Dubnová čarodejka

Brilantní mozek uvězněný v bezmocném těle. Strhující příběh v tradici magického realismu...

Autor: Majgull Axelssonová
Překlad: Dagmar Hartlová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2016 (2. vydání)
Počet stran: 502

Anotace:

Román o hloubce ducha a síle imaginace.

Brilantní mozek uvězněný v bezmocném těle, trýzněném spastickými záškuby, příběh "mrtvého" těla, v němž tepe živý duch. Desirée, němá a ochrnutá dívka odsouzená k životu mezi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje... Za dlouhých nocí jí dělají společnost Einstein, Hawking, Ginzburg a jiní, i když jen prostřednictvím svých knih. Tam venku, za zdmi nemocnice, jsou její tři sestry - Christina, Margareta a Birgitta. O její existenci ale nemají tušení.

Lékařka, fyzička - a prostitutka. Naléhavé a podmanivé vyprávění začínající ve Švédsku padesátých letech 20. století. Zpěv o lásce, touze a věrnosti, ale také o beznaději, aroganci a lhostejnosti.

Můj názor:

Dubnová čarodějka mě okouzlila už loňského roku, kdy jsem si knihu také sehnala na bazaru. Podle anotace jsem očekávala něco malinko jiného, než jsem nakonec dostala, přes to se ale řadím mezi spokojené čtenáře. Zároveň pro mě byla kniha první reprezentantkou severského magického realismu, kterou jsem přečetla.

Příběh je už od první strany hodně zvláštní, ačkoliv se nejprve tváří jako běžné vypravování ze života. Rozhodně se nejedná o lehké a oddechové čtení. Spíš naopak. Přesto jsem se ale od knihy nedokázala odtrhnout.

Všechno v příběhu se odehraje během pouhých 24 hodin a přece s hrdinkami projde jejich dětstvím a dospíváním až do středního věku. Utrápenou současnost a bolestivé vzpomínky na šťastné i nešťastné dětství a život všech tří hlavních hrdinek a té čtvrté, o které nikdo nevěděl. A že to nebyly lehké osudy!

Christina, kterou odebrali pološílené matce, jež se ji pokusila zabít, se dostala k pěstounce tetě Ellen jako druhá. Nemluvila, byla vyděšené a nesebevědomé dítě, které se snažilo zavděčit. Nakonec byla přece jen okolnostmi donucená vrátit se k matce a jen díky vlastní silné vůli dokázala dostudovat a vypadnout od té šílené ženské. V současnosti je lékařka, má děti, muže, krásný dům. Nemělo by jí nic chybět. Jenže chybí. Následky nešťastného dětství si nese v sobě.

Margareta, kterou našli jako novorozeně na zemi v prádelně, byla u tety Ellen jako první. Celý život jí zůstal problém s navazováním vztahů. Svoji matku nepoznala a bojovala s tím, že o ni nikdo nestojí. Je fyzikem a má za sebou šňůru neúspěšných vztahů. Žádný si ale neudržela moc dlouho.

Birgitta přišla jako třetí a převrátila dosud poklidný život v domku tety Ellen vzhůru nohama. Sebrali ji matce-alkoholičce, kterou ale Birgitta zoufale milovala. Byla doslova zběsilá, neurvalá a nezvladatelná. Stalo se z ní to, co nejspíš muselo – alkoholička, fešačka, šlapka…  Pro svoje sestry zůstává i v budoucnu zdrojem neustálých potíží a ostudy.

A nakonec ta poslední, dubnová čarodějka Desiréé. Bystrá mysl uvězněná v nehybném těle sužovaném epilepsií a křečemi. Celý život v ústavu, upoutaná na lůžko s nutností celodenní péče. Dalo by se říct, že je na tom z dívek nejhůře. Nemůže se téměř pohnout, komunikuje prostřednictvím počítače… ale co když její duše je svobodná, na rozdíl od svázaného těla? Desiréé je dubnová čarodějka – duše, která se dokáže odpoutat od těla. Díky jednomu z lékařů, do kterého se postupem času i zamilovala, se naučila číst. Udělala si školu v korespondenčním kurzu, zajímala se o fyziku a astrologii. A celou svojí duší nesnášela svoje sestry. Jedna z nich to přece musela být, která ukradla a prožila život, určený původně jí!

Jejich teta Ellen je pojítkem mezi všemi čtyřmi ženami. Pěstounka, která si tři opuštěné dívky vzala domů a snažila se poskytnout jim lásku a domov, který nepoznaly. Snad to byla její splátka osudu za odloženou dceru Desiréé, kterou na radu lékařů dala do ústavu kvůli jejímu velmi těžkému postižení a neustále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu. Krom Ellen mají tedy všechny společnou ještě jednu věc – byly odmítnuty, odloženy, opuštěny vlastními matkami.

Osudy všech dívek jsou nesmírně pohnuté a nelehké a bylo náročné o nich číst. Všechno se ve mně při čtení tak nějak svíralo, ale kniha nebyla tím typem díla, který by svojí bídu vepsanou do stránek přenesl na čtenáře. Paní autorka jen nechala naplno vyznít osudy svých hrdinek. Podložila je životními příběhy a okolnostmi, které vedly (ne nevyhnutelně) k současné situaci. Z díla byla znát myšlenka, že určitá prokletí si člověk nese s sebou, ať chce nebo ne. S podobnými osudy, jaké měly tři zdravé sestry, jsem se už do jisté míry setkala, ale situace Desiréé pro mě byla nová. Nikdy jsem nečetla knihu, kterou by vypravovala postižená postava. Její popisy života v ústavu a každodenního chodu oddělení byly nesmírně zajímavé. Chování personálu nemocnice přecházelo od lítosti některých sester, které se k ní chovaly jako k neinteligentnímu dítěti až k takovým, které si užívaly pocit moci nad ní a drobnými ústrky jí dávaly její závislost neustále pocítit. Její myšlenky a úvahy paní autorka skvěle zpracovala a právě sem umístila kořeny magična v knize. Musím přiznat, že bych všemu strašně ráda uvěřila a při čtení jsem s tím vůbec neměla problém.

V příběhu se střídá vypravování Desiréé spolu s líčením událostí ze současného života tří ostatních žen. V průběhu toho děj často odskočí do minulosti, ale při čtení to nepůsobí nejmenší potíže. Minulost je do současnosti zakomponována přirozeně a vzpomínky aktérek dávají smysl na místě, kde jsou a kde ony vzpomínky potřebují být vykresleny, aby se ozřejmilo něco v současnosti té které ženy a v jejím vztahu k ostatním sestrám. Psychologie postav byla opravdu brilantním kouskem a zároveň jedním z nosných bodů celého příběhu. Paní autorka svoje postavy stvořila tak dokonale a tak skvěle je propletla do příběhu, že jsem si ani neuvědomila, jak je kniha tlustá. Čtení letělo samo, protože jsem chtěla vědět víc, znát okolnosti a pozadí toho všeho.

