30. 11. 2015

Zářincový Peilstein


Neradno je psáti story o zářiových výletech na konci listopadu. Jednak už si člověk moc nepamatuje, co vlastně pořádně lezl – a není to konzumací alkoholických povzbuzovadel a dvak to jediné, co si vlastně pamatuje je, že to bylo boží a že foukalo až hrůza :).
Inu o co vlastně jde?

pod mrakem ...

O to, že jsme v zářinci letošního (již téměř končícího) roku vyrazili ve čtyřech zdolat nějaké sportovky na Peilsteině. Průvodce jsme měli tentokrát s sebou, takže o život jsme se bát nemuseli a vzhledem k účastníkům zájezdu ani o dobrou náladu a nedostatek konverzačních témat.
Dorazili jsme na místo v krásně rozběhnutém sobotním dni a vyrazili do kopce ke skalám. Tady nám ještě bylo teplo, protože cestou do toho ukrutánského hanku se krev patřičně rozproudí, ale před nástupem do první cesty jsme již všichni (no dobře tak skoro všichni) měli na sobě veškeré hadry, které jsme táhli s sebou. Ten vítr totiž stál za to a to že jeden z nás byl hrdina a lezl v kraťáskách a tričku – s krátkým rukávem – nás ostatní nemohlo odradit od polárnické výbavy. Je fakt, že v cestě se člověk celkem zahřál :). I když, jak mě teď napadá, vzhledem k tomu, že letos lezem ještě v listopadu, nebyla zas až taková zima :).


Ač se to z počátku zdálo neuvěřitelné, vylezlo se na nás podívat ještě i slunko, nicméně v kraťáskách stále lezl jen Alda. Jo, ty cesty si fakt nepamatuju, pouze sektor pod Matterhornem.
Večírek na parkovišti byl naprosto úžasný, i když někteří z nás usnuli podezřele brzo a přišli tak o kouzelný výhled na krvavý úplněk. Ještě že tak fučelo, protože to mračna odfoukalo skoro přesně o půlnoci a mohli jsme si tak dopřát krásný astronomický zážitek. No, vlastně jsem si ho dopřála pouze já, ostatní spinkali jak nemluvňata.

zima byla, i když si to myslí jen jeden z nich

Druhý den fučálo ještě více a jedinou pomocí bylo lézt a lézt, hlavně na osluněná místa skal, protože jedině tím se člověk trochu zahřál. Musím říct, že jsem fakt ráda, že Alda vždycky myslí na čaj v termosce a má ho s sebou :). A já příště zkusím myslet na tu úžasnou větrovku, která čekala doma ve skříni :).

Moc dlouho jsme v tom větru nevydrželi, padlo nějakých pět, šest cest a stejně už byla neděle a bylo potřeba mazat zase do civilizace. Každopádně to byl povedený víkend a luxusní sestava lidí a snad se na jaře zase ve stejné sestavě na Pelcku potkáme.


19. 11. 2015

Královnin gambit


Autor: Elizabeth Fremantleová
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Jota



Anotace:

Kateřina Parrová v jednatřiceti letech podruhé ovdověla. Krátce poté se zamilovala do oslnivého dvořana Thomase Seymoura a doufala, že znovu se konečně provdá z lásky. Po povinném návratu ke královskému dvoru nicméně zjišťuje, že upoutala pozornost egoistického, churavějícího a nebezpečně mocného panovníka Jindřicha VIII., který navíc zanedlouho odesílá svého rivala Seymoura jako vyslance do Evropy. Královskou nabídku k sňatku odmítnout nelze, a tak, ve stínu předcházejících Jindřichových manželek – dvě skončily na popravišti, jedna zemřela po porodu a dvě manželství byla anulována – Kateřině nezbývá, než se za krále provdat a stát se jeho šestou chotí.
Kateřina musí vynaložit všechen intelekt a instinkt, aby dokázala kličkovat složitým prostředím královského dvora plného intrik. Obklopuje se úzkým okruhem blízkých žen včetně své nevlastí dcery Meg, traumatizované utajovanými zážitky z minulosti, a věrné komorné Dot, která ví a vidí víc, než co dokáže chápat. V dobách, kdy se katolická frakce v Anglii opět vzmáhá, přívrženci reformace jsou upalováni za kacířství a králi blízcí šlechticové soupeří na život a na smrt o postavení, se zdá, že Kateřina nemá mnoho šancí. Ona však ani při této cestě po ostří nože neztrácí naději na lásku a její příběh nekončí. Ještě ne.
Královnin gambit vypráví o ženském přátelství a zradě, o vášni a smrtelně nebezpečných intrikách. Různé dějepisné texty se o Kateřině Parrové obvykle zmiňují jako o nezáživné ošetřovatelce starého krále, což je poněkud omezený obraz. Fremantleová ji naopak vykresluje jako dynamickou a inteligentní ženu, která dokázala šikovně a diskrétně kličkovat v úskalích života u dvora a po boku vrtošivého Jindřicha – a jako jediná z jeho šesti žen tak také dokázala z manželství s ním vyváznout živá, zdravá a se ctí.

