25. 4. 2018

Pýcha, předsudek a seznamka



Autor: Curtis Sittenfeld
Překlad: Eva Hauserová
Nakladatel: motto
Rok vydání: 2018
Počet stran: 408



Můj názor:

Jako milovník díla paní Austenové a Pýchy a předsudku obzvlášť, jsem prostě nemohla odolat nejnovějšímu přepracování díla.  Lákalo mě zjistit, jak si paní autorka poradila se zasazením příběhu do moderních kulis. No a taky jsem měla chuť na nějakou pořádnou romanťárnu.

Zápletku Pýchy a předsudku známe asi všichni velmi dobře. Přes to, alespoň ve zkratce připomenu, že tady půjde o pět svobodných dívek Bennetových. Jejich hledání toho pravého muže a posedlost jejich matky vidět je všechny co nejdříve pod čepcem, ideálně po boku nějakého bohatého a všeobecně dobře situovaného pána. 
A jak tohle všechno zapadlo do moderní doby, ve které, přiznejme si to, o svatbu zase až tolik nejde?

Děvčata Bennetových doznala od časů paní Austenové velké proměny nejen v životní situaci.

Nejstarší, téměř čtyřicetiletá Jane, pracuje jako instruktorka jógy. Nedávno se rozešla s přítelem a o nového ne a ne zakopnout. V práci se jí také příliš nedaří, nikdy si nevydělá dost, aby to stačilo na život bez podpory od rodičů. Navíc jí začínají tikat biologické hodiny a Jane uvažuje o dítěti na vlastní pěst. 
O něco mladší Lizzy je redaktorkou v časopise Maskara. Hodně cestuje, dělá rozhovory s lidmi a tato práce ji naplňuje a hlavně uživí. Na svatbu ani děti moc nepomýšlí a v brzké době to na to nevypadá. Je sice zadaná, ale její milenec je ženatý muž s plnou pusou výmluv na současnou manželku. 
Tyto dvě sestry jako jediné už vylétly z hnízda. Ostatní dcery Benetových se zatím nehnuly z pod otcovské střechy. 
Mary, které táhne na třicet je věčnou studentkou a dodělává si již třetí magisterský titul. Tentokrát z psychologie. Krom toho je poněkud asociální se značně feministickými názory. 
Lydia a Kitty nedělají nic, jen se válejí s chytrými telefony po kavárnách a věnují se fitness a různým stravovacím výstřelkům.

Celá rodina Bennetových se sešla pod rodnými krovy edwardovského domu v Cincinati kvůli tomu, že pan Bennet měl nedávno infarkt, k tomu má zlomenou ruku a paní Bennetová ani mladší dcery nejsou zrovna pečovatelské typy. Obě starší dcery tedy přijely ze svých domovů, aby se postaraly o nejnutnější.

A aby byla scéna kompletní, do města nedávno přibyl mladý lékař na pohotovosti a hvězda televizní reality show Seznamka, pan Chip Bingley. A s ním v místní nemocnici nastoupil i neurochirurg Fitzwilliam Darcy…

...

První dojem z knihy byl spíše zklamáním. 
Nesedělo mi umístění v Americe, popis dívek, jejich věk, zaměstnání, jejich životní situace a partneři. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se v této moderní verzi začala cítit alespoň trochu pohodlně. 
Ale jak nás učí paní Austenová, nedejme na první dojmy :). Pokračovala jsem tedy ve čtení. 
Časem jsem se s příběhem více sžila, přes to si myslím, že by paní autorka udělala lépe, kdyby svou knihu vůbec nespojila s Pýchou a předsudkem. Příběh jako takový nebyl nic extra nápaditého ani romantického. Číst se sice dal poměrně snadno, ale neustálá snaha napasovat ho alespoň trochu do předlohy, vyznívala trochu křečovitě, obzvlášť dialogy v první třetině knihy.

Když jsem se odprostila od veškerých očekávání a hlavně zapomněla na to, čemu se měl příběh podobat, nebyla kniha zase tak špatná. 
Hodně mě zajímalo, jakým způsobem se budou ztrapňovat Lydia a Kitty, protože v dnešní době už je trapné málo co. Paní autorce se ale podařilo najít způsob, jak to zařídit. I když jí to nevydrželo do konce knihy. Bohužel však ve mně paní autorka nedokázala vyvolat pocit souznění s postavami. A navíc - mezi hlavními páry to vůbec nejiskří! 
Bingley a Darcy vyznívají hodně ploše a necharismaticky. Lizzy a Jane se přihodilo totéž, co oběma hlavním pánům. Postupně se sice tato plochost částečně vytratila a postavy to trochu rozjely, stejně jsem se ale nedokázala ubránit srovnání s původní předlohou a kvůli tomu to stále nestačilo. 
Pan Collins byl jen takový ťunťa, ale ne podlézavý hlupák. Catherine de Burghová… tomu neuvěříte, to si musíte přečíst :).

Paní autorka navíc cítila potřebu přiřknout každé z dívek nějaký osud, který by byl poplatný současným genderovým a společenským trendům.  
Působilo to na mě bohužel dost nepříznivě, spíš jako pokus o upoutání pozornosti. Bylo to překombinované, křečovité a neuvěřitelné. Říkala jsem si, jestli se nemá jednat o nadsázku a pokus o parodii na dnešní dobu – stejnou, jako když si Austenová lehce utahovala z tehdejších společenských situací a honů na ženichy. Jenže paní autorka toto jemné umění ironie neovládá tak dobře, aby to bylo vtipné a četlo se to s lehkostí. Veškerá romantika, lehkost a půvab, kterou původní austenovská předloha má, se kamsi vytratila.

Kapitoly samotné jsou velmi krátké. 
Do knihy, která má 408 stran, jich paní autorka dokázala napráskat 181! Některé měly jen jednu stranu ve čtečce. Možná tohle způsobuje tu křečovitost. Nedovolilo mi to plynule se začíst do jedné situace. Děj přeskakoval od jedné scény k další hodně rychle. Nakonec to až tak nevadilo, zvykla jsem si, ale myslím, že to knize přeci jen trochu uškodilo. 
Kniha se mi nejvíc líbila v momentech, kdy mi aktuální dění na stránkách dovolilo zapomenout na to, že má něco společného s Pýchou a předsudkem.