Hlavním a největším tématem je týrání a opuštění dětí a zpracování traumat, která si z takového dětství nutně musí odnést až do dospělosti. Stejně tak se v příběhu probírá situace postižených lidí a paní autorka se prostřednictvím Desiréé zamýšlí nad tím, jestli jsou takoví lidé pro společnost méněcenní a pouhou zátěží. Jak už jsem psala, jedná se o dost náročné téma a místy je popis událostí v knize poměrně hodně drsný. Obzvlášť při líčení dětství děvčátek a toho, čeho se na nich dospělí dopustili.

Upřímně se přiznávám, že nevím jistě, jestli ji budu číst znova, ale pravděpodobně ano. Jen to nejspíš nebude nijak brzo. Kniha se totiž opravdu nedá zařadit do běžné „konzumní“ literatury. Ač tohle spojení nerada používám – kniha vás donutí k zamyšlení. Tady to jinak nejde. Budete přemýšlet. Hodně! Ptát se, rozčilovat, proklínat, litovat, odsuzovat. Budete se ale i vznášet s Desiréé na vlnách krásného a na ptačích křídlech. A nakonec půjdete poděkovat mámě za krásné dětství.

Jediné, co mě na knize trápí, je to, že se jedná o paperback a při její tloušťce mi tato vazba připadá velmi křehká a desky měkké a snadno zničitelné. Vzhledem k obsahu, který měkké desky skrývají se to ale časem jeví jako nepodstatný detail.

Za Dubnovou čarodějku obdržela paní autorka jednu z nejprestižnějších švédských cen – Augustovu cenu a kniha je jejím zatím největším úspěchem.

Posvátné lži Minnow Blyové

„Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu beránčím, ale uvnitř jsou to draví vlci.“

Autor: Stephanie Oakesová
Překlad: Alžběta Kalinová
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017
Počet stran: 367

Anotace:

Působivý román o nebezpečí slepé víry − a o síle víry v sebe sama.

Keviniáni připravili sedmnáctiletou Minnow téměř o všechno: o dvanáct let života, rodinu i o schopnost důvěřovat. A když se vzepřela, vzali jí také ruce.

Teď je keviniánský Prorok mrtvý a celá osada, kde komunita žila, spálená na popel. Detektiv z FBI tuší, že Minnow o tom něco ví — ona však mlčí. Hrůzné okolnosti ji dovedly do věznice pro mladistvé, kde objevuje nový svět. Učí se číst a především samostatně myslet. Zjišťuje, že kovové mříže nejsou nic proti svazujícím pravidlům její sekty. A že pokud se dokáže rozloučit s děsivým tajemstvím své minulosti, může získat opravdovou svobodu, o jaké vždycky snila.

Propracovaný psychologický thriller těží z motivů pohádky bratří Grimmů Bezruká dívka, nabízí však mnohem víc: sektu tvrdě trestající neposlušnost, věznici, kde si každý musí vydobýt své místo, sympatického detektiva, drzou a nebezpečnou spoluvězeňkyni s pesimistickým pohledem na svět a charismatickou Minnow, která zoufale bojuje o obyčejnou naději na lepší život.

Můj názor:

Proč jsem zatoužila přečíst si tuto knihu? Nahlédněte do anotace a pak mi řekněte, že byste odolali. A já vám stejně nebudu věřit :). Zajímavá obálka už byla jen sladkou tečkou.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou v jedné osobě je Minnow Blyová, sedmnáctiletá holka, která uprchla ze společenství lidí, žijících v lese – ona tomu říká Komunita. Každý normální člověk ale pochopí, že se jednalo o sektu. Uprchla jedné zimní noci, kdy shodou okolností zemřel samozvaný Prorok této sekty keviniánů (ano, jmenoval se Kevin) a osada, kde žili, vyhořela do základů. Minnow na útěku těžce zranila chlapce z nedalekého města a tak je odsouzená k pobytu ve výchovném ústavu pro mladistvé dívky. Minnow Blyová v této sektě přišla o obě ruce. Zůstaly jí jen pahýly končící kousek nad zápěstími.

Ve vyprávění Minnow se střídají situace z jejího současného pobytu v káznici se vzpomínkami na život v sektě. Tohle její vzpomínání na sektu bylo zrůdným způsobem fascinující. To co se tam dělo se vzpíralo zdravému rozumu a při čtení jsem se nestačila divit tomu, že se mohou dospělí lidé nechat takto zmanipulovat sadistickým prznitelem jejich dcer. To jak žili, jakým způsobem jimi Protok manipuloval, nutil je páchat násilí a žít prakticky středověkým způsobem života… bylo to tak reálné, Minnow všechny ty hrůzy líčila tak chladně a nezaujatě a přitom se slabším povahám může nad lecčím dělat mírně nevolno. 

Z textu vyplynulo, že si lidé prostě zvykli na všechno i na násilí a přijali ho jako jakousi normu, jakoby se v nich probudilo to horší a nelidské já. Nabyla jsem dojmu, že některým z mužů se snad musely určité praktiky, nařizované Prorokem, líbit. Přece není možné, aby dokázali jinak tak strašně ubližovat vlastním dcerám a ženám. To, v jakém postavení žily v sektě ženy, asi není těžké si představit.

Oproti tomu mi pobyt v nápravném zařízení připadal jako oáza klidu a normální život. Minnow zde přišla do styku s „normálními“ holkami, pokud se tak dají nazvat provinilkyně, mezi kterými byly i vražedkyně, feťačky, zlodějky a různé jiné výtečnice. Minnow se zde konečně může naučit číst, protože tahle základní věc nutná k samostatnosti a myšlení byla v sektě pochopitelně zakázaná. Krom toho za ní dochází psycholog-konzultant z FBI, který s ní probírá její sektářskou minulost. Nejsem si úplně jistá, jestli jí chtěl jen pomoci k duševnímu zdraví, nebo z ní mámit informace, aby FBI dopadla údajného vraha Proroka, protože jak se zdá, ten nezemřel sešlostí věkem. Přiznávám, že jsem byla ráda, že je po něm a pokud byl zavražděn, přála jsem mu to i s úroky. Kniha ve mně nevzbuzovala touhu znát vraha, pokud nějaký byl, i když bylo zjevné, že Minnow pravdu zná, nezáleželo mi moc na tom, jestli si ji nechá pro sebe nebo ne. Nejzajímavějším a nosným bodem příběhu byla bezruká dívka a její osudy v sektě.