Můj názor:

Po mimořádném úspěchu knihy Ve stínu trůnu jsem neodolala pokušení a napsala si Palmknihám o recenzní výtisk další knihy Elizabeth Fremantleové.
Tentokrát je hlavní postavou poslední žena Jindřicha VIII. Tudora Kateřina Parrová. Už od začátku známe dobrý konec, Kateřina přežije svého manžela a hlava jí zůstane na krku, co ale tomu šťastnému konci předcházelo?

S Kateřinou se poprvé setkáváme ještě jako s manželkou umírajícího Johna Nevilla (už dokonce druhý manžel). Krátce po jeho smrti přijíždí na královský dvůr a k její škodě na ní se zalíbením spočine oko krále, což jak dokládá historie, může být pro ženu dost nebezpečné. Kateřina má navíc tu smůlu, že úžasný Jindřich Anny Boleynové je už jen starý, tlustý a nemocný chlap, takže manželství s ním jí moc vyhlídek na příjemné věci nenabízí a ještě k tomu je tu Thomas Seymour. Ten je králův pravý opak – mladý, krásný a vůbec se zdá být v podstatě dokonalý. Jenže … když si troufá lézt do zelí samotnému králi, musí ode dvora zmizet a Jindřich tak získává svoji šestou manželku, Kateřina jeho nabídku k sňatku přijme, ačkoliv je otázka, na kolik má vlastně na výběr.

Příběh nám nabízí opět pohledy dvou žen – samotné Kateřiny a její služebné Dot. Občas se mihne jako vypravěč i královnin lékař Huicke. Postavy jsou opět neuvěřitelně dobře napsané – já tu Fremantleovou prostě miluju, druhá knížka od ní jen potvrdila vysokou úroveň autorky. Charaktery jsou uvěřitelné, perfektně propracované do každé drobnosti. Čtete a máte pocit, jakoby se vše odehrávalo kousek od vás nebo přímo ve stejné místnosti. Nejde si neoblíbit úžasnou, vyrovnanou Kateřinu a neobdivovat, jak se smířila se ztrátou lásky k Seymourovi, jak dokázala čelit královým náladám a jeho už dost nechutné osobnosti a ještě si uchovat milou povahu a starost o druhé. V prostředí dvorských intrik si dokáže zachovat chladnou hlavu a po boku toho příšerného chlapa přežívá den za dnem, jak nejlépe může.

Celý příběh samozřejmě dokreslují známé historické události a vyprávěním se táhne poutavá nit probíhající náboženské reformace (katolíci mají momentálně navrch) – Kateřina, byť pocházela z přísně katolické rodiny, byla zastánkyní reformace, dokonce až tak velikou, že se stala autorkou několika teologických knih. Její horlivost jí také málem stála královu přízeň a po té, co byla upálena Anna Askewová, unikla Kateřina pádu do nemilosti jen tak tak. Jak víme, pád do nemilosti znamenal minimálně zapuzení do kláštera, případně blízké setkání s katovou sekerou. Stárnoucí král si krom řádné bolesti nemocné nohy v knize také užije několik válečných tažení, i když tyto nejsou nijak zvlášť v knize rozebírány. Autorka se věnuje spíš společenským záležitostem, mimo jiné i vztahu mezi králem a jeho dětmi, kterým se Kateřina stala macechou a pomohla zlepšení situace mezi nimi a otcem.