Dílo je spíše průměrným románkem. Nečte se špatně, ale pořád mu něco chybí, i když dokáže zaujmout několika zajímavými nápady a hezky vykreslenými scénami. 
Paní autorka si na sebe upletla bič v podobě srovnání se slavnější předlohou a hlavně autorkou, která je známá svými dokonalými postavami a to se jí vymstilo. Na jednu stranu to možná přiláká pozornost čtenářek tak, jako to přilákalo mě, kvalit Austenové ale nedosahuje ani z daleka, a některé čtenářky pak možná budou zklamané. 
Navíc si po přečtení knihy myslím, že některé příběhy by se asi do moderního hávu odívat neměly. I tak to ale byla zajímavá čtenářská zkušenost.

Kniha je spíš oddechovým čtením pro nenáročné ženy, které láká zápletka, ale potrpí si spíš na současný svět než na dívky v historických oděvech. Zvlášť pro ty, které původní předlohu nečetly a neznají ji téměř nazpaměť. Když nebudete srovnávat, mohly byste být spokojené.


Za recenzní e-knihu moc děkuji Palmknihám. Pokud by vás kniha lákala, najdete ji zde. Samozřejmě i s ukázkou k nahlédnutí.



Anotace:

Jak těžké je najít toho pravého? A jak obtížné je napsat moderní verzi slavného románu? Inteligentní příběh americké autorky dokazuje, že obojí je možné. Vtipná kniha potěší všechny milovníky Jane Austenové, ale snadno si získá i čtenáře, kteří původní dílo neznají… V rodině Bennetových je pět dcer, ale žádná dosud nenašla muže svého srdce. Novinářce Liz je osmatřicet, jogínce Jane o dva roky víc, zakřiknutá Mary myslí jen na studium a mladé dívky Lydia a Kitty jsou příliš zaměstnané dietami, než aby si našly práci. Matka rodu paní Bennetová je celou situací zneklidněna a všechno se jenom zhorší, když pan Bennet onemocní. Na obzoru se však nečekaně objevuje sympatický lékař Chip Bingley, který se k nesmírné radosti paní Bennetové uchází o Jane. A co jeho rezervovaný kolega Fitzwilliam Darcy? Padne i jemu některá z dcer do oka?


22. 4. 2018

Třináctkrát proto


Autor: Jay Asher
Překlad: Lumír Mikulka
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 224



Můj názor:

K této knize mě přivedla zajímavá, velmi jednoduchá obálka. Díky ní jsem si přečetla anotaci a věděla jsem, že něčemu podobnému prostě odolat nedokážu. Slibovalo to neskutečný koktejl emocí a velmi zajímavě zpracovaný příběh.

Hannah je mrtvá. Spáchala sebevraždu a já, protože začínám číst tuhle knihu, se brzo dozvím proč. Stejně jako Clay, který ale nečte žádnou knihu. Poslouchá kazety, které mu někdo poslal v krabici od bot. A na těch kazetách mluví ona, Hannah. Mluví postupně ke třinácti lidem, co ji znali a znali i sebe navzájem.

Třináct lidí, třináct příběhů. 
A každý z těch třinácti nějakým způsobem přispěl k tomu, že Hannah spolykala plato prášků. 
Když dostaneš krabici, poslechneš si pásky a pošleš je dalšímu člověku v řadě, aby si je také poslechl a zamyslel se nad sebou a svým chováním. Pokud nebude řetěz posílání přerušený, nikdo další se nic nedozví, vědět bude jen těch třináct…
Pásky se postupně odvíjejí a Clay s hrůzou čeká, kdy se objeví jeho jméno. On totiž neví, co Hannah udělal…

Zdroj

Tohle zpracování – že někdo, kdo už v knize není, vypráví díky magnetofonovým páskům svůj příběh, bylo pro mě nové. Nikdy jsem nic podobného nečetla a netušila jsem, že to na mě takto zapůsobí. Že mě to přinutí přečíst knihu celou tahem, abych se dobrala konečného obrazu celé situace a postavě Hannah dokázala buďto odpustit nebo ji alespoň pochopit. Dá se říct, že jsem toto prožívala s Clayem, protože přesně po tom toužil i on – po pochopení, přijetí a odpuštění.

Postavy, se kterými jsem se v knize seznámila, měly všechny něco společného. Jednak měly společnou střední školu. A pak taky udělaly něco, co Hannah přispělo do jejího poháru hořkosti, který nakonec přetekl. Bylo tam, pravda, i několik lidí, kteří pro ni udělali i něco pěkného, pomohli jí nebo našli v knize své místo jen díky náhodě, ale nejdůležitější byli ti, co sebevraždě napomohli. A nebyli to většinou zlí lidé. To něco se mohlo stát i nevědomky jen proto, že se v danou chvíli málo zamysleli nad tím, že jejich skutky mohou mít takové důsledky. 
Ne všechny postavy byly vykresleny nějak zvlášť do hloubky. Pan autor obsáhl jen to, co se týkalo konkrétního prohřešku. To byla podle mě škoda. Nemohla jsem tak pochopit chování postavy v širším kontextu s jejím životem – projít se, tak říkaje, v jejích botách. Tento jednostranný pohled Hannah byl ale pro děj podstatný a životy jiných postav prostě jen byly kolem. I v běžném životě člověk více vnímá sebe než ostatní a jeho pohled na věci, jež se mu dějí, je jednostranný.

Jednotlivá příkoří, se kterými se Hannah potýkala, by se nejspíš zdála být pouhými maličkostmi. Takovými těmi lumpárnami, co si děcka běžně dělají na škole. A abych upřímně řekla, některé z nich byly docela podobné těm, co se děly i na naší základce – tam uškodit, tam pomluvit, tam něco pokazit, pobavit se na něčí účet... A nikdo z nás to nikdy takto kriticky nebral. I když někdy šly rány hluboko.(Nejen) Děti dokážou být nevědomky opravdu zlé. Jak by to ale dopadlo, kdyby se takto útočilo na psychicky slabšího člověka? Někoho, kdo se neumí bránit a jen nechá skládat jedno závaží na druhé, potápí se osaměle hloub a hloub až jednoho dne zapadne do bahna na dně? Tak přesně tohle jsem prožila velmi názorně díky vyprávění Hannah.