Minnow byla vnitřně velmi zajímavou postavou. Navzdory tomu, že od pěti let vyrůstala v sektě, kde jí byly vtloukány do hlavy záležitosti bezpodmínečné a naprosté víry, ona se nikdy nepřestala ptát. Ačkoliv poslouchala a dělala všechno co měla (víceméně), protože jinak pochopitelně hrozil trest – bití a jiné trápení, pořád se nepřestávala ptát a hledat odpovědi. Pozastavovala se i nad jednáním svých rodičů a ostatních dospělých – jak mohli tak snadno přijmout Prorokovo učení, když zažili normální svět? Ona sama se vzepřela a trest nakonec přišel, to bylo jasné už od začátku… V tomto ohledu pro ni byla káznice požehnáním, protože se konečně dostala ke knihám, naučila se číst a mohla pátrat po tom, kde je pravda v otázkách Boha a víry. Minnow se snaží poznat svět okolo sebe, lidskou povahu a celkově se zabývá myšlenkami, na které běžný člověk nemá moc času a chuti myslet. Paní autorka mi prostřednictvím Minnow dovolila zamyslet se také. A pokud se rozhodnete přijmout tuhle stránku knihy, budete mít hodně nad čím přemýšlet.

Překvapivě ve mně hlavní hrdinka nevzbuzovala lítost, navzdory jejímu postižení, či spíše zmrzačení. Na celkovém vyznění postavy bylo jasné, že by stejně o žádnou lítost nestála. Co mě také překvapilo, bylo to, že se tak rychle přizpůsobila všem moderním novinkám. Žila přece od malička v lese, prakticky pravěkým stylem života a pak, když přišla do vězení, nemusela si nijak zvlášť zvykat. Všechno přijala velice snadno a rychle. Naučila se rychle číst, dokonce i poměrně složité věci, včetně porozumění textu. Nechci tím nijak snižovat inteligenci postavy, protože byla popsána jako inteligentní bytost, ale nejspíš jsem očekávala větší těžkosti při jejím začlenění do normálního života mimo sektu. Také mi nešlo do hlavy, jak zvládá některé běžné činnosti bez rukou. Jak se obléká? Jak jí? Jak listuje knihami? Chápu, že vzhledem k ostatním záležitostem, které se v knize řeší, nebylo toto pro paní autorku až tak podstatné, ale mně to připadalo důležité, protože to postižení bylo velkou částí samotné Minnow.

Kniha rozhodně není typickou jangadultkou. I když prvek lásky – dokonce zakázané lásky - mezi Minnow a Judem (jednou z dalších postav) je tu taky. Příběh je zvláštní mnohem víc díky vnitřnímu světu hlavní hrdinky, tomu, jak se mění její názor na svět, jak nachází odvahu vzepřít se diktátu sekty. Paní autorka se nevyhýbá ani popisům na můj vkus až přehnaně krutého násilí, jehož šílenost spočívá v tom, z jakého důvodu je pácháno, kým a na kom. Je na něm děsivé i to, že se to nejspíš v nějaké uzavřené podivné „komunitě“ může klidně dít právě teď v tuto chvíli. V protikladu k tomuto velmi vyniknou chvíle, kdy Minnow jen pozoruje hvězdy nebo se jí děje něco krásného. A v zápětí přijde zase nějaká hrůza. Při čtení jsem pořád napjatě čekala, co to bude. V nejhorším mě paní autorka na chvilku pustila oddechnout do relativní pohody života v káznici, aby se zase vrátila v Minnowiných vzpomínkách k něčemu pro mě nepředstavitelnému. Tyhle části byly skvěle vyvážené tak, aby člověk neztratil pozornost a nezačal se náhodou nudit při Minnowiných myšlenkách – což já osobně považuji za nemožné :) tyhle chvilky oddechu mě totiž hodně bavily a části ze sekty zase přinášely chvíle napětí.

Vše je psáno poměrně jednoduchým způsobem, i když se v textu dost často vyskytují hluboká zamyšlení nad fungováním světa a víry. Nemyslím si, že by to mělo vadit někomu, kdo podobné dušezpytné záležitosti nemá rád. Nezdálo se mi příliš obtížné tyto věci ignorovat a zaměřit se jen na thrillerovou podstatu knihy. Byla by to ale škoda. Paní autorka přináší zajímavé úhly pohledu, které za zamyšlení stojí. Krátké kapitoly přispívají k tomu, že děj rychle utíká a pokud by čtenář nechtěl, na zamýšlení se nad Minowinými úvahami si nemusí udělat čas.

Posvátné lži Minnow Blyové pro mě byla jedna z nejlepších knih tohoto roku a určitě ji všem vřele doporučuji k přečtení. Nepochybuji, že každý v ní najde něco malinko jiného, ale nikdo nebude zklamaný.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky můžete koupit zde.

Šílená

Dvojčata, sestry, mají ďábelský plán a pak jedna z nich nečekaně změní pravidla.

Autor: Chloé Espositová
Překlad: Jaroslava Novotná
Nakladatel: Jota
Rok vydání: 2017
Počet stran: 400

Anotace:

Beth a Alvina jsou jednovaječná dvojčata, ovšem kromě podoby nemohou být rozdílnější. Beth, od dětství vzorná a cílevědomá dívka, se provdala za bohatého italského krasavce a žije na Sicílii ve vile snů. Její život je plný přepychu a blahobytu a není nic, co by si nemohla dopřát. Luxusní bydlení, značkové šaty, drahé šperky. Je to záviděníhodný život.

Alvinin život nestojí za nic. Bydlí v Londýně v levném společném podnájmu a vydělává si prodejem pofidérních inzerátů v bulvárních novinách. Nenávidí svou práci, nenávidí své spolubydlící a dělá vše pro to, aby i oni nenáviděli ji.

Když Beth pozve Alvinu do vily na Sicílii a pošle jí letenku první třídy, Alvie zprvu váhá. Se sestrou opravdu nejsou kamarádky. Lépe řečeno upřímně se nenávidí. Jenže ve chvíli, kdy Alvina dostane výpověď z práce a spolubydlící ji vyhodí z bytu, se představa luxusní dovolené nezdá tak marná.

Ovšem po příjezdu na Sicílii naberou události nečekaný spád. Alvina zjistí, že ji sestra nepozvala na návštěvu jen tak nezištně. Beth osnuje podezřelý plán a Alvina se má stát součástí komplotu jako sestřina dvojnice. Když Alvie okusí život v luxusu, chopí se příležitosti a bez skrupulí začne odstraňovat všechny, kteří jí stojí v cestě.   

Můj názor:

Vůbec nebudu předstírat, že to, co mě přimělo si knihu přečíst, nebyla anotace. Byla. Když mi totiž někdo slíbí natolik nevšední hrdinku, jakou měla být Alvina, prostě neodolám. Těšila jsem se na ni, protože hrdinek-princezen už mám tak trochu plné zuby. A to jsem netušila, jak mocný dojem od začátku Alvina vyvolá.

Nejdříve se tedy vyjádřím k samotné Alvině, protože tahle kniha byla její „one woman show“. Byl to přímo pomník osobnosti naprosté psychopatky, ale nepředbíhat!

