… aneb uzavíráme sezónu s humorem …
Podzimní zastavení v Rudicích, to abychom zase pochopili, proč sem nejezdíme.
A vůbec, kde vlastně ideálně uzavřít sezónu než tam, kam
celý rok naše lezka nevkročila? Věrna svému kulichu s bambulí, který mě
doprovázel kvalitními výkony na Peilsteině jsem si ho pověrčivě narazila na
hlavu s nadějí, že mi dopomůže k okouzlujícím přelezům. No tak samozřejmě,
že nepomohl :) prsty mi mrzly jako hrom, nicméně jsem statečně vysápala nějaké
čtyři lehoučké cesty, které mi připadaly minimálně jako brutální hanky (tak jo,
jen ta první), protože madel poskrovnu (vlastně byly jen v té čtverce) a
ty prckochyty, které se našly, jsem ve zmrzlých pazourách taktak udržela. Ano,
pravděpodobně budu spíše teplomilným lezcem, tření netření. Největší úspěch tak
kupodivu tentokrát nemělo lezení, ale Magdalenina buchta a Aldův čaj. V
Rudicích zas nejmíň rok neudělám ani krok.
Zavírání sezóny – druhý pokus, kde jinde než v krase – Sloup
Tak druhé „kdejindeuzavírání sezóny“ proběhlo v Krase
na takřka domácím písečku za hřištěm v krásných cestách Grand Prix,
Korida, Květy zla … +2 – v duchu hesla „kde jsi na jaře začal, tam na
podzim končíš“.
Počasí bylo nádherně podzimní – sluníčko, zlatý listí, jiskřivé
víno … ale moment, to vlastně s počasím nemá nic společnýho :). Našeho
krásného podzimního sloupového happeningu se i tentokrát účastnily zmrzlé
prsty, které ale kupodivu rozmrzaly poměrně záhy a vůbec nekazily dobrou náladu
a hrdinné pokusy v nové cestě. Dokonce jsme s sebou měli jednoho odvážného nováčka, který ovlivněn oním
jiskřivým vínem navlíkl poprvé sedák a lezky a zatímco my jsme sezónu
ukončovali, on začal s jarní nerozlezeností :). Za fotografa byl tentokrát
Jirka, takže jsem mu sprostě uloupila fotografii, která jasně dokládá, že ta
dobrá nálada fakt byla. A co teprve později u pečených buřtíků a vína
v Obřanech na zahrádce.
Tentokrát už definitivně – sníh na Čtyřech palicích
Takže to uzavírání se zopáklo ještě jednou, ale bylo už takové
polovičaté, bez mého celoročního spolulezce Aldy to nemělo takovou tu oficiální
příchuť posledního šlápnutí do stěny. No ale hozená rukavice se zvedá, takže mě
slunko prostě vytáhlo ven. Místo prvolezce tentokrát zastal Wilda a bohužel
padly jen tři cesty, protože byla už fakt kosa a navíc nečekaně začalo sněžit.
Kdo by to čekal v listopadu :). Na příjemném „paličím“ matrošku to bylo
madlo na madle, takže jsme mohli
okouzlovat kolemchodící brutálními výkony, neb oni netušili, jak
pohodové cesty jsme lezli :). Cesty byly lehoučké, ale to nám nějak nevadilo,
šlo koneckonců hlavně o to si dobře zalézt a ještě naposledy si to užít venku.
I když, třeba ještě bude nějaký další pokus :) a když ne – nedá se nic dělat …
Skálo, dlouho se neuvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat