31. 12. 2016

Super, holka, lepší se to


…aneb sebemotivační článek…

Dneska jsem si tak zlehka projížděla některé starší články na bloGu. Nedávno jsem totiž upravovala šablonu a tak kontroluji, zda mi všechny články hezky zapadly do nového formátu. Nikdy nedělám to, že bych sama sebe nějak chválila nebo se plácala po ramenou ve smyslu „super, holka, lepší se to“, ale teď to udělám. Pochválím se, poplácám a myslím, že zaslouženě.

Tahle nádherná fotka se vynořila někde z hlubin internetu a zdroj je mi bohužel naprosto neznámý.

Za co se to tu tak vychvaluji a co se mi, dle mého názoru, daří lépe než dřív?

Jasný důvod, cíl a směr psaní

Dříve pro mě byl bloG jen možností se vyjádřit, ani jsem nedoufala, že ho bude někdo číst a taky ho nikdo nečetl. Byl prostě jen pro mě. 
Poslední dobou mám svoje stálé čtenáře, komentáře a dokonce i slova uznání, kterých si vážím a neskutečně mě povzbuzují. BloG se pro mě stal nejen možností vyjádřit vlastní názory, ale i tréninkovým místem pro psaní a hlavně způsobem komunikace s ostatními (nejen) blogery. 
Posouvá mě kupředu, dodává mi sebevědomí vyjádřit svůj pohled na věc a názor a práce na něm mě baví a naplňuje. 
S první žádostí o recenzní výtisk jsem si také uvědomila, že možná moje názory i za něco stojí. Měla jsem strach, že na to nemám, že se ty moje pindy nedají číst – a vida, ono to šlo! BloG mi ukázal, že stačí odvaha zkusit to a může to vyjít. Stojí to práci, někdy i docela tvrdou, ale stojí to za to. 
Nikdy mě nenapadlo, že s ním vydržím tak dlouho a ani to, kam se dostanu. Je to vidět i na tom, že už mě sleduje neuvěřitelných 71 lidí na FCB a dalších 45 přímo na odběrech z bloGu. Tak vysoké číslo by mě nikdy před tím nenapadlo!

Zlepšení v psaní názoru na knihy

Na cizích blozích mě hrozně baví sledovat to, jak začínající autor vyspívá a od nesmyslných, stručných nebo zmatených věcí se posouvá k článkům, které začínají být dobré. Dnes mě překvapil podobný progres i u mě. Dívala jsem se na staré články a pak na nové a je to lepší! Ne pokaždé se povede vyhmátnout to, co jsem chtěla přesně tak, jak jsem chtěla, ale posun vidět je. Holka, zatleskej si, zlepšuješ se! A tento trénink se pochopitelně odráží i v mých dalších písemných počinech, protože kdo z nás nemá další písemné počiny, že :).

Větší rozhled v knižním světě

Ať už díky mé vlastní četbě nebo díky sledování ostatních blogů, jsem objevila mnohé autory, jichž bych si třeba nikdy nevšimla. Byla jsem lapená v tom svém proudu čtiva a to se změnilo. Rozmanitost četby jak známo otvírá zavřená dvířka fantazie a to se projevilo v posledním bodu:

Odvaha provětrat papírové závěje v šuplíku

Toto je plán do budoucna, tedy do roku 2017 :) snad se toho nakonec nezaleknu a opravdu splním svoje předsevzetí. Moje sebevědomí je sice pořád jakési schoulené v koutku, už se ale aspoň odvažuje otevřít jedno oko :) a jít s kůží na trh – s malinkatým kouskem kůžičky :)

Všichni teď píšou články o knihách, které letos (teď už skoro loni) přečetli. Já jsem svoje ukončení roku pojala takto :). Jedno mám ale s ostatními společné - chtěla bych poděkovat svým čtenářům za přízeň. Taky autorům, že píšou tak skvělé knihy. Všem přeju čtenářsky nebo autorsky úspěšný rok a hlavně ho prožijte ve zdraví a dobré pohodě.

A na závěr pár zvědavých dotazů:
Jak to máte vy? Posunul vás někam bloG?

27. 12. 2016

Přírůstkovník z konce roku


Poslední letošní přírůstkovník je obzvláště mocný. Je to hlavně proto, že zahrnuje Vánoce. Ale radost jsem udělala i sama sobě si :)

Svátek a nová spolupráce

můj svátek mě trochu zaskočil, protože jsem na něj jaksi zapomněla. Můj drahý ale nezapomněl a věnoval mi knihu Příliš mnoho Kateřin. Doufám, že mi tím nechtěl nic naznačit, ale tvrdil, že ne, takže mu musím věřit :)
V listopadu se mi také ozvali z Metafory, kam jsem posílala odpověď do soutěže. Tu jsem sice nevyhrála, ale místo toho mi nabídli spolupráci a hned jsem od nich dostala recenzní výtisk. Knihu Sběratelka parfémů jsem si chtěla hrozně moc přečíst už dávno, takže mě potěšili dvojnásob. Jak se mi kniha líbila? To je možno zjistit v tomto článku.


Velký bazáčový lov

V bazaru Databáze knih jsem měla štěstí na krásný úlovek, knihu se záhadným názvem Dům, ve kterém. Nevím proč mě tolik láká, ale podle anotace to vypadá na slibný kousek. Strašidla a divní nájemníci, to by šlo.
Ve svém oblíbeném antiku jsem našla knihu, o které není nutné psát vůbec nic. Skleněný trůn totiž zná asi úplně každý, kdo čte tento žánr. Původně jsem ji kupovat ani moc nechtěla, ale za 120 ká, no neberte to! A navíc mě paní autorka přesvědčila o svých kvalitách Knihou Dvůr trnů a růží.


Šťastný los

Kupodivu se na mě usmálo štěstí ve dvou vánočních soutěžích a já vyhrála dvě nádherné knihy. První na blogu Adris Books - Vánoční zázrak, letošní novinku od CooBoo. Nechávám si ji na leden, abych si připomněla Vánoce :). Druhou na webu Sarden.cz. Letošní snad nejočekávanější novinku Harry Potter a prokleté dítě. Původně jsem ji ani číst nechtěla, ale musím říct, že si ji přečtu ráda, jen co mi ji mizerná pošta doručí.


A konečně ty Vánoce

Na Vánoce jsem si tentokrát dopřála pořádný balík knih. Mohla jsem si je vybrat sama a krom těch, které jsem měla už z listopadu, jsem dostala ještě nějaké kousky do sérií. Nejdříve tři díly do série Měsíční kroniky - Cress, Nejkrásnější a Winter. Tahle série se mi moc líbí, takže jsem neodolala možnosti mít ji kompletní.




Další sérií, kterou jsem s těmito Vánoci teprve nakousla a která mě už dlouho lákala je taková hrobařská. Slibuji si od ní trochu více humornou a méně pornografickou verzi Anity Blakeové. Dostala jsem první dva díly - První hrob napravo a Druhý hrob nalevo.



A na závěr perla

Protože v Dobrovském měli opět povánoční slevy, neodolala jsem příšerně drahému nejnovějšímu dílu mojí milované série Ruthshireské kroniky - Mount! S tou slevou už se to dalo :) takže se přece jen dozvím, jak to bylo dál s Rupertem a Taggie. Jen mám strach, aby mi autorka Ruperta brzo neodpravila, přece jen už je to pán v letech :) Jako bonus navíc se při čtení našprtám anglinu, protože překladu bych se asi nedočkala.




To je z přírůstků pro tento rok definitivně všechno. Knihovna praská ve švech a v následujícím roce toho budu mít spoustu na přečtení :)



21. 12. 2016

Seznam mrtvých


Autor: Jennifer L. Armentrout
Překlad: Renata Heitelová
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2016
Počet stran: 344



Anotace:

Seznam mrtvých je napínavý thriller pro mládež protnutý romancí, trochu jako filmový Vřískot namíchaný s autorčiným románem Neohlížej se. 
Ella se před pár měsíci rozešla se svým přítelem Gavinem. Na začátku nového školního roku se s kamarádkou Linds rozhodnou, že si poslední rok na střední škole užijí naplno. Ovšem cestou z večírku je Ella přepadena neznámým útočníkem a všechno se změní. Sedmnáctiletá studentka se ocitá v centru vyšetřování pokusu o vraždu, přesto se snaží vrátit do zaběhlých kolejí.
Ella nedokáže setřást pocit, že ji někdo sleduje. Když se začnou záhadně ztrácet její spolužačky a objevovat mrtvá těla, dívka začne podezírat i své nejbližší přátele, včetně pohledného trenéra sebeobrany Jensena. Navíc se zdá, že vraždy mají něco společného se starou nešťastnou událostí. V malém virginském městečku Ella náhle neví, komu může věřit.

