25. 12. 2015

Státní svátek v Jeseníkách


Státní svátek je věc příjemná a oblíbená, zvlášť když vyjde na všední den. Tentokrát jsme chtěli oslavit 28.října lezením, ale plány se na poslední chvíli změnili a jeli jsme se projít na hřebeny Jeseníků.


Vyrazili jsme brzo ráno vozem a částečně autobusem (zdravím České dráhy – mistry výluk). Start pochodu Ramzová, přes Švýcárnu, Ovčárnu, Petrovy kameny až na Skřítka. Celkem 37 kiláků a plánovaný čas max 9 hodin nebo nám frnkne bus ze Skřítka zpět k autu. To dáme, není co řešit :).

Již po výstupu z autobusu nám dal vítr jasně najevo, že nám tuhle hřebenovku hodlá okořenit svojí studenou fučivou přítomností, ale jinak bylo krásné počasí. Pravda, nahoře na hřebeni se k větru přidala kámoška mlha, takže azuro a panorámata nám nějak vypadla z plánu, ale i tak jsem při slušném tempu, jakým jsme šli, moc nefotila. Praděd jsme se rozhodli vynechat, protože na něj mířili všichni ostatní a navíc nikdo neměl chuť trápit se v tom davu na asfaltce. Tím se nám trochu uvolnil našponovaný časový limit, konkrétně o hodinu, ale ono to nevadilo, ani dosavadní svižné tempo nedělalo nikomu z účastníků problémy. Na Petrákách už mlha nebyla, takže jsme si mohli dopřát i několik  krásných rozhledů, než jsme vyrazili po dalším hřebeni směrem na Skřítek.



Celkový čas 7 hodin i s pauzou na Švýcárně – myslím, že se můžeme pochválit :). Příjemná cesta domů už byla jen hezká tečka za vydařeným dnem. 


14. 12. 2015

Královna Alžběta



aneb ... sňatkové hry největší z anglických panovnic


Autor: Alison Weirová
Rok vydání: 2015
Nakladatel: BB/art


Anotace:

Jejich milostný poměr vyvolává skandál evropských rozměrů. Alžběta Tudorovna se prohlašuje za Panenskou královnu, ale nedokáže odolat svému oslnivému nejvyššímu štolbovi, lordu Robertu Dudleymu. Mnozí jsou přesvědčeni, že jsou milenci, a šíří se pikantní fámy, že Alžběta vůbec není panna.
Energickou mladou královnu považuje většina křesťanského světa za nemanželskou kacířku a uchvatitelku trůnu, a přece si mnozí vládci tudorovskou Anglii předcházejí a usilují o Alžbětinu ruku. Alžběta, která čelí narůstajícímu tlaku, aby se provdala, své nápadníky v jejich námluvách povzbuzuje, ale zároveň se prostřednictvím delikátního politického manévrování snaží vyhnout jakémukoli závazku. Sledovat tuto nebezpečnou linii po boku s Robertem Dudleym, synem a vnukem zrádců, by ji ale mohlo stát trůn…
Královna Alžběta, román odehrávající se na pozadí oslnivé nádhery tudorovského dvora a nejslavnějších událostí své doby, vypráví dramatický, složitý a hluboce jímavý příběh plný intrik, lásky a bolestné ztráty, jehož protagonistkou je největší anglická královna a zápletku tvoří jeden z nejpodivuhodnějších milostných příběhů všech dob.

Můj názor:

Na velmi dobře známý životní příběh Alžběty I. Tudorovny, jsem se tentokrát rozhodla podívat očima mé oblíbené autorky Alison Weirové. Její knihu Princezna Alžběta jsem už přečetla a teď tu tedy máme pokračování, které nám přiblíží její život po té, co se stala královnou.
Opět jsem si užila parádní čtenářský zážitek a také jsem se bohužel tentokrát neubránila srovnání s mojí druhou spisovatelskou favoritkou Fremantleovou, byť se normálně srovnávání pokouším vyhnout.

Hlavní postavu, královnu Alžbětu nemusím doufám představovat :). V knize se s ní poprvé setkáme těsně po smrti její sestry Marie, po které má nastoupit na trůn. Před korunovací se obklopí svojí budoucí radou, jmenuje významné muže do příslušných funkcí a mezi těmito pány obzvlášť vyčnívá jeden – Robert Dudley, budoucí lord Leicester. Alžbětina celoživotní láska. Na pozadí historických událostí a zmítána v divokých vlnách Alžbětiny nekonečné sňatkové hry, je tato láska čím dál pevnější a i přes neshody nakonec vyústí v přátelství, ze kterého se ale vzájemný cit nikdy úplně nevytratí. Krása co? Jenže …

Vzhledem k tomu, že paní Weirová je historička, je více než jasné, že se striktně držela doložených pramenů, dokonce se k tomu v doslovu sama přiznává s tím, že i většina hovorů v knize je autentických. Toto si asi ověřím jen těžko, nicméně budu paní spisovatelce věřit a rozhodně ji to ctí. Každopádně pro psaní takto něžného a zároveň bouřlivého milostného příběhu bych přece jen raději volila styl psaní paní konkurenční spisovatelky Fremantleové. Weirová při popisu „citových“ scén trošku moc tlačí na pero a je poněkud strohá – a to prosím Robert a Alžběta mají dobrý potenciál na trochu citovější scény. Po dvou přečtených fremantlovkách jsem si na tento sušší styl musela nejdříve trochu zvykat a přiznávám, že mi trocha šťávy a osobnějšího přístupu k postavám při čtení chyběla. Na druhou stranu se paní Weirová více věnovala historickým událostem, které se po dobu Alžbětiny vlády staly a neopomenula představit hlavní hrdinku i z její „vladařské“ strany. Tedy jako chytrou ženu a obratnou političku a královnu, které především záleželo na jejích poddaných. Zároveň ale nepřehlížela její rozmarnou stranu – marnivou, vrtošivou, žárlivou a kdovíjakou ještě.

V podstatě mi nedělalo problém vcítit se do doby a do hlavní hrdinky, to paní Weirová umí. Pochopit motivy jednání postav bylo bez problémů. Nicméně z úhlu pouhého pozorovatele. Podobnou náklonnost k hrdinkám jako u Fremantlové jsem v sobě nenašla. Weirová nepodává dění natolik osobním způsobem, ale zase se člověk dozví více o dějinách dané doby a má jistotu, že „takto to bylo“. Nebo alespoň plus mínus hodně podobně. Přiznávám ale, že když zemřel Robert nějaká ta slza mi nejspíš ukápla :) a Alžbětiny nekonečné sňatkové čachry byly místy úsměvné.

Kdybych nebyla tak chamtivá a nedočkavá, napsala bych si o knihu Ježíškovi. :) takhle ji můžu aspoň doporučit všem Ježíškům, kteří mají doma milovníky historických románů. Přes to, že je nebude ze čtení bolet u srdíčka nad nenaplněným vztahem hlavních hrdinů, čtení si nepochybně užijí.

Děkuji Palmknihám za recenzní výtisk. Knížku si můžete pořídit zde.


30. 11. 2015

Zářincový Peilstein


Neradno je psáti story o zářiových výletech na konci listopadu. Jednak už si člověk moc nepamatuje, co vlastně pořádně lezl – a není to konzumací alkoholických povzbuzovadel a dvak to jediné, co si vlastně pamatuje je, že to bylo boží a že foukalo až hrůza :).
Inu o co vlastně jde?

pod mrakem ...

O to, že jsme v zářinci letošního (již téměř končícího) roku vyrazili ve čtyřech zdolat nějaké sportovky na Peilsteině. Průvodce jsme měli tentokrát s sebou, takže o život jsme se bát nemuseli a vzhledem k účastníkům zájezdu ani o dobrou náladu a nedostatek konverzačních témat.
Dorazili jsme na místo v krásně rozběhnutém sobotním dni a vyrazili do kopce ke skalám. Tady nám ještě bylo teplo, protože cestou do toho ukrutánského hanku se krev patřičně rozproudí, ale před nástupem do první cesty jsme již všichni (no dobře tak skoro všichni) měli na sobě veškeré hadry, které jsme táhli s sebou. Ten vítr totiž stál za to a to že jeden z nás byl hrdina a lezl v kraťáskách a tričku – s krátkým rukávem – nás ostatní nemohlo odradit od polárnické výbavy. Je fakt, že v cestě se člověk celkem zahřál :). I když, jak mě teď napadá, vzhledem k tomu, že letos lezem ještě v listopadu, nebyla zas až taková zima :).


Ač se to z počátku zdálo neuvěřitelné, vylezlo se na nás podívat ještě i slunko, nicméně v kraťáskách stále lezl jen Alda. Jo, ty cesty si fakt nepamatuju, pouze sektor pod Matterhornem.
Večírek na parkovišti byl naprosto úžasný, i když někteří z nás usnuli podezřele brzo a přišli tak o kouzelný výhled na krvavý úplněk. Ještě že tak fučelo, protože to mračna odfoukalo skoro přesně o půlnoci a mohli jsme si tak dopřát krásný astronomický zážitek. No, vlastně jsem si ho dopřála pouze já, ostatní spinkali jak nemluvňata.

zima byla, i když si to myslí jen jeden z nich

Druhý den fučálo ještě více a jedinou pomocí bylo lézt a lézt, hlavně na osluněná místa skal, protože jedině tím se člověk trochu zahřál. Musím říct, že jsem fakt ráda, že Alda vždycky myslí na čaj v termosce a má ho s sebou :). A já příště zkusím myslet na tu úžasnou větrovku, která čekala doma ve skříni :).

