27. 4. 2016

Isola


Autor: Isabel Abedi
Rok vydání: 2010
Nakladatel: Víkend
Překlad: Lukáš Novotný



Anotace:

Představte si, že je vás dvanáct a dostanete obrovskou příležitost - stát se herci ve filmu natáčeném na opuštěném ostrově. Ovšem nejen pro sedmnáctiletou Veru, která má vlastní důvody k pobytu na ostrově, se tato, na první pohled příjemná idyla, změní v nedobrovolné vězení. Jaké tajemství se tu skrývá? Kdo je krásná Moon, tichá Pearl, stále provokující Joker, kdo jsou ve skutečnosti? Všichni jsou vtahováni do děje, o němž nevědí, jestli je skutečný nebo smyšlený. Výstřední režisér je donutí hrát hru, na niž nikdo z nich nebyl připraven. Hru, na jejímž konci čeká smrt.

Můj názor:

Útloučkou knihu Isola jsem si vyhlédla nejdříve na Buxu. Pořád jsem váhala s objednáním. A váhala a váhala, až jsem ji objevila v Levných knihách za 19 kaček. Byl to poslední kus, tak jsem ji vzala. Kniha byla sice označena jako čtení pro dívky, ale to vůbec nevadilo.

V úvodu příběhu se seznámíme s vypravěčkou Verou a jejím prostřednictvím také s ostatními dvanácti hlavními postavami. Šesti chlapci a šesti dívkami. A psem :).

Těchto dvanáct dobrovolníků se účastní filmového projektu nebo spíš sociálně-filmového experimentu na ostrově Isola. Odjedou na ostrov a mají tam tři týdny žít. S sebou si mohou vzít pouze tři věci, ostatní jim obstará režisérův tým. Podle pokynů režiséra mohou svůj čas na ostrově využít, jak budou chtít, mohou dělat, co chtějí, být kým chtějí…  není žádný scénář, žádná pravidla. Ostrov je tropickým rájem na zemi a já byla zvědavá na to, o čem bude kniha? Jako jen o pobytu lidí, který snímají kamery na každém kroku? Co se bude celou dobu dít?

Po příjezdu na ostrov se mladí lidé (zdá se mi hloupé psát děti a výraz teenageři nesnáším) zabydlují v domcích kousek od pláže, pomalu se seznamují a očima Very je poznáváme my. Jak už to tak bývá, jsou někteří sympatičtí, někteří méně, ale zdá se, že spolu v pohodě vyjdou. Když se zvolna zbavují zaraženosti a neustálého nepříjemného pocitu z toho, že je pořád sledují kamery, objeví jedna z dívek uprostřed jídelního stolu divnou věc – černý obdélník s modrým kruhem. Ukáže se, že je to skříňka, která obsahuje sešit a v sešitě jsou napsána pravidla hry…

Tady už začala být kniha něco víc než oddechové čtení. Najednou tu byl prvek, který z ní udělal napínavý příběh, a já byla strašně zvědavá, jak bude pokračovat. Krom prvku detektivní hry zanesla paní autorka do knihy také více či méně intenzivní a vážné vztahy mezi postavami (což se dá asi čekat, když někde zavřete na delší dobu smíšenou společnost :)). Na ostrově vznikají nová přátelství, nezávazné flirty a jedna krásně romantická láska a prozradit to můžu, protože je to jasné od začátku:
Láska mezi Verou a Solem byla taková ta románová absolutní přitažlivost, ale kupodivu mi tentokrát nevadila. Paní autorce se podařilo vyhnout většině klišé, které se v takovém případě vyskytnou. Přihodilo se jí pouze jednou a to se dá odpustit. Ti dva byli sympatická dvojice a mě se líbilo o jejich začínajícím vztahu číst. Vera byla plachá a nemluvná a Solo také nebyl zrovna lev salonů. Ale chápu, co ji na něm přitahovalo :).

Jak stránky ubývaly, gradoval napínavý příběh i vztah hlavních hrdinů a stránky mizely skoro až moc rychle. Paní autorka vše servírovala jednoduchým a srozumitelným stylem, necpala nikde zbytečnosti ani žádné laciné natahované romantičnosti. Kniha tak neztratila ani na minutu tu úžasnou čtivost a jasně dokázala, že i jednoduché téma lze šikovně zpracovat. Pravda, konec byl trochu neuvěřitelný a překombinovaný, což bylo možná docela škoda, po tak zajímavém příběhu, ale rozhodně nebyl předvídatelný a nebo jsem zrovna měla slabou chvilku :).

Jediné, co bych knize vytkla, je poměrně nezajímavá, ne moc lákavá obálka. V průběhu čtení jsem sice pochopila, proč je taková a navíc se říká, že v jednoduchosti je krása, ale příběh by si zasloužil větší péči grafiků. Myslím, že by pak kniha více upoutala pozornost čtenáře a možná nemusela trčet přehlédnutá v Levných knihách.


Celkově hodnotím knihu jako příjemně oddechovou napínavou chuťovku, kterou slupnete za jeden večer, a zanechá ve vás příjemný pocit čtenářské nasycenosti. Určitě si musím přečíst i další podobné dílo, které u nás paní Abedi vyšlo – Šepot.



26. 4. 2016

Wonderland - Země divů


Autor: Jennifer Hillier
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Baronet
Překlad: Lumír Mikulka



Anotace:

Země divů (Wonderland) je zábavní park v jednom malém americkém městě ve státě Washington. Park, v němž nechybí dům hrůzy či muzeum klaunů, funguje jako lákadlo pro turisty a současně zdroj obživy pro celé město. Přinejmenším do chvíle, kdy je v jeho areálu objeveno rozkládající se lidské tělo. Onoho dne, kdy je mrtvola nalezena, nastupuje coby zástupkyně šéfa místní policie Vanessa Castrová. A jako kdyby toho stále ještě nebylo málo, mizí rovněž mladý chlapec, který v zábavním parku pracoval. Vanessa, která začíná na obou případech pracovat, zjišťuje, že během posledních deseti let bylo podobných zmizení již více. Řádí zde snad kdosi, kdo unáší a vraždí mladé chlapce? A jak to všechno souvisí se zdejším zábavním parkem? Vanessa se přestěhovala do malého města, aby unikla své vlastní minulosti. Nepostavila ale místo toho sebe i svou rodinu rovnou do středu tajemné hry zákeřného vraha? Jenže tato hra teprve začíná a její konec nedokáže nikdo ani odhadnout...

Můj názor:

Obálka byla první věcí, které jsem si na této knize všimla. Děsivý klaun – a pak už jsem nepotřebovala vědět nic dalšího. Anotaci jsem si samozřejmě přečetla taky a byla skvělá. Napínavá zápletka a prostředí zábavního parku – obojí neodolatelné. Pak se objevila na Palmknihách a já si o ni hned napsala. Na to, až konečně začnu číst, jsem se těšila strašně moc! A doufala jsem, že mě kniha nezklame.

První poznatek – klaun na obálce naštěstí ve čtečkové černobílé verzi nevypadá tak děsivě a navíc se na něj nemusím dívat pokaždé, když knihu zavřu :). A teď už k samotné knize:

Anotace i recenze slibovaly neskutečně napínavý příběh, od kterého se nedá odejít. To u mě úplně neplatilo (dovolenou jsem si nevzala:)), ale kniha mě bavila od samého začátku. Hlavně jsem se nemohla dočkat odpovědi na otázku: Co se skrývá pod Muzeem klaunů?

V příběhu, který se odehrává v Americkém městě Seaside, se všechno točí kolem zábavního parku Země divů. Je hlavním zdrojem příjmů pro většinu obyvatel, táhne turisty – díky parku městečko žije. Všichni, kdo kdy v městě žili, pracovali alespoň nějaký čas brigádně v parku v době studií, někteří zůstali i jako dospěláci. Na začátku knihy se má právě rozběhnout úžasná nová letní sezóna. Tedy rozběhla by se, kdyby pod ruským kolem nenašli jednoho krásného rána mrtvolu muže. Díky moderním technologiím stačí chvilka a fotografie „bezdomovce Harryho“, jak je mrtvola pokřtěna, protože její totožnost není známa kvůli znetvoření, už koluje na Twitteru. Věc se tedy utajit nepodaří a to je to, oč celému městečku jde – Země divů musí zůstat dokonalá a krásná, beze skvrnky na své pověsti. Je to obživa jich všech.