Můj názor:

Na tuto knihu mě nalákala recenze na blogu Svět mezi řádky. Není to poprvé, co mě holky přivedly na stopu skvělé knize a tentokrát jsem jim opravdu vděčná, protože tento úžasný romantický thriller, jímž kniha bezpochyby je, by bylo škoda nepřečíst.

Vítejte v Martinburgu. Léto končí a proto je potřeba rozloučit se s ním ve velkém stylu. Na vyhlášenou bazénovou párty přijdou všichni z maturitního ročníku místní školy. Chybí jen jedna dívka, prý utekla…

Hned v úvodu příběhu mě paní autorka zavedla do ne tak dávné minulosti, ve které čtyři děti trávily léto v domku na stromě. Čtyři nejlepší kamarádi - Ella, jediná dívka, Penn, chlapec, který miloval ptáky, Gavin a Jensen. Hlavní hrdinka, Ella, která příběh vypráví, byla vykreslena jako celkem rozumná holka, která byla moc milá už na první přečtení. Paní autorka ji popsala jen nejnutněji. Skvěle to napomohlo tomu, abych se s ní dokázala naprosto ztotožnit a prožívat příběh, jakoby se děl mně.

Kardinál, pták, který měl v knize nepěknou roli. Zdroj.

V současné době už partička nedrží tak při sobě a domek na stromě je opuštěný. Ella nějaký čas chodila s Gavinem, než si uvědomila, že je pro ni jen kamarád a od té doby to mezi nimi nějak skřípe. Jensen se na delší dobu z města odstěhoval a Penn… no to bude lépe, když si přečtete sami.

Jak už jsem psala, začíná příběh večírkem na rozloučenou s létem. Ella z něj odejde o malinko dříve než ostatní a je přepadena. V tmavé ulici u jejího auta se jí zmocní člověk s klaunskou maskou a zrzavou parukou a vleče ji směrem k lesu. Ella se brání ze všech sil, ale stejně je postupně přemožena a už pomalu začíná boj vzdávat, když se objeví kamarád a zachrání ji. A pak, o pár dní později, zmizí další dívka. Jak únosů přibývá, začínají se dít i další divné věci. Ellu jakoby kdosi pronásledoval a snažil se ji vyděsit. A pak v jednom opuštěném domě se něco stane…

Paní autorka v knize dokázala naprosto úžasnou věc. Hrála si s mými emocemi jako na houpačce. Jednou bylo nahoře romantické naladění a očekávání, mezi postavami to začalo krásně jiskřit a pak, z ničeho nic, se houpačka převážila a dostalo se mi porce napětí, strachu a mrazení v zádech. Prostě přesně ta správná porce romantiky a napětí. A navíc dokonale vyvážená. Místy příběh přinesl i docela slušnou nálož strachu. Opravdu jsem se bála :) poslouchala jsem s nastraženýma ušima, jestli mi v bytě nikdo nechodí, protože to bylo děsivé, jak se útočník dokázal vetřít k obětem domů a strašil je nejen klaunskou maskou ale i dalšími „žerty“ na jejich účet. Do Elly jsem se tak vžila, že by mě to ani nepřekvapilo, kdyby někdo vletěl i na mě :). Kniha mě dokázala úžasně probudit a představivost pracovala na plné obrátky. Co mě překvapilo, bylo to, že jsem si dokázala tipnout, kdo za tím stojí, protože jsem postupně podezírala snad úplně všechny, než jsem se dokázala vybabrat z rozbouřených emocí a vytřídit si informace :).

Klauní maska dostala také svůj prostor. Zdroj.

Styl vyprávění je velmi pěkný a čistý. Bez nějakých zbytečných kudrlinek a rozepisování zbytečností. Paní autorka přesně skládá slova do vět tak, aby se čtenářem pracovala podle svých potřeb. A já jsem jí pěkně zobala z ruky. Přitom nikde nic nepřeháněla a nechala docela dost věcí na mé představivosti, což byl úplně skvělý tah. Jakýmkoliv nadbytečným popisem nebo vysvětlováním by dokázala celou emocionální vlnu potopit, ale nestalo se to ani jednou. Všechno plynulo naprosto hladce, nikde se nic nezadrhávalo a knihu se mi ani nechtělo odkládat. Když jsem se bála, toužila jsem po další situaci, kdy přijde Jensen a já… teda vlastně Ella, bude v bezpečí :). Zároveň jsem se děsila toho, co přinese další strana, koho unesou, koho najdou mrtvého. Občas jsou v knize zařazeny Elliny vzpomínky na minulost, kdy ještě byla parta pohromadě. Sem tam paní autorka nastrčila nějaké stopy k tomu, abych při čtení mohla odhalit kdo a proč. Na ten pravý důvod jsem ale nepřišla :). Přece jen dokázala odvést moji pozornost k poněkud erotičtějším záležitostem :).

V příběhu ale nejde jen o lásku, napětí a strach. Paní Armentrout zde probírá i docela aktuální a vážná témata, jako je šikana, deprese, přátelství a nebezpečí, které číhá na dívky, co se neumějí bránit. Po přečtení knihy bych byla všemi deseti pro, aby se do škol zavedla sebeobrana jako povinný předmět. Hlavní hrdinka se navíc ještě trápí čímsi, co se stalo v minulosti a ona si to klade za vinu. I když je samozřejmě otázka, do jaké míry můžeme být odpovědní za činy druhých. To bylo dalším velkým tématem – odpuštění druhým i sám sobě. Síla a nutnost jít dál navzdory minulosti.

Seznam mrtvých je kniha, kterou přečtete rychle a se zatajeným dechem, ale je strašně obtížné o ní něco napsat a přitom neprozradit nic zásadního. Protože tady je naprosto všechno zásadní :). Sledujte velmi pečlivě každou situaci a rozhovor a nenechejte se zaslepit romantickou linkou. Protože ta skvěle odvádí pozornost od toho, co se děje. A hlavně si to jiskření mezi hlavním párem pořádně užijte, protože je jedním z nejlepších, na které jsem v YA knihách narazila.

Kniha je rozhodně nadprůměr v rámci žánru YA do kterého je bůhví proč zařazená. Možná kvůli tomu, že hrdinové jsou studenti, ale jinak je to plnohodnotný thriller nádherně obohacený o romantiku, která není kýčovitá a přeplácaná. Žádné podivné milostné trojúhelníky se tu neřeší. Je tu jen hlavní pár, parta kamarádů a ten, co jim jde po krku…

Určitě si ji nenechejte ujít, pokud máte rádi napětí, lásku, skvělé postavy a dobře řemeslně zpracované příběhy.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu si určitě kupte, protože stojí za to – do vaší čtečky ji seženete zde.

P.S.: Na samém závěru článku si můžete přečíst ukázku z knihy - malý návrat do jednoho okamžiku v minulosti hlavních postav. Po přečtení celé knihy na mě neskutečně zapůsobil, skoro bych řekla, že mě zabolel a dojal. Až si knihu přečtete, pochopíte proč. A nebojte se, nic z děje vám přečtení ukázky neprozradí.

Zdroj

Tenkrát


 Všichni čtyři jsme leželi vedle sebe na podlaze domku ve stromě a vzhlíželi k jasným oroseným zeleným listům nad sebou. Mačkala jsem se mezi Pennem a Jensenem, Gavin ležel vedle Penna z opačné strany. Opravdu jsem neměla tušení, co tu děláme, ale byla jsem šťastná a usmívala se.
  „Co chcete dělat, lidi, až budete dospělí?“ zeptal se Penn a klepal se prsty po břiše. 
 Gavin se přidušeně zasmál. „Nebudu uklízet kanceláře, to rozhodně.“ 
 Nemyslela jsem si, že uklízení kanceláří a domů je špatná práce. Připadalo mi, že to jeho rodiče dělají rádi. 
 „Tak co?“ nedal se odbýt Penn. 
 „Ještě nevím,“ zavrčel. „Je to hloupá otázka.“ 
 Jensen mě loktem šťouchl do boku a řekl: „Není to hloupá otázka. Já bych chtěl být trenér nebo učitel. Možná obojí.“ 
 „Ach, kámo, to je fakt ubohý. Učitel?“ Gavin se zase zasmál. „Uvízneš ve škole navždycky.“ 
 „No a?“ Jensen naklonil hlavu a poznala jsem, že se kření. „Budu mít volno o prázdninách.“  Zahihňala jsem se. Líbilo se mi, jak uvažuje. 
„A co ty?“ Jensen mě znovu šťouchl. 
 Zavrtěla jsem prsty na nohou a vážně o tom přemýšlela. Střední škola byla tak daleko, vysoká ještě dál. Připadalo mi to jako hodně vzdálená budoucnost, ale vypustila jsem z úst první, co mě napadlo. „Ráda bych byla veterinářkou.“ 
 „A budeš zachraňovat všechny želvy na světě?“ utahoval si ze mě Jensen. 
 Gavin se zasmál. „Mohli bychom ti pomáhat. Fajn. Asi… asi bych chtěl být doktor. Vydělávají spoustu peněz.“ 
 Široce jsem se usmála a otočila hlavu k Pennovi. „A co ty?“ 
 Penn hleděl do listoví stromů a oslnivého světla, které jím pronikalo. Mírně zavrtěl hlavou, než odpověděl: „Já chci být učitel a veterinář a doktor. Chci být vším.“


20. 12. 2016

O Vánocích převážně nevážně


Tentokrát teda spíš vážně...