Moc dlouho jsme v tom větru nevydrželi, padlo nějakých pět, šest cest a stejně už byla neděle a bylo potřeba mazat zase do civilizace. Každopádně to byl povedený víkend a luxusní sestava lidí a snad se na jaře zase ve stejné sestavě na Pelcku potkáme.


19. 11. 2015

Královnin gambit


Autor: Elizabeth Fremantleová
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Jota



Anotace:

Kateřina Parrová v jednatřiceti letech podruhé ovdověla. Krátce poté se zamilovala do oslnivého dvořana Thomase Seymoura a doufala, že znovu se konečně provdá z lásky. Po povinném návratu ke královskému dvoru nicméně zjišťuje, že upoutala pozornost egoistického, churavějícího a nebezpečně mocného panovníka Jindřicha VIII., který navíc zanedlouho odesílá svého rivala Seymoura jako vyslance do Evropy. Královskou nabídku k sňatku odmítnout nelze, a tak, ve stínu předcházejících Jindřichových manželek – dvě skončily na popravišti, jedna zemřela po porodu a dvě manželství byla anulována – Kateřině nezbývá, než se za krále provdat a stát se jeho šestou chotí.
Kateřina musí vynaložit všechen intelekt a instinkt, aby dokázala kličkovat složitým prostředím královského dvora plného intrik. Obklopuje se úzkým okruhem blízkých žen včetně své nevlastí dcery Meg, traumatizované utajovanými zážitky z minulosti, a věrné komorné Dot, která ví a vidí víc, než co dokáže chápat. V dobách, kdy se katolická frakce v Anglii opět vzmáhá, přívrženci reformace jsou upalováni za kacířství a králi blízcí šlechticové soupeří na život a na smrt o postavení, se zdá, že Kateřina nemá mnoho šancí. Ona však ani při této cestě po ostří nože neztrácí naději na lásku a její příběh nekončí. Ještě ne.
Královnin gambit vypráví o ženském přátelství a zradě, o vášni a smrtelně nebezpečných intrikách. Různé dějepisné texty se o Kateřině Parrové obvykle zmiňují jako o nezáživné ošetřovatelce starého krále, což je poněkud omezený obraz. Fremantleová ji naopak vykresluje jako dynamickou a inteligentní ženu, která dokázala šikovně a diskrétně kličkovat v úskalích života u dvora a po boku vrtošivého Jindřicha – a jako jediná z jeho šesti žen tak také dokázala z manželství s ním vyváznout živá, zdravá a se ctí.

Můj názor:

Po mimořádném úspěchu knihy Ve stínu trůnu jsem neodolala pokušení a napsala si Palmknihám o recenzní výtisk další knihy Elizabeth Fremantleové.
Tentokrát je hlavní postavou poslední žena Jindřicha VIII. Tudora Kateřina Parrová. Už od začátku známe dobrý konec, Kateřina přežije svého manžela a hlava jí zůstane na krku, co ale tomu šťastnému konci předcházelo?

S Kateřinou se poprvé setkáváme ještě jako s manželkou umírajícího Johna Nevilla (už dokonce druhý manžel). Krátce po jeho smrti přijíždí na královský dvůr a k její škodě na ní se zalíbením spočine oko krále, což jak dokládá historie, může být pro ženu dost nebezpečné. Kateřina má navíc tu smůlu, že úžasný Jindřich Anny Boleynové je už jen starý, tlustý a nemocný chlap, takže manželství s ním jí moc vyhlídek na příjemné věci nenabízí a ještě k tomu je tu Thomas Seymour. Ten je králův pravý opak – mladý, krásný a vůbec se zdá být v podstatě dokonalý. Jenže … když si troufá lézt do zelí samotnému králi, musí ode dvora zmizet a Jindřich tak získává svoji šestou manželku, Kateřina jeho nabídku k sňatku přijme, ačkoliv je otázka, na kolik má vlastně na výběr.

Příběh nám nabízí opět pohledy dvou žen – samotné Kateřiny a její služebné Dot. Občas se mihne jako vypravěč i královnin lékař Huicke. Postavy jsou opět neuvěřitelně dobře napsané – já tu Fremantleovou prostě miluju, druhá knížka od ní jen potvrdila vysokou úroveň autorky. Charaktery jsou uvěřitelné, perfektně propracované do každé drobnosti. Čtete a máte pocit, jakoby se vše odehrávalo kousek od vás nebo přímo ve stejné místnosti. Nejde si neoblíbit úžasnou, vyrovnanou Kateřinu a neobdivovat, jak se smířila se ztrátou lásky k Seymourovi, jak dokázala čelit královým náladám a jeho už dost nechutné osobnosti a ještě si uchovat milou povahu a starost o druhé. V prostředí dvorských intrik si dokáže zachovat chladnou hlavu a po boku toho příšerného chlapa přežívá den za dnem, jak nejlépe může.

Celý příběh samozřejmě dokreslují známé historické události a vyprávěním se táhne poutavá nit probíhající náboženské reformace (katolíci mají momentálně navrch) – Kateřina, byť pocházela z přísně katolické rodiny, byla zastánkyní reformace, dokonce až tak velikou, že se stala autorkou několika teologických knih. Její horlivost jí také málem stála královu přízeň a po té, co byla upálena Anna Askewová, unikla Kateřina pádu do nemilosti jen tak tak. Jak víme, pád do nemilosti znamenal minimálně zapuzení do kláštera, případně blízké setkání s katovou sekerou. Stárnoucí král si krom řádné bolesti nemocné nohy v knize také užije několik válečných tažení, i když tyto nejsou nijak zvlášť v knize rozebírány. Autorka se věnuje spíš společenským záležitostem, mimo jiné i vztahu mezi králem a jeho dětmi, kterým se Kateřina stala macechou a pomohla zlepšení situace mezi nimi a otcem.

Celkově se jedná opět o velice poutavý román, který prostě neodložíte. Nevím, jak to autorka dělá, ale dokázala jsem mít pochopení i pro ne vyloženě kladné postavy, koneckonců přežití na královském dvoře nebylo nic jednoduchého a přijít o královu přízeň bylo dokonce životu nebezpečné.

Jestli máte rádi historické romány, tenhle vám nesmí chybět. Koupit ho můžete zde a já velice děkuji Palm knihám za poskytnutí recenzního výtisku.


16. 11. 2015

Kari Traa Urban training


Tak jo! Johanka mě nakonec zlákala a po půlročním čekání na brněnské kolo Kari Traa Urban trainingu jsem se do toho pustila taky. A nelitovala jsem!


Start akce byl, vzhledem k brzkému stmívání, posunut na 16tou hodinu a začínalo se v brněnské prodejně Alpsportu, takže jakoby člověk vybíhal z domu :). Počasí se celkem vydařilo, nebyla nijak zvlášť zima, nepršelo, nefoukalo, tak se sešla docela slušná skupina žen a dívek, které měly chuť se takhle ve středu trochu hýbat. Nafasovaly jsme fešácké úborky, aby nám to ladilo a po úvodním upozornění, že kdo bude mít smrt na jazyku, může vynechat, co bude chtít, jsme vyrazily do ulic Brna.
První stanoviště na rozcvičení bylo na náměstíčku na Josefské, kde jsme se řádně protáhly, vzbudily trochu rozruchu u procházejících občanů a vyrazily dál poklusem přes Bašty ke schodům na Denisovy sady. Zde nadešla obávaná chvíle a sice skoky do schodů snožmo a jednonožmo, nahoře na schodišti cvičení s pomocí zídky, odkud jsme vyhnali několik pochlastávačů a huličů ( a že ta travka voněla :)), oběhnutí kopečku a znova na schodiště. Jak jsem měla ze schoďišťové části lehké obavy, tak jsem byla potom ráda, že se nepotvrdily. Mé chromé nohy vydržely hopsání bez problémů a pokud vím, i ostatní holky byly v pohodě. Koneckonců, všechno bylo dobrovolné, kdo nechtěl, nemusel dělat to, co by se mu nelíbilo.

Pokračovaly jsme dál (jak nezvyklé psát pouze tvrdé y – omlouvám se, ale pana fotografa mezi účastníky zájezdu nepočítám :)) na malou zahrádku s lavečkama pod katedrálou Petra a Pavla, kde jsme něco pocvičily (břicho a ruce) a ještě dál k obelisku na Deniskách. Zde nám jako cvičební nástroje posloužily lavečky. Tady bylo posilování namáhavější (hlavně nohy a zadky dostaly svoje)a delší, už jsme taky měly něco nacvičené, ale všechny jsme se držely statečně a nálada byla více než dobrá – vtípky, poznámky a myšlenky na vzpouru (cvičební stanoviště pivnice) nás neopustily :)) Dalším poklusem jsme se dostaly na stanoviště na Dominikánském náměstí na terásce u kostela. Tady jsme pocvičily –překvapivě - ruce a nohy. Už jsme měly za sebou skoro hodinu a půl a bylo cítit, že se maká.