Celkově se jedná opět o velice poutavý román, který prostě neodložíte. Nevím, jak to autorka dělá, ale dokázala jsem mít pochopení i pro ne vyloženě kladné postavy, koneckonců přežití na královském dvoře nebylo nic jednoduchého a přijít o královu přízeň bylo dokonce životu nebezpečné.

Jestli máte rádi historické romány, tenhle vám nesmí chybět. Koupit ho můžete zde a já velice děkuji Palm knihám za poskytnutí recenzního výtisku.


16. 11. 2015

Kari Traa Urban training


Tak jo! Johanka mě nakonec zlákala a po půlročním čekání na brněnské kolo Kari Traa Urban trainingu jsem se do toho pustila taky. A nelitovala jsem!


Start akce byl, vzhledem k brzkému stmívání, posunut na 16tou hodinu a začínalo se v brněnské prodejně Alpsportu, takže jakoby člověk vybíhal z domu :). Počasí se celkem vydařilo, nebyla nijak zvlášť zima, nepršelo, nefoukalo, tak se sešla docela slušná skupina žen a dívek, které měly chuť se takhle ve středu trochu hýbat. Nafasovaly jsme fešácké úborky, aby nám to ladilo a po úvodním upozornění, že kdo bude mít smrt na jazyku, může vynechat, co bude chtít, jsme vyrazily do ulic Brna.
První stanoviště na rozcvičení bylo na náměstíčku na Josefské, kde jsme se řádně protáhly, vzbudili trochu rozruchu u procházejících občanů a vyrazily dál poklusem přes Bašty ke schodům na Denisovy sady. Zde nadešla obávaná chvíle a sice skoky do schodů snožmo a jednonožmo, nahoře na schodišti cvičení s pomocí zídky, odkud jsme vyhnali několik pochlastávačů a huličů ( a že ta travka voněla :)), oběhnutí kopečku a znova na schodiště. Jak jsem měla ze schoďišťové části lehké obavy, tak jsem byla potom ráda, že se nepotvrdily. Mé chromé nohy vydržely hopsání bez problémů a pokud vím, i ostatní holky byly v pohodě. Koneckonců, všechno bylo dobrovolné, kdo nechtěl, nemusel dělat to, co by se mu nelíbilo.

Pokračovaly jsme dál (jak nezvyklé psát pouze tvrdé y – omlouvám se, ale pana fotografa mezi účastníky zájezdu nepočítám :)) na malou zahrádku s lavečkama pod katedrálou Petra a Pavla, kde jsme něco pocvičily (břicho a ruce) a ještě dál k obelisku na Deniskách. Zde nám jako cvičební nástroje posloužily lavečky. Tady bylo posilování namáhavější (hlavně nohy a zadky dostaly svoje)a delší, už jsme taky měly něco nacvičené, ale všechny jsme se držely statečně a nálada byla více než dobrá – vtípky, poznámky a myšlenky na vzpouru (cvičební stanoviště pivnice) nás neopustily :)) Dalším poklusem jsme se dostaly na stanoviště na Dominikánském náměstí na terásce u kostela. Tady jsme pocvičily –překvapivě - ruce a nohy. Už jsme měly za sebou skoro hodinu a půl a bylo cítit, že se maká.

Posledním posilovacím místem bylo náměstí Svobody, kde jsme využily zídku okolo Morového sloupu, potrápily nohy a potěšily okolochodící pány, obzvláště ty, kteří si náš babinec natáčeli na mobil a to především místa, kde záda ztrácejí dobré jméno :). Zde také proběhla soutěž o hodinky.
Pak, už za tmy, proběhlo závěrečné protažení na Římáku a přesun zpět do prodejny Alpsportu.
Slib trenérek byl bohatě naplněn. Ve dvou hodinách jsme si trošku zaběhaly, dobře zacvičily a je pravda, že tahle akce byla vhodná pro každého. Nedělaly jsme nic, co by nezvládl člověk, který se alespoň občas zvedne z gauče.

A vzhledem k tomu, že to bylo fakt dobře strávené odpoledne, dám si to letos ještě jednou v Olomouci :). Sportu zdar!

Více fotek a video je k nakouknutí na blogu Alpsportu.