23. 10. 2011

Písek na Kozlu



… hrdinové se vracejí vzduchem …



Předposlední říjnový víkend bylo asi poslední hezké počasí, takže nás slunko vytáhlo na šutry.Po asi dvouminutovém zvažování kam teda, bylo rozhodnuto – jedem na Kozla.

A krásný pískový Kozlík stál za to. Nelezli jsme nijak obtížné cesty, spíš tak na pohodku. V rámci nácviku na Ádr jsem si tu zkusila první komín. Lezlo se tu parádně, kam se stouplo, drželo to jak přibité, na pracky tu bylo spousta dobrých chytů a i ty horší prostě berou. Asi ze mě na stará kolena bude pískař :)

Pravda, i když svítilo sluníčko, nebylo úplně teplo, takže člověk musel co chvilku hledat nějakou dobrou polohu, při které se dalo pohodlně dýchat na promrzlé prsty. Taky jsem cestou nahoru potkávala spoustu zmrzlých pavouků, kteří nestačili najít dobrý úkryt v nějaké puklině a přimrzli ke skále. Letos už asi moc venku nezalezem :(


10. 10. 2011

Písnička pro ptáčka

Na tenhle poklad jsem narazila dnes večer při uklízení nahromaděného bince ze starého blogu. Nápad přišel kdysi dávno od Mirečka, když mi napsal na otázku "jak se máš?" odpověď " jsem stále z legrace smutný". Je to jedna z mála, které jsem si napsala jen tak pro sebe. Teď ji klidně můžu věnovat Mirečkovi :)


Písnička pro ptáčka


Je stále z legrace smutný

ptáček chycený ve zlaté kleci,

spletené z falešných proutků.


Tiše si zpívá v koutku

písničku o papírových loďkách,

o bouřích, které nepřejdou….


Písničku, co patří hluchým uším…


Podzimní lezecké radosti



… vápno v krasu přece vůbec neklouže …

První zářiový Sloup proslul touhletou hláškou. Tenhle motivační kec vymyslel Aleš, když jsem se sápala vzhůru po Grand Prix (za 6) a supěla jsem, že mi kruci kloužou lezky :) Jinak to byla premiéra mých nových lezek, ale na Sloupu to prostě klou… jasně, už mlčím, je to nohama :)



… z druhé strany vede cesta, jestli chcete nahoru …

Tímto hlodem nás oblažil pěšák na Holštejně, když Honza s Martinem lezli cestu Napřímený zbrojnoš (za 7). Jinak to byl výlet za lezením na Vaňousy, kde jsou sice krásné cesty, ale svou obtížností pro mě naprosto mimo mísu. Padli dvě 7 a jedna 8, pár fotek z jeskyně Lidomorna a nakonec i my.



… normálně blbej překližkář …

Nedělní odpoledne na Sloupu, které proslulo obzvláště několika hity Xaviera Baumaxe a Tří sester v podání Aleše. Na rozlez padla Grad Prix. Pak se lezla cesta Habeš (za 7) a docela pěkná Indie (myslím 7-). Nemesis (za 8), na kterou si brousil zuby Martin, dostane šanci příště.



… místo práce legrace …

Páteční odpoledne na Sloupu, na které mě vylákal Honza. Na rozlez byla moc pěkná cesta Malý špinavý ruce, kterou dal Honza normálně tj. po 7 a já pěkně variantně za 6 a i tak mi to dalo pěkně do těla :) Pak si Honza dal dvě 8 Nemesis a již déle krokovanou Vrať cos vzal. Na svoje tři kroky v Nemesis budu s radostí vzpomínat ještě dlouho :).


Súlov



Na lezení na Súlově bylo super to, že se podařilo dát dohromady partu osmi lidí, kteří měli čas o stejném víkendu a navíc se zvládli domluvit ve čtvrtek večer a v pátek dopoledne. Neuvěřitelný výkon :) Byl sice hlášený lijavec, ale i tak jsme se rozhodli to nevzdat a dobře jsme udělali. Kempík jsme měli jen pro sebe.

