17. 12. 2014

Zaklínač I. - Poslední přání


Autor: Andrej Sapkowski
Rok vydání: 2011
Nakladatel: Leonardo



Anotace:

Geralt z Rivie je zaklínač. Nemá rodinu, nemá domov, toulá se světem a zabíjí netvory a monstra škodící a ubližující lidem - upíry, vlkodlaky, bazilišky či mantichory. Není žádný rytíř bez bázně a hany, jen si musí vydělat na živobytí, a tak si za svou práci nechává platit. Jsou to těžce vydělané peníze a jeho řemeslo je nejen nebezpečné, ale i nevděčné. Za bojové a magické techniky, které mu umožňují přežít, musel zaplatit vysokou cenu - prodělat změny organismu, mutace i krutý výcvik. Nyní jeho schopnosti vzbuzují u běžných smrtelníků strach a odpor, a přestože se bez jeho služeb neobejdou, odsoudili ho k životu na okraji společnosti. Zaklínači by to nemělo vadit, měl by být zbaven emocí, jenže u Geralta známá pravidla často neplatí...

Můj názor:


Slavného Zaklínače Geralta z Rivie mám v merku už delší dobu a pořád ne a ne se odhodlat konečně se do knižní série začíst (nejspíš mě odradil seriál). Když tedy přišla z Palmknih nabídka s recenzním výtiskem, pochopila jsem to jako kopanec osudu a možnost konečně doplnit chybějící knižní vzdělání :).

Nejdříve trocha teorie : co je to zaklínač?

Kdysi býval obyčejným klukem, pak se ale díky výcviku v zaklínačské pevnosti Kaer Morhen a díky mutacím, které musel podstoupit, stal napolo nadpřirozeným tvorem, jehož jediným životním posláním je chránit lidstvo před nestvůrami. Své schopnosti může vylepšit pomocí bylin a elixírů, ale jinak je stále smrtelný a zranitelný tvor.

Dost o věcech, které všichni znají a sem s mým názorem na knihu.

Kniha je souborem povídek ze světa zaklínače. Ze světa, který by mohl být klidně normálním středověkem, jak ho známe, nebýt ovšem toho, že se v něm vyskytují všeliké magické potvory od bazilišků přes mantichory až po draky. Naštěstí pro lidi se v tomto světě prochází i zaklínač Geralt, který tyhle potvůrky za menší peníz zabíjí.

Jakožto člověk, který už o zaklínači něco ví, jsem dopředu tak trochu věděla, co zhruba mohu čekat. Ze seriálu jsem znala hlavního hrdinu a těšila se na něj. Věděla jsem, čím prošel, znala jsem jeho mládí (o kterém se v povídkách něco málo dozvíte také) a v podstatě už mi byl dopředu sympatický. Otvírala jsem tedy knihu se značným očekáváním.
A přišlo trochu zklamání - první povídka se mi nelíbila. Nelíbila se mi až natolik, že jsem knihu na dva dny odložila a rozečetla jinou sérii.  Možná to bylo proto, že v první povídce nebyl žádný Geralt ani z Rivie ani odjinud :) možná proto, že mi přišla celkově taková vlažná. Naštěstí ale s sebou ven nosím pouze čtečku a tak se mi opuštěný Zaklínač dostal brzo znovu pod oko. Druhá povídka už byla parádní a každá další také. Čtou se moc hezky, jsou příjemné, milé, napínavé , dokonce se i zasmějete.