Posledním posilovacím místem bylo náměstí Svobody, kde jsme využily zídku okolo Morového sloupu, potrápily nohy a potěšily okolochodící pány, obzvláště ty, kteří si náš babinec natáčeli na mobil a to především místa, kde záda ztrácejí dobré jméno :). Zde také proběhla soutěž o hodinky.
Pak, už za tmy, proběhlo závěrečné protažení na Římáku a přesun zpět do prodejny Alpsportu.
Slib trenérek byl bohatě naplněn. Ve dvou hodinách jsme si trošku zaběhaly, dobře zacvičily a je pravda, že tahle akce byla vhodná pro každého. Nedělaly jsme nic, co by nezvládl člověk, který se alespoň občas zvedne z gauče.

A vzhledem k tomu, že to bylo fakt dobře strávené odpoledne, dám si to letos ještě jednou v Olomouci :). Sportu zdar!

Více fotek a video je k nakouknutí na blogu Alpsportu.


30. 10. 2015

Ve stínu trůnu


Autor: Elizabeth Fremantleová
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Jota


Anotace:


Vášně a intriky na dvoře posledních Tudorovců 
Druhý strhující román autorky Královnina gambitu se věnuje životu u královského dvora posledních Tudorovců – osudům dvou sester, jež mají k nástupnictví stejně hrozivě blízko jako jejich nejstarší sestra lady Jana Greyová, popravená po pouhých několika dnech na královském trůnu. 
Doba bouřlivé vlády Marie I. Tudorovny. Lady Kateřina a lady Marie Greyovy jsou otřeseny brutální popravou své starší, sedmnáctileté sestry Jany, takzvané devítidenní královny. Otázka nástupnictví zůstává otevřená. Pod rukou Elizabeth Fremantleové ožívají postavy těchto dvou mladinkých dívek v dech beroucím příběhu lásky a politiky.
Ani jedna ze sester se pro nesnadný život u dvora příliš nehodí. Lehkomyslná Kateřina, považovaná mnohými vlivnými osobami za právoplatnou nástupkyni na trůn, nedokáže ovládat vlastní emoce a potřebu milovat a být milována. Její sestra, přemýšlivá a bystrá Marie, má zdeformovanou páteř a je zakrslého vzrůstu, což se považuje za ďáblovo znamení. I tudorovská krev, která oběma dívkám koluje v žilách, je pro ně víc prokletím než požehnáním. Jsou figurkami na královské šachovnici, manipulované, střídavě zahrnované přízní i podezřívané ze spiknutí a velezrady.
Zpočátku dívkám pomáhá dvorní malířka Levina Teerlingová, ale když na trůn nastoupí nevyzpytatelná Alžběta, život u dvora se pro sestry Greyovy stává ještě riskantnějším. Každá sama se nakonec musí rozhodovat, do jaké míry bude královně vzdorovat a hledat lásku a klid, po kterém tak touží. 

Můj názor:

Když mě tentokrát chytila chuť na dobrý historický román, ještě jsem netušila, jak šťastnou ruku budu mít, když sáhnu po knize z pera Elizabeth Fremantleové. Jistě, že o Tudorovcích už jsem přečetla kde co, ale knihu, která by se zabývala osudem sester Greyových, jsem zatím v drápech nesvírala.

Kniha začíná dost dramaticky – popravou Jany Greyové a nástupem na trůn Marie I. Tudorovny. Zbytek její rodiny se ocitá v dost neradostném a riskantním postavení. Přece jen v obou mladších sestrách Greyových Kateřině a Marii koluje dost Tudorovské krve, aby mohly být dosazeny na trůn, který je pod urozenými hýžděmi Marie I. značně rozechvělý a najde se dost takových, kteří by na něm raději viděli jinou z možných nástupkyň. Hlavně po té, co se Marie vdá za španělského prince Filipa a rozpoutá v zemi náboženskou čistku. Protestanti hromadně končí na hranici a naštěstí pro ně Marie brzo umírá. Na trůn po ní nastoupí její sestra Alžběta, která sice není natolik zběsilá jako Marie a v otázce náboženství je nadmíru tolerantní, přesto si ale na případné konkurentky na trůnu dává dobrý pozor a drží si je pěkně u těla …

Autorka si vybrala zajímavé a méně často „užívané“ historické osobnosti a neuvěřitelně kouzelným a příjemným způsobem jim vdechla život. Sestry Greyovy mi byly už po pár stránkách tak blízké, jako bych je osobně znala. Elizabeth Fremantleová vykreslila jejich povahy, názory, životní postoje i nejistoty tak věrohodným způsobem, že mě ani na vteřinu nenapadlo, že by mohly být jiné. Nebyly dokonalé, ale byly srozumitelné i se všemi svými omyly a obyčejnou touhou po štěstí a klidném životě, který jim ovšem vzhledem k jejich původu nemohl být dopřán. Udělaly pro svoje štěstí, co bylo možné a já jim po celou dobu čtení držela palce. Zatímco Kateřina podléhala více svým citům než ambicím, byla Marie díky svému postižení spíše plachá a uzavřená, nicméně velmi vzdělaná a rozumná.
Dokonce i obě královny Marie a Alžběta, byly v této knize velmi lidsky pochopitelné (až tedy na Mariiny upalovací manýry) a držela jsem palce i jim, i když jsem věděla, že se svého štěstí  - z ženského úhlu pohledu na věc - nedočkají.
Další zajímavou postavou, o které jsem se (ke své hanbě) dozvěděla až z tohoto románu, byla dvorní malířka Levina Teerlingová, dcera vlámského iluminátora Simona Beninga. Sloužila jako dvorní malířka i jako dvorní dáma a v románu dostala svoje místo i jako rodinná přítelkyně Frances, matky děvčat Greyových. O malířčině životě u dvora se toho neví moc, takže ji autorka dovedně použila jako ochránkyni a přítelkyni Greyových.

O mužských postavách se zde nebudu rozepisovat, protože kniha je hlavně zobrazením života žen, které se často opomíjejí a přes to sehráli ve své době stejně důležitou úlohu jako muži na složité politické šachovnici a dokázaly zůstat ženami – tento autorčin pohled se mi velice líbil.

Historické období, o kterém kniha pojednává, bylo obdobím bouřlivých změn v anglické společnosti. Na stránkách románu se vystřídají hned tři královny, země změní náboženský směr, mihne se válka s Francií, Anglie ztratí Calais ... přesto politika není středobodem všeho, jen jakýmsi doplňkem v pozadí, na němž se odehrávají životy hlavních postav. Román je neuvěřitelně čtivý, odložit čtečku bylo téměř nemožné, autorka dokázala bez problémů udržet moji pozornost a dala příběhu dobré tempo. Historická fakta použila pěkným nenudným způsobem a „vnitřní život“ postav doplnila mimořádně věrohodně. Běžný život u dvora popsala tak šikovně, že jsem měla pocit, jako bych seděla mezi dvorními dámami s vyšíváním také, poslouchala hudbu a moje nejlepší přítelkyně byly Kateřina a Marie Greyovy.

Kdo má rád historické romány a doposud se nesetkal s dílem Elizabeth Fremantleové, má nejvyšší čas s tím něco udělat – knihu si může koupit zde a nebo o ni třeba napsat Ježíškovi. Dobrý čtenářský zážitek je zaručen.

Děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku.


16. 10. 2015

Kartář


Autor: Charlie Greenberg
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Greenberg



Anotace:

Zašli byste na výklad karet, kdyby…
… vám otevřel dveře muž, který ani nepozdraví a nosí sluneční brýle? Svěřili byste tajemství muži, který po vás bude chtít polovinu výplaty a i tak se na vás dívá odměřeně? Nejspíše odpovíte, že ne. Že s takovým člověkem nechcete mít nic společného.
Oním mužem je Kartář. Muž, který nezná své skutečné jméno, natož původ a neví, proč je právě tady na Zemi. Už desítky tisíc let se rodí a umírá, aby splácel dluh. Pamatuje si vše, co zažil, až na jediné. Neví, co způsobil tak hrozného, že donekonečna musí pomáhat lidem napravovat jejich vědomí k lepšímu. Jediné, co ví, je, že hledá dívku s bílými vlasy, která by o něm měla vědět něco víc. Vše se změní ve chvíli, kdy u dveří zazvoní tanečnice v nesnázích. Stejně jako ostatní chce vyložit karty a změnit svůj život… Kdo by si pomyslel, že obyčejná holka dokáže změnit osudy nespočetně životů napříč vesmírem svou bezbranností a touhou pomoci prokletému Kartáři.

Zašli byste na výklad karet, kdybyste mohli zažít něco neobyčejného? Kdybyste mohli vidět a zažít to nejdůležitější ze své minulosti znovu s možností dělat změny?

Můj názor:

Recenze na kartáře se mi vůbec nepíše dobře, musela jsem nechat vše pár dní odležet a i tak je výsledek přinejmenším rozpačitý.
Možná to je tím, že příběh byl tak krátký a na konci jsem měla pocit příliš rychlého useknutí, jakoby mi tam ke štěstí něco chybělo … ale ona celá kniha byla zvláštní. Rozhodně se nejednalo o „čtení do tramvaje“. Přece jen to chtělo trochu soustředění, aby neutíkaly souvislosti.