Dorazili jsme v pátek v noci, postavili stany a vytáhli víno. Honza sice tvrdil, že 4 litry se nevypijí, nicméně padli hned první večer. V důsledku toho ráno vstávali dva členové lezeckého týmu s děsnou kocovinou :) Bylo krásně, teploučko, sluníčko peklo – myslíte, že to kocovináři ocenili? V žádném případě :) ale lezli pánové výborně i tak. První den jsme to ovšem nijak nehrotili, na rozlezení pěkná 4, pak 6- a ti, co je přešla kocovinka, zkoušeli 7 a následně šílenou 8+. Slibuju, že příště si napíšu jména těch cest do bločku, který neztratím, na rozdíl od toho kusu papíru, na který jsem si to psala tentokrát :). Po lezení udeřil hlad, takže následovali buřtíky a slack line na dobrou noc.

Druhý den jsme vyrazili na kapku jiné místo. Padli nějaké pěkné šestečky a jedna opravdu pěkná a opravdu dlouhá 8. Sotva se dolezlo, začal lijavec. Ale stejně byla neděle a muselo se domů. Škoda, tohle byl snad nejpovedenější víkend za léto.




17. 9. 2011

Expedice Triglav


Den ... posledních pár ...

Krásné počasí se už unavilo a tak den u Bohinského jezera a na hradu Bled byl deštivý a pošmouný. Proběhli jsme hrad, který spíš než hrad připomínal muzeum křížené s obchoďákem a zamířili se podívat na soutěsku Vintgar.


Prošli jsme ji celou po dřevěných lávkách a chodníčcích nad řekou Radovna. Prý je místy až 150m hluboká, každopádně má nádherně čistou vodu a pohádkovou atmosféru díky mlze, která se nad říčkou převaluje a táhne se podél všech můstků – to se prostě musí vidět! Cesta soutěskou končila u 6m vysokého vodopádu Šum. Cestou na nocležiště jsme navštívili ještě zříceninu hradu Kamen, ale pro mě byla tento den jasným favoritem soutěska Vintgar :)


Druhý den ráno se výprava opět rozdělila – naše auto zamířilo k moři do městečka Piran. Tady jsme si užili poslední večer v parádní restauraci, kde jsme ochutnali místní rybí dobroty a taky poslední den dovolené u moře.

Má cenu popisovat cestu domů? To asi nemá, takže snad opět příští rok ve stejné sestavě :)



Expedice Triglav


Den 4. a 5. - přechod Velike Špicje, Triglavská jezera a cesta úplně dolů ...


Od Tržavske koči – mimochodem, dejte si zde palačinky a nikdy už nebudete chtít jiné :) – jsme pokračovali další den ráno celkem pohodlnou chůzí do bezejmenného sedýlka a po té úplnou měsíční krajinou až k plesu, kde jsme neodolali vábení úžasné, ledové, průzračně modré vody a smočili nožky. Od plesa byl jen kousek k chatě, kde jsme se opět rozdělili.


Naše statečná pětice si to namířila přes vrchol Velika Špicja (2389m) a druhá část pěkně údolíčkem. Přechod Špicje se ukázal jako opravdu mazec. Možná proto, že špice byly nakonec tři a převýšení, které se pokaždé nastoupalo a zase sestoupilo, aby se mohlo znova nastoupat , bylo docela veliké. Před poslední špicí jsem toho měla tak akorát a ostatní už taky, nicméně na vrchol jsme dorazili. Následoval prudký sešup do doliny, v jehož polovině holé skály vystřídal les a džungle lopuchů a trav až ke Koči při Triglavskych jezerich (1685m).



Poslední den přechodu byl už taková relaxační pohodovka. Od Koči při Triglavskych jezerech jsme pokračovali na planinu Viševnik (1615m). V těchto místech totiž byly hlášeny salášky, ovečky, žinčica a sýr. Hlášeny sice ano, leč výskyt nepotvrzen. Za stále parádního počasí jsme pokračovali na Črno jezero (1294m), kde jsme narvali do hladových goauldích rybiček poslední zbytky svačiny a dál na Koču při Savici (654m).

Tady byl slavnostně zakončen přechod mohutnou žranicí a odjezdem k Bohinskému jezeru.

16. 9. 2011

Expedice Triglav


Den 2. a 3. - Triglav - výstup až nad mraky ...