Zdroj

Pocity v knize byly dobře předané. Ačkoliv se tedy mohly jednotlivé příběhy zdát jako banality, dohromady bylo jasné, proč Hannah tyhle zážitky tak semlely a co se v ní odehrávalo. Vše se postupně stupňovalo. Od maličkostí až k opravdu velmi hnusným věcem. S některými si mladá a nevyrovnaná Hannah prostě sama poradit nemohla. Všechno bylo natolik provázané, že to děsilo. Tím, že jsem měla možnost sledovat i pocity Claye, který její pásky poslouchal, bylo všechno ještě o něco víc umocněné. Vcítění do postav se mi podařilo samo.

Kniha je opravdu velmi čtivá a svým způsobem děsivá. Dost často jsem se přistihla, jak přemýšlím nad tím, jestli jsem v životě taky někomu nevědomky ublížila. Dovolím si tedy svoje neoblíbené klišé – kniha mě donutila k zamyšlení. A ačkoliv to příjemné myšlenky nebyly a to, co se v knize odehrávalo, taky nebylo moc pěkné, nevyznívá kniha nijak depresivně. Nepokazí náladu, nebudete brečet. Jen prostě možná uvidíte svět a lidi malinko jinak.


Knihu bych doporučila nejen mladším čtenářům, pro něž je určena. Možná jim pomůže změnit trochu náhled na sebe, na okolí a na to, jak se lidé k sobě chovají. Myslím si, že i starší v ní najdou něco svého. Vzhledem k tomu, že prožívají životy už trochu jinak než na střední škole, budou se na ni dívat svojí optikou a nepochybuji, že bude přínosem i pro ně. A kdo se zamýšlet nechce, ten si prostě jen vychutná zajímavý příběh.


Anotace:

Legendární kniha a předloha oblíbeného seriálu

Clay Jensen je úplně normální kluk na střední. Jednoho dne na verandě najde balíček – krabici od bot v balicím papíře, bez zpáteční adresy. A uvnitř? Sedm magnetofonových kazet. Kdo dnes poslouchá kazety? A má si je on vůbec na čem přehrát? Ale když Clay ze zvědavosti zasune první
kazetu do sterea, svět se mu obrátí vzhůru nohama. Z reproduktorů se totiž ozve hlas Hannah Bakerové – jeho spolužačky, která spáchala sebevraždu. Proč tedy znovu vstupuje do jeho života? A navíc ho svým způsobem obviňuje z toho, co se stalo... proč? To je otázka, která se mu stále převrací v hlavě a na těch sedmi kazetách je třináct důvodů...



19. 4. 2018

Příběh matematiky – symboly, které změnily svět (přednáška)



Zdroj



 "PŘÍBĚH MATEMATIKY - SYMBOLY, KTERÉ ZMĚNILY SVĚT"

Přednášející: doc. RNDr. Mirko Rokyta, CSc., MFF UK

Je matematika jazykem přírody? A kdo tímto jazykem kromě matematiků mluví? Co je v matematice důležitější, uvažování nebo vzorce? Jsou vzorce konečným výsledkem matematických úvah? Nebo jsou tím, co naopak ovlivňuje či dokonce řídí naše uvažování? Proč jsou některé vzorce slavnější než jiné a jaká je historie, která provází ty nejslavnější? Co je důležitější při řešení konkrétního matematického problému: intuice nebo formální matematické uvažování? Jak se od sebe liší matematika a počty? A jaký druh uvažování, který se neopírá o žádný vzorec, lze označit za matematický? 

Na základce a později na střední jsem vždycky patřila mezi ty, kteří nesnášeli matiku. 
NESNÁŠELA JSEM JI! 
Hnus, nuda, muka, ztracený čas, biflování vzorečků a na konci koule, v lepším případě čtverec nebo trojúhelník v případě zázraku :) 
Jakmile ale došlo na dobrovolné získávání informací a přišla jsem na to, že matematika je víc, než jen ty nucené vzorečky, jejichž smysl nikdy nikdo pořádně nevysvětlil. Matematika je kouzelná krajina a její jediné zaklínadlo se jmenuje pravda. Důležité je najít toho správného průvodce na cestě k pochopení. 
Přes to, že pořád nepatřím k těm, kteří matiku chápou snadno, občas se ráda nechám zlákat na podobnou přednášku, jaká proběhla na brněnské Hvězdárně.

Zdroj


„Tři muži, kteří v podvečer vzlétli na Letné v balónu, se ztratili v mlze. Už se začínalo stmívat a stále nevěděli, kde jsou. Netroufli si přistát, co kdyby to bylo uprostřed silnice nebo Vltavy. Začínali mít strach a jednoho z nich napadlo, že by mohli začít volat o pomoc. Naklonili se z koše dolů a začali křičet: "Halóóó, kde jsme?" Za čtvrt hodiny slyšeli z dálky odpověď: "Halóóó, jste ztracení!" Dva muži se zatvářili děsně vztekle a otráveně, třetí se však usmíval a během chvíle bravurně přistál na louce kousek od řeky. "Jak jsi to dokázal? Vždyť z té odpovědi jsi nemohl usoudit vůbec na nic. A kde vlastně jsme?" "Mýlíte se, mohl. Byli jsme u koleje 17. listopadu a odtud je to k řece kousek..." "Jak jsi to poznal?" "Podle toho, že ten, kdo nám odpovídal, mohl být jedině matematik. Pro tento úsudek mám tři důvody: zaprvé - trvalo mu dlouho, než odpověděl, zadruhé - jeho odpověď byla naprosto správná, zatřetí - byla úplně k ničemu."

Hned v úvodu mi pan přednášející zcela pokazil moji představu o matikářích. Matikáři přece nemají být sympaťáci, kteří občas pronesou vtip (o matikářích!) a umí zajímavě přednášet. No a vida! Pan přednášející si dokázal získat publikum a jeho pozornost hnedle ze startu.

Přednáška byla pro laickou veřejnost, takže pochopitelně bylo nutné přednášet srozumitelně. Nehrabat se nijak moc do hloubky – to ostatně ani nebylo možné z časových důvodů. 
Já sama jsem jako cíl přednášky viděla vzbuzení zájmu o věc. Kdo chce, může si do hloubky studovat dál sám.