Pojďme se na tento neobvyklý kousek v mojí čtečce podívat blíž.
Především podle anotace jsem čekala něco maličko jiného, než čím nakonec příběh byl. V podstatě se totiž jednalo o typickou pohádku, byť poněkud smutnou, ve které najdete legendu, souboj dobra se zlem, prokletí a nakonec i osudovou lásku. Tento pohádkový pocit mám ovšem až po dočtení a odstupu :)

Kniha začíná jako příběh ze současnosti a na jeho počátku je zdánlivě obyčejný protivný chlap – kartář, který přijímá klienty ve svém zatemnělém doupěti, zamračený jak čert a při karetním výkladu jim jen tak mimochodem ukáže něco v jejich minulém životě, co je potřeba změnit, aby se současné problémy otočily k lepšímu. V tento moment mě kniha zaujala, protože začalo být jasné, že to nuda určitě nebude. Objevila se totiž Ona - Gliss (už se nám to pohádkuje :)), potřebovala vyložit karty, ale neměla na zaplacení a tak ji kartář v duchu hesla „něco za něco“ zaměstnal vařením večeře. A protože její situace nebyla zrovna růžová a krom toho, že neměla na kartáře, neměla ani na nájem, nějak se stalo, že zůstala u něj …

Postupem času se ukazuje, že kartář není ani tak protivný jako spíš jen unavený. Unavený z věčného hledání odpovědí, ze splácení „karmického“ dluhu za strašný čin, který kdysi spáchal, ale na který se nepamatuje a především z lidí, v jejichž hlavách je nucen hledat stopy po bělovlasé ženě, která mu snad může povědět víc o tom, kdo je a jak strašný čin musel kdysi spáchat, že ho splácí už tak dlouho a pořád to nebere konce.
Celá kniha je rozdělena do kratších odstavců, takže to pomáhá tempu příběhu, který je z počátku trochu zmatený, než člověk pochopí, jak se to vlastně má s těmi karetními výklady a minulými životy. Když se objeví Gliss, začne se všechno rychleji rozmotávat a je možná škoda, že to autor vzal takovým poklusem. Setkání kartáře s postavami v jiných světech a jeho souboje s těmi, kteří ho pronásledují, je docela zajímavé, jen je všechno hodně uspěchané. Škoda, že si s tímto autor nedal více práce. Příběh i zápletka mají slušný potenciál na slušně tlustou bichlici. Knížečka je ale docela útlá, má jen 105 stran a konec je jak pád z útesu. Na půl straně autor vše shrne a působí to dojmem, jakoby měl vlastních postav dost a chtěl se jich co nejrychleji zbavit. I city, které jsou mezi hlavními hrdiny jsou takové zvláštní, ne úplně důvěryhodné.

Jedno mu ale nelze upřít – i když karty, které v příběhu kartář používá, nejsou kupodivu Tarotové, o Tarotových kartách rozhodně něco ví :), pokud o nich něco víte taky, bude to pro vás zajímavé nahlédnutí na symboliku Velkých Arkán a pokud ne, můžete to vzít jako pěknou pohádku, která vás moc nezdrží, docela zaujme a rozhodně stojí za přečtení.

A mimochodem – na ten výklad karet bych šla :)


Děkuji Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk. Knihu si můžete pořídit zde.


1. 10. 2015

První dojmy


Autor: Charlie Lovett
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Paseka



Anotace:

„Ukradla Jane Austenová nápad na Pýchu a předsudek?“ Přesně taková otázka pronásleduje milovnici knih Sophii Collingwoodovou. Čerstvá absolventka Oxfordu si najde práci v jednom londýnském antikvariátu a brzy ji zaskočí zvláštní poptávka, když v jediný den do obchodu zavolají dva různí zákazníci a chtějí vzácný svazek alegorií z 18. století. Jejich autorem je Richard Mansfield, spisovatel a kněz, který se před více než dvěma stoletími spřátelil v jihoanglickém Hampshire s mladou Jane Austenovou a stal se prvním čtenářem jejích literárních pokusů. Neobvyklá žádost přivede Sophii na stopu tajemství, jak to vlastně bylo s původem slavné Pýchy a předsudku – a současně před ní otevře otázku milostné volby mezi dvěma nápadníky. Podobně jako v úspěšném Dobrodružství milovníka knihvypráví Charlie Lovett úchvatný příběh o lásce a literárních záhadách, který si vychutnají nejen obdivovatelé a obdivovatelky Jane Austenové, ale všichni ti, kdo propadli vášni číst.

Můj názor:

První dojem z Prvních dojmů byl poněkud vlažnější. Nejspíše to bylo způsobeno zvláštním vyjadřováním autora (překladatele?), které mi zpočátku moc nesedlo a musela jsem si trochu zvykat. Začítání tedy bylo trochu kostrbaté, a když se už už začalo dařit, autor přeskočil do druhé části příběhu, což mě rozhodilo a zase jsem se musela kostrbatit odznova.
Jak už vyplynulo z předchozího, je kniha psána ve dvou časových rovinách.

Ta první nás přivádí do Anglie na přelom 18. a 19. století. Seznámíme se s Jane Austenovou z doby ještě před tím, než vůbec něco napsala. Nejdříve se mi to moc nezdálo, připadalo mi to zdlouhavé a netušila jsem, proč to v knize vůbec je, nicméně - přišel veliký obrat v podobě přátelství Jane s reverendem Maisfieldem. Starý kněz je prvním člověkem, kterému Jane předčítá své literární pokusy a v příjemné společnosti těchto dvou hrdinů se dozvídáme, jak to mohlo být, když Jane začínala psát svoje nejznámější romány. Co já bych za takového posluchače dala :). Do popředí zájmu se také dostane bezvýznamný a ne moc dobrý spisek pana Maisfielda , knížka alegorií, která se nakonec ukáže být mnohem významnější, než se dalo očekávat.

Druhá, současná část se odehrává převážně v Londýně, kde žije hlavní hrdinka Sophie Collingwoodová. Po smrti svého strýce Bertrama zdědila jeho londýnský byt a pracuje v antikvariátu. Jako správná hrdinka téměř austenovského románu potkává jednoho dne Američana Erica Halla a když tak přijde na první dojmy, vůbec jí není sympatický:). Druhý muž na sebe nenechá dlouho čekat. Zavítá jednoho dne k Sophii do krámu a shání se po vzácném druhém vydání knihy z 18. století – ano, jsou tu zase alegorie pana Maisfielda. A možná, krom staré knihy, se Winston Godfrey tak trochu zajímá i o mladou Sophii.

Tímto bychom tedy měli zaděláno na příjemný romantický příběh, jenže tahle kniha je něco víc. V momentě, kdy se o Malou knihu alegorických příběhů začne zajímat ještě jakýsi Smedley, který není zrovna příjemným zákazníkem a tak trochu vyhrožuje, co bude, když kniha nebude jeho, zvrtne se nám romantika do napínavého detektivního příběhu. Obzvlášť ve chvíli, kdy Smedley naznačí, že smrt Sophiina strýce Bertrama nemusela být úplně náhodná.

Jestli se mi první část zdála zpočátku zdlouhavá, tato mi nejdříve nesedla vůbec. Než se romatika překulila do detektivního příběhu, nedařilo se mi začíst. Taky mi nebyla moc sympatická hlavní hrdinka Sophie ani Eric (ach ty první dojmy :)). Sophie si to každopádně později vylepšila svým knihomolstvím. Hlavní mužští hrdinové si mě bohužel nezískali ani jeden. Eric sice psal krásné dopisy a kupoval Sophii knihy, ale jinak na něm nebylo nic extra a Winston nebyl sympatický ničím. Plný počet bodů hlavního hrdiny ovšem nasbíral nečekaně strýc Bertram :).
Celkový dojem z knihy je velmi dobrý. Po neslavných začátcích, které mohli být klidně způsobeny i mojí nesoustředěností, začal příběh hezky odsýpat. Při hledání vzácného výtisku alegorií se objevilo přiměřené množství literárních záhad a napínavých situací. Autor nemá snahu nic přehánět ani s láskou ani s dramaty, takže se dá snadno uvěřit, že takto to klidně mohlo všechno být :). Úžasná je také autorova očividná láska ke knihám, která se promítla do postavy strýce Bertrama a zdědila ji také Sophie.

Očekávání od Prvních dojmů bylo veliké a kniha nakonec obstála se ctí.
Na stříbrném podnose tu máme naservírováno vše, co potřebuje dobrý příběh a vzhledem k tomu, že se blíží dlouhé podzimní večery, dobré čtení se vždycky hodí.


Děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku. Knihu si můžete koupit zde.


18. 9. 2015

Sedmihorky třetí a nádherné


Hurá! Předchozí obavy se naštěstí nepotvrdily a minulé Sedmihorky nebyly letos poslední. Druhý víkend v září se vylouplo Počasí a tak bylo jasné, že to prostě musí být proto, že nás volají Sedmihorky :).
Po načerpání morálu na Koupáku a výběru vhodných cest, jsme vyrazili na Dračky. Rozděleni na dva týmy, obsadili jsme Dračí zub a Dračí věž.