U některých se dala i vysledovat podobnost s klasickými pohádkami (např. Kráska a zvíře), ale přepracovanými do poněkud napínavější a více fantasy podoby. Sněhurka je třeba obzvláště vypečená :). V některých se seznámíme i s Geraltovým nejlepším přítelem, jeho osudovou láskou, elfy, čaroději  a také s celou řadou dosud neznámých potvor – víte například, co je to kikimora? Sám Geralt je velmi pěkně napsaná postava, kterou můžete obdivovat a může vám jí být i líto v některých částech, kdy ho lidé vyhánějí nebo mu docházejí peníze a jemu se nedaří prodat již zmíněnou zabitou kikimoru. Ví, že člověk je tvor nevděčný a že jako zaklínač není všude přijímán s otevřenou náručí, ale bere život tak jak je. Není to žádný potulný rytíř, který by pomáhal jen tak z dobroty srdce, musí se svou prací uživit, ale i tak nepostrádá soucit a pomůže i zadarmo, když je to nutné, přesto ví, že potvor pomalu ubývá a slavná doba zaklínačů končí. Nebo ne … ?

Kniha povídek je skvělým uvítáním do celé série Zaklínač, kterou si rozhodně musím přečíst. A všichni milovníci fantasy i ti, kteří chtějí někde s tímto žánrem začít také – a můžete začít hned tady.


29. 11. 2014

Vila Tugendhat


... less is more ...


Letošní poslední listopadový víkend jsme vyrazili za kulturou, konkrétně na prohlídku restaurované brněnské funkcionalistické perly - vily Tugendhat.


Návrh vily má na svědomí architekt Ludwig Mies van der Rohe a byl vytvořen koncem roku 1928 na zakázku manželů Tugendhatových, Gréty a Fritze. Stavba byla zahájena 1929 a architektovi nebyl stanoven žádný (!) finanční limit. Bohužel si domu majitelé moc neužili, protože před válkou museli jakožto Židé utéci do zahraničí. Za války měla vila dosti nešťastný osud, nejdříve ji zabrali němečtí vojáci, potom Rudá armáda, která v ní měla dokonce i stáje a s citlivostí sobě vlastní si topila policemi z knihovny a nakonec ji jen těsně minula letecká puma při náletu na Brno.
Více o historii se dozvíte přímo na oficiálních stránkách nebo kdekoliv jinde na internetu :).

Co se týče mých dojmů z prohlídky:

Prohlídku jsme započali jak jinak než ve vstupní hale vily. Jako první nás všechny zaujala nádherná podlaha z italského travertinu a krásné obložení stěn a vstupní dveře do pokojů z palisandru. Hned potom, pro mě dosud neviděné, zařízení na obalování bot igelitovou fólií - strčíte tam botu, našlápnete a dostane se vám krásné, igelitové a šustivé papuče, abyste nehňácali botama po bílém linoleu v hlavní obytné místnosti :).

vstupní hala

Po ofóliování obuvi jme byli upozorněni na zvláštnost stavby a sice konstrukci nosných ocelových pilířů používaných ve výrobních halách - zde dovedně obalených v chromových krytkách. Byl nám vysvětlen architektův záměr "plynoucího prostoru" a sděleno, že vila je kompletním dílem architekta včetně vnitřního zařízení (samozřejmě i další základní informace). Po té jsme byli vpuštěni přímo do ložnic, do kterých se vchází hned z haly mohutně působícími dveřmi, které jsou vysoké až ke stropu - to se mi mimochodem dost líbí. Nakoukli jsme do ložnic Grety a Fritze, jejich dětí a guvernantky a také do jejich koupelen.



Ze všech pokojů je krásný výhled velikými okny na brněnské panoráma Špilberku a Petrova a samozřejmě přístup na terasu. Pokoje samotné nejsou nijak velké a spíše praktické než ohromující. Dominují zde v podstatě jen dvě barvy - bílá na stěnách a podlaze a tmavá žíhaná hnědá na vestavěných skříních, ostatních barev je minimum (kytky, křeslo, koberec ...).

pokoj paní Grety

Jako nejlépe obyvatelný a útulný jsme vyhodnotili pokoj guvernatky, který měl dokonce i vlastní umyvadlo skryté ve vestavěné skříni a pokoj paní Grety. V ložnici rodičů jsou opět krásné palisandrové vestavěné skříně. Co nás trochu zarazilo byla neútulnost dětského pokoje chlapců a čtvery dveře, které do něj vedou, což nám přišlo trochu moc. Pan architekt také neměl (prý) v oblibě obrazy, takže za celou prohlídku jsme viděli jen tři - v pokoji Fritze a Grety.