Případ dostane na starosti Vanessa Castrová, zástupkyně velitele policie, která se právě přistěhovala. A protože nemá vůči Zemi divů žádné osobní vztahy a nemá potřebu něco tutlat, pustí se do vyšetřování hezky od podlahy. A jak tak šťourá, odkryje nevědomky něco daleko většího, než zprvu tušila. Krom mrtvého chlapce je tu několik dalších zaměstnanců Země divů, kteří zmizeli – všichni mladí, blonďatí a hezcí kluci. A případ se začíná komplikovat, jak vyplouvají na povrch věci po léta pečlivě tajené…

Zástupkyni Vanessu Castrovou jsem si asi oblíbila ze všech postav nejvíce. Do městečka přijela se svými dvěma dětmi po smrti manžela, protože zde chce začít znova. A daří se jí to skvěle! Líbilo se mi její zaujetí případem a její odhodlání nenechat se ovlivnit a obelhávat „ochránci neposkvrněné pověsti parku“.
Sympatické a dobře napsané byly ale i ostatní postavy. Za všechny uvedu alespoň Vanessinu dceru Avu, která si našla letní brigádu v Zemi divů a Oscara Treja, provozního ředitele parku.  A paní ředitelku parku Biancu Bischopovou, řečenou Dračice, která se sice neřadila mezi postavy sympatické, ale rozhodně mezi ty uvěřitelné a dobře napsané. Žádná z postav se nestihne během příběhu jakkoliv výrazně posunout ve vývoji, ale to není to, o co tu běží. To oč tu šlo především, byl případ zmizelých chlapců…

Před čtením patnácté kapitoly jsem už měla vytvořenou teorii, jak by to všechno mohlo být, která se na konci ukázala být naprosto scestná :). Paní autorka má absolutní talent na to rozdat karty a na další straně vám je vyrvat z ruky a zamíchat znovu. O svého favoritního podezřelého jsem přišla poměrně záhy a až do konce knihy jsem si nedokázala vybrat z ostatních, kteří se nabízeli, toho pravého. Konec byl šok! Závěr knihy jsem hltala hluboko do noci na úkor zdravého spánku, protože v poslední třetině ta kniha NEŠLA ODLOŽIT! Celé dílo bylo vystavěno na perfektní zápletce a stálo na mimořádně pevných základech. Až do samého konce se paní autorce podařilo uchránit svého vraha před prozrazením a mě udržovat v napětí. Musela jsem číst dál, protože mě zajímalo, co se, hergot, ještě stane, na co Vanessa přijde, kdo se v tom všechno vymáchá a hlavně – kdo je ten, co to všechno dělá a proč?

Jediné, co bych knize vytkla bylo, že v kapitole, kde Vanessa vyslýchá ředitelku Země divů Biancu Bishopovou, se malinko vytratilo Biančino jméno a obě dámy se staly Vanessami – tedy ať mluvila kterákoliv z nich, vždy to bylo „řekla Vanessa“ i když mluvila Bianca. Naštěstí to bylo jen v několika odstavcích, ale trochu mě to překvapilo a vytrhlo ze soustředění a musela jsem pátrat, která z dam vlastně co řekla.

Příští knihu od paní Hillier budu číst raději o víkendu, abych si nezpůsobila trauma z odloučení od příběhu :). A nikdy nevkročím do žádného Muzea klaunů :).


Moc děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku. A protože tuhle knihu prostě musíte mít, můžete si ji koupit třeba tady. Země divů čeká na vaši návštěvu!


24. 4. 2016

Bez šance


... zůstat pohromadě je jejich jediná naděje.


Autor: Neal Shusterman
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Petr Kotrle



Anotace:

„Proces, kterým je ukončena existence dítěte, a zároveň je uchováno při životě, se nazývá rozpojení. Rozpojování je nyní společností vnímáno jako běžný postup.“

Ve společnosti, v níž se nechtění chlapci a dívky využívají na části svých těl, se tři uprchlíci postaví systému, který je chce rozpojit. Connora se hodlají zbavit jeho vlastní rodiče, Risu na rozpojení pošlou ze státního domova z důvodu nadbytečnosti a Lev je k němu od mala vychováván coby posvátná oběť. Tito nepravděpodobní společníci, svedeni k sobě náhodou a udržováni pohromadě zoufalstvím, absolvují trýznivou cestu přes celou zemi. Pomoci se jim dostane na nejméně očekávaných místech, ale stejně tak se dočkají i zrady od nejbližších spojenců. Connor, Risa a Lev vědí, že pokud přežijí do svých osmnáctých narozenin, nemůže se jim nic stát. Jenže když šílený svět prahne po každém kousku, počínaje rukama a srdci konče, osmnáctiny se zdají být velmi vzdálený cíl.

Můj názor:

Na knihu jsem nejdříve četla asi milion recenzí na různých blozích. Stejným dílem mě to lákalo, jako odrazovalo, ale i tak jsem věděla, že si ji nakonec přečtu. Pak se objevila za výbornou cenu na bazaru Databáze knih a já jsem neodolala. Od knihy jsem očekávala strašně, strašně moc a dostala jsem to.

V knize se pan autor dotýká dost závažného tématu a to práva na život. Toho kdo má právo žít, za jakých podmínek a kdo o tom rozhodne. Samozřejmě, protože se jedná o román, je toto zaobaleno do velice poutavého příběhu, v němž ústředními postavami jsou tři děti a děj se odehrává v Americe, po válce mezi příznivci práva na život a práva volby. Jak už to tak u lidí bývá, dohodnou se obě válčící strany na kompromisu: na život máte právo, ale…! Pouze od početí do vašich třináctých narozenin. Pak se mohou rodiče rozhodnout, že pošlou své dítě na rozpojení – doslova rozebrání těla na náhradní díly a ať to maskujete pěkným výrazem a vzletným okecáváním, je to hnus. Tahle hrozná věc hrozí až do plnoletosti, tedy do osmnáctin. Toto garantuje zákon, který se kupodivu jmenuje zákon o životě. A protože někdy je cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly, nadělá tento zákon více škody než užitku (rozpojené děti, odložené děti na prahu cizích domů, nechtěné děti ve státním domově, děti na útěku…), život je posvátný, ale za jakou cenu. A s částmi těl rozpojenců se kšeftuje – kdo dá víc, zaplatí si lepší náhradní díl, takže tolik k té posvátnosti života. Něčí životy jsou přece jen posvátné o trochu míň.

