Po nádherných čtyřech dnech v Durmitoru jsme se přesunuli do Prokletije. Jak říkal Derias, jsou to úplně jiné hory než Durmík, ale o nic méně hezké, jen jiné … divoké, krásné a neprozkoumané :)
Přesun probíhal skrz kaňon řeky Tary, to byl zážitek sám o sobě – jeli jsme úplně na dně silnicí místy vysekanou ve skalách a všude okolo krásné hory až do nebes :), semo tamo se vyloupnul nějaký větší plácek, kde byl hned nacpaný kostelík nebo nějaká menší usedlost, případně pár baráčků pohromadě.
Druhý den tedy padla volba na ne tak náročný vrcholek Volušnica (1860 m ), s luxusním výhledem na již řečený Karanfil, či spíše na všechny jeho vrcholky. Cestou nahoru jsme se popásli v jahodových plantážích, o borůvky taky nebyla nouze :). Karanfil je úplně jiný než okolní hory, holý zasněžený a ledovatý – teda, to mě bude mrzet ještě dlouho, že jsme na něj nešli .
Dále někteří z nás pokračovali na travnatý vrchol Talianka (2057 m), odkud byl krásný výhled na hodný kus albánské části pohoří. Na krátký úsek cesty jsme si i překročili hranice a prošli se Albánií.
Večer byla houbová večeře na rozloučenou s horama a potom už se jelo na ostrov Mljet …
Žádné komentáře:
Okomentovat