hlavní obytná část s onyxovou příčkou

Další naše kroky vedly dolů o patro níže do hlavní obytné prostory.
Tady opravdu velmi vyniká architektův záměr volného prostoru, který rozdělují pouze závěsy, půlkruhová stěna jídelního prostoru z makassarského ebenu a nádherná (!) onyxová příčka, která je překrásná při západu slunce, kdy propouští sluneční paprsky a mění barvu na  - no to se musí vidět, prostě žíhanou oranžově zářící :). Bohužel slunce nezapadalo, tak bylo předvedeno pouze na malé části baterkou. Stěny místnosti jsou ze dvou stran zcela prosklené. Dvě obrovská okna naproti onyxové příčce a jídelního prostoru se dají spustit pomocí elektromotorů do podlahy a otevřít tak přístup do zahrady. I v hlavním obytném prostoru jsou ponechány viditelně nosné ocelové sloupy s chromovými krytkami. Obdivovali jsme také knihovnu, opět z makassarského ebenu, i když mě se zdál knihovní koutek dost tmavý. Líbilo se také oblíbené posezení paní Grety před stěnou z mléčného skla, které se dalo zezadu osvětlit. V této místnosti mohla rodina také promítat filmy z vlastní promítačky na plátno, Fritz tu měl svoji pracovnu a také tu bylo posezení s výhledem na Brno a jídelní kout oddělený půlkruhovou příčkou z ebenu.


Zde nás zaujal kulatý stůl, původně malý na ocelové nožce stejného tvaru jako nosné sloupy, který se dal přídavnými panely rozšířit na stůl poměrně obrovský. Pánové se také zajímali o způsob vytápění místnosti, zatímco dámy obdivovaly zimní zahradu a především onyxovou příčku ... no dobře, tak hlavně já jsem obdivovala onyxovou příčku :). Po té, co nás pan průvodce přesvědčil, že ten obrovský kus okna opravdu dokáže zajet do podlahy jsme přešli do části pro personál, konkrétně do kuchyně a spíže, které se nacházejí hned za jídelním koutem a po točitých schodech jsme přešli do suterénu domu, kde je technické zázemí.

interiér kuchyně

Tady bylo možné obdivovat především systém vzduchotechniky. A také prostor, kam se spouští dvě skleněná okna, když někdo v obývacím prostoru zmáčkne knoflík.
Systém zdejšího topení a klimatizace je zajímavý. Se vzduchem se pracuje pomocí klikou a systémem kladek otevíratelných komor, kam se vzduch nasává z hlavní obytné místnosti elektromotorem. Dostane se do komory, kde se chladí pomocí kamenů na které je sprchována studená voda. Pokud prý se otevře komora s těmito nachlazenými kameny, je možné srazit takto teplotu v obytném prostoru o 10°. Dále se vzduch žene přes olejový filtr, cedrový filtr - což mohlo hezky vonět, když byly hoblinky dřeva čerstvé a v zimě se ohřeje, než je vháněn elektromotorem (původním a funkčním) zpět do obytných prostor. Do cedrových hoblinek je prý možno přidat i esenciální oleje, takže luxusní vůně je zaručena. Dříve se topilo koksem, který skladovali v přilehlé koksovně, dnes jsou naprosto neromanticky leč (snad) ekologicky  napojeni na místní teplárnu. Původní motor pro rozhánění teplého vzduchu ale používají a dokonce nám ho pan průvodce i zapnul. Vytopení obytné místnosti prý trvalo zhruba půl hodiny.

vzduchotechnika vily - chladící komory

V suterénu se také nacházejí prádelna, sušárna, žehlírna, fotokomora a speciální místnost pro uskladnění kožichů, ve které se prý molům nelíbí díky proudění vzduchu. Nevím, mol tam žádný nebyl a kožichy taky nevypadaly okousané :). Zde je nainstalována i expozice o vile a obchůdek se suvenýry.
Více o vile se dočtete na oficiálních stránkách zde.