…dárková promluva do dospělé duše…

Nadělování dárků je věc radostná a povznášející. Alespoň já osobně mám radost, když vidím, že jsem se dárkem trefila do tužeb obdarovaného.

Někdy to může být věc složitá, ba přímo nelehká – jak se praví v Popelce. Tam se sice baví o studiích, ale na takový nákup darů, aby měl člověk hnedle vysokou školu. Letos by se mi hodila nějaká, kde se vyučuje čtení myšlenek, případně věštění z křišťálové koule. A nebo bych možná brala, kdyby se o to za mě postaral Ježíšek.

Zdroj.

Asi se všichni shodneme na tom, že nejsnazší a nejkrásnější je nakupování dárků pro děti. Obzvlášť pro ty, které ještě věří na Ježíška. Pro ty starší už je to trochu horší, ale aspoň řeknou, co chtějí. A jejich radost je potom v obou případech přímo úměrná tomu, jak moc po tom čem toužili. Nestydí se jásat a radovat se a dělají tak Vánoce krásnými i pro nás, kteří darujeme a možná sami nedostaneme úplně to, co bychom si přáli.

Ale nemůžeme si za to nakonec sami?

Dospěláci jsou totiž tak podivně praštění, že na otázku co by chtěli, odpoví odporným: „Neutrácej!“, „Nic nechci/nepotřebuju.“, „Kup si raději něco pro sebe.“. Grrrr! A pak si pod koštětem stěžují, že se neurodilo to, co chtěli a ještě nedokážou ani zahrát radost a úplně nejhůř prohlásí: „Proč to kupuješ. Proč tolik utrácíš?“. 
Milovaní, kdyby ten člověk za vás utratit peníze nechtěl, tak věřte tomu, že to neudělá. 
Jenže třeba mu za ty peníze stojíte a třeba mnohem víc než jen za ně. Nechce vám pořídit hloupost a tak se ptá – co je tou věcí, která vás potěší a zahřeje u srdce nebo aspoň na nohou, toužíte-li po teplých ponožkách :). 
Někdy se totiž opravdu stane, že přes usilovné přemýšlení a snahu se dárci nedaří vymyslet nic, o čem si je určitě jistý, že to bude to pravé. A na dárce, který je zklamaný z toho, že jeho dárek nepotěšil je smutný pohled.

Zdroj.


Nejlepší by proto bylo zavést doma i pro dospělé tradici psaní Ježíškovi. Nebuďme tak skromní, ať už opravdově nebo falešně, z pocitu povinnosti a z nějakého pokrouceného myšlení, které nám velí, že skromnost je správná. Řekněme si o to, po čem toužíme. Vždyť to patří ke kouzlu Vánoc a navíc budeme moci pod stromkem ukázat pravou a nehranou radost, čímž potěšíme zase toho, kdo nám dárek věnoval. A o to by mělo přece jít především.

P.S.: Také máte pocit, že čím jste starší, tím více vás těší věci, které se prostě za peníze koupit nedají? Takové ty abstraktní záležitosti, jako je společnost druhého, šťastná a zdravá rodina a tak vůbec?


18. 12. 2016

Sběratelka parfémů


... dva životy, dvě ženy, současnost i minulost v Paříži, ztracené tajemství vepsané v parfémech...

Autor: Kathleen Tessarová
Překlad: Drahomíra Michnová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2016
Počet stran: 317



Anotace:

Nedávno provdaná Grace Munroeová nezapadá do společenské smetánky Londýna padesátých let, manželství se moc nedaří a sama je nespokojená. Najednou obdrží dopis z právnické kanceláře. Má přijet do Paříže, kde na ni čeká dědictví. Potíž je však v tom, že o žádné Evě d´Orseyové, která jí odkazuje nemalý majetek, nikdy neslyšela.

Pátrání po její totožnosti zavede Grace o celá desetiletí zpět, do New Yorku, Monte Carla, Paříže a Londýna dvacátých let. Pozvolna odkrývá záhadu geniálního tvůrce parfémů a jeho múzy, jíž se kdysi stala právě Eva. Ve třech jedinečných vůních se vášnivý parfumér pokusil zachytit celou její bytost, její esenci, a učinil ji tak nesmrtelnou. Příběh Evy d´Orseyové nadobro změní Gracin život – je nucena si vybrat zda bude žít podle očekávání společnosti nebo půjde svou vlastní cestou.

Nezapomenutelné vyprávění je hlubokou sondou do komplikované a obsedantní lásky mezi múzou a umělcem, výpovědí o obrovské síle vzpomínek a moci vůní. 


Můj názor:

Kniha mě na první pohled okouzlila svojí obálkou a především parfémy. Kdo by si také nechtěl přečíst příběh, který se opírá o téměř magický obor, jakým míchání parfémů je. S nadšením jsem proto uvítala nabídku recenzního výtisku od Metafory a s velkým očekáváním se pustila do čtení.

V knize jsem se seznámila se dvěma ženami. Jednou z nich je Eva D´Orseyová, která mě měla provázet dějem od roku 1927 a tou druhou Grace Munroeová, jež je průvodkyní rokem 1955.

Příběh začíná kapitolou věnovanou nemocné Evě a pak hned přeskočí ke Grace. Když se mi Grace představovala, byla Eva už mrtvá a odkázala Grace veškerý svůj majetek, který čítal byt v Paříži a slušnou hromádku výnosných akcií. Ačkoliv Grace vůbec netuší, kdo je ta pařížanka, která jí majetek odkázala, sedne do letadla a letí si do Paříže zjistit víc o svojí nečekané „výhře“. Po té, co dorazí na místo a prohlédne si Evin byt, rozhodne se zjistit si víc o tom, kdo byla ta cizí žena, která jí odkázala to, co po ní zůstalo. Nejen byt a akcie, ale také jedno tajemství, ukryté po dlouhá léta…

„Parfém by měl vyprávět příběh – příběh o tom, kdo jste, kým byste mohla být, možná dokonce i kým se bojíte stát… všechny tyto věci jsou možné“.

Grace působí na první dojem jako taková neprůbojná osůbka, která si žije jen ve vlastní matematicky zaměřené mysli a není šťastná v manželství. Role manželky – ozdoby muže ji nenaplňuje. Sotva se ale dostane do Paříže, přiměje mě otočit s názorem na ni dost výrazně jiným směrem. Bez toho člověka, kterého si vzala, rozkvétá do zajímavosti a krásy. Její manžel přitom nebyl žádný tyran a mizera, prostě se jen stalo to, co se občas v manželství stává a Grace mi sama hned na začátku vysvětlila proč. Nečekané dědictví v podobě majetku zesnulé Evy D´Orseyové jí přinese tu možnost rozhodnout sama za sebe, změnit se z nevýrazné anglické dámy z vyšší společnosti na elegantní pařížanku a především pokušení postavit se na vlastní, byť ještě trochu vratké a nejisté nohy.

„Většina lidí předpokládá, že múza je bytost dokonalé krásy, půvabných a vyvážených tvarů. Jako múzy z řecké mytologie. Ti všichni se mýlí. Múza by ve skutečnosti neměla být dokonalá – měla by se vyznačovat velkým rozdílem v tom, jaká je a jaká by mohla být. Ideální múza je žena, jejíž drsné hrany a rozporuplnost tvarů vás nutí zaplnit ta bílá místa v jejím charakteru. Dráždí vaše tvůrčí schopnosti. Je mimořádnou možností, která čeká na to, aby jí někdo dal tvar“.