Na Alžajev dom se spalo jako v pohádce.

Možná to byl důvod toho, že jsme na dvoudenní výstup k vrcholu Triglav vyrazili až v jedenáct hodin. V noci pršelo, ale ráno bylo počasí jako malované. Cesta od Alžajev dom nás vedla pod severní triglavskou stěnu a rozcestník hlásil 4,5 hodiny na vrchol – při převýšení cca 1750m – óójéééé! :) Stoupání začalo docela pozvolna, ale záhy přituhlo, objevovaly se první ocelové chytky a lanka. Vzhledem k tomu, že jsme to šli „natěžko“ nijak jsme se nehonili – někteří z nás se nehonili ještě více než ti ostatní :) Jak jsme tak nabírali výšku, začínaly být rozhledy opravdu působivé a fotografické pauzy častější .

V podvečer jsme dorazili na ubytko Triglavsky dom na Kredarici (2515m).



Ráno bylo počasí opět dokonalé, jen se trochu honila mlha. V plánu bylo dokončení výstupu na Triglav a přechod na druhou stranu. Tady jsme se poprvé malinko rozdělili na část, která si chtěla dát přechod i s báglem a na část, která vyhopkala vrcholek jen tak a k dalšímu ubytování si to pěkně obešla bokem.

Naše statečná batohová skupina čítala pět členů. Nahodili jsme ferratové sety a mazali k vrcholku. Sety nakonec nebyly potřeba, ale jen proto, že bylo opravdu pěkné počasí a sucho. Skála byla naprosto hladká , ochozená a oklouzaná – v mokrém počasí to musí být jak kachlíky v koupelně. Jinak na vrchol je to pěkná nikterak těžká ferrata (za předpokladu suché skály).

Nahoře na Triglavu (2864m) jsme pořídili zápis do vrcholové knížky a uhnízdili se na sluníčku u podivné kovové rakety, která vrcholek zdobí. Seděli jsme si pěkně nad mraky a dole zatím vodník Kebule „vařil mlhu“ :) kolem nás kroužilo místní ptactvo a somrovalo jídlo – prostě vrcholová pohoda :)



Sestup na druhou stranu měl být dle informací docela mazec. A byl. Zdaleka to nebyla taková pěkná cesta, jakou jsme šli nahoru. Taková klasická sestupová zpruzovačka. Začalo to menší ferrátkou, následovalo klasické suťovišťátko. Malou pauzu jsme udělali u Kasáren a pak už docela příjemným chodníkem na Tržaska koča na Doliču (2120m), kde jsme byli ubytovaní.

Expedice Triglav 2011


Den 1. - Mangrt, vodopád Peričník a strááááášně dlouhá cesta autem ...



Letos jsme vyrazili na týdenní horskou expedici na Triglav v mírně pozměněné sestavě, nicméně zdravé jádro zůstalo stejné jako na loňském Durmitoru.

Poučeni minulou zkušeností, kdy jsme se všichni slézali u Deriase doma víc než hodinu, jsme tentokrát dali sraz až v Itálii. Potkali jsme se "kdesi u silnice" a víceméně pohromadě jsme překročili hranice Slovinska.

První vrchol výpravy jsme zdolali vozidlem, jelikož nebyl čas na nějaké dlouhé výšlapy, i tak nás čekala ještě dlouhá cesta. Hladoví jak psi jsme dali polívku v sedle pod druhou nejvyšší horou Slovinska – Mangrt (2679m). Trošku nás tlačil čas, takže ferrátku na Mangrt jsme si museli odpustit.



Další malá pauza na protáhnutí osezených zadků byla u řeky Soča – byl docela hic, takže možnost namočit nohy v ledové čisté vodě byla děsně lákavá :). Když už jsme začali radovánky s vodou, navštívili jsme teda i vodopád Peričník.

Viděli jsme jeho 52 metrů měřící dolní část, která se dala i podejít – pro zajímavost cituji nejmenované chytré internetové stránky: „Nádherný vodopád je pozůstatkem doby ledové, kdy zdejší největší ledovec v údolí Vrata na severní straně Julských Alp vytvaroval krásné údolí táhnocí se od obce Mojstrana k severnímu podhůří Triglavu.“ :)

Odtud již vedly kroky naše k chatě Alžajev dom (1015m), kde jsme měli zamluvené ubytko na první noc.