Pan docent vybral pětici vzorců – známých a sem tam nějaký neznámý - mně neznámý, můj drahý se chytal bez problémů. O těchto vzorcích ve zkratce pohovořil, tak, aby nám je přiblížil. 
Z dávných i méně dávných časů se vynořil Pythagoras, Einstein, de Fermat, Euler a další. Dozvěděli jsme se, proč je matematika vyjadřována vzorci, co popisuje, jakým způsobem uvažuje a co je to vlastně matematické myšlení. Nechyběly příklady ať už se vzorci nebo bez nich.

Mohu prohlásit, že se jednalo o přínosnou přednášku. Především to byl ale zajímavě strávený čas, při kterém jsem se hodně dozvěděla a přišla jsem o hodně svých negativních pocitů k matematice. Pokud bude další přednáška na podobné téma, ráda se zúčastním zase.

P.S.: konečně vím, s jakým vzorcem počítá kalkulačka :) že tam nesedí trpaslík s kuličkovým počitadlem jsem věděla :D, ale vidět ten vzorec… paráda!



15. 4. 2018

První život


Autor: Gena Showalter
Série: První život (1. díl)
Překlad: Blanka Rozsypalová
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 440



Můj názor:

První život není důležitý!
To až ten druhý, ten, co bude, až zemřete. 
Až vaše duše opustí tělo na zemi a vy přijdete do života po životě. 

A dokonce si můžete vybrat, kam to bude. 
Chcete svůj druhý život zasvětit Troice nebo Myriadu? Zdánlivě je to jednoduché. Můžete zvolit světlo, řád, pravdu a odpuštění – a upsat svoji duši Troice. Nebo tmu, osobní prospěch a celou řadu výhod, které nabízí Myriad. 
Volba je na vás a nejde vzít zpět…

Většina lidí si je už od malička jistá tím, do které z říší po smrti zamíří. Ne tak Tenley „Desítka“ Lockwoodová, hlavní hrdinka knihy. Ta patří k nezapsaným, těm, kteří se ještě nerozhodli. Její rodina ale trvá na tom, že se musí zapsat k Myriadu. Koneckonců jejich posmrtné postavení a jistota jejich vlastní smlouvy s Myriadem spočívá právě v tom, že se Desítka zapíše také. Jenže ona nechce udělat špatné rozhodnutí a tak otec sáhne k donucovacím prostředkům. 
Tenley je zavřená v ústavu Prynne kde mají prakticky volnou ruku s tím, jak ji budou „přesvědčovat“. Hlavně když se zapíše. Zdá se, že její duše je pro Myriad velmi důležitá. Jenže to i pro Troiku. Obě říše proto vyšlou do Prynne svoje zástupce, aby Tenley přetáhli na tu správnou stranu…

Hned od začátku mě kniha a dokonce i hlavní hrdinka překvapila svojí syrovostí a hrubým násilím. Události v Prynnu byly opravdu děsivé a chvíle, co tam Desítka zažila, byly velice kruté. Jak se ale v knize píše, jen pod tlakem vznikne diamant a tak na Desítku tlačili. Žádné mučení, ponižování a týrání nebylo v tom ústavu zakázané a hlídači snad neměli svědomí. Desítka ale paličatě trvala na tom, že zůstane nezapsaná, dokud se nerozhodne pro lepší volbu. 
V ústavu ji naučili nebýt hodnou a poslušnou holčičkou. Naučili ji vzdorovat, vytrvat, snášet bolest, nenávidět a bránit se. Díky tomu, že tam byla, poznala i sílu přátelství, odpuštění, získala schopnost poznat, na čem záleží nebo na kom. Našla tam ale i zradu, prospěchářství a zjištění, že to, co pro ni má největší hodnotu, nemusí mít pro kohokoliv dalšího vůbec žádnou.

Zdroj

Když se v Prynne objevili ti dva úžasní krasavci – zástupci obou říší - a když jsem zjistila, že budou mít za úkol Desítku přesvědčit, aby podepsala smlouvu právě s říší, kterou zastupují, měla jsem obavy z nejhoršího. Nakonec mi ale svým způsobem spadl kámen za srdce. Ačkoliv se nabízel přímo ukázkový milostný trojúhelník, paní autorka hozenou rukavici klišé nezvedla, a udržela vztahy v knize na trochu jiné vlně. A dobře udělala, tenhle příběh by podobná zápletka jen shodila. 
Desítka nepotřebovala váhání mezi dvěma muži. Už tak měla dost starostí. Takže zatímco jednoho z krasavců Tenley milovala, toho druhého měla jen za kamaráda a když jí teklo do bot, byl tu pro ni. Vlastně tu pro ni byli oba. Jeden ukázkový klaďas a jeden drsoň a machýrek. 
A tihle dva se pochopitelně vůbec neměli rádi. Jejich říše byly koneckonců odvěcí rivalové a soupeřili o každou duši. Moc se mi líbilo, že i díky nim bylo v knize obojí, láska i přátelství. Romantická zápletka je navíc i přiměřeně zpracovaná a bude lehce stravitelná i pro ty, kdo si na výlevy citů moc nepotrpí.

Na YA byla kniha hodně velkým překvapením a to v mnoha ohledech. V této literatuře nebývá zvykem narážet na tak důležitá témata a inspiraci náboženstvím a Svatým písmem - no to jsem viděla opravdu poprvé. Dokonce jsem myslela, že se mi to jen zdá, že to je jen můj dojem, ale v doslovu mi to sama paní autorka potvrdila. 
V Desítčině dilematu bylo tento podtext krásně vidět – souboj mezi dobrem a zlem, světlem a temnotou, tím, co je správné a co není. Důležitost správného rozhodnutí s ohledem na ostatní i na sebe byla základním kamenem příběhu. Chápala jsem, proč Desítka tak váhá, proč probírá do nekonečna pro a proti svého rozhodnutí. Protože na její konečné volbě záleželo mnohé. Celé to ale bylo napsáno tak, že jsem neměla pocit nějakého moralizování nebo výchovných řečí.

