

Jak už to tak v historických románech bývá, bylo i v této knize více než dost postav. Vzhledem k tomu, že už mám ale z daného období něco načteno, nedělala mi orientace v postavách nejmenší problém. A to i když se nachomýtl někdo zcela neznámý. Paní autorka svoje postavy poměrně ostře vykreslila – byli charakterově velmi odlišní a každý výrazný něčím jiným, takže jsem vždycky věděla, kdo je zrovna na tahu. Ani nemuselo být zmíněno jméno.  Postava krále byla samozřejmě v centru všeho. Líbilo se mi, že do jeho osobnosti byla zasazena i nejistota mladého panovníka, kterou ale postupně setřásal, jak ho k tomu okolnosti nutily. Oblíbila jsem si i Marshalla, králova šéfa policie. Byl to sice sadistický šmejd, ale v té době a za daných okolností to byl muž na svém místě. Mezi perly příběhu patřil i králův bratr, který nechtěl být jen stínem v záři Slunce, a jeho milenec. Pochopitelně nechyběly ani dobře známé ženy, jako například králova švagrová Henrietta, milenka Louise de la Valliere nebo úchvatná madame de Montespan.

Děj hodně často přeskakoval od postavy k postavě, bylo to tak i v seriálu, ale v knize bych asi ocenila, kdyby se u jedné z postav paní autorka zdržela déle. Celkové situaci to ale nijak neškodilo, děj se tak stal více akčním, i když uchylovat se k podobným trikům neměl zapotřebí. Dělo se toho dost i na mnohem více stran, než kniha měla. Některé scény byly hodně syrové a myslím, že se to blížilo spíš situaci, jaká tehdy skutečně byla, než mnohé jiné knihy. Samozřejmě nechyběly i královy milostné záležitosti, ale mnohem víc se zde jednalo o politiku a udržení moci. I když i láska byla v té době často politickou záležitostí. Do děje byly včleněny i šikovné intriky, nečekaná spojenectví a překvapivé obraty. Děj knihy zobrazuje samý začátek Ludvíkovy vlády, počátek Versailles a velikosti Francie. Sledovala jsem, jak navazuje spojenectví v zahraničí a zároveň upevňuje svoji moc doma a snaží se zkrotit cukající se šlechtu, která se neštítila ani osobních útoků na krále a jeho nejbližší.

Zdroj

Upřímně – nemám tušení, nakolik se kniha zakládá na skutečných událostech a vlastně je mi to i jedno.  I kdyby si to paní autorka vymyslela (či původní tvůrci seriálu) od zhora až dolů, nedá se jí upřít schopnost psát čtivě a napínavě a podařilo se jí využít scénáře k seriálu k sepsání čtivého a napínavého historického románu. Postavy samozřejmě byly známé a skutečné (některé), ale události v knize popisované, to už nejspíš s realitou tak žhavé nebude. Některé z popisovaných událostí se mi ovšem dohledat podařilo.

Pro mě to byl skvělý doplněk ke knihám, které už jsem o Ludvíkovi přečetla, protože ty byly už z pozdějších let jeho vlády. Tohle byl začátek. Mělo to neopakovatelnou atmosféru rodícího se velkolepého snu o nejúžasnějším královském dvoru v tehdejší Evropě.
   

Pokud jste fanoušky seriálu, bude tahle kniha pro vás příjemným doplňkem. Skutečně velmi přesně odpovídá. Zajímavým kouskem bude určitě i pro milovníky historických románů. Pro ty, kteří chtějí s historickými romány začít, bych ale doporučila poohlédnout se nejdříve po knihách, které mapují pozdější období Ludvíkovy vlády. V případě knihy Versailles – Králův sen, by mohli být zklamáni nedostatkem lesku a vznešenosti. Toto je běžně s Ludvíkem spojováno, ale zde je vše ještě na úplném počátku.

Zdroj

11. 9. 2017

Podzimní...


Už se nám to zase blíží.