Na Dračím zubu nás potěšila Kauschkova hrana. Tahle krásná cesta má dokonce vlastní morálový zlepšovák. V nejobtížnějším místě mě k rychlejšímu postupu povzbudilo hnízdo divých včel, takže byl důvod sebou trochu mrsknout a přehopkat nepříjemné kroky hezky rychle. Za jedním těžším místečkem už následuje krásná cesta až nahoru a závěrečný minirajbuňk už nebyl takové zlo. Na Dračí věž nás pak dovedla Rudá hrana, které jsem se až doposavad úspěšně vyhýbala a i přes to, že se jedná o krásnou cestu, budu vyhýbat nadále. Zdejší sršní osazenstvo totiž na můj morál nepůsobilo zdaleka tak blahodárně, jako včelstvo na Dračím zubu. Pravda, když mi kolem hlavy krouží tři sršáni, mám sice chuť lézt rychleji, ale stát na místě se jeví rozumnější :) k rychlejšímu překonání traverzu mě ale popohnali. Naštěstí se žádný z nich nerozhodl, že si do mě kousne :). Cesta je to krásná, až na mírný boj s krátkou spárkou skoro nahoře, která naštěstí nepříjemně pouze vypadá. Zatímco my jsme si užívali hmyzu, druhý tým prozkoumával půvaby Dračí spáry a šťastně jsme se shledali na vrcholu věže.


Po slanění dostal Alda zálusk na kratší odpočinkový kousek a vydal se Západní stěnou na Pěstičku. K tomuto se dá pouze konstatovat, že co je malé, je šikovné, ale také záludné. Pěstička se nedala snadno, stejně jako kdysi dávno Dráček :).
Před další věží nás mělo varovat už její jméno – Kruťas. Zpověď vápencových lezců se ukázala jako cesta vysoce morálová, odporně nelehká a pro prvolezce v rekonvalescenci vysloveně nevhodná. U Kruťase nás naštěstí zastihla noc, takže jsme vyrazili do kempu na Rohozec a véču.


Druhý den byl sice z rána trochu větrný, ale slunko dělalo co mohlo, takže jme mohli zase vyrazit ke skalám. Předchozí večer byla zvolena jako ideální věž Podmokelská a na ni Údolní stěna a Mézlova spára. A protože já a spáry nejsme kámošky, rozhodl Alda, že spára je naše a že to je přesně to pravé v čem si spraví chuť pokaženou Kruťasem. Inu, cesta vzhůru byla zpočátku krušná :) nejdříve pro moje nervy, když lezl Ála a než cvaknul první kruh. Naštěstí ten tutovej uzlík ke mně po laně přicestoval až chvilku potom, co mi prvolezec seděl bezpečně v kruhu. Pak jsem se ovšem musela spárou vyškrábat i já a nakonec to nebyla taková hrůza :) no, na druhým to prostě jde jinak :). Mezi prvním a druhým kruhem byla odporná zasolená boule, která fakt nestála o přítomnost lezců. Naštěstí dolez od druhého kruhu už byl zase přijatelný, takže problém byl pouze značný úbytek sil. Celkově každopádně nemám pocit, že bych tuhle cestu ještě někdy chtěla lézt znova, ale za tu spáru jsem ráda. Nahoře jsme se sešli s druhým týmem, chvilku čuměli na dobyvatele Údolky na Kapelníka a pak jsme mazali na Sfingu. Kluci si dali ještě pánskou jízdu – Plátkovu stěnu, která prý byla taky moc krásná.
Závěrečná tečka s Rohozcem a grilovaným hermelínem na Bukovině nechyběla ani tentokrát :).

Letos ještě jednou?




9. 9. 2015

Žárlivá Kateřina


Autor: Jean Plaidy
Série: Prokletý rod Medici
Rok vydání: 2012
Nakladatel: Baronet


Anotace:

První díl románové trilogie představuje Kateřinu Medicejskou jako malou dívenku, poté mladou ženu, která přichází na francouzský dvůr, kde se stává nemilovanou ženou Jindřicha Orleánského, druhého syna francouzského krále.

Můj názor:

Tentokrát jsem na Palmknihách zabrousila mezi starší knihy a vybrala jsem si k recenzování knihu od mojí oblíbené autorky Jean Plaidy. Žárlivá Kateřina je prvním dílem trilogie Prokletý rod Medici. Hlavní hrdinkou, která příběh vypráví je Kateřina Medicejská, ale potkáme se tu i s další známou ženou Dianou de Poitiers.

Kniha nás nejprve seznámí s osudy obou hlavních postav. Jako první poznáme dětství druhorozeného syna francouzského krále prince Jindřicha Orleánského a hned poté také Kateřiny Medicejské, která je roku 1533 za Jindřicha provdaná.

Manželství bohužel není moc šťastné, zatímco Kateřina se do Jindřicha zamiluje, on ji moc v oblibě nemá (což je ještě mírně řečeno). Nejmilovanější ženou v jeho životě je jeho přítelkyně a milenka Diana de Poitiers. A když tak už mladý dauphin dává přednost své milence, manželství je dlouho i bezdětné. Nešťastná Kateřina na oko tiše trpí, ale v duchu své medicejské výchovy a povahy osnuje jednu nenápadnou intričku za druhou. Dokonce se jí podaří i přimět konkurentku Dianu, aby donutila Jindřicha navštívit i její postel a v manželství se konečně objeví děti.

Plaidy nám v knize zařídila další krásný výlet do francouzské historie. A pro historii má opravdu cit. Neplácá žádnou zbytečnou přeromantizovanou omáčku kolem známých faktů a příběh je krásně čtivý a baví od začátku až do konce. Autorka se nesnaží moralizovat ani hodnotit chování postav, žádná z osobností není vykreslena jako lepší nebo horší. Prostě jsou takoví, jací jsou (nebo možná i ve skutečnosti byli). Postava Kateřiny je věrohodná a je možné jí držet palce, i když je samozřejmě bez příkras vidět, v čem všem má svoje dlouhé prsty. Místy se zdála být i obdivuhodná v tom, co všechno dokázala vydržet.  

Pokud máte rádi historické romány, s klidným svědomím mohu doporučit Jean Plaidy.

Děkuji Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk, knihu si můžete zakoupit zde.


27. 8. 2015

Co po ní zůstalo


...pravda bolí chvíli, ale lež bolí napořád ...


Autor: T.R.Richmond
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Jota




Anotace:

Podivná, zbytečná, nesmyslná. Tak se jeví smrt pětadvacetileté Alice všem, kdo si ji pamatují jako veselou a vitální dívku plnou života. Byla to nešťastná náhoda, sebevražda, nebo jí někdo pomohl? Všichni, kdo ji měli rádi, truchlí nad její ztrátou a leckdo si klade otázku – jaká vlastně byla Alice ve skutečnosti? Její bývalý profesor Jeremy Cooke je touto myšlenkou zaujat natolik, že se rozhodne znovu poskládat Alicin život z toho, co po ní zůstalo – spolu s ním se postupně probíráme deníkovými záznamy, dopisy i internetovými texty, jejichž prostřednictvím autor rafinovaně odhaluje kousek po kousku znepokojivé skutečnosti.
Pravda, která vyplouvá na povrch, nemusí být každému příjemná. Odhaluje bolestná zákoutí duše, tajemství, se kterými se nikomu nesvěřujeme, skutečnosti, na které bychom nejraději zapomněli. Psychologický thriller Co po ní zůstalo je prvotinou T. R. Richmonda, oceňovaného britského novináře. Práva na překlad byla prodána do dvanácti zemí.

Můj názor:

Opět jsem si dopřála setkání se zajímavou knihou. Jen to potvrdilo moji snahu vybírat si na recenze mně neznámé autory. Tentokrát padla volba na pana Richmonda a jeho první knihu.

Kniha mě zaujala už anotací. Tak schválně, koho už někdy nenapadlo, co by po něm zůstalo, kdyby najednou zemřel. Mimo spousty hmotných věcí také ty ostatní - profil na facebooku (nebo jinde), blogy, texty, dopisy, deníky … spousta věcí. A taky spousta lidí. A tihle lidé, i když vy už nejste, tu jsou. Jejich myšlenky na vás, city, bolest a vzpomínky. Možná si někdo schová pár SMS, pár vět na záznamníku. Možná napíše něco na svůj blog, na svůj Twitter – v dnešní době spousta lidí sdílí svůj život a myšlenky po síti.
A právě tohle je ústřední myšlenkou knihy „Co po ní zůstalo“.

Mrtvou hlavní hrdinkou je Alice Salmonová, kterou jednoho dne našli utonulou v řece. Sebevražda? No to asi nejspíš. O jejích depresích a potížích s pitím se vědělo, však taky když se jí to stalo, byla slušně nametená. Jenže proč? Ona měla svůj smysl života v práci, byla šťastná, úspěšná, oblíbená.

Takže jí někdo do té řeky pomohl? Jenže proč? Vždyť byla oblíbená. Možná jako novinářka, která se zabývala bojem proti nespravedlnostem světa, měla spoustu nepřátel. Takže kdo by mohl mít motiv?

Kniha celá je sestavená z dopisů, deníkových zápisků jednotlivých postav, tweetů, blogů a podobných záležitostí. Všechny tyto vzpomínky na Alici se rozhodne shromáždit a vydat profesor Cooke, antropolog na universitě, kam chodila i Alice a kde kdysi učila její matka. Má být nejprve jen vzpomenutím na mrtvou a jakýsi pomník jednoho života, který skončil příliš brzo, jenže postupem času se z deníkových zápisků vynořuje, krom její minulosti, i pravda o Alicině smrti.