Líbilo se mi i propojení říší, z nichž jedna lehce připomínala nebe a jedna tak trochu smrděla sírou. Paní autorka navíc obě vytvořila tak, že na nich bylo cosi lákavého a rozhodnutí nebylo snadné. Navíc docela spěchalo. Pokud by totiž Tenley umřela (a příležitostí k tomu bylo víc než dost) a nebyla zapsaná, ocitla by se v Říši mnoha konců a to nebylo nijak přívětivé místo. Byl to vlastně jakýsi očistec, ze kterého mohly duše po značném utrpení přejít do druhého života. 
Paní autorka měla také dobře vyřešeno to, jak to přijde, že se duše obou kluků můžou pohybovat ve světě živých. A kapitoly, které byly vlastně mailovou korespondencí mezi oběma kluky a jejich nadřízeným, byly vtipným zpestřením. Nebylo jich moc, do děje vlastně vstoupily jen několikrát, ale díky nim jsem se dozvěděla pár důležitých věcí.

Celkově si u mě kniha nasbírala dost vysoký počet bodů. Téma se mi zdálo být velmi originální a zpracování mi skvěle sedlo. O čtivosti knihy nelze pochybovat, o tom, že dokáže zaujmout a má čím také ne. Těším se na další díly, protože situace tak, jak si ji paní autorka v závěru nastavila, je více než lákavá. Říkám si ale, jestli knihu dokážou ocenit ti, kteří nechtějí moc hledat mezi řádky. I když myslím, že ano, protože příběh je líbivý i v případě, že nad ním nijak moc dumat nechcete.

Knihu určitě doporučuji k přečtení všem milovníkům fantasy pro mládež a myslím, že se neztratí ani v knihovně starších čtenářů. Najdete v ní zajímavý svět, sympatické postavy, trochu romantiky i hodně akce, útěků, bojů o přežití… Nechybí ani humor, takže jistě uznáte, že vlastně nechybí nic :)


Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Omega. Více o knize můžete zjistit na stránkách nakladatele zde. Knihu pak můžete pořídit třeba tady na e-shopu knihkupectví Dobrovský.




Anotace:

Dějiny prý píšou přeživší. Ale vím, že to tak vždy není. Jsem Tenley Lockwoodová a brzy zemřu. Tohle je můj příběh, ve kterém je konec pouhým začátkem.
Tenley „Desítka“ Lockwoodová je obyčejná sedmnáctiletá dívka, která posledních pár měsíců strávila v ústavu Prynne. Proč? Není to kvůli její posedlosti čísly, ale protože odmítá dovolit, aby její rodiče rozhodovali o tom, kde bude žít… až zemře. Všichni lidé už přijali jednoduchý fakt – život na Zemi je pouhá zkouška a opravdový život začíná po smrti.
Na věčnosti vládnou dvě říše – Troika a Myriad, odvěcí rivalové a nepřátelé na život a na smrt. Obě říše udělají cokoliv, aby dostaly Desítku na svou stranu. Pošlou za ní své nejlepší agenty. Desítka se brzy ocitne na útěku, zatímco světem zmítá válka mezi dvěma říšemi, které bojují o její duši. Komu může věřit? A co když kluk, do něhož se zamilovala, nepatří do říše, která je jí milejší? Rozhodne se správně?


12. 4. 2018

Dvůr křídel a zmaru



Autor: Sarah J. Maasová
Série: Dvůr trnů a růží (3. díl)
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 720



Můj názor:

Zakončení téhle parádní série jsem očekávala stejně, jako asi všichni, takže natěšená a napjatá, jak to nakonec všechno dopadne. Kdo umře, kdo přežije, kdo vyhraje, ať už svobodu, lásku nebo prostě jen válku.

Tradičně upozorňuji: POZOR! Následující text obsahuje spoilery k předchozím dílům série.

Můj článek o Dvoru trnů a růží najdete zde.
Dvůr mlhy a hněvu je okomentován tady.

A teď už můj názor na třetí díl.

Na konci druhého dílu byla Feyre nucena opustit Rhysanda a vrátit se na Jarní dvůr, kde předstírá lásku k Tamlinovi a zároveň špehuje pro svůj dvůr. Menší pomsta na Tamlinovi by jí taky přišla vhod, takže tak trochu i intrikuje a rozeštvává. 
Její sestry Elain a Nesta byly Kotlíkem proměněny ve vznešené víly. Návrat do světa za zdí je pro ně tudíž nemožný a zůstávají na Nočním dvoře pod ochranou Rhysanda. Se svojí novou situací se však nesmiřují nijak lehce. 
A zatímco Noční dvůr se připravuje na válku s Hybernem a snaží se shromáždit roztříštěné a rozhádané Dvory pod jeden prapor, aby všechny víly svorně bojovaly za Prythian, hybernský král také nezahálí. Je připraven vzít si, co mu podle jeho názoru náleží, silou...

 ...

Myslím, že je zbytečné tu zase vypisovat, co všechno umí paní Maas napsat naprosto perfektně, jak se jí podařilo vytvořit postavy a jak skvěle se mi kniha četla. Taky je zbytečné chválit krásně popsaný svět Prythianu, protože všichni dobře známe talent paní autorky na vytvoření zajímavých kulis pro svůj příběh. To všechno jsou už známé věci a zrovna od této paní autorky je člověk tak nějak očekává :). Ve třetím dílu se ale ukázalo, že občas se i mistr tesař utne a, alespoň z mého úhlu pohledu, v knize něco neštymuje.

Jedno se musí paní autorce nechat. Zatímco ve dvojce se věnovala především duševní stránce postav, jejich vývoji a vzájemným vztahům a chvilkami to bylo i na úkor děje (i když mě to bavilo, nestěžuji si, to v žádném případě :)), ve trojce se jí povedlo tohle daleko lépe vyvážit. 
Akční scény, bitvy, válečná a mírová jednání, to všechno tam bylo. Pořád se něco dělo. A přitom jsem nepřišla ani o vhled do prožívání postav, přičemž daleko více prostoru dostaly i jiné postavy než Feyre s Rhysandem. I když u některých bych toho prostoru ocenila i více. Obzvlášť co se mých miláčků Azriela a Cassiana týká :)
 
Zdroj
Co mi ale vadilo, byl jistý přehnaný současný trend, který se do třetího dílu bohužel promítl. Rhys neustále Feyre papouškoval, jak je mu rovná a přitom jsem měla pocit, že druhé housle hraje on jí. Za prvé v páru je přeci rovnost samozřejmá, není potřeba o tom neustále mlít a za druhé rovnost ženy přece neznamená upozadění muže. A přesně to se tu bohužel stalo. 
To, co se mi na Rhysovy v předchozím dílu líbilo, bylo tady z větší části pryč. V tomto díle měla navrch Feyre a Rhys se stal jen zamilovaným přikyvovačem s lehkým nádechem beznaděje a zoufalství v myšlení. Jenže tohle mi zrovna u něj vadilo a připadalo mi to, že se to k němu nehodí. Asi si přece jen potrpím na to, když je muž silnější a odvážnější a tak vůbec. Nevadí mi silné hrdinky, jen vedle nich nesmí jejich partner působit slabší.