Uvědomila jsem si to naplno při ranní cestě do práce. Záblo mě do rukou a vzduch byl ostrý a svěží. Keře okolo cesty kudy chodívám, už jsou obsypané zralými šípky a listí kaštanů začíná hnědnout.

Zdroj

Po horkém létě přichází barevný podzim se svými uživatelsky přívětivými teplotami. Vůni sluncem prohřátých borovic nahradí zemitá vůně vlhké půdy a spadaného listí. Rozžhavená, sebevědomá žlutá koule se pozvolna mění v nesměle zářící tenisák. I to svítání je jiné. V jeho světle vypadá najednou ráno jinak – víc zlaté a krajina z něj nějak ostřeji vystupuje. Nízko visící slunko se jen lehce a opatrně opírá do mlžného oparu, který se zvedá ze studené země. A taky častěji prší. Častěji a víc studeně...

Zdroj

Je čas se zastavovat, zpomalit a kochat se barevnou krásou, která přichází s babím létem. Nastává čas čajů, huňatých ponožek, měkkých mikin a uzavřených bot. Pomalu se začínám rozhlížet po kalendáři a diáři na příští rok. Po nějakém, do kterého bude radost psát. Blíží se těšení na Vánoce a plánování dárků.  Místo tenkých dek vytáhnu nadýchané zimní peřiny a povleču si je barevným povlečením, aby bylo příjemné zachumlat se při čtení do polštářů. Při ranním běhání už je tma a tento týden asi poprvé obleču dlouhý rukáv...

Mám tenhle čas ráda. Přináší mi zase možnost začít psát už odpoledne při svíčkách, protože se dříve stmívá. Víc se na to pak soustředím a nemám takový problém zabouchnout za světem dveře a stáhnout se do svých myšlenek. O víkendu se můžu probouzet stejně pomalu, jako se probouzí den. Víc si vážím slunečných a teplých dnů a taky si víc a jinak užiju deště...

Zdroj

Vlastně ani nevím, co jsem chtěla tímhle článkem říct :) snad jen, že tohle období je moje nejlepší a jeho poklidná, usínající krása mě naplňuje štěstím.


P.S.: nesmím zapomenout nakoupit zásoby svíček :).

7. 9. 2017

Kdes byla včera v noci


„Je lepší shořet, než vyhasnout.“

Autor: Lynn Crosbie
Překlad: Barbora Punge Puchalská
Nakladatel: XYZ
Rok vydání: 2017
Počet stran: 312



Anotace:

Originální dílo „fan fiction“ Kdes byla včera v noci, napsané emocionálně evokativním jazykem Lynn Crosbieové, je imaginativním, dojemným a černohumorným románem o neústupnosti lásky. Je to příběh šestnáctileté holky, která miluje Kurta Cobaina a jeho hudbu tak moc, že ho přivolá mezi živé. Propadnou jeden druhému a proslaví se jako hudebníci.

Můj názor:

Tuhle záhadu ke čtení jsem si vybrala na základě anotace. Zdálo se mi, že to bude buď něco skvělého nebo naprostý průšvih. Měla jsem pocit, že nic podobného jsem zatím nečetla. A… dobře, no :) lákal mě na tom Kurt Cobain a koho taky ne. A fakt! Nic podobného jsem zatím nečetla :) Určitě to nebylo to, co bych očekávala dle anotace.

Hlavní postavou je šestnáctiletá holka Evelyn. Holka, která je divná. Nemá ve škole moc přátel, aspoň tedy myslím, protože z textu toho o ní moc zřejmého nebylo. Vyplynula jen její podivná schopnost všechny obrátit proti sobě. Její matka stojí za starou bačkoru, buď je opilá nebo ujíždí na drogách. Dcera to tak trochu pochytila od ní a celkově je ulítlá, samotářská, sebepoškozování jí není cizí. To nejhlavnější ale je, že miluje Cobaina. Naprosto fanaticky. A když ji život a jeho náročnost dovede k pokusu o sebevraždu, dostane se do jakéhosi fantaskního mezivěta, kde se setkává právě s ním. Celý příběh je pak portrétem vztahu těch dvou, který ovlivnily drogy, sláva, láska, žárlivost  a nenávist.