Z hlavními hrdiny knihy – tedy s dětmi, které mají být rozpojeny, se setkáváme postupně. Nejdříve přichází na řadu Connor. Jeho rodiče podepsali příkaz na rozpojení, který nelze vzít zpět (stejně by to neudělali) a ve stejný den, kdy má být C. odvezen, si zaplatili dovču na Baha (moc fajn rodiče). Connor to ale zjistí a rozhodne se uprchnout. Cestou se setkává s dalšími dvěma dětmi, dívkou Risou ze státního domova (Stá-Do), která jde na rozpojení, protože bylo třeba v domově uvolnit místo pro další nalezené děti a s Levem. Lev je trochu jiný případ. Od malička byl vychováván s tím, že na rozpojení půjde jako desátek – jo, věřící rodiče. Connor a Risa prchají před policií a Lev, kterého nejprve unesou, se s nimi tak nějak sveze, nechce, protože nejdříve chce být rozpojen – třináct let vymývání mozku udělalo svoje. Ocitají se v situaci, kdy nemají kam jít, domů nemůžou, honí je policie, nikdo jim nepomůže. Co pan autor zvládl naprosto perfektně je, že děti na toto všechno reagují přirozeně a naprosto přiměřeně svému věku. Neměla jsem pocit, že ústy třináctiletého promlouvá životem otřískaný šedesátník. Skutečně to byly  děti - vyděšené, opuštěné, zrazené dospělými, kterým věřili…

Psychologická stránka věci, mohla být trochu více rozebraná do hloubky, ale beru v úvahu, že se jedná o knihu pro mladší čtenáře a nikoliv o psychologický román. Přesto se panu autorovi podařilo zachytit atmosféru zoufalství, strachu a nepochopení, proč zrovna vy jste ti, koho se rodiče rozhodli takto hrozným způsobem zbavit a pocit křivdy a nespravedlnosti - proč zrovna vy jste ti, kteří musí jít a druzí nemusí. V knize se nacházejí dost hluboké myšlenky, když například k rozpojení určené děti přemýšlejí, kam jde duše a vědomí po té, co jsou rozpojeni. Do které jejich části? Jde někam? Existuje vůbec duše, nebo je rozpojení jen jiný druh smrti a nezůstane z nich nic.

Krom těchto vážných věcí zde najdeme i to, co dělá život životem – přátelství, spojenectví, lásku. Boj o moc a o vlastní přežití a místo, uvědomění sebe sama, svědomí, obětavost… 
Celé jsem si to díky poutavému stylu psaní pana autora dokázala představit velmi živě. A byla jsem zvědavá na to hlavní, kolem čeho se vše točí. Na rozpojení.

Jak se pan Shusterman vypořádá s popisem situace, když na tebe přijde řada a odvedou tě do sálu, kde tě postupně oberou o všechno, co z tebe dělá fyzického člověka a ty až do poslední chvíle víš, co se ti děje, protože ač necítíš nic, tvůj mozek vnímá, slyší a vidí. Vidí, jak postupně odnášejí části operačního stolu, protože už na nich nemá co ležet. Slyší, jak „doktoři“ chválí části těla, které ti kradou. Všechno ti řeknou a popíšou, co s tebou dělají, protože ze zákona máš právo na informace. A pak… tma. Popis jednoho takového zákroku byl dost… nemůžu najít žádné slovo, které by to dostatečně vystihlo! Každopádně jsem si ho s jakousi skoro morbidní zvědavostí přečetla několikrát...

Pak mě překvapil téměř něžný a dojemný závěr knihy. To jsem nečekala!

Poklona patří také panu překladateli, za originální a nápaditý přístup k některým výrazům. Například čápnuté děti jsou ty, které někdo odloží na práh domu, protože děti přece nosí čáp. Nebo Stá-do, což je zkratka pro státní domov. Zajímalo by mě originální znění :). Trochu mi to připomíná hravý přístup pana Medka k Harrymu Potterovi.


A hlavně, abych nezapomněla: potlesk pro Vás, pane Shustermane! Vaše dílo si medaili „besstselerovku“ právem zasluhuje a nese ji se ctí.

22. 4. 2016

Tour de bazáč - nové poklady v knihovně


Znáte takové to předsevzetí „nebudu moc utrácet za knížky“? Pak taky určitě víte, jak to pokaždé dopadne :).
 Předsevzetí bylo „jenom tři, tenhle měsíc fakt maximálně tři…“. V knihkupectví jsem ulovila jednu knihu, ty ostatní ke mně přišly z bazáče na Databázi knih. Celkem pět nových krasavic. Tentokrát musím přiznat, že jsem řádila jak tajfun, ale moje úlovky stojí za to. Posuďte sami:


Když běhá žena

Už jsem přečetla spoustu knih o běhání, které napsal nějaký mužský, ale žádnou od kolegyně běžkyně. Tato maličká knížečka mě přitáhla svojí milou obálkou a anotaci, která prostě nabízí opravdu ženský pohled na věc :). Hodnocení na Databázi je 81%, což je na knihu o běhání poměrně dost vysoké číslo, tak jsem zvědavá. Na databázovském bazáči se mi ji taky podařilo sehnat.


Bez šance

U této knihy jsem poměrně dlouho váhala, jestli ji pořídím nebo ne. Nadšené recenze mě kupodivu tentokrát spíš odrazovaly, ale příběh mě velice lákal a obálka je také dost přitažlivá. Nakonec jsem ji objevila v bazáči na Databázi za 160 káč, takže jsem nezaváhala a šla do ní. Už ji mám dokonce přečtenou a článek o ní bude brzo.  S databázním hodnocením 87% moc nesouhlasím. Podle mě by si zasloužila více.


Jackaby

Nevím, co mě přesvědčilo o tom, že tuto knihu musím mít :). Možná sympatický název, půvabná obálka. Určitě ale přispěly nadšené recenze na internetu. Na Databázi má hodnocení celkem slušné a to 79%, jsem už tedy docela zvědavá, jak se bude líbit mně.


Dáma z popela

Po téhle krasavici jsem toužila už dlouho. Zaujala mě jak obálka, tak téma, takže jsem si hodila inzerát na Databázi a překvapivě snad do hodiny se mi ozvala nabídka. Teď už jen čekám, až mi domů dorazí balíček. Hodnocení je velmi dobré – 87% a taky komentáře ostatních vyznívají tak, že to byl rozhodně dobrý kup.


Wicca

Já jsem prostě věděla, že do toho knihkupectví nemám lézt. Šla jsem se sice podívat po jiné knize, ale zapomněla jsem název a nechtěla jsem se zařadit mezi zákazníky typu: „ …víte, má to červenou obálku a v názvu je asi kouř…“, takže jsem tak jakoby pátrala po knihkupectví a padlo mi do oka tohle. Dostala mě obálka a navíc moje oblíbené čarodějnické téma. Porušila jsem svoji zásadu „nesahat“. Sáhla jsem, zaujalo, koupila jsem. Naštěstí stála jen 139 ká, tak to tolik nebolelo a navíc jsou v jednom svazku všechny díly. Na databázi má neurčité hodnocení 73%, vypadá to, že by mohla být dobrá a oddechová.

Úlovky jsou pěkně usazeny v knihovně na polici „k brzkému přečtení“. Teď už jen najít čas na to, aby z police začaly taky trochu mizet. Už na ní nezbývá moc volného místa :). Tolik knih a tak málo času! Ach jo! Ne, samozřejmě si nestěžuji. Lépe než kdyby nebylo co číst :).


A co vy? Četli jste některou? 


20. 4. 2016

Moravská zemská knihovna v Brně - exkurze


Budova MZK - zdroj innternet

V pondělí jsem se ocitla na akci, o které jsem se dozvěděla úplnou náhodou na FCB. A sice na exkurzi v Moravské zemské knihovně v Brně. Vždycky jsem se chtěla podívat v knihovně do prostor, kam běžně návštěvníci nechodí a tady se mi to konečně splnilo! Navíc se nám věnovali opravdu příjemní lidé, takže ty tři hodiny utekly ani nevím jak :).