7. 8. 2011

Filmový svátek v Karlových Varech



Jak nejlépe charakterizovat Filmový festival okem „normálního“ diváka? Nejlépe by se asi ujalo „víkend osezeného zadku“ :)

Čímž není myšleno nic zlého.

V našem podání to vypadalo asi takto:

Na fesťák pěkně přijedete, ubytujete se ve stanovém městečku na stadionu a vyrazíte do centra festivalového dění – hotelu Thermal -ukořistit program kin. V programu si vyberete, které filmy by bylo ideální vidět, i když je vám předem jasné, že šance dostat na ně lístky není nijak veliká. Po té zakoupíte festivalový pas za pár korun a jdete spát.



Ráno vypukne akce „obrovská fronta“. Je první, takže ještě si to užíváte – když se dostanete k okénku, zjistíte, že na vámi vybrané filmy už samozřejmě lístky nejsou :) vezmete si tedy to co je – na festivalový pas zdarma a vyrazíte si sednout do první fronty na film, který jste chtěli vidět. ANO, SEDNOUT ! :) Když totiž nemáte lístek, je šance, že film uvidíte, ale musíte si vystát frontu mezi bezlístkaři, pak je naděje, že vás tam pustí. Jedna fronta na film cca 1,5 až 2 hodiny :) takže knížky s sebou :) my jsme měli to štěstí, že všechny filmy, na které jsme se dostali, stály za to. A taky každé naše sezení ve frontě bylo zakončeno filmem :)

Takhle to zní děsivě, ale tyhle fronty mají jakousi podivnou festivalovou atmosféru – prostě to k tomu patří. Jen po třech dnech, kdy trčíte střídavě ve frontě nebo v kině už toho má pozadí poměrně dost. Dali jsme dva dny po třech filmech, třetí den jen jeden a stačilo nám to více než bohatě.



Jasně, že to prokládáte procházkami po městě, pitím té odporné brundy, která tam tryská z pramenů a je tak horká, že máte chuť přidat si do ní kafe, očumováním přijíždějících celebrit a jinými festivalovými veselicemi …

Prostě stojí to za to :) příští rok, doufejme, pojedeme zase.

Seznam viděných filmů:

Kluk na kole, Modrý pták, Hanna, Lovec trollů, Občanský průkaz, Markéta Lazarová a Potomek knížat.

3. 7. 2011

Narozeninové Nízké Tatry



Tatry už jsem měla slíbené na narozeniny loni, ale nevyšlo to, tak jsem se rozhodla, že letos si je zařídím sama. A hle! Vyšlo to :)
Třídenní přechod nízkotatranského hřebene začal v pátek v šest ráno v lázeňské osadě Korytnica-kúpele. Vystoupali jsme do Hiadelského sedla (1099m) a dál na první vrchol Velká Chochula (1753 m). Počasí bylo parádní, trošku větrné, ale to nebránilo krásnému výhledu. Ten jsme si užívali celou cestu po travnatém hřebenu přes Latiborskou holu a Ďurkovou (1750 m). Na Latiborské holi (1643 m) jsme neodolali naprosto dokonalému váleníčku a poleženíčku v té nejhebčí trávě jakou si umíte představit a při tom jsme pozorovali, jak se nad Fatrou honí mraky :)
První večer jsme přespávali v Turistické útulně pod Chabencom – můžu doporučit :) ona tam stejně jiná není. Tady se spalo opravdu luxusně.