Zdroj

Začátek čtení byl mírně zmatený. No tak teda ne mírně, ale docela dost. Mezi tou záplavou divně nesouvisejícího textu jsem si připadala jako někdo, kdo přebral v hospodě a snaží se trefit domů. Zdálo se mi, že paní autorka chtěla knihu udělat tak moc pank, až se jí to trochu vymklo z rukou a já jsem četla deníček zdrogovaného sebevraha. Celou dobu čtení jsem si nebyla jistá, jestli se nacházím v realitě nebo jen ve zmateném snu. Nicméně, občas se v tom rauši vynořily i docela zajímavé myšlenky. Kupodivu jich bylo v celku dost. Prvních pět kapitol bylo takových opiových – Evelyn ležela v komatu v nemocnici napumpovaná morfiem, ale u šesté se náhle přeplo do reality (bez záruky:)). Evelyn se probírá z komatu a opouští nemocnici spolu s pacientem, který byl vedle ní na pokoji. Je až nechutně podobný Cobainovi a pokud jsem to pochopila správně (bez záruky :)) jeho „duch“ se z fantaskních komatózních krajů vrátil právě v jeho těle.

„Měl jsi někdy zlomené srdce?“ zeptala jsem se, když krev pobrala morfium a pádila. „Jasně že jo,“ odtušil. „Jak je to možný?“ nechápala jsem. Překulil se ke mně. „Vždycky se najde někdo lepší,“ řekl. „Když začneš hledat.“

Nejlepší bylo nic v tom toku textu nehledat, jen to nechat plynout a užívat si to. Zároveň bylo potřeba číst pomalu a občas si nechat chvilku pauzu. Není to ten typ příběhu, co by se dal zhltnout za večer – knihu jsem četla skoro čtrnáct dní. Při velkém spěchu totiž ledacos zajímavého a pěkného uplyne bez povšimnutí a to by byla škoda.  Takovým divně ujetým způsobem to bylo skvělé. Nečetlo se mi sice lehce a chtivě, jako běžně čtu, ale spíš líně a pomalu, jakoby mě text začlenil do sjetých stavů hlavních hrdinů. Chvílemi jsem pádila v rychlovlaku a za chvilku se zase brodila medem.

Zdroj

Co jsem si vychutnala beze zbytku, byla úžasná práce se slovy. Nebojím se říct přímo čarování. Jasně, na jednu stranu to vyvolávalo dojem nesmyslnosti textu a „rauše“, ale na druhou stranu mě to krásně udržovalo soustředěnou na text a „sjetou“ spolu s postavami. To odtržení od reality na začátku a nejasnost toho, co se děje a co se hrdince jen zdá, mi teď zpětně připadá jako jeden z hlavních přínosů knihy. Vyprávění se pohybovalo mezi příběhy ze života a mezi jednotlivými rauši, kdy jsou oba aktéři naprosto mimo. Přeskakuje sem a tam třeba i po odstavci. Jediné členění nabízí jednotlivé kapitoly, které jsou označeny názvem a jménem toho z dvojice, kdo zrovna vypráví. Jako styl psaní se to nečte úplně nejlépe. Ke knize se těžko vracelo, když jsem ji odložila a hlava byla po nějaké době čtení unavená, jak se snažila pobrat text a najít v něm nějaký řád. Je těžké to popsat, je to jedna z knih, které se prostě musí zažít.