Sraz jsme měli na vrátnici knihovny a hned potom nás odvedla paní průvodkyně do konferenční místnosti v přízemí, kde nás stručně seznámila s historií a funkcí Moravské zemské knihovny:
Dověděli jsme se, kdy byla knihovna založena a jakými cestami se dostala do současné moderní budovy. Knihovna má takzvané právo povinného výtisku, to znamená, že všechno, co v České republice vyjde tiskem, musí být v jednom exempláři uloženo v knihovně, nakladatelé musí tento výtisk odevzdat zdarma a knihovna má povinnost výtisk uchovat. Když říkám všechno, myslím všechno - od knih, vědeckých publikací až po noviny a časopisy a to i ty naprosto „hloupé“. Všechno! Uchovávají více než čtyři miliony knih! V knihovně můžete najít většinu literatury vydané po roce 1935. Více z historie knihovny najdete zde.

zdroj: internet


Po úvodních slovech následovala prohlídka budovy. Pár informací o architektuře budovy, se nám dostalo v sedmém patře s nádherným výhledem na Brno. Například, jestlipak víte, proč jsou chodby v knihovně vlnité a oblé? Protože šlo o zdůraznění ideje, že cesta informací k člověku nemusí být vždy rovná a přímá. Taky už víme, že ne všechny moderní zlepšováky musí být nutně stoprocentně praktickou záležitostí :). Pokračovali jsme v ředitelské části v zasedací místnosti, kde je umístěn základní kámen knihovny – mimochodem je kámen umístěn kupodivu v sedmém patře, ale ředitel by asi jen těžko chtěl schůzovat ve sklepení :). Také jsme se dozvěděli něco dalšího o knihovnách v Brně a v republice a pak nás paní průvodkyně předala kolegyni ve skladu časopisů a novin. Tady nám paní ukázala jedny z nejstarších novin v republice, vyvázané v obrovských knihách. Dokonce jsme dostali do ruky knihu z roku 1756! Byla úžasná, nádherný pevný a silný papír, krásný zřetelný tisk i po těch letech! Ukázali nám mikrofiše, na kterých se dokumenty digitalizují a spoustu dalších věcí.

zdroj: internet

Pak jsme přešli dolů do výpůjční části knihovny a zde nás zavedli do skladu knih, mezi obrovské, vysoké a nacpané regály do mínus prvního a mínus druhého patra. Dozvěděli jsme se něco o systému ukládání knih – houby žánry, formát knihy je důležitý. Protože tady se ukrutánsky moc šetří místem. Něco málo jsme zvěděli i o způsobu vyhledávání, což mi stejně nejde do hlavy, jak se tu kdo vyzná, ale zjevně to chce trochu cviku a jde to a v mínus druhém patře došlo i na informace o úklidu knihovny a inventarizaci. Všude se pochopitelně šetří místem, takže u nejstarších děl, která se už moc nepůjčují a jsou uložena v mínus druhém, je systém posuvných regálů, aby nemusely být uličky a vešlo se tak opravdu maximální množství knih. Je zde stálých 18°C a žádné denní světlo. Průvodci nám trpělivě odpovídali na všechny otázky a prohlídka byla opravdu zajímavá.

zdroj: internet

Na závěr, opět v konferenční místnosti jsme shlédli krátký film o historii knihovny. A pak se s námi naše průvodkyně rozloučila s pozváním na další akce – děkuji, přijdu stoprocentně!

Mimochodem jsem se také dozvěděla o zajímavé záležitosti, která mi dosud unikala. Existuje služba na stránkách www.ptejteseknihovny.cz , kde můžete položit knihovnám v ČR jakoukoliv otázku a oni musí odpovědět :). Tomu říkám dobrý přístup k informacím.


Už se moc těším na další akci v knihovně – paní průvodkyně mluvila o exkurzi do knihařské dílny, paráda!


18. 4. 2016

Obránci Ulthuanu


... příběh ze světa Warhammeru...


Autor: Graham McNeill
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Polaris
Překlad: Olga Machačová



Anotace:

Vznešení elfové byli odedávna ochránci světa Warhammeru a jejich domovina Ulthuan byla proslavena mocnou magií, která ji obklopovala. V samotném srdci Ulthuanu se nachází magický vír a magie, která ho vytvořila, zůstává uvězněna mimo prostor a čas a nepřetržitě napájí kouzla, která zajišťují, aby svět nepadl za oběť dobyvačné říši Chaosu. Když se Ulthuan ocitne pod útokem sil Chaosu a temných elfů vedených Černokněžným králem a čarodějnicí Morathi, vznešení elfové musí náporu odolat nebo čelit katastrofickým následkům.
Příběh o válce, zradě a vykoupení v magickém světě elfů. Na pozadí zuřící bitvy bojují dva bratři o lásku jedné ženy. Podaří se vznešeným elfům zatlačit své Chaosem poskvrněné příbuzné zpátky dřív, než odpoutaná magie rozerve svět na kusy?

Můj názor:

Na knize mě nejdříve upoutal fešák na obálce a hned pak informace o souvislosti se stolní hrou Warhammer. Žádnou knihu ze světa hry jsem ještě nečetla, takže to byla jednoznačně výzva. Vlastně jsem před tím moc o světě Warhammer nevěděla, takže pro lepší orientaci jsem se mrkla na internetové stránky a kniha mě po té lákala ještě o něco málo více.

V prvních pár kapitolách byl pro mě malinko problém se zorientovat v místopisu knihy, ale to se tak u fantasy knih někdy stane :). Nenechala jsem se tedy odradit a už po pár přečtených procentech začala být kniha zajímavá a příběh mě začal vtahovat do země Ulthuan – země elfů, kteří stráží její magickou podstatu. Musím ale podotknout, že mě (bohužel) nedržel zdaleka na tak krátké niti, jak bych si představovala – do čtení jsem se sice nemusela nutit, ale taky jsem neměla takovou tu potřebu vůbec od knihy neodejít. Po pomalejším rozjezdu přišel raketový start. Přibližně od poloviny dostane děj prudký spád. Dojde totiž k útoku na Ulthuan…

Dobro – tedy obránce Ulthuanu, ztělesňují světlí elfové Asur. Jsou to takoví ti elfové, na které člověk běžně naráží v různých knihách. Většinou bojovníci, kouzelníci. Byť mně děj příběhu nejdříve představil tyto světlé elfy, nezaujali mě ani zdaleka tolik, jako jejich nedobří bráchové temní. Jsou prostě moc zlatí, svítící a pozitivní.
Zlo je v knize reprezentováno temnými elfy – Druchii. První setkání se dvorem a vládcem těchto temných lumpů, mi přišlo téměř komické. Hlavně to, jak přehnaně bylo zdůrazněno jejich zlo, násilnost a zvrácenost a Černokněžný král sice vypadal hrozivě, ale působil jako trouba. Později, při setkání s „normálními“ zlými, jsem si první dojem vylepšila. Obzvlášť jejich plovoucí bitevní pevnosti mi připadaly úžasné. Zlá strana síly pod vedením Černokněžného krále a čarodějnice Morathi má jediný cíl, zaútočit na ostrov Ulthuan, svrhnout světlé a vládnout si po svém. Svého chtějí dosáhnout nejen přímým útokem, ale také lstí…

Příběh byl rozhodně zajímavý, i když na mě byl pan autor až moc detailní v popisech, ačkoliv si to díky bohaté slovní zásobě mohl dovolit. Knize by vůbec neubralo na půvabu, kdyby do popisování kdečeho vložil trochu méně úsilí. Takto to bylo skoro tolkienovsky otravné a já moc nemusím tolkienovskou popisnost. Zůstane pak méně prostoru pro moji vlastní představivost. Pan autor má téměř epický styl psaní. Popisy krajiny, předmětů, oděvů a podobných věcí je v první části knihy až až. V druhé části ovšem autorova popisnost našla perfektní využití ve válečné vřavě a nejen že mi přestala vadit, ale dokonce si myslím, že by to bez ní nebyl zdaleka takový zážitek, jako byl.
Kniha přináší klasický souboj dobra a zla. Nejdříve se octneme v dokonalém ráji a pak začne peklo. A protože se nacházíme v magickém světě, nechybí tu ani kouzla, bájné bytosti, obrovští orlové bojující na straně světlých a různé zrůdy na straně temných elfů. Po té, co začal zběsilý útok na Ulthuan, mě úplně děsilo, jak rychle ubývaly nepřečtené stránky :). Bylo mi jasné, že příběh skončí v nejlepším. A taky že ano! Obávám se, že přečíst si druhý díl bude prostě nutnost :). Protože co v prvním díle začalo, rozhodne se ve druhém. Doporučuji mít ho rovnou při ruce, ať můžete hned pokračovat v napínavém okamžiku příběhu.

Nejsem si úplně jistá, jestli knihu někdy budu číst znova, protože zase takový dechberoucí zážitek to nebyl, ale za přečtení určitě stála.