Druhý den jsme se probudili do mlhy „husté tak, že by se dala krájet“. Vyrazili jsme z útulny na masív Chabenec (1955 m), přes vrcholy Kotliská a Polana – zde jsme vytáhli pláštěnky, protože bez nich už to nešlo – vydrželi pouze hrdinové v goráčových bundách. Zakuklení jsme dorazili do centrální části pohoří Dereše (2004 m) s náma bohužel dorazilo i krupobití. Toto značně zrychlilo tempo pochodu i u pomalejších jedinců, navíc vidět bylo prd, tak proč se zdržovat :) Čelo skupiny si to užívalo i tak a jak to bylo s náladou vzadu netuším :)Mezi kroupami jsme docupkali po kamenech až na Kamennou chatu na Chopoku. Tam jsme naivně vyčkávali na pěkné počasí a kupodivu jsme se dočkali aspoň toho, že přestalo pršet – a mezitím jsme se tam stihli poněkud přežrat :). Další cesta vedla na Ďumbier (2043 m), nešli jsme teda až úplně nahoru, protože nad skalama se proháněly hromy a blesky a navíc stejně nebylo nic vidět. Pospíšili jsme raději na další nocležiště – chatu M.R.Štefánika. Zde se taky dobře jí a navíc mají přímo geniální systém sušení naprosto všeho :)

Třetí den už byl flákací. Pouze jsme dokončili přechod přes Panskou holu, Kumštové sedlo a Lajštroch. Slezli jsme do sedla Čertovica (1238 m), kde na nás čekal autobus. Počasí poslední den se povedlo lépe a i když byl semtam mrak, mohli jsme si ještě rozloučení s Tatrama užít.
A v září nás čekají Vysoké :)

15. 6. 2011

Muzejní noc pod zemí



Letošní muzejní noci jsem se tak úplně zúčastnit nechtěla, byla to jen možnost, která … prostě to byla jen možnost :) Nakonec mě ukecal Honzík, že s Míšou půjdou a je tedy jako jasné, že se prostě přidám, no ne?

Klasické návaly v každém muzeu, davy lidí a mé slabé nervy na tyto zážitky mě nakonec zahnaly do podzemí pod Zelňákem.

Počet kusů návštěvníků byl omezen na dvacet a navíc byla návštěva zpoplatněna 150 kačkama, což odradilo největší zpruzovače. (mě ne :)) Výstava to byla zajímavá, člověk se i něco dozvěděl o původním účelu a používání podzemí. Můžu doporučit – a vzhledem k tomu, že se mohlo i fotit, je obrazová inspirace tam kde vždycky.

Kruci a ty hračky na Měnínské jsem zase neviděla:)





Rudice III - cestou necestou ...



Letošní třetí lezení v Rudicích byla poněkud nečekaná akce, ale zdá se, že o to více povedená :) Nebudu zde popisovat jak chlapi – vůdci výpravy – si byli stoprocentně jistí tím, kam jdou a šli úplně na druhou stranu :) (jejda! A je to venku :)). Nakonec se to totiž ukázalo býti užitečným omylem.



Ke skalám jsme teda došli z druhé strany, odspoda. Po dobrodružném pochodu pralesem, přelézání klád, prodírání se křovinama a capání v sandálech z děsného kopce naprosto mimo cesty, jsme se vynořili u nádherné skály. Byla perfektně odjištěná a měla nádherné ostré!!! (ano, čtete dobře – ostré) chyty. Pánové si teda vychvalovali hlavně tu příšernou spárku, no ale tak každý máme jiný vkus, že ... :)



Musím teda říct, že cesty tam byly nejpříjemnější, které jsem kdy v Rudicích a v Krasu vůbec lezla.

A ne že se tam hned všichni vrhnete a olezete mi ty dokonalé chyty :D

21. 5. 2011

Holštejnské devítky




Že je na Holštejně dobré polezení jsem věděla, že se tam nenajde žádná jednoduchá cesta už ne :) Nástup do všeho je strašlivě olezený a uklouzaný, tak člověk musí popolézt krapet výš, aby se dostal na ostřejší chyty. Navíc téměř všechno v obtížnosti 8 a více ...

Šlo to ztuha … na rozlezení 7- přece jen není úplně ideál :) takže mě potěšilo, když jsem se s fejkama dodrápala aspoň do poloviny. Míru prasáckosti fejků raději ani nebudu zmiňovat :)

Celkové hodnocení: máte-li někoho, kdo má morál a zkušenosti to natáhnout, tak si na Holštejně zalezete parádně.