Po celou prohlídku jsme přemýšleli, jestli se dá v takové vile normálně žít. Asi dá :) ale ...
no, tu onyxovou příčku bych bych brala :).

Zajděte. Cena je sice vyšší - 350,- na dospělý kus, ale stojí to za to.
Děkuji i panu průvodci, který byl sympaťák a hlavně nám řekl spoustu zajímavého a trpělivě odpovídal na naše zvědavé dotazy.



5. 11. 2014

Inkarceron

… hluboký a bez konce je Inkarceron …


Autor: Catherine Fisher
Rok vydání:2011
Nakladatel: Knižní klub




Anotace:

Inkarceron je vězení budoucnosti. Nepřirozeně vytvořený svět kompletně řízený úmělou inteligencí.
Ta je neúnavná, nesmlouvavá, nelidská, ovládá veškerý život a sleduje chovance prostřednictvím všudypřítomných kamer. Každý den rozhoduje o proviněních a trestech až na hranici smrti. Jen málo vězněných věří v dávnou pověst o tvůrcích tohoto pekla, legendárních Moudrých. A ještě méně doufá v útěk.
Původně chtěli Moudří napravit zločince převýchovou a v káznici vytvořit model dokonalé společnosti. Po letech izolace se cíle ztratily v nedohlednu, věznici velí správce Warden, který už dávno ztratil ze zřetele původní záměr. Inkarceron je svět zhuštěný do stříbrné kostky.
Jeden z vězňů, mladý Finn, jako každý z vězňů bez paměti, přesto věří, že existuje svět venku za zdí. Věří, že on sám pochází Zvenku. Dcera správce Wardena Claudia o otcově práci a věznici neví nic, žije v zámku, kde nejsou hodiny ani kalendáře a čas je zakázaný a všichni jsou udržováni v nevědomosti, kolem vládne simulovaný středověk. Je odsouzena k dohodnutému sňatku, který se jí příčí. Nastrčeného ženicha, prince Caspara nenávidí a začne pátrat po záchraně. Claudia a Finn, oba chtějí prolomit brány jejich vězení, naleznou křišťálový klíč, pomocí kterého jsou spolu v kontaktu. Pomůže jim dostat se na svobodu? A pokud ano, co je tam čeká?

Můj názor:

Docela zajímavá kniha, ve které se supermoderní společnost uzavřela ve středověké Době, přísně hlídané protokolem.
Hlavní postavou je Claudia – dcera správce Inkarceronu a Finn, který je v Inkarceronu vězněn.
    Inkarceron je totiž vězení. Uzavřený svět, který si sám vládne a který měl být původně rájem pro zločince v něm zavřené - měl je převychovat. Experiment se ale tvůrcům poněkud vymknul z ruky a stal se spíše opravdovým peklem, kde všichni věznění musí bojovat o přežití. Finn se skupinou dalších vězňů se snaží uniknout.
Claudia žije životem bohaté dívky, která má před svatbou s následníkem trůnu, o kterou nestojí. No nemá moc na vybranou, je přece středověk :). Její svět Venku je v podstatě jen iluze, kterou je nutno předstírat, aby se člověk neprotivil nařízenému protokolu. Nicméně je to pěkná středověká iluze – pokud je tedy člověk bohatý středověčan :).
Děj knihy začne být zajímavý v momentě, kdy spolu Claudia a Finn začnou komunikovat pomocí křišťálového klíče a plánují spolu Finnův útěk z vězení, ze kterého dosud podle legendy unikl pouze jediný člověk …

Prostředí vězení je popsáno opravdu pěkně, už jen kvuli tomuto nápadu bych knihu doporučila.  Živé vězení, které si samo vládne a řídí životy lidí v něm zavřené a obsahuje celý samostatný a uzavřený svět, je skutečně originál – to tu ještě nebylo! Knížka se dobře čte, děj nikde nedrhne, nic není přehnané ani nepůsobí umělým dojmem. Další díl si určitě přečtu také – v rámci nenáročných oddechovek do ranní tramvaje.