Nečekejte žádné dramatické a hrůzostrašné scény. Kniha je především zajímavá svým nápadem a parádní psychologií postav - lidí, kteří nějakým způsobem patřili do Alicina života - tolik podezřelých, každou chvíli to vypadá na někoho jiného nebo to byla přece jen sebevražda?

Knihu stoprocentně doporučuji, můžete si ji koupit zde a děkuji tímto Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk. 

23. 8. 2015

Slackline fest na Bišíku


Po parádních loňských zážitcích jsem si letošní slackline fest na Bišíku prostě nemohla nechat v žádném případě utéct, navíc devátý ročník, takže prostě šťastné číslo :). Dokonce se mi povedlo ukecat i další z našeho spíše horolezecky laděného teamu, takže jsme na místo akce dorazili v hojném počtu.

Cesta byla trochu náročnější. Objížďky v objížďkách jiných objížděk zapříčinily menší zdržení na trati a taky bylo potřeba nabrat po cestě několik jinde žijících členů výpravy. Dojeli jsme tedy bohužel až téměř po soutěži na tricklajně – finále jsme stihli, takže svoje favority jsem viděla v akci, o což koneckonců šlo :).


Po zbytek odpoledne jsme spokojeně užívali léta při pozorování drytoolové soutěže, vlažného zkoušení místních slacklajn a blbnutí s míčem. V podstatě se dá říci, že jsme se jen tak povalovali u piva. Lézt se nešlo, protože náš jediný statečný prvolezec byl toho času ve stavu zlomenin a ostatní potenciální natahovači nejevili ochotu čelit vzdálenostem k prvním kruhům zrovna tento víkend.
Za příjemného nicnedělání čas hezky utíkal, až doběhl k večernímu koncertu. Kapela Marta a Rasputin band se postarala o dobrou hudbu a Alda o rozpumpování kotle :). Trochu zrada byla, že nám o půlnoci típli proud a kapela se nenechala přemluvit k unplugged vystoupení – oni by možná i hráli, ale pořadatel byl neústupný. Situaci zachránili bongaři, kteří nám umožnili praktikovat indiánské tance ještě nevím jak dlouho :). Atmosféra byla dokonalá.


Druhý den v rámci rozpohybování zatuhlých tělesných schránek před cestou domů, jsme navštívili teplické skalní město.

A příští rok zase, tak si rezervujte termín!


17. 8. 2015

Vulkány – tepny Země.

Vulkány – mohutné hory chrlící oheň a lávu přitahovaly pozornost člověka od pradávna. Pro antického básníka byly sídlem bohů, pro středověkého scholastika projevem pekelných sil a pro geologa okem do nitra Země.



Jako úvod k výstavě v Paláci šlechtičen v Brně mi toto naprosto stačilo, abych na tu výstavu chtěla rozhodně jít. A řekla bych, že to stálo za to.
Hned u vstupu mě praštila přes oči animace vzniku Země, která byla tak šikovně udělaná, že jsem na ni vydržela koukat několikrát. Rozhodně chvíli trvalo, než jsem se od ní odtrhla a mohla se věnovat informačním panelům. Zde se rozebral vznik vulkánů poněkud podrobněji včetně různých druhů sopek. Krom nejznámějších světových zástupců čeledi sopkovitých zde byly představeny i české krásky, které naštěstí od své aktivity již upustily. Ani mě nikdy nenapadlo, kolik jich na našem území vlastně je.



V dalších místnostech se dají najít krásné sopečné polodrahokamy a drahokamy. K prohlédnutí zde mají i nejstarší evropskou fosilii savce. Dokonce je možné vyzkoušet si zemětřas na vlastní kůži na zemětřasné desce – slibovaný sopečný popel nás naštěstí nezavalil :).
Při prohlídce výstavy jsme tu byli sami, takže atmosféru nám nikdo nerušil. Mohli jsme si v klidu užít přítmí sálů, kde byly osvětlené pouze kameny a panely s informacemi, provázené duněním sopek a zpěvem ptáků (když zrovna nic nechrlilo lávu :)).
V prvním patře je potom část výstavy určená lidem, kteří si rádi hrají :) můžete zde skládat puzzle zemského jádra, hledat sopky na mapě ČR, přiřazovat k sobě kameny nebo si zahrát na improvizovaný kamenný xylofon. Ti co si zrovna hrát nemusejí, mohou zatím koukat na promítání fotek světových sopek.

Zajděte. K současnému deštíku a ochlazení se malé zahřátí u zemského jádra může hodit.  Už nebude otevřená dlouho jen do 20.září.




7. 8. 2015

Ostrov lhářů


Autor: E. Lockhartová
Překlad: Barbora Doležalová
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Host



Anotace:

Moderní, sofistikovaný thriller od držitelky Printz Award a finalistky National Book Award.

Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!
Báječná rodina Sinclairových.
Soukromý ostrov.
Velice bystrá dívka, se kterou
je něco v nepořádku.
Skupina čtyř přátel – Lhářů –,
jejichž přátelství začne být destruktivní.
Revoluce. Nehoda. Tajemství.
Lži a další lži.
Pravá láska.
Pravda.

Můj názor:

Dočetla jsem včera a stále jsem plná dojmů, tentokrát jsem si na recenzování vybrala to pravé. Přiznávám, že jsem opět volila podle obálky a anotace a čekala jsem příjemnou oddechovku. Rozhodně jsem nečekala to, co přišlo. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě dostala prvním odstavcem. První větou. Už dlouho jsem nečetla nic tak dobře přeloženého a napsaného lehkou rukou od autorky, která si umí tak krásně hrát se slovy a metaforami. A už dlouho jsem nečetla nic, co by mě na konci tak překvapilo, i když jsem celou dobu tušila, že na konci bude průšvih. Nenapadlo by mě, že mi takový zážitek přinese zrovna Ostrov lhářů …

A vůbec, pojďme se podívat na romantický soukromý ostrov Beechwood kousek od pobřeží Massachusetts, kde rodinka Sinclairů tráví každé léto. 
Příběh se stal v létě 15, nicméně teď jsme na ostrově o dva roky později. Hlavní hrdinka knihy Cadence Sinclairová, která nám příběh vypráví, je 18-ti letá holka. Její táta utekl s jinou ženou a ona žije s matkou. Caddy má po úraze, který se jí v létě 15 stal, těžké migrény a problémy s pamětí. Léto 17 je jiné, než byla ta před ním, jen v jediné věci je stejné - opět se schází na ostrově čtyři kamarádi – bratranci a sestřenice Caddy, Johny, Gat a Mirren – čtyři Lháři.
V rodině Sinclairových mají ve zvyku být dokonale normální, přetvařovat se a pro udržení zdání naprosto neposkvrněné rodiny jsou ochotni jakýkoliv průšvih ututlat za každou cenu – všechno se schová za perfektní pracháčskou rodinnou idylku. Lžou všichni  – manipulátorský děda, který drží prst na penězovodu pro zbytek rodiny, matky dětí, kterým jde převážně o peníze a luxusní domy na ostrově i děti ponoukané matkami přetvařovat se před dědkem pro co největší zisk. Ono totiž pod luxusní pozlátkovou slupkou jsou věci malinko jinak. Docházejí peníze, rozpadají se jednotlivé rodiny klanu Sinclairů, dcery se zamilovávají do nevhodných kluků … jenže být Sinclairem znamená být bohatý, stále usměvavý a dokonale šťastný. Nejste? Lžete!

Od začátku čtení se mnou ta lež byla. Něco se stalo! Táhlo se to celým příběhem a postupně to v opatrných náznacích vystrkovalo růžky s tím, jak si Cadence pomalu vzpomíná na léto 15, na dobu před její nehodou, pomalu si zaplňuje bílá místa ve své paměti a skládá si pravdu o tom, co se to léto na ostrově stalo. Věci jsou občas jinak, než se řekne, spíš tedy skoro pokaždé, protože o tom co se tehdy událo, se v rodině nemluví. Ústředním motivem je vedle záhadné události také Cadencina láska k nevlastnímu bratranci Gatovi, který je synem partnera její tety a zdědil po něm exotický indický vzhled – mezi blonďatými Sinclairy je trochu jako pěst na oko a jeho vztah s Caddy není rodinou právě nadšeně podporován.
Vodítkem pro celý příběh mohou být také krátké pohádky, které jsou občas vložené do děje, psány jakoby hlavní hrdinkou Caddy. Vždycky zobrazují aktuální pohled Caddy na rodinu a situaci, v níž se právě nachází.

Autorka netlačí na pilu, všechno nechává pomalu plynout a pomalu si přitahuje pozornost čtenáře. Nabízí nádhernou práci s textem, krásné popisy a hry s přirovnáními například (a nejen) při popisování Cadencina vztahu s Gatem nebo jejích migrén. Postavy jsou uvěřitelné, rodinné vztahy sice komplikované, ale ne nereálné. Děj pečlivě promyšlený. Při popisu vztahu mezi Caddy a Gatem se autorka dokázala vyhnout kýči a nechutným klišé aniž by to ubralo na něze a síle první lásky dospívající holky. I bolest na konci knihy byla skutečná. Ač normálně trpím značnou jasnozřivostí stran toho, jak kniha dopadne, tentokrát mě autorka dost překvapila. Poslední kapitolu, kdy pravda konečně vyšla najevo, jsem četla s očima jak talíře a jedním dechem, protože toto mě fakt nenapadlo.