Z kopce do kopce



Jaro se vylouplo v parádním počasí, takže jednoho pěkného víkendu přišla řada na dlouho plánovaný výlet na Velký Javorník a Radhošť.
Na Javorníku bylo poněkud narváno – zřejmě proto, že tam vede silnice :), ale cestou na Radhošť pusto a prázdno – což bylo stejně ideální. Příroda je tam krásná, až na tu šílenou silnici na Pindule, kterou člověk musí přeběhnout, když se chce dostat od Javorníku k Radhošti.
Jako výlet vcelku příjemné, jen škoda, že nebylo více času.


3. 5. 2011

... žít v domě bez záclon

dneska je opravdu nepovedený večer, noc bude stát taky za to ... bráško, děkuju moc za podporu ... ono by bylo možná krásné nepotřebovat nic pohřbít za závojem času ... bylo by krásné žít v domě bez záclon ... ale možná jen blázni mají takové štěstí


Žít v domě bez záclon


Staré lásky rezaví

tiše jako tváře za záclonou

uzamčené slovy „já už nechci“


Je ticho v prázdném sále

diváci nejdou

sám herec stojí před oponou.


… staré lásky rezaví …


… a rozvířený prach si sedá pomalu a tiše …

… a tváře jihž se pláčem nezbavíš

jen časem zmatní

jak si za záclonou

naleznou své skrýše.



27. 4. 2011

Rudické druhé



Rudice druhé v pořadí … no, byla to hezká akce, zase o kousek blíže k jaru, teplu a krásným prohřátým skalám … :) no prostě povedlo se, i když pro mě stále nelezecky … vrátila bych tohle odpoledne, kdo ví, kdy se zase povede takové ...

15. 4. 2011

Večerní snění

Nečekaná inspirace při sledování filmu :) a nebo čert ví kde se to vzalo ....



Casanova

Vše v sametovém přítmí

zahaleno celé

a odlesky svic tančí

na odhaleném těle …


V hedvábných krajkách

a změti saténových stuh

bílá dlaň oporu si hledá …

… jen rdí se pod polibky nenasytných rtů

dřív pleť co byla nedotčená, bledá …


Vše v sametovém přítmí

zahaleno celé

a odlesky svic tančí

na odhaleném těle …

Malý výletek na malý hřebínek




Výlet na rozhlednu Babí lom jsem plánovala už na podzim, ale nějak to vyšlo až teď. Vzhledem k mé momentální téměř nepoužitelnosti, se přesně takovýto nenáročný výlet hodil – ty Západní Tatry mě mrzí, fakt že jo, ale rozumné by to rozhodně nebylo :)




Počasí se vylouplo přímo ukázkové, nicméně z rozhledny nebylo nijak extra moc vidět na širé dálky a stejně byla jen výchozím bodem.
To, co jsem si chtěla hlavně užít, byl skalnatý párkilometrový hřebínek, po kterém pokračovala červená značka. Vyšla jsem docela brzo ráno, tak jsem měla skaliny jen pro sebe. Tenhle úsek byl opravdu nejhezčí – vlastně takové minihory, minihřebenovčička … :)



10. 4. 2011

Už zase můžem na skaliska


Tak jsme se konečně dočkali – letošní první Rudice – start sezóny na skalách.

Vzhledem k mojí dočasné nezpůsobilosti k jakýmkoliv sportům (ve stylu sportem ku zdraví) jsem tentokrát jela pouze jako týmový fotograf, radič a podavač čaje:)

V Rudicích byla přibližně půlka lezců z Brna ta druhá, dle našich odhadů jela pravděpodobně na Sloup :) na hlavním masivu se vůbec nebylo kam vejít, tak jsme šli k menší hrčce kousek dále, tam už si lozící část výpravy nějaké cesty našla. Krásné počasí prostě vytáhlo na skály úplně všechny - a docela hodně známých ksichtů :)

Rudice k lezení můžu doporučit, ale ideálně dopoledne, když tam ještě nejsou davy.




5. 4. 2011

Azurové dny na Chopku



O Chopku se mi teď nějak těžko píše … ale aspoň pár řádků a třeba někdy doplním víc.

Škoda, že jsme jeli jen na čtyři dny, protože počasí nám vyšlo úplně dokonalé - takové jsem snad v zimě na horách ještě neměla.