Oproti Grace je Eva jako zářivý klenot. Jako dospělou jsem ji poznala nejdříve jen na krátko v první kapitole a moc příjemná se mi nezdála. Když však začala paní autorka psát její příběh od dětství, našla jsem si k ní cestu velice rychle. Díky tomu, že pracovala od mlada jako pokojská v hotelu, formovala její osobnost spousta zajímavých a často dost extravagantních lidí. V důsledku toho byla i ona sama zajímavá a v celku extravagantní. Skoro bych ji nazvala femme fatale a pro některé další aktéry příběhu jí určitě byla. Pro jednoho geniálního parfuméra se stala dokonce múzou. Rozhodně nebyla žádné dokonalé děvče a světice, spíš naprostá realistka a žena otřískaná životem a někdy i potvora, která si šla přímo za svým cílem. Jak říkám, sympatická bytost :).

Obě časové roviny příběhu stmeluje dohromady vůně parfémů, která je v knize všudypřítomná a cosi záhadného, co obě ženy spojuje dohromady. Není to nic nepředvídatelného, došlo mi to v podstatě hned, ale při čtení nevadilo, že to vím.

„Až trochu zestárnete a vplujete do proudu života, pochopíte – neexistují žádní „dobří“ lidé, holčičko. Všichni se snažíme a prohráváme, snažíme se příliš a prohráváme příliš často. Pamatujte si to. Nakonec bychom hříchy těch druhých neměli soudit moc přísně“.

Příběh je psán poměrně jednoduše, ale textu tento styl velmi sluší. Paní autorka tak nezabila nic, co chtěla svému čtenáři sdělit. Výrazné a zajímavé myšlenky díky tomu vynikly ještě víc, a že jich bylo docela dost. Eviny dětské kapitoly mě strašně moc bavilo číst. A samozřejmě také ty, kde Grace poznávala tajemství parfémů a vůní. To bylo tak zajímavé a originální! Tímto si mě kniha naprosto získala. Popisy složení jednotlivých vůní byly tak přesvědčivé, že jsem si je málem dokázala představit. Také se mi líbila myšlenka, že některé byly tvořeny na míru konkrétním ženám. Nějak se mi pořád vkrádala představa, jaký by asi byl ten můj :).

„ …Ucítila opojnou sytou vůni. Nejdříve se v ní rozvinul téměř omamný květinový a ovocný buket, jen slabě podbarvený smyslným pižmem s téměř prašným podtónem. Ale pak se vynořila ostrost, krásná, ledová, nečekaná. V bohatém složení vůně bylo něco téměř drtivého, čistá a nespoutaná erotika, která se šířila jako vlna za vlnou kontrastních tónů.“

Paní autorka dokázala vdechnout svým pařížským postavám francouzský šarm a extravaganci a těm londýnským zase pověstnou anglickou upjatost a strohost. Celé to působilo velmi věrohodně.  Postavy se oblékaly, chovaly i myslely tak, jak jim bylo jejich rolí určeno. Paní autorka mi umožnila poznat prostředí pařížského hotelu pro slavné a známé lidi očima pokojské Evy, následně ji zavedla do Monte Carla ke karetním stolům, aby opět skončila v Paříži jako společnice v obchodě s parfémy, múza parfuméra a milenka bohatého muže. Grace zase vyrůstala ve vyšší anglické společnosti. Nebyl by to román pro ženy, kdyby obě hlavní ženské hrdinky nedokázaly nebo se alespoň nepokusily částečně porazit osud a vyhrát na něm svoji vlastní cestu. Pocit kopírování nějaké zažité šablony jsem ale u čtení neměla. Jediné, co mě mrzelo, bylo to, že kniha není malinko delší. Ráda bych se dozvěděla víc z Evina životního příběhu nebo něco víc o výrobě parfémů a konec vzala paní autorka také trochu zkrátka. Na druhou stranu méně někdy znamená více a tak oceňuji to, že vyprávění není vycpáno žádnou zbytečnou vatou a člověk se u čtení nenudí.

Kniha není nijak zásadní ani převratná, ale každá taková být nemůže. Někdo musí psát i ty, které se prostě jen dobře čtou a mají zajímavý příběh. A mezi tyhle patří i Sběratelka parfémů. Můžu ji doporučit všem ženám, které se rády trochu zasní, mají rády příběhy z elegantních meziválečných a poválečných let a hlavně chtějí zajímavé ženské hrdinky, které se odvážily alespoň trochu překročit svůj stín.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Metafora. Pokud jste po knize zatoužili, můžete si ji pořídit zde.

P.S.: už pár dní si vybírám nový parfém, myslím, že mě tenhle recenzák přijde docela draho :D


15. 12. 2016

Drahokamy - série


Autor: Kerstin Gier
Části série: Rudá jako rubín, Modrá jako safír, Zelená jako smaragd
Roky vydání: 2015
Počet stran: 336/352/416
Nakladatel: CooBoo
Překlad: Tereza Pecková



Anotace:
1. díl

Žít v rodině, která je samé tajemství, není pro šestnáctiletou Gwendolyn zrovna snadné. Jednoho dne se s ní zatočí svět a ona se rázem ocitne ve známé ulici, jenže téměř sto let před svým narozením. Vzápětí pochopí, že tím největším rodinným tajemstvím je ona sama. Zbývá jí ale ještě pochopit, jaké nebezpečí člověku hrozí, když se zamiluje napříč časem. 

Můj názor:

Kdybych si tak uměla vzpomenout na to, kde jsem přišla k prvnímu dílu této kouzelné, časocestovatelské série…  no neumím. Budu se s tím muset smířit :) Co ale vím určitě je to, že mě ke knize přitáhl právě ten nápad s cestováním v čase. A že je k tomu přidána trocha romantiky, to rozhodně nevadí.

Na samotném začátku příběhu jsem poznala hlavní hrdinku Gwendolyn Shepardovou, která je vypravěčkou příběhu. A hned na začátku mi padla do oka.  Je totiž naprosto uvěřitelná – opravdu se chová a myslí jako šestnáctiletá holka. Je vtipná, drzá, impulsivní a svá. Některým jejím výrokům jsem se opravdu s chutí zasmála. A krom toho má jednu malou zvláštnost, která je pro děj knihy dost podstatná – zdědila časocestovatelský gen a může se tak pohybovat v čase do minulosti. A také vidí duchy a může s nimi komunikovat.

Když se jí skok časem přihodí poprvé, je z toho trochu zaskočená, protože ta, která gen zdědila, měla být její sestřenice Charlotte, od dětství připravovaná na náročnou úlohu cestovatelky časem. Gwen nebyla připravovaná na nic. Stejně jí ale nezbude nic jiného, než se s tím smířit. Stává se tak Rubínem, jedním ze dvou posledních cestovatelů časem. Tím druhým je Gideon de Villiers – Diamant.

Gideon je případ sám o sobě. Bere svoji časocestovatelskou roli nesmírně vážně a protože mu od mala vtloukají do hlavy, že spasí svět, je o tom hluboce přesvědčený. Krom toho je taky vysoký, urostlý a přitažlivý. Umí hrát na housle, šermovat a mluvit cizími jazyky. Někde hluboko uvnitř něj (pravděpodobně nalevo pod žebry :)) je dobré srdce, ale navenek je prostě arogantní až hrůza. V tomto typu knih tedy ideální objekt lásky hlavní hrdinky.

Děj knihy není nijak komplikovaný. Gwenny se po svém skoku časem dostává do služeb řádu, který spravuje chronograf – stroj, díky němuž může člověk s časocestovacím genem skočit do minulosti na přesně určené místo. Funguje na krev konkrétního cestovatele a obsahuje vzorek krve všech drahokamů, kteří žili – všech dvanácti. Tedy obsahoval by, kdyby nebyl ukraden těsně po Gwenině narození. V řádu mají nyní náhradní stroj, který ale pochopitelně všechny vzorky neobsahuje a Gideonova úloha je sehnat v minulosti ty chybějící. Jakmile budou kompletní, svět se prý navždy změní. Rubín mu měl původně pomáhat, jenže jak už jsem psala Gwenny skoro nic neumí a tak je spíš zdrojem komických situací. Občas ale dokáže překvapit i samotného Gideona…

Série opravdu není nijak komplikovaná a nelze ji považovat za žádné veledílo literatury. Určitě se najdou některé s lepší zápletkou a lépe napsané, ale tato má svoje obrovské kouzlo, které se mi nedaří nijak pojmenovat. Snad je to díky ústřednímu páru G + G mezi nimiž to úžasně jiskří. Možná v zajímavých kostýmech, situacích a cestách časem nebo v tom, jak paní autorka prostřednictvím své hrdinky příběh vypráví. Některé Gweniny průpovídky byly opravdu skvělé a pobavili mě. Nevím, opravdu netuším, čím mě tato série tak okouzlila, ale už jsem ji četla několikrát a ještě si ji určitě párkrát přečtu. V jednoduchosti je prostě občas krása :).


Knihy se čtou prakticky samy, velice příjemně a bohužel dost rychle :). Jednotlivé díly na sebe navazují přesně v místě, kde předchozí končí, takže navázání je plynulé a člověk se neztratí v ději. Na to, jak byly knihy krátké, do nich dokázala paní autorka vecpat celkem hodně akce, která se pěkně střídala s romantičtějšími scénami. A protože si Gwenn občas kvůli Gideonovi i slušně poplakala, vložila paní autorka do děje jednu z nejúžasnějších nadpřirozených postav – ducha chrliče Xemeriuse, aby situaci trochu odlehčil svými řečičkami.

Děj se přesouvá z minulosti do současnosti, ale vždycky je jasně rozlišeno, kde zrovna hrdinové jsou. Jednak tím, co mají na sobě a dvak tím, že bylo nutno použít onen stroj času, takže nehrozí, že by se čtenář při četbě zamotal a ztratil ve staletích. Přiznám se, že tyhle kostýmované výpravy do minulosti mě hodně bavily (i ve filmu, který byl podle knih natočen), protože kterou holku by taky nebavily :). Moci se naparádit do šatů, které se nosily kdysi a odejít se svým milovaným tančit menuety do minulosti je úžasná představa :).


Knihy, ač spadají do literatury pro dívky, mají v mých očích poměrně vysoký kredit, protože se mi nezdály zdaleka tak hloupé, jak někdy dívčí romány bývají. Naopak jsem si u nich pěkně odpočala a mohu je s klidným svědomím doporučit i „dříve narozeným“ dívkám :).


11. 12. 2016

Sirotek č. 8


...román inspirovaný skutečnými událostmi, o lidské schopnosti ubližovat – a milovat...

Autor: Kim Van Alkemade
Překlad: Lumír Mikulka
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2016
Počet stran: 400



Anotace:

Roku 1919 byla tehdy čtyřletá Rachel Rabinowitzová umístěna do židovského sirotčince pro nejmenší děti, v němž doktorka Solomonová prováděla experimenty na jeho chovancích. Doktorka Solomonová podrobila Rachel experimentální léčbě ozařováním rentgenovými paprsky. Díky ní si lékařka vysloužila odbornou reputaci, ale současně vystavila riziku zdraví holčičky. Nyní, v roce 1954, je Rachel zdravotní sestrou v domově pro židovské seniory, kam přichází již zestárlá doktorka Solomonová a stává se její pacientkou. Rachel si uvědomuje, jakou moc má nad nyní nemohoucí lékařkou, a podrobuje ji vlastnímu nebezpečnému experimentu. A dříve než skončí jedna noční služba, bude Rachel postavena před volbu mezi odpuštěním a pomstou...

Můj názor:

Původně jsem chtěla číst nějaký lehký a oddechový příběh, ale anotace této knihy mě absolutně přesvědčila o tom, že si musím přečíst Sirotečka. Přiznávám, že jsem očekávala něco malinko jiného, než jsem nakonec měla, ale zklamaná rozhodně nejsem.

Svůj román nám paní autorka představí ve dvou časových rovinách. Oboje vypráví hrdinka knihy, sirotek, který byl týrán lékařskou vědou a označen pouze číslem 8 – Ráchel Rabinowitzová. Židovská dívka, která vyrůstala v Americe v sirotčinci pro židovské děti.

Nejdříve se dozvíme, jak se to přihodilo, že se Ráchel vůbec do sirotčince dostala, v této části mi nebyla sympatická, spíš protivná a podmínky, ve kterých žili s rodinou hrozné. Dokonce jsem i přemýšlela, jestli jsem s knihou neudělala chybu, protože začátek knihy se mi zdál být hrozitánsky nenápaditý a okoukaný – chudá rodina, udřená a naivní matka, otec s plnou pusou slibů, ale křivák až na půdu. Kolikrát už jsem toto četla? Mockrát.
Později, když se setkáváme s dospělou Ráchel, která pracuje jako ošetřovatelka v pečovatelském domě ve čtvrtém patře, mě začal příběh bavit. Čtvrté patro je poslední zastávkou před smrtí a do tohoto místa se jednoho dne dostane Mildred Solomonová, doktorka, která na malé Ráchel dělala v sirotčinci pokusy. Na toto si Ráchel nevzpomíná, na doktorku má spíš hezké vzpomínky. Vlastně si vzpomíná jen na to, že jí „něco bylo“ a chodila na ozařování a tak se rozhodne zjistit, co se s ní v domově dělo, na co ji „léčili“.

Orphan Asylum v New Yorku - Ráchelin sirotčinec. Zdroj.

Druhá rovina příběhu nás zavádí zpět v čase přímo do sirotčince, kde je čtyřletá Ráchel umístěná a mladá, ambiciózní doktorka Solomonová rozehrává svoji hru, ve které jde o získání postavení a uznání mezi mužskou lékařskou komunitou. Jejím pokusným králíkem na poli lékařských objevů se stává krom jiných dětí i malá Ráchel, jinak také zvaná materiál č. 8…

Osudy malé Ráchel sledujeme i dále po té, co je pokus na ní u konce a ona odchází z domova pro malé děti do židovského sirotčince a posléze do samostatného života. Dospělá Ráchel zatím pokračuje v pátrání po tom, co s ní v domově dělali a zjišťuje, že věci možná byly malinko jinak, než jak si v mlhavých útržcích pamatuje. Postupně si vzpomíná na spoustu podrobností a uvědomuje si následky, které toto zacházení s ní v dětství má a bude mít. A zatím ve čtvrtém patře leží bezmocná a stará doktorka Solomonová, vydaná Ráchel na milost…

Jídelna v sirotčinci. Zdroj.

Těšila jsem se na drama slibované anotací a nakonec mě kniha překvapila, protože krom ublížení a pomsty jsem dostala příběh, který byl daleko hezčí a vážnější, než jsem očekávala. Kromě témat jako je sobectví, bezcitnost, ublížení, pomsta a milosrdenství se v knize vyskytují i jiná, ovšem neméně působivá. Ráchel se potýká sama se sebou, snaží se přijmout minulost, vyrovnat se s tím, jaká je a s následky, které na ní pokusy v dětství zanechaly. Snáší osamění a částečně i nepochopení okolí. Snaží se vyrovnat s tím, že nikdy nebude mít rodinu a že žije s  – dívkou, kterou vydává za svoji spolubydlící, ačkoliv je to jinak. V příběhu se míhá i spousta lidí, kteří byli na Ráchel laskaví a v mnoha obtížných situacích jí podali pomocnou ruku. Bohužel to, co v dětství prožila má velký a hluboký vliv na celý její osud a v tomto tkví síla příběhu – v tom, jak s tím dokáže žít a jakým, téměř lhostejným způsobem o tom dokáže vyprávět. Připadala mi trochu ledová, jako by snad ani emoce neměla, jakoby všechny vyplýtvala v dětství a na dospělou Ráchel už nezůstalo. Naštěstí v závěru knihy Ráchel dokázala, že je také milujícím a soucitným člověkem, ne jen pečlivou ošetřovatelkou.

Vzhledem k době, kdy se román odehrává se nelze vyhnout ani tématu II. Světové války. Ráchel je židovka, sice žijící v Americe, takže je před holocaustem v bezpečí, ale i tak to nemá úplně jednoduché. Jako zdravotní sestřičky se jí válka dotýká prostřednictvím zraněných mužů, které ošetřuje. Čtenář se díky tomu dozví mnohé nejen z historie, ale i o životě židovské komunity v Americe, jejich zvycích, svátcích a podobně. Vše je nenásilně včleněno do textu, takže jsem neměla pocit, že bych byla poučována a přitom jsem dostala informací celkem dost.

Rentgenová místnost v sirotčinci. Zdroj.

Ráchelin životní příběh byl zajímavý. Jediné, co mi v něm chybělo, bylo trochu názornější líčení toho, co ji potkalo v domově z rukou doktorky Solomonové. Bude to možná znít divně, ale oproti některým dalším věcem, které se jí přihodily později, mi tohle nepřišlo zase tak hrozné, vlastně to působilo dojmem, že se Ráchel kromě několika rentgenů zase až tolik nestalo. Chápu, že hrůza spočívala hlavně v tom, že někdo dělal experimenty na bezmocných dětech, ale popis toho všeho na mě působil možná až příliš ploše a bezvýrazně.