Za recenzní výtisk děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky pořídíte zde. A druhý díl mají taky -tady.


17. 4. 2016

Andělská tvář


Autor: Hana Marie Körnerová
Rok vydání: 1997
Nakladatel: Ikar



Anotace:

Klasický příběh o věčném souboji dobra a zla.
Píše se polovina devatenáctého století. V rodinném sídle Mornay na jihu Francie spolu v napjaté atmosféře vzájemné nenávisti žijí dva bratři - divoký a nezkrotný Filip a jeho pravý opak, aristokraticky jemný a ve společnosti oblíbený Raoul. Jeden z nich kdysi dávno zachránil z hořícího kláštera dívku... a ta se po letech shodou podivných náhod ocitá na Mornay jako nevěsta zámeckého pána. S Charlottiným příchodem zámek doslova ožívá. Pod zdánlivě klidným povrchem bezstarostných slavností, plesů a honů však doutná skrytá, všudypřítomná hrozba. Charlotta se mnohokrát dostane do nebezpečí života, ale jakoby nad ní bděl anděl strážný...

Můj názor:

Kniha Andělská tvář byla mým prvním setkáním s paní Hanou Marií Körnerovou a jejím vypravěčským nadáním pro romantické příběhy. Koupila jsem ji už hodně dávno a ani si nevzpomínám proč. Mám to vydání knihy s filmovou obálkou, tak možná proto :).

Příběh mladé a naivní dívky Charlotty Collierové, která se „šťastnou náhodou“ stane manželkou šlechtice – hraběte Raoula de Mornay, možná někteří znají ze stejnojmenného filmu, ale zatímco film se moc nepovedl, kniha je skvělá! Paní Körnerová píše moc hezky, má bohatou slovní zásobu a cit jak pro romantiku, tak pro dramatické chvilky.

Děj knihy začíná požárem kláštera a záchranou mladé dívky. Tou dívkou je Charlotta a zachráncem neznámý mladík. Pak se ihned přeneseme do městečka Saint Michel, kde paní Collierová s dcerou tráví už nějaký čas na návštěvě u své přítelkyně paní Pinaudové, manželky místního soudce. Collierovy dámy jsou na pokraji chudoby a ve městě t o nich začíná být pomalu známé, lidi si šuškají, paní Pinaudová začíná být vůči oběma chladná a dokonce i služebnictvo jakoby trpělo hluchotou. Atmosféra se náhle otočí, když Charlottu vyzve na místním bále k tanci nečekaně se objevivší hrabě Raoul de Mornay – ve filmu mistrně stvárněn Filipem Blažkem. Vypadá to, že hrabě se navzdory neutěšeným finančním poměrům dívky zamiloval. A taky ano. Svatba následuje neuvěřitelně rychle. Veřejné mínění se obrací a Charlotta, najednou oblíbená a vyhledávaná, se stěhuje na zámek Mornay. Zdá se, že jejímu dokonalému štěstí nestojí nic v cestě, jenomže omyl. Na zámku poznává bratra svého muže – Filipa, nebezpečného, možná šíleného muže…

Příběh dokonale ukazuje falešnost maloměšťáků, kteří ochotně pohrdnou chudým člověkem a lísají se k bohatému a výše postavenému. Potkáme také spoustu ryzích charakterů, za všechny mohu vzpomenout třeba oddaného služebníka Ludvíka. A samozřejmě, protože se jedná o romantický příběh, nechybí ani láska :). Hlavním motivem knihy je ale záhada, kterou Charlotta po nastěhování na zámek začíná pomalu rozplétat. Jedná se o pečlivě skrývané rodinné tajemství, a i když by se mohlo zdát, že při čtení vypadá vše naprosto jasně, nemusí tomu tak být.

Paní autorka napsala své postavy s neuvěřitelnou péčí a ani ty záporné nejsou nedotažené nebo odbyté. Největší záporná postava je popsána naprosto precizně. Stejně tak kladná není nekonečně dokonalá, má své chyby. Co mi přišlo nejdříve neuvěřitelné, byla Charlottina bezbřehá naivita a důvěřivost, ale vezmeme-li v úvahu, že prožila většinu života v klášteře, mohlo by to tak i být. Svůj vývoj ovšem Charlotta dostane a postupně přijde jak o naivitu a důvěřivost, tak o iluze o lidech kolem sebe. Osobně jsem si docela oblíbila i ženskou záporňačku číslo jedna – Margot Pinaudovou. Ve filmu ji precizně zahrála Dana Morávková. Každá kniha potřebuje nějakou vypočítavou a falešnou potvoru a Margot byla dokonalá :). Postavy obou mužů Raoula a Filipa de Mornayových, byly každá svým způsobem okouzlující. Ovšem ve filmu se mi pan Pomeje jako Filip vůbec nelíbil.


Celkově se kniha řadí k mým nejoblíbenějším romanťárnám, protože paní Körnerová netlačila na pilu a nechala lásku mezi svými hrdiny vykvést tak nějak postupně a zároveň zabalila svoji lovestory do napínavého kabátu. Všemu pomáhá také přitažlivé prostředí francouzského venkova a nižší šlechty. Doporučuji k přečtení všem, kdo mají rádi dobře napsané zamilované příběhy a trošku napětí v historických kulisách.


16. 4. 2016

Tour de Levné knihy


... dnešní náhodné úlovky...


Dneska jsem vůbec neměla v plánu jít do Levných knih. Šla jsem jen do obchoďáku nakoupit a když už jsem tak procházela kolem... znáte to :). Představuji dnešní tři úlovky:

Rhett Buttler



Vzhledem k tomu, že kniha je o mém druhém nejoblíbenějším mužském knižním hrdinovy všech dob, tak jsem ji tam prostě nemohla nechat ležet v regále. Na Databázi knih nemá nijak slavné hodnocení - pouhých 55%. Ale zase podívat se na slavný příběh Scarlett O´Harové očima Rhetta mě neodolatelně láká. Snad nebudu zklamaná :).

Deník Ellen Rimbauerové - Dům v růžích



Lákavá anotace a cena 19 kaček mě přesvědčila sáhnout po této krásce. Obálka vypadá také pěkně a myslím, že i přes neslavné hodnocení 78% na Databázi nebudu zklamaná. Po kliknutí na odkaz se dostanete na anotaci na Databázi knih. Knihu už jsem měla vyhlédnutou celkem dlouho, ale až teď jsem se dostala do prodejny, kde ji měli na polici. Překvapilo mě, že je to paperback, ale aspoň se tolik nepronese :).

Isola



Posledním úlovkem byla Isola. Obálka celkem nic neříkající, ale anotace zajímavá a cena 19 káčé to rozhodla ve prospěch knihy. Hodnocení na Databázi překvapivě vysoké - celých 81%, takže očekávám odpočinkovou a napínavou pecku. Vyhlédla jsem si ji ve slevách na Buxu a docela mě překvapil její výskyt v Levných knihách - a poslední kus, to je jasné znamení osudu, že čekala na mě :).

Teď už jen čekám, kdy konečně začne pršet, zalezu do postele a budu si číst...
Krásný víkend všem!



14. 4. 2016

Stalker


Autor: Lars Kepler
Délka nahrávky: 17 hodin 4 minuty
Vydal: One Hot Book
Čte: Pavel Rímský




Anotace:

Policie obdrží video snímající tajně ženu za oknem, jak si obléká punčocháče. Objekt slídila se druhý den stane obětí krvavé vraždy. Krutost činu dovede vyšetřovatele k pastorovi Rockymu Kyrklundovi, který byl před devíti lety odsouzen za brutální zabití k nařízené psychiatrické péči. Domnělý viník se však ke spáchání násilí nedoznal, neboť si z události nic nepamatuje kvůli poškození mozku, které utrpěl při autonehodě. Zatímco Rocky dosud pobývá na uzavřeném oddělení, je na cestě další nahrávka. Nikdo nechápe, co se děje, ale komisařka Margot Silvermanová je přesvědčená, že se jedná o sériového vraha.