14. 10. 2014

Aktivní kovy



Autor: Štěpán Kopřiva
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Crew


Anotace

Vojín De Klerk byl nejdokonalejší superzabiják, kterého galaktická armáda kdy měla. Neznal nic než rozkazy, nehovořil jinak než jazykem vojenských hlášení a nezdravil civilisty jiným pozdravem než „Dobrý den, střeva ven“.
Ale to je minulost. Armáda se ho zbavila a umyla si nad ním ruce. De Klerk už není vojenský superzabiják.
Teď je mediální hvězda, nelítostný obchodník s nanuky, reverend církve Michaela Jacksona, velikonoční zajíček, masový vrah, milující otec, méďa Béďa, umělec vystavující v nejprestižnějších galeriích Oparu, krvelačný mašinfíra dětských vláčků...
… a především hrdina internetové série AKTIVNÍ OLOVO (která vychází vůbec poprvé v knižní podobě) a jejího pokračování AKTIVNÍ RTUŤ (které vychází vůbec poprvé).
Jestli vám něco říká vyšinutost a zběsilá akce, tak nalít si do hlavy žhavou taveninu AKTIVNÍCH KOVŮ je možná nejlepší nápad, jaký jste za poslední roky měli.


Můj názor


S velkou radostí jsem si nafutrovala do čtečky nový kousek od pana Kopřivy a nezklamal mě. Ve 4% už jsem věděla, že to dočtu, v 7% už mi bylo jasné, že se tento víkend zase nevyspím.
Kniha je rozdělena na dvě části. Aktivní olovo – dle předmluvy autora již vycházelo na pokračování na netu a Aktivní rtuť, která dosud publikována nebyla.


Část první – Aktivní olovo

Příběh začíná naprosto mírumilovnou pozorovací misí na planetě Darnatin. Vojín De Klerk má za úkol sbírat informace. Protože páně de Klerk je velmi nadšený pro důkladnou práci, zvrtne se pozorovačka v totální masakr. Náš drahý hlavní hrdina zlikviduje všechny rákosníky – pozor, nejedná se o razii na prodavače textilu, ale o likvidaci kolonizátorů planety a navrch ještě, pěkně usazen v jezírku rozmašírovaných ubožáků, zamává přímo do kamer místní TV Nova, která se na masakr zajela mrknout.
Jak to tak v životě chodí, jeho nadřízené šarže dají od všeho ruce pryč a protože tato mediálně profláknutá záležitost je docela řádný průs…švih, De Klerk je suspendován z vojína na civilistu a vyletí z armády tak rychle, že nestačí ani spočítat schody.
Jeho nová mise je jasná – začlenit se do normálního života. Vzhledem k jeho kvalifikaci si s ním na pracáku tak trochu nevědí rady. Získá místo jako prodavač zmrzliny Mru Mru, bulvár ho ovšem pronásleduje i zde a ukáže se, že za vším vězí něco daleko většího…