„Sláva vzplála prudce jako oheň. Něco na Bleach bylo, na jejich zdrcujícím, rozechvělém zvuku a zuřivém utrpení, které je spojovalo – jako jehla s žílou – s tolika lidmi“

Byla jsem taky zvědavá, jaký bude Kurt – zde se jmenoval Céline. Jak ho paní autorka přivede k životu. O čem bude mluvit, myslet… Přežije postava dvacáté sedmé narozeniny? Někde hluboko uvnitř to bylo jasně poznat, že to je on a zároveň není. Paní autorka zachytila krásně tu rozervanost jeho bytosti a i v postavě Evelyn se neustále zmítaly obrovské vášně, ale velmi uvěřitelným a neskutečně skvěle popsaným způsobem. Pořád se točil ten sebezničující kruh mezi tím, kdy se pokoušeli být čistí a kdy jim v žilách letělo něco cizího. Mezi tím, kdy byli spolu a kdy každý jinde. Nedokázali být bez sebe, i když se navzájem ničili - a i když se dělali šťastnými, nedokázali být spolu. Drogy, hudba, velká láska a ještě větší žárlivost, bolest, štěstí, osamělost. To všechno vyhnané až do krajnosti. Začátek, strmý růst a dlouhý a rychlý pád na zem. Kdyby jen v příběhu nebylo tolik drog! Byl by to krásný, romantický příběh. Jenže nejspíš by to postrádalo katalyzátor všech těch obrovských emocí, které v textu byly a těch nádherných a pološílených vět. Věděla jsem, že drogy chybět nebudou. Že budu číst o rauších, sjetých stavech, absťácích a odvykačkách. Paní autorka nevynechala a nepřikrášlovala nic. Všechny ty pocity, které postavy měly, dokázala svými větami vytáhnout až ze dna duše. Bylo to syrové, skutečné a bolestné čtení.

„Když už jsme se sebrali a zašli na sezení, vždycky jsem mluvila o tom, jak mi heroin dělá zle: kruté bolesti svalů, bušení srdce a rozedrané hrdlo; jste polomrtví, pokojem cválá bílý kůň a vy si toho stěží všimnete. A ten pocit je tak skvělý. Chemický koktejl, který odkapával jako poutač hlásající „Tady máme opojení“, a moje srdce ťapkalo jako ptačí nohy na plechové střeše. Pak, když droga vyslala vojáky, aby provedli zátah na jakékoli mrzuté nebo komplikované myšlenky, rozmetali je na cimprcampr a vztyčily vlajku Šťastné země, se mi tělo zkroutilo jako posolený slimák“

Upřímně obdivuji překladatelku, že si s dost komplikovaným textem dokázala poradit a zároveň do něj všechnu tu krásu, kterou tu opěvuji, včlenit. Škoda, že moje angličtina nedosahuje takové úrovně, abych si troufala na originál, protože by to bylo jistě zajímavé srovnání.

Zdroj

Kniha byla převážně o pocitech a to v ní bylo to nejdůležitější. O lidech, o tom, co pro sebe znamenají a jak jejich odchod – i ten vlastní rukou – ublíží těm, kteří zůstanou. Podle mého názoru stojí za přečtení, ale nesedne každému. Pokud se rozhodnete dát knize šanci, nečeká vás žádný laciný románek na jedno polknutí, ale pořádná jízda, které nebudete vždycky rozumět. Dokážete si ji však užít, pokud umíte ocenit zajímavou práci s textem a příběh, který je daleko od hlavního proudu. Knihu bych určitě doporučila spíš dospělým, nemyslím si, že by mladší čtenáře dokázala získat. A pokud jste někdy poslouchali Nirvánu, bude se vám způsob psaní určitě líbit.

„Pak se jako kostky v dominu rozpláčou všichni. Oplakáváme ty, které milujeme, a to, proč jim musíme ubližovat víc než komukoliv jinému. Pláčeme v úžasu z toho, jak jsou dokonalí, pláčeme, protože jsme opuštění. Protože venku za oknem zlehka kráčejí ve sněhovém poprašku lidé a usmívají se, jejich nohy za sebou nechávají stopy a zjizvují ulici slovy: jdu domů.“




Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky si můžete koupit zde.