Jinak je kniha velice čtivá a paní autorka připravila své hrdince opravdu hořkosladký osud. Navzdory tomu se Ráchel příliš nelitovala, ale bojovala, jak uměla. Proto, i když v lecčem bych ji možná odsoudila, jsem ji musela také v mnohém obdivovat. Jako postava byla napsaná velice živě a uvěřitelně. Nemohu sice říct, že bych si ji vyloženě oblíbila, ale nesympatická mi taky nebyla. Moc se mi na ní líbilo, že neztrácela naději a působila dojmem silné ženy, která dokáže stát na vlastních nohou.

Ráchelin sirotčinec, ve kterém žila, kdysi opravdu existoval. A z toho, co je možné se o něm dozvědět, nemusel být život v něm až tak otřesný, oproti podmínkám k žití, které by děti měly, kdyby v něm nebyly umístěny. Když si uvědomím, že věci v knize popisované se pravděpodobně opravdu děly, je mi z toho smutno. Ano, válka byla strašlivá, ale toto se dělo v Americe, v zemi, která měla být bezpečná… Další skutečnou věcí byla postava Vica, dítěte ze sirotčince a jeho maminky, která tam pracovala jako vychovatelka na přijímacím pavilonu. Victor byl dědečkem paní autorky.

Celkově knihu hodnotím jako zajímavý příběh, který potěší každého, kdo se zajímá o příběhy inspirované skutečnou událostí a kdo bude mít zájem přečíst si knihu o osudech sirotka, ke kterému nebyl život úplně spravedlivý. Není to nic, od čeho byste s hrůzou a znechucením nad týráním dětí odvraceli zrak, takže se mohou s chutí začíst i něžné duše. Za přečtení kniha rozhodně stojí.


Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do čtečky si můžete pořídit zde.


6. 12. 2016

Novinkovník - z druhé ruky a za pět prstů


Jak už název napovídá, hlavním tématem budou opět bazarové kousky a mezi nimi vykoukne sem tam recenzní výtisk. Bohužel většinu těchto novinek (krom recenzních) pěkně odevzdám k zabalení pod stromek :), ale zase si říkám, že pod stromkem budou aspoň knihy, které stoprocentně chci. A taky mi to dopřálo šanci se trochu rozšoupnout :)

Strašidelně-fantastické recenzáky

Opět jsem neodolala dvěma recenzním knihám. Až uvidíte, o které lákavé kusy jde, určitě mě pochopíte.
První z lákavých novinek je kniha Elementum. Údajně by měla být prvním dílem nové série a já už jsem na ni zvědavá :) Anotaci na DK najdete zde. Druhý kousek je od Omegy a jmenuje se Lovci duchů. Ačkoliv se u knih celkem nerada bojím, téhle jsem odolat nedokázala. Budu se bát, ale těším se na to :) anotace zde.



V hlavní roli holky a jeden detektiv

Následuje čtveřice knih, které jsem sehnala na DK za ceny více než lákavé až naprosto neodolatelné, o čemž svědčí to, že je mám, či spíše budu mít pod stromkem.
První z nich je detektivní, nadpřirozenem šmrncnutý třetí díl série Peter Grant - Šepot podzemí. Hodnocení 90% mě jen utvrzuje v tom, že tahle série bude skvělá.
Druhou knihou o jejíž dokonalosti jsem také přesvědčena jsou Stránky světa. Po téhle koukám už od doby, co vyšla, tak už to snad do vánoc vydržím :) V kubulínské stáji se pozdržíme i nadále s dalším úlovkem, který nese název Mrazivý oheň a celou hromádku uzavírá kniha Královna Tearlingu, která je sice staršího data, ale ke mě se zatím nedostala.



Jak to máte vy s nakupováním knih pod stromek? Fungujete na seznamy a náhodný výběr nebo si pořídíte co chcete a pak se nemůžete dočkat Štědrého večera?                                                      



A nakonec, jako bolestné po mučení u kata (byla jsem u zubaře :)), jsem zaskočila jen tak na slepo do antikváče a sehnala tam poslední díl, který mi chyběl v detektivní sérii. Stál jen 180 kaček, pevná vazba, prosím, a je v perfektním stavu - Ve službách Zla.



Na závěr, jako vždy, přichází oblíbené otázky pro uspokojení mé zvědavé duše :) Znáte některou? Máte některou? A co ještě mi nesmí ujít?


4. 12. 2016

O Vánocích převážně nevážně 2


...kauza Ježíšek...

Dokud jsem byla malý důvěřivý tvor, bývaly Vánoce neuvěřitelně kouzelné období. Jako všichni jsem totiž věřila na Ježíška. Dodneska si pamatuju to vysedávání u okna, když se na Štědrý večer pomalu snášela tma, mamka v kuchyni chystala večeři. V televizi hrála pohádka, stromek už jsem ozdobila, to bývala moje nejmilejší povinnost v domácnosti. Po setmění se rozsvítily červené žárovičky ve tvaru hříbečků… stromek se třpytil jako dvůr pokladů a už chyběl jen ten Ježíšek, aby pod něj vyskládal dárky…

Zdroj.

Vyhlížela jsem pečlivě, protože jsem ho chtěla vidět. Jak vypadá? Jak k nám vleze? Bydlíme přece v šestém. Ježíšek to naštěstí pokaždé nějak vyřešil a dárky donesl, vyskládal je tam (chytrolín jeden) pokaždé, když jsem byla ve vaně, takže jsem ho ani koutkem oka nezahlédla.

Nutno říci, že jak jsem rostla, kladlo na mamku čím dál větší nároky zdání Ježíška udržet při životě.

Za prvé mi vrtal hlavou onen záhadný fakt, jak se Ježíšek dostane do šestého? Santa a jeho kočár se sobi tenkrát byl ještě neznámý pojem, navíc trubkou ústředního topení by stejně neprolezl. Hromosvod byl poměrně rezavý, skoby ve zdi moc nedržely a navíc byl od okna (zavřeného!) poměrně daleko. Toto mamka ještě zvládla dobře – vysvětlila mi, že když se jdou děti koupat, Ježíšek předá dárky u dveří rodičům a ti je vyskládají pod stromek. Bravo mami! Dobrý tah. Trochu mi to sice pokazilo vyhlížení nad střechy, ale co už… zase jsem mohla poslouchat, jestli jede výtah :)

Později se ukázala jako problematická část nadělování otázka dopisů s přáními. Ježíšek totiž donesl i něco, co v dopise nebylo, ale mamka to věděla. Ha! Z tohoto mamka také ještě vybruslila dobře, i když se jednalo o tenký led. Bylo mi řečeno, že Ježíšek prostě nemůže stihnout všechno, tak rodiče pro něj některé dárky koupí a on je jen zabalí a předá pod stromeček.

Nejzábavnější chvíle (aspoň podle mamky) nastala, když jsem si povšimla, že všechny dárky pod stromečkem jsou pro mě. Závěr byl jediný logicky možný – mamka zlobila! A nedostala nic! Když jsem jí to oznámila, musela chtě nechtě koupit příští Vánoce něco i sobě, přece přede mnou nemohla vypadat jako zlobivec :)
 
Zdroj.

Pak jsem nastoupila na základku a to nejkrásnější na vánočním těšení bylo pryč – nějaká sketa mi prozradila, že Ježíšek není… Dobré na tom bylo pouze to, že jsem potom mohla začít vyrábět nebo kupovat svoje dárky a připravit tak překvapení i pro mámu. Časem mě tohle nadělování a chystání překvapení ztrátu Ježíška bohatě vynahradilo :)


Vzkaz – ty mizero, kdo jsi mi prozradil, že Ježíšek není, nenávidím tě! :)


2. 12. 2016

Epos o panáčkovi


Autor: Jaroslav Beznoska
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 393



Anotace:

Pondělí většina lidí oprávněně nenávidí. Tohle ale budou nenávidět úplně všichni. Začíná den plný zločinu a násilí, na jehož konci bude prolita krev vinných i nevinných a duše města bude navždy pošpiněna. V ulicích totiž vypuká válka mezi speciální zásahovou jednotkou rytířů a podsvětím. Především se ale vrací krvavý přízrak, kterým byly kdysi strašeny děti i dospělí – panáček.
Robert a David, bývalí přátelé spojeni temným tajemstvím, jsou jediní, kteří mohou zabránit totální zkáze. Jenže každý z nich čelí vlastním démonům… a minimálně jeden takový, duch Robertovy mrtvé milenky ovládající těla jako hračky, jim nehodlá nic ulehčovat…
Strhující akční sci-fi román, který vás vezme na okružní jízdu světem, kde přežijí jen ti nejsilnější ze silných – pokud budou mít štěstí!