 De Klerk se vrhá do akce a jako hlavní „hrdina“ je přímo ukázkový. Totální guma, napěchovaná biotechnologiemi, kovy, děsivými implantáty a všemožnými jinými vylepšeními a potažená syntetickou kožkou (Terminátor by zblednul závistí). Je to sociopat, psychopat, bezcitný robot. Takový magor tu ještě nebyl! A co teprve, když otevře pusu – hotová příručka cizích slov.
Ze začátku to na mě působilo až přehnaně, ale zvykla jsem si a v druhé části mi to připadalo docela sympatické.
Na co jsem si ale v první části nezvykla, bylo snad až moc násilí na místech, kde to ani nebylo nutné (matka a dítě u zmrzliny). Možná to je tím, že kniha původně vycházela na pokračování a potřeba masakrem udržet čtenáře u monitorů nutila autora cpát až moc stupňující se a celkem přehnané brutality pomalu na každý odstavec. Bohužel ubylo také vtipných hlášek, které jsem po Asfaltu automaticky očekávala. Přiznávám, že porce brutality v Olovu je tolik, že jsem se místy přistihla u toho, že už mě to spíš nudí.

Naštěstí přišla druhá část – Aktivní rtuť

Protože De Klerk v závěru první části zachránil svět – což uznala dokonce i Oparská média, stal se pochopitelně vyhledávaným hrdinou a miláčkem davu – a také překvapivě otcem adoptivní dcery Emílie, která mu v prvním díle pomáhala v tažení proti médiím. Jeho drahá dcerka také stojí za perfektní zápletkou druhé části. Zamiluje se totiž do spolužáka Johauxe, který je v zápětí unesen na planetu Fortoyan a de Klerk, přesto že holce oznámí, že s tím nechce nic mít – a to je jeho poslední slovo – odletí na Fortoyan milého nápadníka za(bít)chránit.
Konečně!!! Třikrát hurá, dočkala jsem se své porce vtipných hlášek a šílených situací, ze kterých se De Klerk dostává přesně tou správnou mírou násilí. (Jsem já vůbec normální? :)) A to jeho výrazivo prostě miluju!

Druhá část působí mnohem uceleněji, děj odsýpá pěkně plynule a o nečekané a veselé rvačky není nouze. Zatímco první díl byl jak na houpačce (chvilku super, chvilku nuda), druhý je senzační jízda od které se nedá odtrhnout ani po cestě z oběda.

Aktivní rtutí si u mě pan autor značně vylepšil skóre a můžu s klidným svědomím knihu doporučit. Jen jednu věc bych ještě zmínila – obálka knihy, či spíše úvodní strana, protože jsem četla na čtečce, na mě působí až moc chaoticky a přeplácaně.

Knihu Aktivní kovy můžete koupit zde na serveru Palmknihy.
Také bych chtěla poděkovat serveru Palmknihy.cz za poskytnutý recenzní výtisk této knihy.




1. 10. 2014

Asfalt

... do tohoto Pekla se fakt nechcete dostat ...


Autor: Štěpán Kopřiva
Rok vydání: 2009
Nakladatel: Crew



Anotace:

Žoldáci neumírají. Odcházejí do pekla, kde se spojují.
Že je toto známé rčení pravdivé, se členové Kuffenbachova komanda přesvědčí po jedné nepříliš povedené akci. jenže peklo není žádná pohádková idylka - ale temná industriální dimenze, kde jsou mrtví degradováni na mazlavou hmotu, na pouhý materiál. Svět, kde je lidská rasa jenom něco jako asfalt. Problém je v tom, že Kuffenbachovi vojáci se s touto rolí odmítnou smířit. A jelikož mají výcvik, zkušenosti i potřebnou dávku šílenství, situace se poměrně rychle zvrhne.
Pět žoldáků proti celému peklu.
Noe může rovnou začít stloukat nový škuner. Protože tenhle svět utone v krvi.

Můj komentář:

Jakožto téměř fanatického milovníka Kulhánka mě tato anotace dostala do kolen. A protože pan Kulhánek nám to poslední dobou dost fláká a můj často čtený výtisk Nočního klubu se začíná rozpadat, sáhla jsem po tomto lákavě červeném vydání s roztomilým ďáblíkem na obálce.

Začnu netradičně - jediné, co se o této knize dá říci negativního je to, že mi dlouho nevydržela. Padla, nebožačka, za jediný večer (až skoro ráno).