Když mám teď za sebou všechny tři díly, zmocnilo se mě tušení, že se paní autorka nechala trochu ovládnout svým „citem“ nebo možná lépe řečeno postojem k hlavním mužským postavám. 
Nejdříve tu byl Tamlin. Ze začátku bylo jasné, že je za hrdinu, jenže pak se Feyre potkala s Rhysandem a byl tu druhý díl. 
Tamlina Rhysand zcela zastínil a hůř. Z někdejšího hrdiny se stal odvrhnutý a ukřivděný chlapeček. Zdálo se mi to a nebo se city paní autorky přesunuly k novému objektu? 
No a ve třetí knize už měla Rhyse okoukaného, tak se nám trochu oslabošil a svoji příležitost dostal Cassian, který tu vypadal jako mnohem větší úžasňák. Ale to i Azriel. 
U ženských hrdinek jsem nic takového nepozorovala. Jsem zvědavá, jestli se moje podezření potvrdí i v dalších dílech :).

Také mi vadilo větší množství sexuálních scén v knize. Rozumějte, nejsem nijak prudérní a sex prostě k životu patří, ale popis těchto záležitostí tak, jak ho podává paní autorka, mi prostě nesedí. Je mi jedno, jak velké a tvrdé má Rhys „Vy víte co“ a už vůbec nechci vědět, co hlavní hrdinku tlačí do zad nebo na mandlích. A taky zrovna na tohle není potřeba věnovat několik stránek. Myslím, že jistá umírněnost a decentnost by zde neškodila. I když přiznávám, že to bylo lepší, než v díle předchozím. Minule ovšem v celé věci bylo jaksi více vášně a emocí, tentokrát to vyznívalo poněkud plytce a to hlavně mezi Feyre a Rhysem.

Pozor! Malinký a nenápadný, ale přece spoiler.
Konec... Inu, co s tím? Jak to napsat co nejvíc bez spoilerů? Zkusím takto: Nečekala jsem, že zrovna z tohoto románu bude mít paní autorka nutkání udělat pohádku s dobrým koncem. 
Chápu, že zabít nějakou postavu, se kterou prožijete tolik stran, je nejspíš těžká věc, pak ale neměla psát monumentální epickou bitvu. V bitvách se umírá a umírají i hrdinové. Ale dobře, no. Respektuji její konec. Štěstí je, že mi neodpravila někoho z oblíbenců.
Konec malinkého a nenápadného spoileru.

Hlavně jsem však nečekala, že na konci zůstane moje oko zcela suché. A to je to, co mi na knize vadilo nejvíc. Nic se nedostavilo, žádná emoce, prostě jsem jen dočetla. Čekala jsem, že budu brečet nad padlými a radovat se s těmi, co přežili a ono nic. A možná jsem byla i trochu zklamaná z otevřených vrátek do dalších (?) dílů. Čekala jsem, že se uzavře maličko více rozepsaných záležitostí. Zase se ale můžu těšit na další pokračování. I když z nekonečných sérií už začínám být poněkud unavená, i z těch dobrých.
 
Rhys je prostě Rhys :) Zdroj
Teď to možná vypadá tak, že se mi kniha nelíbila, ale opak je pravdou. 
Přečetla jsem si ji ráda, se zájmem a prakticky tahem, protože jsem se od ní nedokázala utrhnout. Jen měla více věcí, které se mi zdály nedotažené. Některé části mě možná trochu zklamaly, ale celkový dojem je výborný.
Oceňuji, že paní autorka našla konečně více prostoru pro životní příběhy dalších postav. Líbilo se mi, že Feyre nešlo nic samo a musela trochu zapracovat na získání dovedností. A dokonce oceňuji i to, že zdárný vývoj všech vztahů v knize - a to nejen partnerských - nebyl ani zdaleka samozřejmostí a všechny postavy na nich musely pracovat.

Jak některé věci budou se sice dalo odhadnout už v průběhu čtení a nemůžu tedy říct, že by mě události na konci kdoví jak překvapily, ta ukrutná maasovská čtivost příběhu tu ale je, o tom žádná.

Anotace:

Feyre se vrátila na Jarní dvůr, odhodlaná získat informace o Tamlinových manévrech a jeho spolupráci s Hybernem. Aby to udělala, musí se zapojit do smrtícího tance podvodů – a v něm může jeden chybný krok přivodit zkázu nejen jí, ale i celému světu. Feyre čeká nesnadné rozhodnutí, komu z oslnivých a smrtících Vladařů věřit...


10. 4. 2018

Cinder & Ella



Autor: Kelly Oram
Série: Cinder & Ella (1. díl)
Překlad: Zuzana Lalíková
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2018
Počet stran: 376



Můj názor:

Myslím, že je zbytečné vypisovat, proč jsem si tuhle knihu vybrala a stejně to udělám :). 
Mám ráda podobné inspirace popelčími příběhy, ať už se jedná o filmy nebo knihy. A tenhle příběh byl opravdu velmi povedený. Navíc jsem chtěla nějaký oddech po předchozím psychologickém thrilleru. I to mi kniha zvládla dopřát. A taky pořádnou knižní kocovinu po dočtení :).

Roli Popelky tentokrát zastala Ella. Tedy vlastně Ellamara Rodriquezová, osmnáctiletá holka, která se před časem podruhé narodila. Přežila totiž autonehodu, při které zahynula její máma. 
Bohužel se změnilo i hodně dalších věcí. Elle zůstaly zdravotní následky a jizvy nejen na duši. Musela se přestěhovat k otci, který je s mámou opustil už před lety a začlenit se do jeho nové rodiny, kde není zrovna vítaná. Ztratila domov, přátele, rodinu, zdraví i sebejistotu. To všechno musela postupně znovu najít.