4. 9. 2017

První pětiletka


Už jsme spolu dlouho. Je to tak – táhneme to spolu už pět let a skvěle nám to klape. Vím, že u mě bydlí už nějaký ten pátek, ale do nedávna jsem netušila, jak moc dlouho to vlastně je.
Až jednoho dne na mě facebook vyplivnul vzpomínkový status:

15. březen 2012 v 16:17
K.M. definitivně zaprodala duši ďáblu – vzdala se (i když ne úplně, to nikdy!) dotyku papíru, vůně čerstvé knižní vazby, šustění stránek… přesně tak, k mému kompu se právě připojil Kindle :)

Zdroj

Letos máme tedy pětileté výročí, já a můj Kindle.
Pravda, výročí bylo v březnu a teď máme konec léta, ale to nevadí. Lepší se radovat teď než nikdy.
Bohužel už si nepamatuji, jakou knihu jsem na své drahé čtečce přečetla jako první. Pamatuji si, která byla zatím poslední, ale to není tak slavnostní údaj. Co si ale pamatuji je ten důvod či spíše důvody, proč jsem nakonec podlehla a čtečku pořídila.

Za prvé:
Začínala jsem číst čím dál víc opravdu vypasených svazků a tahejte to pořád s sebou. Hlavně když už dočítáte a je potřeba s sebou vláčet i další díl nebo novou knihu, abyste nááááhodou nezůstali bez duševní stravy trčet někde daleko od knihovny. To se týká jak přesunů MHD, tak cestování na delší dobu. A rozhodování, jestli zabalit pecen chleba nebo další knihu je bolestné – bude trpět žaludek nebo hlava.

Za druhé:
Při tom dočítání, pokud nebyl k dispozici další díl, bylo nutné pečlivě zvolit, co budu číst dál – na co budu mít náladu po dočtení předchozího kusu. A poznejte to dopředu! Pokud víte, obdivuji vás, já vím málo kdy. A tahat s sebou více papírovek je náročné na prostor, nosnost zavazadel a chuť to tahat, protože už tři knihy bývají většinou nepříjemně těžké.

Za třetí:
Všechny knihy papírové mít nelze. Prostory v knihovně jsou většinou omezené, navíc je nutné v bytě ukládat i jiné věci, než knihy. Případně ten, kdo s vámi bydlí, si chce mít taky kam sednout, třeba u jídla. Nebo má i svoje knihy. Hodila by se Hermionina kabelka, tu bohužel nemám a tak mám čtečku. Zatím jsem nenarazila na její kapacitní strop. A navíc, když se mi u knihy třeba nelíbí obálka, čtečka situaci krásně řeší.

To, že mám čtečku, rozhodně neznamená, že bych si už nekupovala nebo nečetla papírové knihy. Takový hřích by nespravilo ani tisíc otčenášů. Jen si prostě už víc vybírám, které mi budou opravdu zdobit knihovnu.


Tak, můj milý Kindle, doufám, že nám to bude klapat ještě spoustu let a přeji nám spoustu úžasných, společně přečtených knih.


Zdroj



30. 8. 2017

Pekelné stroje - série


Autor: Cassandra Clare
Překlad: Lenka Faltejsková
Nakladatel: Euromedia (Yoli)
Série:
Mechanický anděl (1.díl), 368 stran, rok vydání 2015
Mechanický princ (2. díl), 424 stran, rok vydání 2016
Mechanická princezna (3. díl) 432 stran, rok vydání 2016



Anotace (1. díl):

Poté, co osiřelé Tesse Grayové zemře teta, která se o ni starala, vyplouvá dívka v dubnu roku 1878 z New Yorku do Londýna za svým bratrem Nathanielem. V přístavu na ni však nečeká Nate, nýbrž prapodivná dvojice žen, jimž se přezdívá Temné sestry. Uvězní ji v jejich domě a připravují ji pro záhadného Magistra, který ji chce získat. Při nezdařeném útěku Tessa zraní jednu ze služebných, ze které se vyklube podivná mechanická bytost. Záchrana přijde z nečekané strany – v Temném domě se objeví Will Herondale, jeden z lovců stínů…

Můj názor:

Paní Cassandra Clareová je známá už svojí první sérií ze světa Lovců stínů (Nástroje smrti) a když se mi dostala do rukou druhá série Pekelné stroje, nijak zvlášť jsem neváhala nad tím, jestli si ji přečíst nebo ne. I když mě závěr té první série moc nenadchl.