Poslední dobou vlastním většinu knih v elektronické podobě, ale tahle poctí polici v mojí knihovně svojí papírovou přítomností. Ráda se k ní opět vrátím a bude potěšení ji číst jako krásně napsaný příběh, i když vím, jak dopadne.

Velice děkuji Palmknihám za recenzní výtisk a knihu si můžete (prostě musíte) koupit zde.


27. 7. 2015

Sedmihorky vol. 2


... a taky tak trochu Sušky ...


Bylo vedro.Vím, že se začínám opakovat, ale fakt bylo a pořádné! Radostně jsme tedy vyrazili trochu prohřát kosti na písek, tentokrát v mnohem početnější sestavě, která se na místě ještě zdvojnásobila. Asi za to mohl ten prodloužený víkend.

Maják

Vzhledem k tomu, že minule jsme začínali lezením na Mnicha, vedly naše první kroky tentokrát k Majáku. Teda kecám :) první kroky vedly do kempu na několik krásně vychlazených Rohozců.
Následně jsme se usadili pod Majákem v místě, které bylo ve stínu a jediný na kom bylo vidět, že se chystá lézt, byl Alda. Kupodivu se mu podařilo nakonec sehnat jističe a vyrazil vstříc osluněnému vrcholu věže.  Zde platí „kdo první chodí, sám sobě škodí“, protože pak musel vydržet nahoře nejdéle, než tam vyfunělo dalších pět lidí. Někteří z našeho početného družstva využili nepřítomnosti velitele a vypařili se neznámo kam, pravděpodobně na další Rohozec či procházku po Skaláku. Návštěvu bivaku Josky Smítka jim mimochodem trochu závidím. Budu se tam muset podívat taky.

Spárou vzhůru na Galeon

Náš opečený tým mezitím sjel z Majáku a zamířil směr Galeon, kde jsme vyhlédli kratší cestu s na první pohled  ne moc sympatickým nástupem a krátkou spárou. Cesta se nakonec ukázala být poměrně přátelská a s menším úsilím to šlo. Když se lezla cesta Svatební, ukázal se jeden z předchozích dezertérů (Galous) a připojil se ke svatebnímu veselí. Vzhledem k tomu, že nás bylo jak psů, moc jsme toho nevylezli a stejně v tom vedru bylo třeba doplňovat tekutiny :) ano správně, den zakončil Rohozec.



Druhý den byl poněkud smolný. Po té, co se vylezla první cesta, ze které pršely kameny, písek a borůvčí se ukázalo, že zabloudit se dá prostě všude. Cesta se jmenovala Nepřátelská a nikdo z lezoucích se tomu moc nedivil :). Bohužel nepřátelské ten den bylo kdeco. Sotva jsme se posunuli pod další věž, s nasazením života, cestou necestou divokým smrčím a přes devatero plotů (kecám, plot byl jeden :)), začalo pršet. Utekli jsme na zámek a po dešti zbývala jediná možnost, jelo se na Sušky. Tam jsme si myslím přišli na své všichni. Rozděleni na dva týmy jsme poctivě lezli, dokud vedro dovolilo.  Obzvláště spára na Sokolí věž byla náramně krásná na pohled (i napolez, dle dvou statečných).

Spára na Sokolí věž na Suškách

Třetí den už bylo zase krásně, takže jsme zůstali ve Skaláku a šli na Dračky. Obsadili jsme Dračí zub k náramné radosti okolochodících turistů. Obzvláště na Českou hranu měli krásný výhled, takže o focení se staralo kromě mě i několik dalších lidí :).

Bez průvodce se špatně vzpomíná na názvy cest, ale ono to nevadí. Do příště si za domácí úkol pořídím deníček a budu si je zapisovat :).

Cestou k Dračkám

20. 7. 2015

Velký Rábl


Poslední dobou kdykoliv chceme vyrazit někam lézt, tak je hlášené buď tropické vedro nebo brutální déšť. Kam se podělo normální vlahé léto? Asi tak 25°?
No to je jedno :)


Tentokrát hlásili, že bude asi … možná … celkem určitě pršet, takže jsme za cíl výletu zvolili Rabštejn. V Sedmihorkách totiž kupodivu předpověď vyšla a topili se tam už skoro týden.
Cestou na Rábl jsme s napětím pozorovali mraky. Trochu poprchávalo, ale všeobecně se dalo říci, že bylo ideální počasí na lezení – pod mrakem a mých vytoužených 25° :). Vyfuněli jsme kopec do základního tábora, postavili chýše a mazali co nejrychleji lézt, protože přece jen jsme si nebyli jistí, jestli na té hnusné předpovědi nebude něco pravdy. Šéf výpravy určil místo srazu Věž u buku. Proto jsme se po menším hledání sešli u Panny. Začíná se stávat tradicí, že jakmile nás Alda pošle někam samotné, dojdeme úplně jinam :).


Rozlez tedy proběhl u Panny na lehčích cestách a přímo na Panně, taktéž na lehčích cestách. V podstatě jsme zde vylezli téměř všechno, protože cest tu zase tolik není, až na ty velmi lehké, ty byly obsazeny bujnou vegetací a mechem. Mimochodem takové krásné chyty jako na Ráblu se jen tak nevidí. Kdykoliv člověk potřebuje madlo nebo alespoň trochu lepší chyt, je tam. A těch krásných stupů! 
Pak jsme se přesunuli na původní místo určení – Věž u buku.


 Z buku už sice moc nezbývá, ale cesty tu jsou pěkné.  Já jsem si udělala radost krásnou cestou Šestková (6+), pánové pokukovali po vyšších číslech, ale Milanův převis direkt (8-) se neukázal jako přátelský a prozatím si uchoval svoji nedobytnost, i když velice těsně – tady bohužel výjimka potvrdila pravidlo, občas se ten chyt prostě nenajde :). Lezli jsme si tak pěkně v pohodě, prostřídali pár sektorů a pochvalovali počasí až do zapeklitého okamžiku, kdy Alda dolezl Rudou hranu, dobral za sebou Marťase a nastoupil Wilda. Zhruba v této době vypukla nahoře na věži panika a Wilda bojující s gravitací a skálou byl pobízen k větším lezeckým výkonům. Prý se blíží mrak. A prý z mraku prší. Na mé straně věže bylo sice krásné sluníčko, ale vydrželo to tak další půl minuty. Předsunutá hlídka nekecala, během pár vteřin jsme byli mokří jako myši. Mrak se vyřádil a odtáhl otravovat někam jinam. Každopádně bylo po lezení. Odčvachtali jsme do základního tábora a v rámci večerní pohody u vína jsme si zřídili krásný ohýnek.



Bohužel v noci začal takový slejvák, že nám nezbylo než to ráno spakovat a odjet domů. I tak to bylo krásné polezení a vzhledem k časové dostupnosti od Brna se na nás může Rábl letos ještě těšit. A kdyby někoho třeba zajímala nějaká ta konkrétní informace o rabštejnském lezení, najde ji na alpsporťáckém blogu.


15. 7. 2015

Vikingova čarodějka


Autor: Kelli A. Wilkins
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Alpress



Anotace:

Když se rozzuření vesničané chystají upálit mladou čarodějku Odariu, objeví se naštěstí horda bojovníků a dívku zachrání. Ta sice unikla smrti, ale ocitne se v rukou divokých Vikingů. Jejich vůdce Rothgar chce zpočátku využít jejích magických schopností, pak se však do krásné čarodějky zamiluje. Jeho muži mají z kouzel opravdový strach a vzbouří se… 

Můj komentář:

Nevím, co mě to popadlo, když jsem se rozhodla přečíst si nějakou echt romantiku pro ženy. Nejspíš v duchu hesla „zkusit se má všechno“ (nebo mě zlákala obálka spolu s ukázkou z knihy) jsem si vybrala na recenzi Vikingovu čarodějku.
Knížka bude určitě pro vyznavačky tohoto žánru pravou perlou. Mě, jakožto pouhého občasného konzumenta romantické literatury, důkladně proliskala a dala mi jasně najevo, že do tohoto jsem dosud nedorostla :).

Pojďme se tedy podívat romantice na zoubek :) začneme třeba hlavními postavami. 
Předně tedy je v knize samozřejmě ONA. Ona se jmenuje Odaria, je čarodějka, krásná, sexy a což zřejmě mělo pro děj nějaký zásadní význam, protože autorka to několikrát zdůraznila, je panna. A jako taková na sebe nehodlá nechat sáhnout a to prosím celé tři dny! Pak úplně otočí, protože se objeví ON.
Jeho zovou Rothgar, je vysoký, urostlý, mužný, drsňácký velitel Vikingů. Nevím, proč zde bylo i toto na každém druhém odstavci, ale už tři roky od smrti jeho ženy je slovy autorky „jeho meč mrtvý“. Pochopitelně až do chvíle než potká JI. Potom se mu začnou tam dole dít věci, o kterých jsme také na každé stránce podrobně informováni.