V prvních kapitolách mě Alvina nesmírně štvala. Nedokázala si mě získat pro svoji všivou lenost, aroganci, nulovou sebeúctu a rezignaci na cokoliv. Na druhou stranu i špatné hrdinky jsou potřeba a jsou taky jenom „lidi“. Moje nesympatie k Alvině tedy jasně ukazují, že pokud ji tak paní autorka zamýšlela stvořit, povedlo se jí to perfektně :). Postupem času, jak se odhalovalo všechno, co zažila a všechny okolnosti, které vedly k tomu, že je taková, jaká je, mi jí začalo být možná i trochu líto (chvilka čtenářské slabosti :)). Její život byl dlouhá řada průšvihů po sobě jdoucích – byla za sestrou-dvojčetem vždycky až ta druhá, méně oblíbená, méně šikovná, jakoby si za ni vybrala v životě to nejhorší. Beth byla tou princeznou, úspěšnou, oblíbenou, krásnou…  Jakékoliv náznaky soucitu mě ale postupně přecházely, jak Alvina líčila současnost v Londýně, na Sicílii i minulost, když byly s Beth malé holčičky. Alvina by stejně nestála o nic, co by mohlo připomínat soucit.

Příběh začal v Londýně, kde Alvina právě dostala výpověď z práce a dokonce i z podnájmu (nedivím se :)), tak přijala hodně naléhavé pozvání svojí sestry-dvojčete Elizabeth na Sicílii. Alvině se k sestře nechtělo, protože ji, mírně řečeno, nemá ráda, ale potíže ji nakonec dohnaly k tomu s cestou souhlasit a děj se přesouvá do luxusní vily v Taormině na Sicílii. Tam se ukáže, že ji přece jen sestra nepozvala jen tak, ze sourozenecké lásky, ale něco po ní chce. Zdánlivou maličkost – aby se na jeden den vyměnily. Alvině se do toho moc nechce, ale nakonec souhlasí…

Než se Alvina dostala na Sicílii, nezdála se mi kniha moc napínavá ani zajímavá. Jediné pocity, které jsem z ní měla, bylo znechucení  z Alviny a myšlenky na to, že mě nejspíš nebude bavit. No tak to jsem se spletla!

Na Sicílii se totiž začnou dít věci! Děj nabírá neuvěřitelné obrátky. Něco nečekaného se stane skoro na každé stránce a Alvina je opravdu šílená. Doslova a do písmene ukrutně šílená. Takovou hrdinku jsem ještě nezažila :). Její postava projde tak dramatickým vývojem, že jsem měla oči navrch hlavy. Postupně jako by rozkvétala, jako by se jí v hlavě vylíhla jiná Alvina než ta z londýnské šedi a vyvolává čím dál tím víc šílené situace. A každá další neuvěřitelná scéna jí zase trochu přileje ohně do žil. Postupně úplně ztrácí zábrany a otevírá stavidla svého sobectví, závisti, marnivosti, chtíče a šílenství dokořán. K téhle antihrdince jsem dostala porci přitažlivých italských machomenů a že se Alvina nebude krotit, na to můžete vzít jed. Dokonce tu byla i zajímavá podoba milostného trojúhelníku – Bethin manžel měl kdysi dávno úlet na jednu noc s Alvinou a hned potom si vzal Beth. A Alvina si na něj pořád dělá nárok. Paní autorka nabídla i několik erotických scén, které byly docela dobře napsané a skvěle odpovídaly Alvininu naturelu i celkovému vyznění její povahy.

Překvapilo mě, že na to, jak paní autorka mistrně líčila příběh a dávala mi spoustu možností dosyta si vychutnat Alvininu „rozevlátou“ mysl, stvořila postavy v knize tak, že jsou všechny spíš nesympatické. Nenašla jsem tam ani jednu, kterou bych si doopravdy oblíbila. Alvina byla mistrným kouskem, to ano, ale nesnášela jsem ji a nesnáším ji dál :). Pobyt v její hlavě – protože ona knihu vypráví – je tak realistický až to bylo místy docela nepříjemné. Celý děj nicméně stojí a nespadne právě díky tomu. To Alvina a její neuvěřitelné vyprávění příběhu mě nutila číst dál. Čímž nechci říct, že by zápletka nestála za to. Kniha je skutečně šílená, vtipná, napínavá, akční a hlavně je naprosto nepředvídatelná. Většinou mívám docela odhad na to, co bude, ale tady jsem se skutečnosti nedokázala ani přiblížit.

Kapitoly – či spíše jednotlivé části knihy jsou pojmenovány jako sedm smrtelných hříchů a myšlenky a chování hlavní postavy s tím krásně ladí. A kdyby jen hlavní postavy. V příběhu jsem si užila Sicílii, o jaké se mi ani nesnilo, když jsem tam byla jako turista. Bohatství, luxus, horko, „skvělé“ rodinné vztahy a zápletku v pravdě thrillerovou. Navíc k tomu patřil ještě místy dost vtipný způsob, jakým Alvina svůj příběh vyprávěla, a byl z toho naprosto nejlepší týden u moře, jaký si v thrilleru dokážu představit. Celý děj se totiž odehrál v pouhých sedmi dnech.

Jestli si máte knihu přečíst? Já bych neváhala. Jako thriller je to dobré a Alvina stojí za to už sama o sobě. Určitě jste na nic podobného dosud nenarazili. Jen si udělejte dost času, když se budete blížit k polovině knihy, protože pak už ji neodložíte až do konce.

Kniha a její hlavní postava jsou přesně takové, jak se tvrdí na obálce – bez zábran, nespoutané a nezapomenutelné.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Jota. Knížku si můžete pořídit zde.

Papírová princezna

Autor: Erin Watt
Série: Royalové (1. díl)
Překlad: Zuzana Lalíková
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2017
Počet stran: 336

Anotace:

Ella Harperová se v prvé řadě snaží přežít. Spolu se svou přelétavou matkou se celý život stěhovala od města k městu, bojovala o přežití a věřila, že se na ni jednoho dne usměje štěstí. Po smrti matky ale Ella zůstala sama…

Dokud se neobjevil Callum Royal. Vytrhl Ellu z chudoby a odvezl ji do svého sídla, za pěti syny, kteří ji nenávidí. Bratři Royalové jsou jeden přitažlivější než druhý, ale nikdo ji nepřitahuje tak jako Reed Royal, jenž je však odhodlaný poslat ji zpátky do slumů, ze kterých vzešla.

Reed o ni nestojí. Prohlašuje, že Ella mezi Royaly nepatří.

Možná má pravdu.

Bohatství a luxus. Intriky a lži. Nic podobného Ella ještě nepoznala, a jestli má v paláci Royalových přežít, bude se muset naučit, jak být jednou z nich – a zůstat přitom sama sebou.

Můj názor:

Tuhle knihu jsem nikdy číst nechtěla. Líbila se mi sice obálka, ale zdálo se, že příběh, který ukrývá, nebude nic pro mě. Nechala jsem se přesvědčit až recenzí na blogu Svět mezi řádky. A jsem moc ráda, že jsem neodolala. Tenhle příběh totiž stojí za přečtení.