Pětice hlavních hrdinů je partička žoldáků, která by potěšila nejednoho psychologa (možná i psychiatra) - jeden větší magor než druhý. Velitel komanda Martin Kuffenbach má menší škraloup v podobě problémů s alkoholem - chlastal jako duha. Holofaust kšeftuje s lidskými orgány na černém trhu, Ostranský miluje všechno co bouchá. Lambert se do partičky dostal omylem místo svého tatíka a oproti ostatním je zelenáč a poslední kousek je kapitán Vorošilov.
Nuže velící Kuff jednoho dne příjme takový šikovný kšeftík, protože prachy rychle docházejí, zvlášť když člověka vyhodí z perspektivního zaměstnání ostrahy v supermarketu a všech pět hlavních hrdinů hned na začátku knihy zemře. A protože kluci rozhodně nebyli žádní Rychlí šípové, dostanou se pěkně sešupem rovnou do pekla.
A tohle peklo, to je Peklo s velkým P.
Všechno tady je stvořené z lidí nebo z jejich částí. Lidi jsou totiž senzační matroš - asfalt, který démoni rozemelou v mlýnku (no jasně, že "za živa") a uhňácají si z něj další kousek svého peklíčka. Celé toto krásné peklo je živé, v tom ostatně spočívá věčné utrpení, asfalťáci cítí absolutně všechno.
Kuffenbachovci tedy mají jasně na vybranou. Buď se nechají zpracovat na asfalt a budou z nich pekelné baráky, trubky nebo kýho čerta co. Nebo kolaborují s démony ... nebo se vzbouří.
Překvapivě se vzbouří a začnou stavět peklo do latě! A starouš Lucifer se všemi svými knížaty pekelnými nestačí valit oči.

Peklo je v této knize opravdu neuvěřitelně děsivě dokonalé, brutální a nechutné.
Dostane se do něj pouze duše člověka, která má tvar svého původního těla a perfektní regenerační schopnosti, které si náramně užívají démoni při prodlužování utrpení nešťastných dušiček. Duše se ovšem bez použití speciálního lektvaru po dvou dnech v pekle rozpustí. některé duše tedy spolupracují s démony, aby tento lektvar dostaly a dělají dozorce ostatním duším - asfalťákům, ze kterých se staví v pekle naprosto všechno.

Knížku doporučuji všem, kteří mají rádi super akci, senza hlášky a snesou moře krve, která se ze stránek valí. Ale pozor, tenhle příběh je jako drát vysokého napětí - jak to chytíte do ruky, už se to nepustí!




3. 7. 2014

Les rukou a zubů


 … chodí zombie okolo…


Autor: Carrie Rian
Rok vydání: 2011
Nakladatel: Mladá fronta


Anotace:

Mary žije v uzavřené vesnici. Její svět se řídí prostými zákonitostmi: musí poslouchat pravidla církevního Sesterstva, nesmí se přibližovat k plotu, za kterým - v Lese rukou a zubů - žijí "nečistí", kteří svým kousnutím promění člověka v chodící mrtvolu.
Když Sesterstvo rozhodne, že se provdá za muže, kterého jí určili, Mary  musí poslechnout, přestože se zamilovala do zraněného Travise. Pak ale nečistí proniknou do vesnice a Mary v nastalém zmatku prchá společně s Travisem, svým snoubencem Harrym, kamarádkou Cass i bratrem Jedem a jeho ženou dál do zapovězeného lesa. Touží dostat se k vysněnému oceánu, dál za les a nečisté, do světa, který tam venku přece musí někde být.

Můj komentář:

Když jsem po knize sahala, bylo to se značným očekáváním. Téma mi připadalo zajímavé – jenže bohužel …
Dočetla jsem asi před půl hodinou a celkové pocity by se daly shrnout jako „nic“. Dočetla jsem, zapomenuto, nezůstal žádný výrazný dojem.