Můj názor:

Poslední dobou často poslouchám audioknihy jako doplněk k jakékoliv práci, vaření nebo cvičení. Rozhodla jsem se proto přidat názory i na tento typ „knih“ :) Bohužel pro mě má poslouchání knih jednu negativní věc a to, že se občas přistihnu, že nevnímám čtení a musím si nějakou kapitolu pustit znovu, aby mi nic neuteklo. Toto se jako problém ukazuje především u thrillerů typu Stalker, na který bude i tento názor, kde je důležité vnímat vše kvůli zápletce příběhu.

Nejdříve chci vyzdvihnout výběr pana Pavla Rímského, který příběh čte. Má velice příjemný hlas a pro tento typ příběhu se přesně hodí. Kniha je načtena pěkně, plynule, pan Rímský se nijak nepitvoří, nesnaží se měnit hlasy, jen v napínavých situacích je jeho čtení jaksi naléhavější a dobře zdůrazní dramatičnost situace. Každá kapitola začíná krátkou klavírní znělkou, která ale nepůsobí nijak rušivě, spíš je vhodně zvolená a dobře doplňuje jak knihu, tak hlas pana Rímského. Postupem času a se vzrůstáním napínavosti děje se stávají napínavějšími i tyto znělky, přidají se bubny a další nástroje a je to fajn. Příběh je členěn do kratších, zhruba čtvrthodinových kapitol.

Na policejní stanici jednoho dne dorazí video z youtube. Na videu je zachycena žena u sebe doma v pokoji, která netuší, že ji někdo natáčí. Tato žena je vzápětí nalezena mrtvá a rozjíždí se kolotoč pátrání. A dorazí další video…
Popisy videí je možnost zažít z pohledu vyšetřovatelů a z pohledu obětí. Z pohledu policistů to bylo dost dramatické, protože celou dobu víte, že ta, na kterou se dívají, už je mrtvá nebo velmi brzo bude a vůbec ne lehce zabitá. Vrah si počíná dost brutálně, bodá do obětí, co mu síly stačí. Po té, co svoji oběť brutálně ubodá, naaranžuje její ruku – u každé oběti jinak, na ústa, na ucho atd. Ovšem z pohledu obětí to bylo mnohem horší, protože po šmírování následovala vražda. Celé to bylo neskutečně třeskutě napínavé - to šmírování, napětí, kdy už oběť tušila, že v domě někdo je...

Musím říct, že v průběhu poslechu jsem si vynašla hned tři podezřelé a vážně jsem si nebyla jistá, kdo by to tak mohl být. V jednu chvíli jsem dokonce podezřívala snad všechny mužské, kteří v knize vystupují :) to se mi na knize líbilo. Mám ráda, když do poslední chvíle nemám jistotu, kdo je vrahem. Po dlouhé době, kdy policie tápe, se objeví něco, co všechny oběti spojuje, mně přibude nový podezřelý a několik jich odpadne. A nakonec, když se dozvím, kdo je vrahem… tak to bych neřekla nikdy. Do poslední chvíle nevím, domýšlím si, kombinuji důkazy a nakonec se nestačím divit :) … a taky už nikdy nezapomenu zatáhnout závěsy.

Nejoblíbenější postavou se pro mě stal neoficiální vyšetřovatel Joona Linna. Také jsem fandila psychologovi Erikovi a jeho slepé učitelce klavíru Jackie. Celkem protivná mi byla policistka Margot, která byla v týmu vyšetřovatelů. Ona za to nejspíš nemohla, jen mi prostě vadí, když autor zatáhne do vyšetřování brutálních sériových vražd těhotnou ženu, navíc už „hodně“ těhotnou. Mám pocit, že to nějak nejde dohromady (ve filmu Fargo mi to taky vadilo).


V půlce už jsem litovala, že nečtu knížku :) přece jen při četbě je zážitek hlubší a příběh se jaksi více dostane pod kůži než při poslechu. Celkově ale tuto audioknihu hodnotím jako dobrou investici. A příště si od autorského manželského páru pořídím něco v papíru :).


12. 4. 2016

Velká Rača

... aneb první jarní výlet...

Velká Rača

První březnový víkend byl ideální čas na první letošní chodecký výlet. Jednak hlásili, že by mělo být celkem hezky a dvak už na mě jde prostě jaro a tudíž je potřeba z města vypadnout aspoň na otočku.

Cestou v autě jsme řešili záhadu mizejícího sněhu, doufali jsme, že aspoň na Slovensku bude. Přece jen Rača už je malinko výš než Brno. Proto jsme byli trochu zklamaní, když jsme v Oščadnici vykulili svoje maličkosti z vozu a kromě celkem studeného větru zimu nepřipomínalo nic. Nad potokem už dokonce rašily kočičky. Každopádně jakmile jsme se ocitli trochu více v horách, sněhu bylo také dost a možná i ty sněžnice bychom užili, i když to šlo i bez nich. Počasíčko nám cestou vzhůru přálo, svítilo i sluníčko a foukalo. Proti chladu byl přibalen i tradiční Tatranský čaj.

Cestou na Velký Príslop

Na vrcholu Kykuly už bylo sněhu požehnaně a provázel nás celou cestu přes Velký Príslop až na Raču, kde jsme měli zamluvené pelechy na noc. Večer na chatě byl již tradičně hrací a pohodový, dobře se jedlo a parádně se spalo. Mimochodem, na chatu doporučuji mít s sebou zloté na placení, eura sice berou taky, ale kurz se nezdál výhodný :).

Ráno byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale pouze na vršku Rači. Dole už bylo pěkně a dokonce nebyl ani sníh – bylo bláto :). Hodně bláta! Takže ze sněhu krásně umyté pohory byly docela brzo zase pěkně zabahněné.

Stromy polomáčené...


Trasu můžu doporučit, není nijak extrémně náročná, jen závěrečný stoupák na Raču se docela táhne a pěšec je nakonec rád, že vidí chatu :). Pokud ale nezvolíte závodní tempo, zvládne výlet normálně zdatný chodec bez problémů. Mimochodem, do toho úžasného kopce na Raču se běhá i závod, a když nad tím tak přemýšlím, moc to závodníkům nezávidím :).



10. 4. 2016

Tajemství tudorského dvora


Autor: D.L. Bogdanová
Rok vydání: 2011
Nakladatel: BETA s.r.o.
Překlad: Jiří Lexa



Anotace:

Když musí mladičká, teprve jedenáctiletá Mary Howardová odejít z domova, aby u velkolepého dvora krále Jindřicha VIII. pečovala o jeho milenku Annu Boleynovou, je z honosného prostředí u vytržení. Obdivuje půvabnou a cílevědomou Annu, která bez skrupulí dosahuje všeho, co si zamane, a Mary pevně věří, že Anna se jednoho dne stane královnou. Čistá a naivní Mary však brzy poznává i rub pozlátka u dvora, královu nestálou povahu a jeho schopnost zbavit se snadno kohokoliv, koho dříve vyznamenával svou přízní...

Můj názor:

Tenhle nenápadný historický poklad byl uloven v Levných knihách kdysi dávno v roce 2014 a opět za velmi rozumnou cenu. Obálka mě tentokrát moc neupoutala, ale stačilo slovo „tudorský“ a přečtení anotace, abych si knihu odnesla domů. Pak ležela strašně dlouhatánskou dobu v knihovně, než mi konečně padla do rukou.

Myslela jsem, že na poli historických románů z tudorského období už mě nic nepřekvapí a určitě ne, když je do toho zamotán dvůr Jindřichových šesti královen. Tahle kniha však překvapila velmi příjemně a to svým neuvěřitelně něžně podaným příběhem. Autorka si vytvořila postavu velice soucitné a milé slečny Mary Howardové, která je zatažená do politických machinací svého tatíka, vévody z Norfolku. Svého otce se bojí skoro tak moc jako ho miluje. A poslušně plní jeho přání, i když se jí často protiví to, co je po ní chtěno – špehovat, donášet na jednu královnu za druhou a hlavně být svědkem vzestupů a pádů těchto královen, z nichž dvě byly její příbuzné, a skoro všechny osobně znala.