Hlavní hrdinka Ella žila až do nedávna jen s mámou. Svého tátu nikdy nepoznala. Jediné, co jí po něm zůstalo, jsou hodinky, informace, že byl námořník a jmenoval se Steve. Nic víc její matka neví. S Ellou se velmi často stěhují – pokaždé když dojdou peníze a vykopnou je z nájmu, jedou za novou prací. Teď už delší dobu zakotvily na jednom místě, protože máma je vážně nemocná. Ella dře do úmoru, aby jí zaplatila hospic a drahou léčbu – pracuje na benzínce, jako servírka a po večerech tancuje u tyče. Matka nakonec umírá a Ella pokračuje dál v zaběhnutém stylu života, protože do děcáku jít nehodlá. Díky dokladům po své matce se dál živí „tancem“ a zapíše se na střední školu, aby později mohla i na vysokou. Vystačí si sama, nikoho nechce a nepotřebuje.

Jednoho dne ji ve škole vyhledá kdosi, kdo smrdí penězi už na dálku a prohlašuje se za jejího opatrovníka. Jmenuje se Callum Royal a vypadá jako celkem slušný člověk. Ella s ním nechce nic mít, ale nakonec se nechá uplatit a odjíždí s ním do jeho zatraceně bohatého světa. Bude žít v jeho luxusní vile a chodit na výběrovou střední. Jo a taky získá pět bratrů. Pět velice pohledných a velice naštvaných bratrů, kteří  drží pevně při sobě a rozhodnou se ji z domu vyštípat za každou cenu…

Netradičně se nebudu věnovat nejdříve hlavní hrdince, ale té pětici sexy hajzlíků. Jsou totiž napsaní úplně úžasně – přinejmenším tedy tři z nich. Že dokážou být ženské mrchy, to bych tušila, ale že se i pánové můžou takto spojit a škodit a navíc dost vynalézavým způsobem, to by mě nenapadlo. A proč by vlastně nemohli? V této knize to působí naprosto věrohodně a přesvědčivě. A mně se to líbilo, ačkoliv bych spíš měla Ellu litovat, protože občas nebo spíš většinou to bylo dost kruté.

Ella ale nehodlala prodat svoji kůži lacino. Pokud mohla, vracela to pánům i s úroky. Líbil se mi její smysl pro humor a způsob, jakým příběh vyprávěla. Hroší kůži ale neměla a občas ji „žertíky“ na její účet hodně zranily, obzvlášť, když se k Royalovic bráchům přidaly i dámy z její nové školy – většinou dost otřesné snobky.

Vyprávění stojí hlavně na skvěle napsaných postavách. Oblíbila jsem si je okamžitě – dokonce i grázlíky. Nejvýraznějším z bratrů je pochopitelně Reed a po něm hned následuje Easton, na těch dvou si paní autorka dala záležet. Nejstarší bratr se zatím tolik neprojevil a dvojčata také neměla moc prostoru. Vlastně to ale nevadilo.  Rozsah knihy není takový, aby se paní autorka mohla věnovat všem stejně. Mírným ošizením vedlejších postav zbylo více místa pro hlavní. Bez těch zajímavých a výrazných charakterů by se z knihy mohla stát jen další jangadultí tuctovka, protože taková ta klasická šablona tu prostě je. Je ale hodně dobře schovaná za svěžím a zábavným stylem vypravování, který paní autorka nabízí. Skvěle je také popsán postupný obrat v chování bratrů a to jak se mění jejich vztah k Elle, jak ji pomalu poznávají. Po čase jim dojde, že chudoba cti netratí a že peníze taky nemusí být úplně všechno a že jsou věci, které mohou mít daleko větší cenu.

Rodina Royalových není v pořádku ani omylem. Vztahy v tom luxusním baráku jsou na bodu mrazu. Děti nesnáší otce, nesnáší jeho milenku, nesnáší Ellu… možná je jim zle i při pohledu do zrcadla. Život v tom prostředí je v pravdě peklem jak pro ně, tak pro Ellu a vypadá to, že se věci jen tak nehnou z místa. Ve všech aktérech jsou minulé události a křivdy ať už domnělé, či skutečné, zažrané opravdu hluboko a všechen ten nahromaděný hnus leze ven, kudy může. Je to prostředí plné materiálního luxusu ale citové bídy a špíny.

Jistě, že určité momenty se mi zdály malinko přehnané, ale v podstatě jsem si toho při čtení spíš nevšímala a vzpomínám si na to až teď zpětně. Na skvělé čtivosti knize neubere naprosto nic. Paní autorka šikovně podchytila všechno, co mají holky (ženy) na knihách v oblibě. V Papírové princezně je sympatická hlavní hrdinka, která to nemá jednoduché, ale vzdát se nehodlá. Mám tu hlavního proklatě přitažlivého hrdinu, chovajícího se jako nesnesitelný hulvát a neodolatelného jako piškotový dortík :) a samozřejmě klasický vztah mezi těmi dvěma. Od nenávisti, přes přitažlivost až po… no těžko říct :) je to teprve první díl.

Krom věčného tématu lásky jsem v knize četla ještě jedno, neméně věčné téma. Tím je bohužel šikana a ubližování jiným lidem jen na základě toho, že někdo jiný, oblíbený, s tím začne a ostatní se přidají. Je to humus, vždycky to je humus, ale v knihách to skvěle funguje. Chcete sympatie pro hlavní hrdinku? Nechejte ji šikanovat. Paní autorka to v knize dovedně využila a tentokrát byl původcem kupodivu kluk, i když holky se přidaly až nechutně rády. Měl k tomu úplně stejně blbé důvody, jaké vždy bývají. Vysvětlit se to nedá, pochopit už vůbec ne, jedině odsoudit – to ale paní autorka nedělá a nechává na čtenáři, aby si situaci prožil s hlavní hrdinkou a hodnotil sám. To je podle mého názoru jedině dobře.

Na knize v podstatě není nic extra zvláštního. Netuším, proč si mě tak získala – co mě napadá, už jsem vyjmenovala a stále to ještě není to ono. Nezbývá než knize prostě přiznat podezřele neurčité kouzlo a těšit se na další díly :)

Třpytný dvůr

Autor: Richelle Mead
Série: Třpytný dvůr (1. díl)
Překlad: Jan Netolička
Nakladatel: Domino
Rok vydání: 2016
Počet stran: 480

Anotace:

Třpytný dvůr: škola a zároveň výnosný podnik. Přicházejí sem chudé dívky z celého Osfridu, aby se zdokonalily ve finesách společenského chování. Jedině tak budou moci uzavřít sňatek s bohatým a mocným mužem z Adorie, Nového světa.
Hraběnka Adelaide se tomuto pravidlu vymyká, ta už díky svému původu vybrané způsoby ovládá. Přesto přichází do Třpytného dvora přestrojená za služku, aby později mohla v Adorii začít nový život. Daří se jí utajit svou identitu před všemi, jen ne před okouzlujícím Cedrikem Thornem, synem bohatého majitele Třpytného dvora.
Když Adelaide zjistí, že také Cedric skrývá velmi nebezpečné tajemství, společně vymyslí plán, jak z jejího podvodu vytěžit maximum. Komplikace na sebe ale nenechají dlouho čekat – nejprve je třeba překonat zrádné moře mezi Osfridem a Adorií, kde pak Adelaide padne do oka budoucímu guvernérovi. A jako by to všechno nestačilo, mezi Adelaide a Cedrikem to pořádně jiskří – a pokud toto jiskření přeroste v plamen, hrozí Třpytnému dvoru skandál a oni dva budou vyhnáni do divoké nezmapované země...

Můj názor:

Na knihu jsem se těšila, protože téma se mi zdálo lákavé a zajímavé. Přistupovala jsem k ní ale s lehkou obezřetností, protože jsem viděla několik přirovnání k Selekci a ta to u mě (krom snad prvního dílu) prohrála na celé čáře. Naštěstí se zde jednalo pouze o podobné téma, ale zpracování pro mě bylo výrazně lepší.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je zhýčkaná šlechtična, hraběnka z Rothfordu, Elizabeth Witmorová. Má nádherný, bohatý život, plný plesů a krásných šatů a všemožného luxusu. Bohužel poslední dobou má taky tak trošku trošku smůlu. Její rodina nešťastným řízením osudu pozbyla majetku a jedinou nadějí pro ni a její matku je dobrý (rozuměj bohatý) sňatek. Elizabeth po setkání se svým snoubencem pochopí, že tento tvor nesplňuje představu, kterou o manželství měla a prostě ho nechce (navíc ta tchýně! Brr). Nejdříve se jí nedaří vymyslet, jak z toho ven – jak by se mohla osvobodit od nevítaného sňatku a nalinkovaného života. Pak se ale naskytne vítaná příležitost. Vhledem k tomu, že jsou s matkou již opravdu v tíživé finanční situaci, jsou nuceny propouštět některé služebnictvo. Jedné ze služek, která má být propuštěna, přijde nabídnout životní šanci Cedric Thorne. Je to místo na Třpytném dvoře – jakési škole, která učí chudé a krásné dívky noblesním způsobům a pak je „vyváží“ do zámořské kolonie Adorie, aby se tam dobře vdaly za toho, kdo zaplatí víc a má dobré postavení ve vysoké společnosti Nového světa. Služka ale o pobyt na Třpytném dvoře, převýchovu na šlechtičnu ani o skvělý sňatek v zámoří nestojí a tak to Elizabeth navlékne tak, aby mohla zaujmout její místo… a stane se Adelaide…

Zdroj

Ve své knize paní autorka krásně využila skutečných historických událostí a sice kolonizaci Ameriky. V této knize se ovšem Amerika jmenuje Adorie a starý kontinent je nahrazen Osfridem. Původně jsem si říkala, jestli to není zbytečné, že věci mohly klidně zůstat jako v realitě, ale nakonec proč ne. Na knize mě taky zaujala myšlenka výchovy dívek a jejich vývozu do zahraničí. Tahle škola pro dívky byla skvělým prostředím. Adelaide se vůbec nemusela ničemu učit – nebo spíš musela. Tomu, jak příliš nevyčnívat. Protože zatím co ostatní dívky se učily novým věcem, ona měla to všechno v krvi, přece jen tak byla vychovávána od dětství. Některé nové věci se pro ni také našly – dosud se nikdy nemusela sama oblékat, česat a vařit. Uklízet taky neumí, ani šít. Navíc je jisté, že se po ní, jako po uprchlé hraběnce pátrá a ona se proto nesmí prozradit za žádnou cenu.

Na Třpytném dvoře si najde konečně i nějaké přítelkyně. Je tu Tamsin, která je odhodlaná být ve všech zkouškách nejlepší, získat tak nejvíce bodů a nejlépe se vdát. Byla původně pradlenou a to už nikdy (!) nechce být. Má tedy obrovskou motivaci na sobě pracovat. Pak je tu Mira, která je opovrhovaná a je na ni pohlíženo jako na méněcennou díky odlišnému původu a tmavé pleti. Je ale dobrosrdečná a Adelaide pomáhá s věcmi, které jí nejdou. Všechny tři dívky mají svoje tajemství a možná právě to je spojilo, i když původně se daly do řeči jen proto, že jsou ubytovány v jednom pokoji.

Cedric je od začátku předurčen pro to stát se Adelaidinou velkou láskou. Paní autorka se s tím netají a nechá to mezi nimi zajiskřit už od začátku. Má to ale háček. Cedric nemá ani floka a proto prakticky není šance, že by si mohl Adelaide od Třpytného dvora koupit, přes to, že tato instituce patří jeho otci. Tatík mu svoje investice do jedné z dívek rozhodně nevěnuje darem. Dokonce i Cedric má tajemství :). To jeho by ale, v případě prozrazení, mohlo znamenat velký průšvih.

Zdroj

U téhle knihy mohu konečně říci, že mám zpět Richelle Meadovou, jakou mám ráda. Po nadšení z Vampýrské akademie mi její další série moc nesedly a možná kvůli tomu jsem nedala šanci její samostatné knize. Tady ale paní autorka opět rozehrává svůj vypravěčský talent a i když se to tu nehemží ničím nadpřirozeným, je kniha neodolatelná. Paní Meadová dokáže vytvořit hrdinku, které se dá bez problémů fandit a příběh popisuje tak dovedně, že jsem knihu jen nerada odkládala. Strašně mě bavilo, jak Adelaide popisovala svůj život v šlechtičny a následně šlechtičny-učednice ve škole. Zařazení knihy jakoby do „starší doby“ mi sedlo naprosto dokonale a sedne každé čtenářce, které nevadí představa krásných šatů, večírků a plesů ve vyšší společnosti. Trocha napětí také nechyběla. Občas se mi některé věci zdály malinko přepísknuté – paní autorka svoji fantazii v některých ohledech moc nekrotila. Celkově hodnotím dílo jako dobré, čtivé a nápadité - stálo za čas s ním strávený. Konec bych nejspíš viděla raději jiný, vše se mi zdálo už hodně překombinované, ale opět musím říct, že to nebylo nic, co by nějak zásadně vadilo a pokazilo dojem z knihy.

Překvapilo mě, že se v knize nevyskytuje ani náznak milostného trojúhelníku. Kolem Adelaide se sice v Adorii točí muži, protože o to tak nějak celou dobu šlo, ale ona má v této otázce jasno, jenom není moc šance, že by dostala toho, koho chce. Přála jsem jí úspěch, protože nebyla žádnou rozmazlenou slečinkou – což mě možná trochu překvapilo, vzhledem k jejímu původu. Vlastně byla docela normální a milá. Mnohem víc jí seděl život, jaký si vybrala, než ten, který by ji čekal, kdyby zůstala šlechtičnou.

K dnes už v podstatě běžným věcem v knihách patří i „závažná společenská témata“ jako například rasová otázka, kterou zde paní autorka otevřela prostřednictvím Miry a také díky původnímu obyvatelstvu kolonií, které je docela utiskováno. Trochu to připomíná situaci, jaká byla při kolonizaci Ameriky s Indiány. Vlastně trochu dost. Při čtení jsem si nemohla nepovšimnout i dalšího velkého tématu, kterým je otázka náboženského přesvědčení. V knize mělo svůj prostor i pronásledování a vraždění za „špatnou“ víru. Ani jedna ze závažných otázek ale nijak nekazí požitek z knihy. Paní autorka nemoralizuje, nevnucuje svoje názory a neodsuzuje. Prostě jen tyto věci zakomponovala do své knihy a je na každém čtenáři, jestli se jimi bude zabývat a hloubat nad nimi nebo si prostě jen vychutná hlavní dějovou linku, kterou je tu výchova dívek a zážitky Adelaide na její cestě za vlastní představou života, pryč ze svazujícího bytí v luxusu a „šlechtických okovech“.

Jestli kniha stojí za přečtení? Pokud jste holka nebo žena pak určitě ano. Myslím, že kluci a pánové si tady nepřijdou na své. Ale my, drahé dívky a ženy, si zde užijeme krásných šatů, nepřeháněné romantiky a skvělých hrdinek, kterým je možné bez problémů fandit a přát jim dobrý osud. Druhý díl, který se připravuje, si určitě přečtu taky.

Chcete-li poradit, kde knihu koupit za nejlepší cenu, mrkněte sem.

Navigátoři Duny

"Jsou tací, kteří považují vliv a moc za odměnu, ne za odpovědnost. Takoví lidé nejsou dobří vůdci."
Ředitel Josef Venport, vnitřní oběžník Venport Holdings


Autor: Brian Herbert, Kevin J. Anderson
Série: Školy Duny (3. díl)
Překlad: Dana Chodilová
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2017
Počet stran: 550

Anotace:

Román Navigátoři Duny je strhující finále z cyklu o velkých školách vesmíru Duny, trilogie z pera Briana Herberta a Kevina J. Andersona, odehrávající se deset tisíc let před legendárním románem Franka Herberta.

Děj cyklu přibližuje okolnosti vzniku benegesseritského Sesterstva a jeho chovného programu, „lidských počítačů“ mentatů a v závěrečném dílu též zázračných navigátorů čili kormidelníků plavidel Kosmické gildy. V neustávající bitvě o budoucnost lidstva se rozum střetává s fanatismem… Proti sobě stojí tři mocní hráči: nový imperátor Roderick Corrino, uvážlivý, ale i tvrdý panovník, jemuž leží na srdci blaho rozlehlého Impéria. Náboženský fanatik Manford Torondo, opojený vlastní silou… A konečně Josef Venport se svým monopolem na bezpečné mezihvězdné cestování, záhadnými zmutovanými tvory, s těžbou melanže na Arrakis, s bankovními operacemi po celé říši. Do hry vstupují i další činitele – náhody, nepochopení, lidská pošetilost, umíněnost, láska… To vše dohromady buduje scénu, na níž se o milénia později odehrají známé události Duny, jednoho ze stěžejních děl světové scifi literatury.

Můj názor:

Konečně se mi dostala do rukou mnou velmi očekávaná novinka ze třídílné série Školy Duny. Jedná se o závěrečný díl. Pokud z článku získáte pocit, že Dunu až fanaticky miluju a obdivuju její složitý svět a skvělou politiku a historii, nebudete daleko od pravdy. Dle mého názoru je to nejlepší scifi série vůbec (nebo alespoň z těch, které jsem četla) a taky proto jsem musela mít i Navigátory.

Děj knihy se odehrává dlouho, strašně dlouho před původní Dunou, ale ne zase tak dlouho, aby se už něco nestalo před tím :). Je asi tak 100 let od konce nadvlády myslících strojů, Impérium je dosud mladé a nestabilní. Nový imperátor z rodu Corino, jehož pozice je zatím také trochu vratká se chystá zaútočit na superfirmu Venport Holdings, která drží monopol mimo jiné na mezihvězdnou přepravu pomocí obřích lodí – zakřivovačů a jejich navigátorů – zmutovaných tvorů, kteří jako jediní dokážou najít bezpečnou cestu vesmírem pro tyto maxitrajlery.

Co je to vlastně navigátor? Navigátor býval kdysi člověkem. Pak ale podstoupil (někdy i nedobrovolně) mutaci pomocí plynu z geriatrického koření melanže, které dokázalo rozvíjet vědomí. Po prodělání bolestivé přeměny je tvor nejen dlouhověký a tělesně znetvořený, ale je obdařen obrovsky vyvinutým mozkem, schopným provádět nepředstavitelné výpočty při hledání  bezpečných cest vesmírem nebo čehokoliv dalšího v nekonečnu jejich mysli. Plují si ve své nádrži, obklopeni oranžovým plynem z melanže a dovedou věci, jichž běžný člověk není schopen. Za svoji dovednost ale platí celkem vysokou cenu – zmutuje jim tělo, stanou se závislými na koření a nikdy nemohou přežít mimo prostředí nádrže, ve které byli „vypěstováni“.

Navigátor. Zdroj

Tito navigátoři jsou tajemstvím úspěchu přepravní společnosti Josefa Venporta, který stojí v čele budoucí nezávislé Vesmírné Gildy, zatím ještě VenHoldu. Josef je jednou z hlavních postav. Toho času hlavním cílem novopečeného imperátora Roderica Corina. Další postavou do skupiny hlavních je Manford Torondo, beznohý vůdce náboženských fanatiků, takzvaných služebníků, kteří bojují proti všemu, co představují stroje a technický pokrok (pro dobro lidstva). Manfordovi jdou po krku nejspíš úplně všichni, hlavně se nemají rádi s Josefem, který naopak technický pokrok prosazuje (pro dobro lidstva). Dalším velkým hráčem, či spíše hráčkou je ctihodná matka, hlava benegesseritského sesterstva Valya Harkonnenová. Po té co bylo sesterstvo rozděleno vnitřním rozkolem, dostala se k moci ona a nyní bojuje za jeho sjednocení… a taky za povznesení rodu Harkonnenů, protože je jednou z nich (pro dobro sesterstva a Harkonennů a možná nakonec i lidstva). A kde jsou Harkonneni, musí být i zástupce Atreidů – zde je to Vorian Atreides, hrdina Služebnického džihádu – ten chce mít hlavně svůj klid a ukončit vendetu mezi rody (pro dobro lidstva už udělal dost).