Oproti tomu první díl této nové, Mechanický anděl, mě nadchl a to poměrně hodně :). Paní Cassandře ty začátky jdou. Druhý díl Mechanický princ byl neméně dobrý. Poslední kousek do trojice, Mechanická princezna, už jsem četla s výhradami, ale i tak to stálo za to.

Děj série se tentokrát neodehrává v současnosti v New Yorku, ale odskočil si do viktoriánské Anglie v roce 1878. Hlavní hrdinka Teresa Grayová připlouvá do Londýna na pozvání svého bratra z New Yorku. Už ji tam nic nedrží. Teta, která je oba vychovala, je po smrti a Tessa nemá kam jinam jít. Hned po připlutí do mlhavého a deštivého Londýna je unesena dvojící podivných ženštin a v jejich ponurém domě je nucena rozvíjet jakousi záhadnou dovednost, která se nápadně podobá kouzlům. Údajně se po jejím zvládnutí má stát manželkou Magistra, ať už je to kdokoliv. Když už na svatbu skoro dojde, je z vězení zachráněna lovcem stínů Williamem Herondalem a díky tomu se dostane do londýnského institutu. Tady na scénu vstoupí třetí nejdůležitější postava James Carstairs, Willův parabatai s osudem tragického hrdiny.

Lidi máme pohromadě a šou může začít! Krom toho, že se mezi hlavní trojicí vyvine celkem zajímavý vztah, nastrčila ještě paní autorka zápletku v pravdě detektivní. Při záchraně Tessy totiž vyjde najevo, že její služebná v domě únoskyň nebyla tak úplně člověk. Byla to divná mechanická bytost, která slouží Magisterovi. Na co má Magister tyto bytosti? Kdo to vůbec je? A který z dvojice lovců stínů uloupí Tesse srdce?


Paní autorce rozhodně nehodlám upírat absolutní čtivost příběhu, která sice ke konci mírně klesá vinou lehké zamilované přeplácanosti, ale stejně se jedná o knihy, které se neomrzí. Příběh je vystavěn přesně tak, aby mě udržel u čtení téměř neomezeně dlouho – sérii jsem přečetla v kuse. Ani mě nenapadlo sáhnout po něčem jiném. Napínavé scény jsou dobře dávkovány a občas se proloží čímsi romantickým, což paní autorka také umí napsat skvěle. Ve třetím díle to už ale bohužel trochu přehnala a ve snaze najít protějšek pro všechny svoje oblíbené postavy to vypadalo, jakoby v institutu místo pekelných strojů řádil šílený amorek s nekonečnou zásobou šípů. Zatímco první díl a vlastně i druhý byl v tomto ohledu perfektně vyvážený, ve třetím díle bych přidala akce a ubrala na brnkání na city. Ke své hanbě totiž musím přiznat, že jsem probrečela poslední třetinu závěrečné knihy.