Co neztratila, byl Cinder. Její internetový kamarád, se kterým si psala před nehodou. Nikdy se ale neviděli. Seznámili se díky Ellinu blogu, kde píše recenze na knihy a filmy. Stali se tak dobrými přáteli, jak jen to bylo za dané situace možné a vlastně ještě víc.

Cinder je v tomto příběhu za prince. A celkem doslova :). Je totiž vycházející hollywoodskou hvězdou. Jeho filmy mají úspěch a vzhled ho předurčuje k tomu, aby se stal miláčkem žen. Jenom Ella ví, že není povrchní floutek, nebo spíš ne až tak moc, a hezký ksichtík. Ona ho takto nesoudí, protože neví, že Cinder je ve skutečnosti Brian Oliver.

 Cinderovi spadl kámen ze srdce, když se mu Ella téměř po roce odmlčení znova ozvala. Bylo mu jasné, že se stalo něco vážného, vlastně předpokládal, že zemřela. Elle spadl kámen ze srdce proto, že ztrátu nejlepšího přítele by neunesla. Tihle dva o sebe tedy nepřišli a příběh krásné lásky mohl začít.


Tuhle knihu jsem si vybrala jako odpočinkovou. Chtěla jsem něco nenáročného, co se mi bude pěkně číst a do příběhu se ponořím úplně bez problémů. Podle anotace měla kniha přesně tenhle potenciál, ale k mému velkému překvapení se jí podařilo do určité míry vybočit z vyjetých kolejí žánru YA. Jasně, byla tam láska jako trám, byla tam utiskovaná holka a krásný, obletovaný kluk. Ale vše působilo tak nějak jiným a svěžím dojmem. Zdálo se mi totiž, že celý příběh není tak přitažený za vlasy, jak to bývá. Kdyby žila nějaká taková Ella, určitě by se našli i šikanující spolužáci, i přátelé, kteří se jí zastanou a i kluk, kterému nic z jejího postižení nebude vadit.

Ella v tomto příběhu měla skutečný důvod pochybovat o svém vzhledu a pro svoje psychické problémy. Žádné pseudodůvody, se kterými občas autorky přijdou. Její duševní rozpoložení bylo popsáno tak uvěřitelně, že jsem neměla problém prožít si všechny ty pocity, co bych jako čtenář podobného příběhu mít měla. Elly mi mohlo být líto, mohla jsem cítit její obavy, nejistoty, osamělost, ale i ty pěkné věci. Štěstí, přátelství, lásku a postupné přijetí situace a otevření se okolí. 
Podobně pěkným zpracováním se pyšnily i ostatní postavy. Cinder/Brian byl sice ukrutně dokonalý, což by jindy nejspíš působilo jako stokrát obnošená vesta, zde ale dostal takovou osobnost, která jeho ukrutnou dokonalost polidštila. Byl to prostě sympaťák a přesvědčoval mě o tom ve svých vlastních kapitolách i v chatech a telefonátech s Ellou. 
Dokonce i hlavní záporačka, pokud se to o ní dá tak říct, měla pro svoje záporačení  jiné důvody, než že prostě proto. Nebyla na Ellu zlá jen z toho důvodu, že paní autorka takovou postavu potřebovala. Nějaké city měla nakonec i hlavní povrchní slepice, takže ani ta nebyla plochá a bezvýrazná.

Svoje báječné postavy umístila paní autorka do zajímavě pojatého popelčího příběhu. Jistě, že jsem věděla, jak zhruba by mohly věci probíhat – takové ty stěžejní události jsou většinou dost podobné, ale i tak v knize nechyběly překvapivé momenty. Byl to ten typ příběhu, o kterém už předem víte, jak dopadne. S nadšeným očekáváním hltáte začátek a strašně chcete vědět, co bude mezi tím, než přijde to „žili šťastně až do smrti“. Ve vyprávění se střídala Ella s Cinderem a mě bavil příběh z jejího i jeho pohledu.

Tahle moderní pohádka je přesně to pravé pro romantické duše. 
Je svěží a příjemná na čtení a úplně se hodí do začínajícího jara. Budete se bavit, budete ji hltat stránku za stránkou a budete ji milovat. Jediný problém vidím v tom, že je to kniha „na jednu noc“ a já nemám další díl :).


Za poskytnutí recenzní e-knihy moc děkuji Palmknihám. Pokud si ji chcete přečíst, najdete ji zde. A ukázku na seznámení také.



Anotace:

Co když se z vašeho internetového kamaráda vyklube miláček Hollywoodu?
Ellin život není žádná pohádka. Před necelým rokem ztratila matku při autonehodě, z níž sama vyvázla vážně zraněná. Svého otce léta neviděla a teď se musí přestěhovat k jeho nové rodině. Jediný, kdo jí rozumí, je Cinder, s nímž se už roky přátelí přes internet, ale s kterým se nikdy nesetkala. Ví, že je vtipný, chytrý a stejný knihomol jako ona. Netuší však, že Cinder je jeden z nejslavnějších hollywoodských herců, který navíc hraje prince v jejím nejoblíbenějším filmu. Změní se teď konečně Ellin život v pohádku?
Kelly Oram přináší emotivní převyprávění nesmrtelné pohádky o Popelce.


8. 4. 2018

Šťastně až do smrti



Milujete tolik, že byste dokázali zabít? A koho...

Autor: Anna Ekbergová
Překlad: Michaela Weberová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2018
Počet stran: 367



Můj názor:

Páni! Tak tohle byla teda jízda :). Vůbec nelituji toho, že jsem se rozhodla dát paní Ekbergové šanci a přečetla si její novou knihu. Ztracenou jsem nečetla, takže jsem do novinky Šťastně až do smrti šla s čistým štítem a zvědavá, co mi předvede.

Na začátku byla vražda. 
Spáchal ji muž na své manželce. Rozhodl se přejet autem ženu, kterou miloval dvacet let. 
Christian a Leonora. 
Prošli spolu krásným začátkem vztahu, narodil se jim syn, Christian založil stavební firmu a zařídil pro svoji rodinu nádherný dům v krásné části Dánska. Štěstí rodiny zdánlivě nestálo nic v cestě, jenže pak syn těžce onemocněl a Leonora začala bojovat. Zůstala se synem doma a rvala se o jeho život, zatímco její muž vydělával peníze na drahou léčbu a živobytí rodiny. Jenže v té starosti o milované dítě se vzájemně odcizili. A přišla jiná žena.