Můj názor:

Tahle kniha byla úplným výstřelem naslepo. Stačil mi jen název a obálka abych se rozhodla, že ji chci číst. Dokonce ani pana autora neznám. Anotaci jsem nečetla, ani ukázku nebo jiné názory na knihu. Prostě nic. A byla jsem zvědavá, jak moje volba dopadne.

Panáček se probudil.
Někoho to nejspíš bude stát život, ale ve městě je lidí dost.

Podměstí, Meziměsto a Veleměsto. To je bitevní pole, na kterém pan autor rozehrál svoji monumentální bitvu velikánů o nadvládu nad městem. Jedním z nich je Caesar, zástupce Podměstí stojící v čele uskupení vládců území, které drží pohromadě pakt zvaný Dohoda gentlemanů. Druhým titánem je David, náčelník MIS – městské informační služby, jehož hlavními zbraněmi jsou rytíři, jednotka záhadných a obávaných bojovníků na silných strojích. A třetím samostatným a nekontrolovatelným živlem je Panáček…

Fandím pochopitelně panáčkovi :) Bylo mi jasné, že ten bude hýbat příběhem a pořádně zatopí oběma mocipánům. Navíc mám ráda hráče, kteří si určují vlastní pravidla hry.

Krom panáčka a války mezi titány se ale ve městě děje cosi zvláštního. Říkají tomu Černá série. Jedná se o dost brutální vraždy, sebevraždy a útoky. Odehrávají se po celém městě a lidi vraždí naprosto bez příčiny. Zmasakrují všechno okolo a nakonec oddělají i sebe. Policie vyšetřuje, MIS vyšetřuje, ale záhadě se nedaří přijít na kloub. Hodí se nicméně jako kulisa pro odvedení pozornosti od vyřizování účtů…

Zdroj.

Vstup do příběhu je poměrně hodně složitý na pochopení fungování světa a toho, kdo je kdo. Obvykle s tímto problémy nemívám, ale tady bylo vše opravdu zamotané a styl vypravování tu záhadu ještě podporoval. Na druhou stranu tyto potíže ještě zvýšily moji zvědavost a chuť tomu všemu přijít na kloub. Z ničeho nic, asi ve třetině knihy, mi najednou všechno sepnulo dohromady. A také jsem konečně přišla na chuť stylu psaní pana autora a začala si ho užívat. Jediné, co mi vrtalo hlavou, bylo kdo – nebo co, je panáček, jaká bude jeho role v příběhu a hlavně čeho všeho je schopný.

Zíral jsem na sebe do zrcadla. Ostré rysy obličeje ještě více zostřely, hluboké černé oči ještě více potemněly, byly jako dvě studny, kterými můžete propadnout až na konec vesmíru. Na jindy čistém čele mi někdo vyřezal tři dlouhé vrásky, které se samovolně vlnily jako tři sokoli za letu mávající křídly… v tom zrcadle jsem nebyl já, v tom zrcadle byl panáček!
A panáček na mě ze zrcadla promluvil: „Musíš mě probudit!“

Zezačátku mě mátlo to, že vypravěči byli dva. Trvalo mi vždy chvilku, než jsem pochopila, který z nich je zrovna u kormidla příběhu. Nebyli totiž nijak výrazně odlišeni a vyprávěli hodně podobným způsobem. Nejdříve jsem ani neznala jména. Postupem času jsem se o nich ale dozvěděla dost na to, abych je odlišit dokázala. A vlastně se dost zásadním způsobem odlišili sami.

O postavách hned v úvodu pochopíte jednu věc, jsou to všichni parchanti! Jeden sobecký a mocichtivý mizera vedle druhého. Všem jde jen o moc, nadvládu a likvidaci ostatních mocichtivých mizerů. Paráda! Toto je dobrý začátek akčního scífka, víte totiž, že budou padat hlavy… hodně. Něco jako sympatie jsem kupodivu cítila ke všem, protože ono to jejich parchantství k příběhu prostě patřilo a každý z nich měl nějakou tu slabou (rozuměj kladnou) chvilku, kdy jsem v sobě nalezla i špetku soucitu s jejich potížemi. Do hloubky se v nich pan autor většinou nebabral, ale tady by to bylo spíš na škodu vzhledem k povaze příběhu. V tomto typu knih prostě precizní charaktery nejsou potřeba. Minulost, současnost a pohnutky aktérů příběhu byly naznačeny více než dostatečně, takže se postavám dalo bez problémů důvěřovat v jejich konání. Jediní dva, kterým bylo možno nakouknout do hlavy, byli vypravěči příběhu a dávní přátelé Robert a David. Hodný chlapec nebyl ani jeden, ale zatímco David o moc a nadvládu usiloval, Robert by se tomu všemu nejraději vyhnul – nejspíš měl asi nejblíže k tomu, co by se dalo nazvat kladným hrdinou :).

K příběhu samotnému – jednalo by se jen o docela jednoduchou vyvražďovačku v průběhu krátkého časového úseku, kdyby nebylo úžasného zapojení nadpřirozených a fantastických prvků do děje. A kdyby nebylo panáčka. Zápletka totiž není nijak komplikovaná, ale celý text je doveden k dokonalosti skvělými vyjadřovacími schopnostmi pana autora. Čtení jsem si opravdu užívala! To nebyly popisy bitev, ale doslova poezie ničení, zkázy a zmaru! Pan autor si to psaní musel vysloveně vychutnávat a popisy byly nabité emocemi a rychlou akcí. Ponurou atmosféru futuristické metropole skvěle doplňovaly postavy i způsob fungování světa. Vemte si třeba ty rytíře – elitní útvar policie pod přímou nadvládou ředitele MIS. Do akce vyjížděli na silných motorkách v jakémsi superodolném moderním brnění/obleku. Komunikovali spolu po síti, měli fakt senzační zbraně (líbila se mi siréna na znehybnění davu) a všichni se jich báli. Teda až na panáčka. Zároveň ale byli pevně semknuté bratrstvo, jako rytíři kulatého stolu. Nebo to rozdělení města na tři části – Veleměsto pro elitu a boháče a Podměstí pro chudáky a darebáky. Takhle si člověk řekne, že nic moc, že se bohatí a chudí často oddělují, ale atmosféra byla prostě dokonale propracovaná a když se městem řítili rytíři do boje, naprosto mě to pohltilo.

Skvělá byla i zápletka s Černou sérií, i když jsem v průběhu čtení tak trošku tušila, o co asi půjde. Vůbec mi to ale nebránilo si celý příběh krásně vychutnat. Občas se dalo i docela zasmát, zvlášť při Davidových kapitolách. Dokázal být sarkastický, ironický a občas cynik a pořád byl pěkně vychytralý intrikánský parchant. Smíchy jsem se válela i u některých jmen. Například obávaný kapitán rytířů Prospero se v civilu jmenoval pan Očíčko :) V té drsnosti příběhu působila zdrobnělá jména (bylo jich více) opravdu vesele.

Tím, jak je děj nacpaný do jediného dne a noci, je všechno neuvěřitelně svižné a akční. Na nějakou nudu prostě nezůstává žádný čas – je potřeba vyřešit vraždy, postřílet soupeře v boji o nadvládu, vypořádat se s podrazáky, démony, nadpřirozenými vlivy a vlastní minulostí a občas i s docela obyčejnou smůlou. Prostě masakr – ztráty na civilním obyvatelstvu jsou povoleny.

Když se řekne Epos, každému se vybaví Epos o Gilgamešovi a podle vlastních slov pana autora se právě jím inspiroval při tvorbě panáčkovského eposu. Na to, abych dokázala tento záměr ocenit, si nejspíš budu muset knihu přečíst ještě jednou, příběh jsem totiž tak hltala, že jsem si jemných náznaků a odkazů na historické věci moc nevšímala :) teď zpětně mi ledacos dochází a je mi jasné, že si knihu opravdu přečtu znova.
Máte rádi akční scífka a fantastiku ve stylu Kopřivů, Kotletů, Kulhánků a jim podobných? Budete mít rádi i Epos o panáčkovi. Domácí autoři umí tento žánr prostě nejlépe.


Za recenzní kopii moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky seženete tady.