Pozor! Menší spoilerová část ohledně romantických vztahů v knize! Neprozrazuje sice nic, na co by znalý čtenář nepřišel po první třetině prvního dílu, ale i tak…

Paní  Clareová je taky mistryní milostných trojúhelníků. V první sérii to ještě šlo, ale v téhleté mechanické sérii jsem teda měla oči navrch hlavy, do jakých obrátek se dostala. Má štěstí, že píše YA fantasy :), samozřejmě, že jsem jí to zase žrala. I tak se ale už pohybuje zatraceně blízko hrany toho, co ještě snesu. Upřímně, ve třetí části už to bylo možná i lehce za hranou. Byla jsem na ni naštvaná už jen za to, že k výběru muselo dojít. Taky to dospělo až do fáze jakéhosi hysterického patosu, kdy se oba mužští účastnící trojúhelníku předháněli v tom, kdo je větší tragéd a jak ustoupí pro svého přítele. No dobře :), první dva díly jsem to fakt hltala, tak teď nebudu skuhrat. Navíc řešení této situace zvolila fakt šalamounské – už kvůli tomu to za přečtení stálo. Ale hergot, taky to mohla říct rovnou a ne mě nechat dvě stě stránek probrečet :)

Konec spoilerové části.

Postavy jsou přesně takové, na jaké jsem si zvykla už v Nástrojích smrti. Máme tu jednoho arogantního frajírka, který má ale srdce měkkoučké jak máslo. Pak je tu také záhadný, smutný hrdina, který statečně snáší příkoří osudu. Hlavní hrdinka ze začátku o světě stínů nic netuší, ale nakonec se ukáže jako statečná bojovnice. Všichni jsou samozřejmě úžasně krásní a okouzlující, jen Tessa o sobě pochybuje. Je to trochu šablona – vlastně úplná šablona, ale opět musím konstatovat, že skvěle funguje. Jako čtenář jsem dostala takové postavy, jaké chci mít a jaké očekávám v knihách tohoto typu. Doufám ale, že v další sérii už paní autorka něco pozmění – arogantního drzouna doufám ne, toho chci :). Postavy jsou každopádně výrazné a dobře propracované. Všichni také měli v minulosti cosi zajímavého, co ovlivnilo jejich současnost. Ačkoliv je paní autorka stvořila dle stejného klíče jako v první sérii, s nikým z Nástrojů smrti si je nespletete. To se to potom šablony odpouští snadno. Novým typem postavy byla Jessamine. Vyrůstala ve světě stínů, měla být lovkyní a přes to se snažila svůj úděl ze všech sil ignorovat a hlavně změnit. Byla zajímavým zpestřením.


Ze známých postav nechybí Magnus Bane, který ještě není Nejvyšším čarodějem Brooklinským (jak taky v Londýně, že :)). Svoji roli dostala i známá upírka Camille a dokonce jsem tu poznala některé z postav, které byly v původní sérii jen zmíněné, ale mají zásadní vliv na fungování světa stínů a jeho historii. Podobnou provázanost jednotlivých knih mám ráda a jsem ráda, že to paní autorka zvládla dobře podchytit. I když se nesnaží tvářit jako že píše vysokou fantasy, jsou podobné propracované detaily přínosem a knihu pozvedají na vyšší úroveň.

Zápletka byla podařená. Zase nechyběl padouch s vizí, i když Magister měl pro svoje konání trochu jiné důvody než Valentýn. Každopádně dokázal rozpoutat parádní tóčo, které bylo radost sledovat. Jeho totožnost jsem sice odhalila poměrně brzo, ale nevadilo mi to. Použití mechanických „loutek“ se mi líbilo a skvěle se to hodilo k době, ve které se příběh odehrával. Doba vůbec dávala příběhu celkem kouzlo, i když krom oblečení a kočárů se nijak velmi neprojevovala a vlastně se kniha mohla odehrávat kdykoliv. To je možná trochu škoda, nabízelo to možnosti, po kterých paní autorka neskočila.


Sérii celkově hodnotím jako podařenou. Svět stínů je natolik zajímavý a lákavý, že se do něj budu kdykoliv ráda vracet a to je konec konců to, oč jde. Pokud se vám líbily Nástroje smrti, určitě nevynechejte ani tuto sérii. I přes moje skuhrání nad patosem, klišé a milostnými trojúhelníky se knihy četly opět skvěle a já už mám doma první díl další série o Lovcích stínů.