Kniha začíná docela slibně – scénou upalování čarodějnice za bouřlivé noci, ze které se znenadání vynoří tlupa krvelačných Vikingů. Pochytají vesničany natěšené na upalování a čarodějnici se podaří uprchnout. Samozřejmě narazí na velitele Vikingů a přesně od této chvíle to začíná jít s knihou od desíti k pěti.
Jak už jsem psala, má autorka neuvěřitelnou schopnost pokazit jakoukoliv romantiku, která by se snad z děje dala vykřesat, popisem činnosti pohlavních orgánů hlavních hrdinů. Nelze jí upřít snaha popsat i to, co se jim děje v hlavách, ale natolik si to odporuje, že jí to prostě nevěřím. Kupodivu jedinou uvěřitelnou scénou, která se odehrávala mezi Ním a Jí byl pohřeb kocoura, možná proto, že tam se ani jeden s hlavních hrdinů nezabýval tím, kdy se spolu konečně vyspí. Toto potěšení jim autorka dopřála až po několika zmařených pokusech, kdy je pokaždé někdo nebo něco vyrušilo těsně před. Přiznávám, že hezky napsanou milostnou scénu si ráda přečtu, ale tuhle jsem v polovině raději přeskočila.

Hlavní mužský hrdina mě moc nenadchnul, zdál se být spíš jako pubertální kluk, který neví, co chce. Autorka se sice snaží vsugerovat čtenáři myšlenku, že je, či kdysi byl krutý drsoň, ale bohužel spíš působí jako ubožák. Čarodějka taky nestrávila moc času kouzlením, celá magie zde byla spíš jako doplněk, aby se hlavní hrdinka zabývala alespoň něčím a byla omezena na léčivé bylinky, afrodiziakální lektvar a vyvolávání bouřek. Celé její kouzlení by se hodilo tak maximálně na pouť.
Vztah mezi postavami je divný. Oba by nejspíš potřebovali několik sezení s kvalitním psychoterapeutem. Celkově jsem byla z jejich myšlenkových pochodů dost zmatená a poměrně brzo mi šli oba na nervy. Jediný vývoj postav, který bylo možno pozorovat, byl od panny k nymfomance a od impotenta k nadrženému … jinak nic.

Docela ráda bych napsala o knize i něco pěkného, ale bohužel mi autorka svým pojetím romantického příběhu a popisem událostí nesedla. Spíš jsem u knihy vydržela s tím, že to snad postupně bude lepší, jako na začátku.

I přes to děkuji Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk, za můj výběr nemůžou :). Knihu je možno zakoupit zde.


28. 6. 2015

Krvavá hraběnka


Autor: Linda Lafferty
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Jota


Anotace:

Mocná kletba se táhne napříč staletími až do dnešních dnů… 
Na počátku sedmnáctého století vládla na čachtickém hradě ve slovenském vnitrozemí Alžběta Báthoryová, neblaze proslulá „krvavá hraběnka“. Při bizarních nočních rituálech mučila a vraždila mladé ženy, které si vybírala za služky. Tato ďábelská a démonická žena, postrach královských Uher, se koupala v jejich krvi, aby si zachovala mládí.
O čtyři sta let později se ozvěny hraběnčiny pověstné krutosti začnou objevovat v coloradském městečku Aspen. Betsy Pathová, psycholožka s neobyčejně pronikavou intuicí, má mezi pacienty nekomunikativní mladou dívku Daisy Hartovou, u níž jednoho dne nastane průlom v léčbě. Společnými silami se snaží čelit minulosti, která je pronásleduje na každém kroku, a pochopit její dopad na současnost. Betsy a její problematická, leč vnímavá pacientka se nakonec dopátrají pravdy: kletba rodu Báthoryů žije dál a je stále tak mocná, že může i v dnešní době napáchat velké zlo.
Příběh plný palácových intrik a citlivě vykreslených postav, skvěle okořeněný dobovými detaily, osciluje mezi naším známým, moderním světem a východní Evropou sedmnáctého století, jež před čtenářovýma očima nečekaně ožívá ve všech barvách. 

Můj komentář:

Prvním letním recenzním kouskem v mojí čtečce se stala Krvavá hraběnka a byla očekávána opravdu s napětím. Nedá se říci, že by mě zklamala, ale … pojďme pěkně popořadě.

Legendu o Alžbětě Báthoryové zná asi každý, takže netřeba nic dodávat.

Kniha má tři dějové linky, které se střídají.
První – ta historická – se odehrává na konci roku 1610 tedy v období těsně před zatčením hraběnky Báthoryové. Je vyprávěna z pohledu dvou osob, služebné Zuzany, která je hlavní hraběnčinou komornou a podkoního Jánose Szilvásiho. Vykresluje zde hraběnku jako už v podstatě šílenou ženu, posedlou jen svým vzhledem a sadistickým týráním služebných.
Druhá – současná – nám dá nahlédnout na konec roku 2010 do Colorada do ordinace psycholožky Elizabeth Pathové. Krom ní vypráví příběh i její pacientka Daisy.
Třetí se odehrává na současném Slovensku, kde je unesena matka Betsy Pathové, významná historička, která prováděla výzkum pro svoji novou knihu o hraběnce Báthoryové.

Historická linka přináší poněkud omezený pohled na osobnost Báthoryové, ale nedivím se :) autorka to prostě potřebovala do knihy takto a bez ohledu na můj názor na legendy o Čachtické paní musím říci, že se postava podařila napsat dobře a je velmi uvěřitelná.
Co zde čtenáře čeká?
Ocitáme se na konci roku 1610 na Čachtickém hradě, kde toho času přebývala hraběnka Báthoryová. Na hrad přichází nový podkoní ze sarvárského panství Nadásdyových, János Szilvási, aby dal dopořádku hraběnčiny stáje, které jsou v hrozném stavu. Na čachtickém panství už slouží jeho známá z dětství Zuzana, která je osobní komornou hraběnky a je odpovědná za její „kosmetické záležitosti“. János z počátku nerozumí atmosféře strachu, podezírání a špiclování na hradě až do doby, než pomůže služebné Vidě, kterou předtím hraběnka týrala.
Zuzaně je oproti tomu jasné, že hezká služebná nemá u hraběnky na růžích ustláno, několik dívek již zmizelo a ostatní se bojí udělat cokoliv, čím by se znelíbily hraběnce. Sama Zuzana naštěstí hezká není.
Tito dva tedy postupně odkrývají tajemství hraběnky a spolu s vesnickým knězem se rozhodnou Báthoryovou udat. Tak se do hry dostane další historicky známá osobnost, palatin Thurzo.

V části knihy, která se odehrává v současnosti, opřela autorka základ děje o Červenou knihu Carla Gustava Junga a jeho teorii o synchronicitě. Přiznávám svoji neznalost :) takže pro lepší pochopení děje mi musel pomoci strýček Google. Bylo nutné si dohledat, o co vlastně jde. Ačkoliv tato teorie je pro děj knihy důležitá a propojuje dění v roce 1610 a 2010, nevěnovala autorka dostatek času vysvětlení podstatě teorie, i když by to bylo možné (alespoň trochu)  zapojit do děje v rámci sezení s Daisy. Na konci knihy nicméně čtenář vše pochopí, pouze šťouralové, jako já, prohledávají internet už při první zmínce.
Co se tedy děje v této části?
Na sezení k psycholožce Elizabeth Pathové (Betsy) dochází uzavřená pacientka Daisy, která nemá zpočátku moc chuti nechat se léčit. Trochu více ochoty projeví až při setkání s Jungovou Červenou knihou, která ji jakožto gotičku velice osloví. Děj nabere obrátky ve chvíli, kdy se Betsy dozví, že její matka zmizela na Slovensku. Americká ambasáda nemá moc snahu se ve věci více angažovat a tak Betsy vyráží pátrat na vlastní pěst spolu se svým bývalým Johnem. Odjíždí na Slovensko a Daisy, která má díky svým snům potřebu doktorce pomoci, vyráží téměř obratem za ní.
Na Slovensku se nám do děje připojí zajímavá postava hraběte Báthoryho. Tento ne zcela duševně zdravý jedinec pochopitelně velice obdivuje svoji dávnou předkyni a u příležitosti 400 let od zatčení Báthoryové plánuje …

A dost :) dál už bych prozradila až moc.
Čím mě kniha nadchla?
Jedná se o velice čtivý příběh a zajímavý nápad jak propojit minulost a současnost. Autorka dobře provázala nadpřirozeno s psychologií. Četlo se lehce a dobře až na zádrhel s Jungem a jeho teorií. Takže bych možná trochu šťourání na netu doporučila.
Co mě zklamalo?
Bohužel jsem si tu nenašla postavu, která by mi byla vyloženě sympatická a které bych fandila. I přes to, že jsou dobře napsané. To že nesouhlasím s autorčiným vykreslením hraběnky, je už čistě můj problém. Koneckonců už podle názvu se dalo odhadnout, o jaký úhel pohledu půjde :).

Knihu určitě doporučuji. Pokud patříte k zastáncům hraběnky, možná vás její postava v knize trochu namíchne, ale i tak je to dobré počtení.
Takže se vlastně ani nedá říct, že by mě zklamala … :)

Děkuji Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk. Knížku si můžete pořídit zde.