Christian se zamiloval do kolegyně z práce a byl přistižen. Místo rozvodu ovšem následuje boj. Leonora se nehodlá vzdát a odejít, nikdy se ještě nevzdala ničemu, co před ni život postavil a bojuje všemi prostředky. Aby ustoupila jiné ženě, to nikdy! Christian se tedy cítí donucen udělat tu strašnou věc, kterou považuje za jediné východisko…

Paní autorka se rozhodla poněkud netradičně zahájit svoje vypravování samotným činem. 
Na prvních stránkách proto představila Christiana za volantem bílé dodávky, jak v dešti číhá na svoji ženu na trase, kam chodila pravidelně běhat. Běžící žena se sluchátky, tichý motor auta, vypnutá světla, odhodlání a rozhodnutí, náhlé zrychlení a náraz… 

Hned na to jsem se ale v ději přenesla do budoucnosti, kde byl představen skutečný vypravěč příběhu inspektor na penzi, pan Holger. Seděl se svojí dcerou v kavárně a vyprávěl jí ten příběh o případu, který policie nedokázala vyřešit. Pokud vůbec existuje dokonale naplánovaná vražda, byla to tahle. On sám si byl jist viníkem, neměl ale nikdy dostatek důkazů, vždy byl až krůček za vrahem a ten nejpodstatnější důkaz mu unikl doslova o fous. 
Tyhle scény v kavárně vždycky na několik stran přerušovaly příběh Christiana a Leonory. Dozvídala jsem se v nich i spoustu informací z manželského života samotného inspektora a hlavně o tom, jak vyšetřoval ten záhadně propletený případ. 
Všechna jeho podezření, pochybnosti, domněnky a marné shánění důkazů, dělalo ten příběh ještě zajímavějším. Já jsem přece už vraha znala a věděla jsem, že je zatím na svobodě a zatčení s obrovskou pravděpodobností ani nehrozí.  Zdálo se tedy, že paní Ekbergová nebude mít víc o čem psát, co mi říct a čím mě překvapit. Velký omyl!

Paní autorka proplétala v obou liniích vyprávění současnost i minulost. A dělala to tak dovedně, že to nijak nenarušovalo děj. Naopak. Ty vzpomínky a odbočky od hlavního děje měly vždycky důvod a smysl pro celý příběh – to, co postavy vyprávěly o své minulosti, bylo nutné vědět. 
Zjistila jsem tak, jak se Christian s Leonorou seznámili, jak žili, jak a proč nastalo jejich postupné odcizení. Dozvěděla jsem se, jak přišla do jejich života Zenia, Christianova milenka. Přišla jsem na to, proč se Christian tak moc bál rozvodu, že se rozhodl raději zabíjet, co bylo to, čím na něj Leonora tlačila. 
V protikladu k těmto bouřlivým manželským vodám bylo klidné plynutí manželství inspektora Holgera. Zdálo se být dokonalé a o to smutněji inspektor vzpomínal na svoji zesnulou manželku.

Paní Ekbergová má úžasný dar udržet si svoje esa v rukávu přesně do té správné chvíle. Byla jsem v napětí po celou dobu čtení a kniha mě pokaždé dokázala něčím naprosto šokovat. Když už jsem si myslela, že vím, jak se postavy zachovají a kam to povede, stejně jsem byla úplně vedle. A přitom si zachovávaly svoji logiku v jednání – pravda místy docela zvrácenou logiku… 
Krásné na tom bylo i to, jak se jednotlivé skutky postav, okolnosti a události, které se staly, nenápadně nabalovaly na sebe a spouštěly doslova lavinu dalších událostí. Postavy byly prostě stejně dobře propracované, jako zápletka a její postupné odhalování. Zajímalo by mě, co by o tom všem řekl psycholog :)

Tenhle příběh o vztazích, vášních, manželstvích a především o tom, čeho všeho je schopen člověk zahnaný do kouta, jsem četla doslova s očima navrch hlavy. Ze začátku jsem myslela, že tuším, kam se bude ubírat, ale tohle mě nenapadlo. Tohle tedy ne. Takovýhle milostný trojúhelník „manželka-muž-milenka“ jsem teda ještě nikdy nečetla. Ani žádný podobný psychologicko-milostný thriller. Vypadá to, že jsem opět narazila na další autorku (či spíše autorské duo) na jejíž další knihy se budu těšit.

Pokud si potrpíte na romány, které dokážou překvapit a udržovat napětí po celou dobu, je tohle kniha pro vás. Máte rádi napětí, dramatické zvraty a dobrou psychologii postav? Sáhněte po této knize. A jestli mohu radit, nečtěte anotaci. Zdá se mi totiž, že prozrazuje až moc.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu můžete sehnat například tady.



Anotace:

Napínavý thriller o úkladné, dokonale naplánované vraždě. Dramatický příběh o majetnictví ve vztahu, o vášni, sexu a tajemstvích druhých. Pravdivá sonda do manželství, kde je i přes vnější dojem vše nakřivo.

Christian a Leonora. Manželé kolem padesátky, přes dvacet let spolu. Měli by být šťastní. Mají všechno: peníze, krásný dům i společenské postavení. Zákeřná nemoc jejich osmnáctiletého syna, která je stála spoustu sil, je konečně na ústupu a před nimi se otevírá světlá budoucnost. Nebo snad ne? Jednou v noci Christian dostává SMS, a když odmítne Leonoře zprávu ukázat, vzbudí v ní podezření.

Na Christianově pracovním večírku se její podezření potvrdí. Přistihne manžela při sexu s  kolegyní, mladou architektkou Zenií. Později Christiana konfrontuje, ten vše zapírá a je rozhodnutý ji opustit. Leonora se s tím nechce smířit, vydírá Christiana kvůli finančnímu podvodu a nutí ho zůstat v manželství.

V bezvýchodné situaci se Christian rozhodne, že se musí ženy zbavit. Počká si na Leonoru ve firemní dodávce na silnici v lese, kam chodí běhat, a srazí ji. Vrátí se domů, nalije si drink a vtom se objeví Leonora. Co to vlastně udělal?