28. 11. 2016

Elementum


Autor: Jiří Dittrich
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 520



Anotace:

Největším problémem Alexandra Summerse byla blížící se maturita. Nebo aspoň do doby, než se mu život obrátil naruby. Vše začne příchodem neznámého cizince. Alex se dozví, že je potomkem jedné z nejstarších, dávno zaniklých civilizací, jež vládla nejen politickou, ale také magickou mocí. Přesněji všemi silami přírody. Tato civilizace ale ve skutečnosti nezmizela. Už po tisíce let se skrývá mimo zraky lidstva a nyní se nachází ve velké krizi.

Alex je nucen chopit se svých povinností a nově objevenou říši ochránit. Jenže s tajemstvím jeho minulosti odhalí i zdrcující pravdu o vlastní rodině. Jeho rodiče jsou už dávno mrtví a úhlavním nepřítelem se stává jeho vlastní bratr, kterého musí porazit. A porážka znamená konec všeho...


Můj názor:

Knihu jsem objevila na facebooku a protože obálka byla na pohled tak výrazná a lákavá, neodolala jsem. Zjistila jsem si víc a zkusila napsat o recenzní výtisk. Dostalo se mi milého a vstřícného jednání a pár dní po vydání jsem knihu držela v rukou…

Před tisíci lety, v časech, kdy mocné a starověké říše jako Egypt byly teprve na počátku své cesty, se v místech, kde se stýká Asie s Evropou, rozrůstala říše mocná jako žádná jiná. Jejími vládci byli králové a královny z rodu Miory.

Takhle pohádkově příběh začíná. Po prologu, který v rychlosti shrne vše, co dnešku předcházelo, ale skočíme rovnýma nohama do nepohádkové současnosti na střední školu, kde Alexandr Dustin Summers, hlavní hrdina knihy, studuje. Má těsně před maturitou a řeší to jako my všichni - ještě se na učivo ani nepodíval :). Dalo by se proto říct, že mi byl sympatický od první kapitoly. Jeho příběh začíná v docela obyčejný den, na kterém je ale přece jen pár zvláštností – voda se chová divně a někdo Alexe sleduje…

Ukáže se, že ten někdo mu přináší odkaz z minulosti – zprávu, že je ztraceným potomkem rodu Miory a kdesi leží, před zraky světa pečlivě ukryté, jeho zděděné království, které je toho času ve velkém nebezpečí. A ten, kdo jeho dědictví ohrožuje je jeho vlastní krev, jeho bratr…

Zdroj.

Příběh mě polapil hned od začátku. Pan autor neváhá a rozjíždí zápletku poměrně rychle. Hlavního hrdinu více poznáváme až cestou – v průběhu čtení. Je to slušný kluk, ale žádný ňouma ani šedý myšák, jak tomu někdy v tomto typu knih bývá. Věří si tak akorát, ve škole je tak akorát oblíbený, prostě takový pohodář. Na svých devatenáct let je dost zodpovědný a umí si jít za svým cílem – a tím je v tomto příběhu ovládnutí moci čtyř elementů a porážka nepřítele říše.

Na knize pro mě bylo od začátku zajímavé a neobvyklé to, že hlavním hrdinou je kluk. Většinou to bývají holky, které superschopnostmi jen hýří. Mužský pohled na věc byl pro mě velmi osvěžující, příjemný a neokoukaný. Líbilo se mi sledovat v podstatě známé věci očima kluka. Všechno bylo podobné jak jinde, ale zároveň hodně odlišné právě tím chlapeckým, nebo chcete-li mužským pohledem na věc. Dokonce i zamilované scény byly jiné – holky se kolem všeho hrozně motají a pitvají to, Alexovi se líbila holka a neměl s tím problém, prostě do toho skočil po hlavě a dal jí to najevo hned, bez nějakých nesmyslů a protahování. Možná to působilo naivně a roztomile, ale fungovalo to. Romantická zápletka však z mého pohledu nebyla vůbec nutná a možná na mě působila trochu nadbytečně, koneckonců Alex se měl učit bojovat a používat svoje síly a ne se zaplétat s holkama :). Do učení ovládání elementů se Alex vrhl stejně tak po hlavě, jako do vztahu. Žádné lítostivé kecy a sáhodlouhé umučené úvahy o nesmyslech. Šel do toho s nadšením a pan autor dokázal to nadšení předat čtenáři – tedy mně :). Popis učení ovládání živlů se mi líbil a bavil mě. Bylo to dobře promyšlené, přiznávám, že jsem měla dost často chuť začít to zkoušet spolu s Alexem :) bylo to totiž tak věrohodně popsáno, že jsem skoro věřila tomu, že to prostě bude fungovat :). Alex se všechno naučil až neuvěřitelně rychle, ale vysvětlení pana autora proč to tak je jsem přijala bez problémů. Z počátku bych řekla, že nejzajímavějšími a nejakčnějšími elementy budou oheň a voda, ale pan autor dokázal vdechnout sílu a půvab i do elementů země a vzduchu. Možná nakonec ta země se mi líbila nejvíce.

Vložím ruku do ohně a udělám to samé, co udělal Gabriel. Není možné, aby mě oheň popálil, jsem vládce ohně. Udělám to a oheň poslechne. Poslechne. Udělá to.

Za dobrý považuju také jasný rozdíl mezi kladnými a zápornými postavami. Od začátku víme, kdo je dobrý a kdo zlý. K dobru patří světlo, ke zlu temnota.  Kladný hrdina má jméno na A, záporák na Z. Nevím, jestli to byl úplně záměr, ale zdá se mi to jako dobrý nápad, takže si prostě budu myslet, že to záměr byl :). Ledacos z toho by mohlo působit jako klišé a občas se pan autor pohyboval na samé hranici, ale na temnou stranu klišé nepřepadl. Jediné u čeho bych trochu ubrala na množství, je neustálé líbání mezi hlavním párem, je sice fajn, že se mají rádi, jenže mě už to místy trochu otravovalo :). Silná stránka pana autora byla v popisu ovládání elementů, v zamilovaných scénách by to chtělo trochu doladit. Další zajímavostí bylo, že postavy v Alexově říši neměli (nebo jen nepoužívali?) příjmení – líbilo se mi to, působili více jako semknuté společenství, jako rodina.

Zdroj.

Popisy bojů a používání elementů byly nádherně barvité a ačkoliv základ příběhu byl velmi jednoduchý a běžný, dokázaly mu právě ty popisy a způsob užívání elementů dodat originalitu a zajímavost. Po dočtení jsem vůbec neměla pocit, že jsem právě dorazila pět set stránek. Kniha se četla prakticky sama a velmi lehce. Děj plynul bez zádrhelů a pan autor se dokázal vyhnout nudným místům. Příběh mi přinesl úplně stejný pocit, jako když jsem poprvé četla Paoliniho – takový ten potěšený úžas na pokraji objevu nového světa, který funguje neznámým a fascinujícím způsobem. Autoři navíc v době psaní byli i stejně staří (mladí) :).

Přece jen bych ale knize vytkla pár drobností. Občas v nějaké větě chybělo slůvko a byla tak trochu kostrbatá nebo se podařil nějaký ten překlep, a stávalo se to, na můj vkus, často. Podobných věcí si většinou moc nevšímám, ale tady mě to sem tam cvrnklo do očí. Naštěstí postupem času překlepy vymizely a kostrbatosti se vyhladily. Na co jsem si musela chvíli zvykat, byly přechodníky. Přece jen je nevídám v knihách tak často a už vůbec ne ve vyprávění o mladém klukovi. Hodně jich bylo ze začátku příběhu a pak už jsem je buď neregistrovala, nebo pan autor s jejich používáním přestal, čehož bych se na jeho místě přidržela, myslím, že čtenářům, kteří nejsou na toto zvyklí, by to mohlo ve čtení vadit. Co se nedá přehlédnout je to, že pan Dittrich psát opravdu umí. Umí zaujmout čtenáře a vystavět příběh tak, aby byl stále zajímavý a napínavý. Na to, že si vybral žánr, ve kterém už tu bylo snad všechno, se mu podařilo vymyslet opravdu originálně fungující svět a zabydlet ho dobrými postavami. Promyšlenost a pečlivost při psaní byly na příběhu vidět.

V rámci žánru patří kniha k pěknému střednímu proudu, který je obohacen zajímavým nápadem s používáním magie. Příběh mě bavil číst a určitě si přečtu i další díly, až budou k dispozici. Pan autor nasadil sám sobě laťku poměrně vysoko, tak jsem zvědavá, jak bude pokračovat. Kniha bude bavit nejen holky, ale přijdou si na své i kluci. Kdo má rád fantastické příběhy a magické světy, měl by tuhle knihu doma mít.


Za recenzní výtisk moc děkuji panu autorovi a knihu si můžete pořídit například zde. Určitě ji ale seženete i ve vašem oblíbeném knihkupectví.