Kniha popisuje svět po nákaze neznámou chorobou, která se šíří pokousáním od již nakaženého Nečistého.
Stav, kdy hrstka přeživších zůstává za plotem ve vesnici ovládané Sesterstvem a obklopené Lesem rukou a zubů, ve kterém se pohybují Nečistí – tedy jakési zombice – a dorážejí na kovové ploty, mi připomněl Pochod od Justina Cronina.
Po zničení vesnice útokem nečistých, se malá skupinka vydává na cestu mezi ploty zakázanou branou. Hlavní hrdinka Mary je na začátku docela sympatická mladá holka, která sní o oceánu a na konci sice dosáhne toho, co chtěla, ale vyzní to tak, že to je vlastně úplně jedno.
Do Mary jsou zamilované obě hlavní mužské postavy (které jsou mimochodem dost nezajímavé), ale prožívají to jaksi nijak. Jedno mají společné - oba se chtějí obětovat pro štěstí Mary a Mary, ta ani pořádně neví, co chce. Chtění a nechtění obou pánů je popsáno dost zmateně, chvilku ano, chvilku ne.
Všechno tohle je zabalené do Maryiných rádoby úvah o smyslu toho všeho a vlastním sobectví a neustálým hnaním se za oceánem. Hrdinka se zmítá v těchto úvahách o životě ve snaze projít nějakým vývojem, aby se na konci ocitla nikde.

Styl psaní mě nedokázal přesvědčit o ničem – ani o nebezpečí ani o citech postav. O nikoho z hrdinů jsem se nebála. Nikoho jsem nelitovala, když zemřel.

Knihu jsem dočetla jen proto, že jsem chtěla vědět, zda se přece jen něco nerozjede. Vracet se k ní určitě nebudu. Možná je to i tím, že knih na podobné téma jsem přečetla už hodně a tahle mě prostě neoslovila, nedonutila k zamyšlení …


Za nápad a těch několik zajímavě nakousnutých (byť nedokončených) momentů, díky kterým jsem knihu neodložila a četla dál, dávám dvě hvězdičky, ale příště si raději přečtu toho Cronina.

18. 6. 2014

Vranovická skála

... natřem jim to parádně na žluto ...


Tak nevím ...
I když už je to skoro tři týdny co jsme tam byli, rozpačitý dojem stále přetrvává. Možná jsme prostě neměli den, ale moc dobře jsme si tu nezalezli.
Šutr sice celkem pěkně drží, i když místy je porostlý mechem a nějakou žlutou mechovitou mrchou, která pěkně drží na oblečení, ale s klasou jsme se nějak nemohli popasovat.


Skála má pěkné převísky a semo tamo nějakou tu plotničku, je to i celkem pěkně odjištěné, i když nějaký ten frendík se místy taky hodí. Větší skála má 35 metrů, menší asi 15 max do 20.
Dobré je, že je skála ve stínu, dá se sem tedy jet i ve větším vedru.
Každopádně lezení zde asi nebudeme hned tak opakovat.

17. 6. 2014

Helfštýn

... aneb neděle u plotny ...


Jak jste na tom s lezením v nakloněných plotnách? Rádi? Neradi? Žádné zkušenosti?
Já mám za sebou nedělní křest ohněm, protože na Helfštýně nic jiného než plotny nenajdete. Ještě teď mi trnou palce :)


Dle průvodce je sklon místních plotniček kolem 60° , čemuž budu muset věřit, protože odhadnout to neumím. Obtížnost těžko odhadnout a těžko s něčím porovnat. Na druhém pohodička, na prvním místy dost morál.
První cesta byla dost nezvyklá, člověk je přece jen naučený pořád někde cpát pracky a tady po delší tápačce není prostě nic moc k uchopení k nalezení. Takže se spíš tak porůznu zapíráte a stojíte všecko na nohách - drží to tu perfektně, mimochodem. Doporučuji měkčí lezky a i tak budete cítit palce jako nikdy.



Určitě vyzkoušejte. Je to příjemná změna.