Jezdilo se taky naprosto parádně – sníh byl perfektní. Od té doby, co jsem tam byla naposledy (tj. před dvěma lety) přibylo něco lanovek a jedna nová sjezdovka od snowparku. A ty cesty, které mi kdysi připadaly obrovské a nesjetelné byly najednou jak na míru :)



Po večerech jsme hráli Bang!, docela jsem té hře přišla na chuť, i když předtím jsem ji moc nemusela, hodně se u ní dá nasmát :)

A … bla, bla, bla … prostě stálo to za to :)




20. 2. 2011

Na otočku na Točníku



Druhý únorový víkend se konečně uskutečnil již dlouho odkládaný výlet na board do Jeseníků. Vybrat místo, kam se pojede bylo trochu komplikované, ale nakonec jsme se dohodli na skiareálu Kouty.

Na první pohled jsme byli nadšení, protože sjezdovky od parkoviště vypadají úžasně. Jsou tři, široké a zdály se krásně upravené – jenže to byl jeden jediný ledovec, sněhu asi tak 1-2 milimetry. Všichni boarďáci opouštěli kopec po jediném sjetí a dost dobře nechápu, jak tam mohli vydržet lyžaři. Žádné velké potěšení to klouzání po ledě nepřinášelo.

Rozhodli jsme se teda naházet cajky do auta a jet omrknout Červenohorské sedlo. Tam byla situace stejná, jen s tím rozdílem, že zde se už nenamáhali ani lyžaři.




Ideální podmínky, ve které jsme ani nedoufali, jsme nakonec našli na sjezdovce Točník. Svah pěkný, perfektně ufrézovaný a urolbovaný a báječné poježdění. O akční zábavu se postaralo sebevražedné polské lyžařské komando, které po zběsilé nekontrolovatelné jízdě mizelo po jednotlivcích v lesíku :)to bylo jediné mínus svahu – nikdo nedohlížel na dodržování jakýchkoliv pravidel, takže u dojezdu ke šlepru a vůbec v celé spodní části sjezdovky se bylo nutno vyhýbat sáňkujícím polákům, žvanícím hloučkům matek a jejich zběsile pobíhajícím potomkům a psům. Naštěstí těhle kusů nebylo moc a na svahu se polákům dalo ujet.

Takže ve výsledku jsme si zajezdili perfektně. Třeba se nám příště podaří totéž i v Koutech.




26. 1. 2011

... nejoblíbenější ...



Zbabělost

(Zdeněk Štěpánek)


Zbabělost do srdce se ti vplížila,

jak zloděj do domu

z rukou ti padá meč

utíkáš

ani nevíš kam

do tmy do nitra

kde hledáš svoji tvář

na stupni vítězů

zas někdo jiný stál

meč leží na zemi

kdysi tak hrdý byl

a dnes?

není

kdo by jej k pasu připoutal

bez rány bez boje

lítostí krvácí

cožpak jej nevidíš

zbabělost zastínila oči tvé

a nabídla ti skrýš

nenech ji

aby tě ovládla

a jednou

jedinkrát

postav se vzpřímeně

jako kat

ať rozbuší se srdce tvé

zas vem do ruky meč

a vykřikni

jsi-li mou krví

tak neboj se

a teč!

23. 1. 2011

Ledový Stuhleck


Druhý týden v lednu vyrazilo naše lezecké uskupení na hory bez sedáků a lezeček, ale zato s boardem a lyžemi.

Pravda, počasí na horách nám už týden moc nepřálo, teploty nad nulou braly sníh ze sjezdovek tempem rychlovlaku, o čerstvém prašánku si člověk mohl nechat akorát tak zdát, ale rozhodli jsme se to přece jen zkusit.



Na stuhleckých sjezdovkách byl převážně technický sníh na těch dolních krásně upravený, ledových ploten bylo sice taky dost, ale šlo se jim poměrně dobře vyhnout. K vrcholku hory nás pustili až odpoledne. Tam už teda o sněhu ani nešlo mluvit – celý vršek byl v podstatě jeden jediný ledový kusanec. Tak jsme se aspoň vyfotili u kříže na vršku, který byl tentokrát bez svojí ledové skořápky, užili si blbnutí ve vichřici a mazali zase na dolní sjezdovky.

Další výlet na Stuhleck je brzo v plánu, začalo zase sněžit, zima ještě nekončí! :)