Mary přichází ke dvoru jako jedenáctiletá holčička, aby se stala dvorní dámou Anny Boleynové, která byla toho času teprve královnou čekatelkou, a zároveň i špehem v jejích komnatách. Na dvoře po Jindřichově boku vládla ještě Kateřina Aragonská, ale její dny na výsluní již byly pomalu sečteny. Mary je ve své dětské naivitě okouzlena králem, dvorem a lidmi okolo. Brzo však pochopí, zač je toho u dvora loket a iluze pozvolna odplývají, jak přibývají roky. Mary zažije Annin vzestup, vlastní krátké manželství s vévodou Richmondským, které těsně následuje Annin pád a poprava. Následuje druhá královna Jana Seymourová, která zemře po porodu a hned po ní Anna Klevská. Pak další Maryina příbuzná Kateřina Howardová – další z královen, která položí hlavu na špalek. Jemnou a něžnou Mary ničí osudy jejích příbuzných a přátel, protože spolu s královnami (těmi popravenými) mizí ze dvora i další lidé, většinou šlechtici, kteří jsou v kauzách zneužiti a také popraveni. Ve všech těchto věcech má své dlouhé politicky obratné a mocichtivé prsty její otec Norfolk, jenž neváhá pro vzestup rodiny obětovat cokoliv. Umírá také Maryin manžel, králův nemanželský syn vévoda z Richmondu. Z krále se postupně stává krvelačný dědek, který vilně čučí po mladých děvčatech a krom toho taky popravuje ženy a jejich příbuzné jako na běžícím pásu.

Postava Mary, vypravěčky příběhu, je nesmírně hezky napsaná. Na dvoře plném intrik a nebezpečí si uchovává milou a přátelskou povahu, není cynická ani zahořklá. Navzdory tomu, co prožívá a vidí okolo sebe, si udrží optimismus a víru v lepší budoucnost. Dokáže milovat z celého srdce a to nejen svého muže, ale i otce a ostatní lidi, kteří se k ní nechovají úplně hezky a postrkují s ní a využívají ji pro vlastní cíle. Mary stojí v životě jen o dvě věci – odejít ode dvora a založit rodinu. Paní autorce se povedlo Mary vylíčit tak, že jsem si ji opravdu oblíbila a líbilo se mi sledovat jejíma očima osudy královen, i když moje oblíbenkyně Anna Boleynová z toho nevyšla úplně pozitivně :).
Román byl také zajímavý v tom, že trochu více přiblížil postavu vévody z Norfolku. Zatím jsem si ho v žádném z románů dostatečně neužila a to i přes to, že se jednalo o velice významného muže – politika, vojáka a schopného intrikána. V knize jej paní autorka vylíčila jako cholerickou osobnost, která nešla pro ránu daleko. V tomto se mi jeho povaha spíš hnusila, ale očima Mary byl milovaným, i když obávaným otcem. Paní Bogdanová se mistrně chopila tohoto Maryina rozporuplného vztahu k otci a udělala z něj jednu z hlavních linek příběhu, který se odvíjí na pozadí známého příběhu šesti královen.


Paní autorka nepoužívá nijak náročný a vyumělkovaný styl psaní. Kniha se čte moc hezky a celkově zanechá po dočtení příjemný pocit. Určitě jsem ji nečetla naposledy.



8. 4. 2016

Návrat z temnoty


Autor: Liz Coleyová
Rok vydání: 2013
Nakladatel: Fortuna Libry
Překlad: Milan Lžička



Anotace:

Znepokojivý, avšak fascinující psychologický příběh o křehkosti lidské mysli, o léčivé síle odvahy, naděje a lásky.
Bylo jí třináct, když se ztratila. Zmizela své rodině, přátelům, světu. Když se zčistajasna objevila, zjistila, že jí chybí velký kus sebe samé.
Šestnáctiletá Angie Chapmanová se po třech letech od svého záhadného zmizení vrací domů. Z toho období si nic nepamatuje, jakoby jí někdo vymazal všechny vzpomínky. Musí si poskládat příběh o všech hrůzách, které prožila, aby získala nazpět svůj život.

Můj názor:

Na knihu jsem narazila náhodou v antikvariátu, kde mě upoutala obálkou, která je jednak moc pěkná a taky na omak příjemná. Z anotace jsem byla trochu rozpačitá, protože psychologické thrillery nepatří úplně do mého okruhu zájmů, ale nakonec zvítězila zvědavost a knihu jsem koupila. A bylo to březnové knižně-nákupní rozhodnutí číslo jedna!

Kniha si mě připoutala už prologem, ve kterém paní autorka popsala, jak to všechno začalo – únosem třináctileté holčičky z letního tábora. Ale vypráví to někdo další, nějaká třetí osoba, která povídá hlavní hrdince Angie, co se stalo. A pak se najednou ocitáme v první kapitole, o tři roky později. Angie stojí na cestě vedoucí k jejímu domu a nic si nepamatuje. Tři roky zmizely, ona je najednou doma, neví, kde byla a nejdříve odmítá uvěřit tomu, jak dlouho byla pryč. Vrátila se s čistou duší, poraněným tělem a myslí, která nepatří tak úplně jen jí.

Začne docházet k psycholožce, jenž jí má pomoci vyrovnat se s traumatem, které utrpěla a tak se přijde na to, že trpí disociací. Nejlépe to lze popsat jako oddělení části mysli, která se pak vydá svojí cestou – oddělí se, aby pomohla Angie překonat to, co se děje jejímu tělu během únosu. Strach a bolest prožívá alternativní osobnost a primární osobnost je tak chráněná, ale zaplatí za to ztrátou těch hodin nebo dní v paměti.

V knize tedy prožijeme Angiin postupný návrat do normálního života – do školy, mezi kamarády, kde tři roky chyběla, přičemž občas vykouknou i její Alteři. Pomaličku se tak Angie dozvídá, kde byla a co všechno se jí přihodilo a seznamuje se s těmi, které žijí v ní. Krom Angie si těžkou situací prochází i její rodina a pro nikoho z nich to není jednoduché.

Na knihu jsem potřebovala přesně dva večery, protože to prostě nešlo přestat číst. Jednak jsem potřebovala nutně vědět, co všechno se Angie stalo a taky mě fascinovaly její alternativní osobnosti a hrozně nutně jsem potřebovala zjistit, kdo jsou a co všechno si vytrpěly místo Angie. Ona sama, tedy hlavní hrdinka Angela, na mě působila jako neuvěřitelně klidná a silná osobnost. Později, až příběh pokročil, jsem se dověděla, proč tomu tak bylo. Můj obdiv a sympatie k hrdince to ještě zvýšilo. Nevím, jestli bych dokázala brát také tak klidně to, co musela přijmout a pochopit ona.

Paní Coleyová se nijak nevyžívá v popisu krutostí, které Angie postihly během těch tří let. Nejsou přehnaně líčeny v teatrálním stylu, ale přesto působí tak nějak vnitřně děsivě. Její hlavní postava nemá tendenci rýpat se hluboko ve svých pocitech a je dobře, že to paní autorka nepřehnala. Nevím, jestli bych pak chtěla příběh číst, protože už takhle, i když se dalo dopředu poměrně snadno předvídat, co přijde, to byla dost silná káva. Paní autorka píše jednoduše, čtivě a v popředí všeho je psychická porucha (fascinující, proč to nepřiznat) a Angie se svými alternativními osobnostmi. Ze stránek tedy zběsile nesrší emoce, ale přesto tam jsou. Alternativní osobnosti měla paní autorka také moc hezky promyšlené – oblíbila jsem si je. Přes to, že jsem si myslela, jak je kniha předvídatelná a určitým způsobem i byla, dokázala mě na konci překvapit.


Dočetla jsem ji asi před hodinou a nelituji ani minuty, kterou jsem s ní strávila.


6. 4. 2016

Spratek


Autor: Steven Erikson
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Talpress
Překlad: Dana Krejčová



Anotace:

„Toto jsou cesty hvězdné lodi SHL Spratek. Jejím úkolem je vyhledávat nové světy, na něž by se dala zapíchnout terránská vlajka, daly by se podmanit a v případě potřeby na nich vyhladit veškeré životní formy, odvážně vyhodit do -"

Ano, vydejme se s ne zrovna bystrým, zato nesmírně sebevědomým kapitánem Hadriánem Sawbackem - jenž se povážlivě, ale ne tak docela, podobá jistému Jamesi T. Kirkovi - a jeho posádkou složenou z krásných žen, nepříliš schopných mužů a nafukovacího doktora na palubě hvězdné lodi třídy Vpřed Spratek, na řadu bezstarostných, téměř katastrofálních a neskutečně bláznivých dobrodružství „nekonečnou rozlohou mezihvězdného prostoru"... Autor oceňované Malazské Knihy padlých převedl svou celoživotní lásku ke Star Treku do chytré, vynalézavé a ohromně zábavné knihy, v níž lidstvo zkoumá vesmír pro dobro všech druhů, přičemž se se svou vyspělou technikou chová jako slon v porcelánu. Spratek není pouze vtipnou parodií, ale také láskyplně nactiutrhačnou poklonou celému žánru rozmáchlých vesmírných dobrodružství.

Můj názor:

Tentokrát jsem se rozhodla navštívit ve svých čtenářských toulkách hluboký a nekonečný vesmír s posádkou lodi Enterprise… eee, vlastně chci říct Spratek. Na knihu mě nalákala recenze, kterou jsem přečetla kdesi v síti internetu a dle ní jsem usoudila, že by se mohlo jednat o docela vtipný literární počin.

Kniha pana Stevena Eriksona je parodií na Star Trek a tak jsem měla poměrně vysoké očekávání stran toho, jak moc vtipná vlastně bude. Očekávala jsem výbuchy mocného smíchu a ty se tak úplně nedostavily, nicméně ano, nakonec jsem se i zasmála. Ze začátku jsem byla hodně rozpačitá hlavně z kapitána lodi Spratek – Hadriána Alana Sawbacka. Na první dojem se jednalo o mačistického, namyšleného blba a lehce sociopatického šílence… vlastně i na druhý pohled. Ale zvykla jsem si na něj a zdálo se, že jeho hňupství časem trochu polevilo. Nabízela se ovšem zajímavá souvislost mezi jménem lodi a mým názorem na kapitána :), ale to jen tak na okraj.

Při úvodním představení členů posádky jsem měla trochu zmatek ve jménech, hlavně dámy se mi pletly. To se však časem srovnalo, nejspíš to představování vzal pan autor trochu moc hopem. Na první přečtení jsem si však zamilovala úžasného Belkriho doktora Printlipa, který se při mluvení roztomile vyfukoval. Belkriové jsou totiž rasa, co vypadá jako velký, růžový a rukatý nafukovací míč na trojnožce se svazečkem očí navršku. Chci domů Belkriho! :)

V průběhu první kapitoly, když mě pan Erikson utloukal představováním posádky a podivným smyslem pro humor, kterým oplýval kapitán „Haddy“ Sawback, jsem přemýšlela, jestli jsem tentokrát nesáhla vedle, ale nakonec jsem zjistila, že způsob humoru pana autora je vlastně docela vtipný.

Příběh začíná „spuštěním“ zbrusu nové vesmírné lodi Spratek do nekonečných vln širého vesmíru. Kapitán Sawback už od svého nástupu do velicí místnosti dává najevo, že úkoly od admirála hvězdné flotily mu nelezou ani do paty a ihned začíná uplatňovat své poněkud zvláštní pracovní postupy typu „vlítnem tam a uděláme bordel“. A rozhodně nehodlá respektovat žádné nadřízené (a vlastně ani podřízené). Nikdo nechápe (ani já :)) jak mohl projít náročnými testy a získat velení na své první lodi, nicméně je odstartováno a začíná vesmírná katastrofa. Spratek se pouští až na okraj známého vesmíru a za něj. Posádka se setkává s různými životními formami, což je zdrojem nekonečných vtipů a narážek na Star Trek. Pravá legrace začíná v momentě, kdy je loď napadena umělou inteligencí, která si říká Tammy a tato UI převezme počítačový systém lodi a začne do všeho kecat. Kupodivu si celkem dobře rozumí s Hadriánem.

Všechny vesmírné trable, do kterých se dostanou, ať už náhodou nebo díky velení Sawbacka  se nakonec vždycky vyřeší v podstatě sami a pochopitelně se jedná o naprostý úspěch :). A v průběhu mezidruhových galaktických potyček a výsadků na neznámé planety, dochází k situacím, u kterých jsem se opravdu dobře bavila.

Od pana autora jsem bohužel žádnou další knihu nečetla, takže nemohu posoudit Spratka vzhledem k jeho ostatním dílům. Můžu ale říct, že má rozhodně zajímavé nápady, nebojí se být třeskutě vtipný a místy i lehce nechutný a rozhodně se nebojí zarýpat si do kolosu, jakým Star Trek jsou. Ačkoliv byly příhody posádky lodi spratek sem tam neuvěřitelně šílené (planeta Koťátek), bylo vidět, že pan Erikson má své postavy a světy dobře promyšlené. Mohl sice něco více rozvést, ale nejspíš by to bylo už jen zbytečné natahování. Takto zůstalo dost prostoru pro moji vlastní představivost.

Hold musím složit také paní překladatelce za to, jak se vyrovnala se „slovy, která neexistují“ :) kupříkladu výraz močimistr si tedy rozhodně dohledám v angličtině :).

Kniha je ideální jako odpočinek, ale zdaleka bych nesouhlasila s anotací, že je vhodná pro fanoušky Star treku, nebo případně jen pro ty, kteří si neberou rýpání do jejich oblíbených hrdinů moc osobně. Protože se nejedná o nijak náročné čtení a dílo neklade extrémní nároky na pozornost čtenáře, byla kniha milým společníkem na dlouhou cestu vlakem.


Za recenzní výtisk (a příjemný čtenářský relax) děkuji Palmknihám. Knížku do vaší čtečky si můžete koupit zde.

4. 4. 2016

Úlovky - aneb Tour de Levné knihy


Jak už to tak bývá při jakékoliv cestě vlakem, vede moje cesta přes obchod Levné knihy. Ono je to více méně po cestě... tak úplně ne, musím se kousek vracet, ale těch pár kroků navíc za to většinou stojí. Tentokrát jsem si šla pouze pro jednu knihu a odešla jsem se třemi, jen tu, kterou jsem původně chtěla nemám :) a ani nevím, která to měla být.
Co jsem ulovila?

Smolný rok




Knížka mě naprosto okouzlila obálkou. Anotace a recenze na Databázi knih také vypadají přitažlivě. Hodnocení 86%, hmmm...  Román pro ženy o rodině a pevných poutech, která vytváří - to cituji anotaci, ano, poslední dobou se mi líbí i takové literární počiny.

Temná hrdinka




Opět přitažlivá obálka - asi budu vizuální typ :) jestli něco takového existuje. Knížka má být o upírech, ale podle anotace to nevypadá na úplný slaďák, takže proč ne. A když už, tak jsem vzala i druhý díl série - jednak, za tu cenu: no nekupte to a dvak co když to bude dobré a dopadnu jak s Nekonečnou oblohou a druhý díl nebude k sehnání. Na Databázi knih je najdete zde a zde. Hodnocení nad 80% slibuje zajímavé čtení.



Tyto "úlovkové" články jsem původně nějak nechtěla zařazovat, ale tentokrát mě výsledek nákupů tak potěšil, že prostě musím :) snad mi tedy čtenář odpustí!