Krom hlavních je tu samozřejmě i poměrně velké množství vedlejších postav, z nichž většina má důležitou úlohu pro celý děj, protože jak je v Duně zvykem, nic není nadbytečně a všechno má svůj význam. Za všechny bych jmenovala například Normu Cenvu, první navigátorku, v podstatě „matku“ všech navigátorů a babičku Josefa Venporta. Draiga Rogeta, mentata sloužícího u Josefa Venporta. Nebo třeba taková Anna Corinová, sestra imperátora, křehká osoba s pomatenou duší, která se nakonec ukáže být velice důležitou, až zásadní postavou, ale to i Norma a Draigo :) Kvalitní postavy jsou vždy jedním z pilířů knih ze série Duna – nejsou to jen postavy, to jsou osobnosti. Mají skvěle propracované životní příběhy a jejich jednání a povahy jsou proto naprosto uvěřitelné a pravé. I záporné postavy jsem prostě musela pro něco v jejich chování a povahách obdivovat a i kladné mají své chyby a občas dělají hrozné věci.

„ Události ve vesmíru ovlivňuje mnoho primárních sil: fyzikální konstanty, gravitační síly, zákony termodynamiky, vzájemné působení přírodních sil, kvantová mechanika. Ale já zjistil, že existují i méně měřitelné síly, a ty jsou nepředvídatelné a ničivé. Ty síly představují lidské emoce.“    

Erasmus, Laboratorní deníky

Oč tedy v knize jde? Na trůn zatím velmi mladého a křehkého impéria usedá imperátor Roderick z rodu Corino. Je odhodlán pomstít smrt svého bratra, předchozího imperátora, za kterou dle něj může Josef Venport (ano, může) a proto vyplouvá se svojí flotilou vesmírných korábů z planety Salusa Sekundus, která je jeho domovskou k planetě Kolhar, která je zase domovinou Venporta. Ten zase pomocí strojů ovládaných lidskou myslí útočí na Toronda, jež se svojí početnou hordou fanatiků obývá Lampadas. Josef jedná v touze pomstít zničení mentatské školy a zabití jejího vůdce a v snaze zachovat technický pokrok lidstva a využít jej k prospěchu – svému i všech. Do toho se zaplete i sesterstvo, které se po roztržce a rozpuštění svého řádu znovu sjednocuje na planetě Wallach IX. a spřádá si svoje plány na genetické šlechtění lidské rasy, krom toho ale také strká nos do politiky a snaží se upevnit svoji pavučinu vlivu napříč všemi planetami. Poměrně nesmiřitelně také hoří spor mezi rody Atreidů a Harkonnenů – zde jsem vlastně stála téměř u jeho počátku.

Další představa o vzhledu Navigátora. Zdroj

Popsat alespoň v základu děj jakékoliv knihy ze série Duna, je tak těžké, až je to prakticky nemožné :). Celý příběh je totiž velmi složitý, s brilantně vystavěnou a vzájemně provázanou historií a luxusně zpracovanou politikou. V podstatě jde o tři hlavní nepřátele, kteří by si rádi podřízli krky navzájem, ale někteří z nich nejsou až tak nesmiřitelní. Je ale jasné, že vedle sebe v poklidu existovat nemohou a tak se dávají figurky na šachovnici dohromady. Všichni tři bojují pomocí mistrovských strategických tahů, náhody nebo i obyčejně zákeřné zrady a násilí o nadvládu – pochopitelně pro dobro lidstva, které ale každý vidí jinak a po svém. Každý má také svoje osobní pohnutky, které nejsou z jejich rozhodování vynechány – ani nemohou být. Ostatní si řeší svoje důležité záležitosti na pozadí těchto hlavních událostí a občas se svezou s proudem a využívají svých příležitostí.

Kapitoly v knize se střídají rychle a jsou většinou krátké. Postupně jsem nahlížela na situaci u jednotlivých aktérů děje a zvolna, jak bývá v Duně zvykem, se jejich cesty víc a víc křížily, až se nakonec začaly protínat. Mohlo by se zdát, že v některých kapitolách se vlastně nic moc nedělo, jenže ono se dělo! I když zrovna neprobíhal žádný prudký dějový zvrat, bylo úžasné sledovat politické machinace jednotlivých hráčů. Brilantní politická zápletka a boj o moc jsou jedním z největších lákadel a předností celé série. Já většinou nesnáším v knihách přehršel politiky, ale tady ji naopak velmi vítám, protože je naprosto úžasně zpracovaná. Navíc do čistě rozumových tahů na šachovnici moci zde zasahují velmi často i osobní pohnutky postav, jejich touha po moci, pomstě, slávě a dalších věcech. Všechno tohle je velmi přesvědčivé a realistické. V knize není žádná zbytečná vata, všechno má svůj význam a smysl, který se později ukáže.

A ještě jeden Navigátor. Zdroj

Další věcí, která mě na knize zaujala, byla skvělá návaznost na předchozí knihy a i na ty, které přijdou „historicky“ až po této knize, byť už byly dávno napsány. Ožívají zde postavy, které byly dříve jen pouhá jména nebo zmínky v nějaké historické souvislosti. Stála jsem na počátku vzniku Impéria a Vesmírné Gildy, do světa vyrazily první sestry z Missionarie protectivy a daly se do pohybu události, které nakonec vyústí až do známé situace v knize Duna. Tady se také naplno rozhořel spor mezi Atreidy a Harkonneny a potvrdilo se, že dlouho doutnající spor je těžké uhasit.

Nechyběly ani v pravdě epické bitvy. Ať už jsem sledovala boj šílených fanatiků či technického impéria, strojů nebo jen skvěle vycvičených sester, byla to perfektně napsaná a strhující akce. Někde vítězila početní převaha, jinde technologie a někde jen prostá zrada spojenců i těch, od nichž by to člověk nečekal a kteří si jen chtěli pojistit vlastní cestu. Překvapilo mě, že jsem se tentokrát nepřikláněla na žádnou z bojujících stran. Jednu jsem předem vyloučila jako nepřijatelnou a dalším dvěma jsem přála vítězství stejnou měrou. A nakonec se vše zamotalo nečekaným způsobem a výsledky všech konfliktů byly překvapivé stejně jako naprosto logické.

Ke čtení tohoto třetího dílu z cyklu Školy Duny sice není úplně nutné znát ostatní knihy ze světa Duny, ale je to pro čtenáře rozhodně výhodou, protože se nemusí seznamovat s hromadou pojmů a historických událostí, o kterých pojednává některá z ostatních knih. Protože Duna je velice komplexní sérií jsou knihy plné i odkazů na sebe navzájem a všechno tak nějak souvisí se vším. Rozhodně mi tedy neuškodilo, že už jsem znala jména, rody, reálie a další věci. Mohlo by se zdát, že člověk této série neznalý bude jen užasle zírat, ale já si to nemyslím. Menší tápání by ale nastat mohlo, nebude však trvat dlouho. Příběh má tu dokonalou vlastnost absolutního připoutání svého čtenáře. Určitě si však knihu vychutná ještě více člověk znalý. Lépe si totiž užije všechny ty dokonalé drobnosti, náznaky a složitost předloženého světa.

Sérii Duna prostě miluji a kniha Navigátoři Duny mě jen přesvědčila o tom, že dobře dělám a že série má stále co nabídnout. Tento závěrečný díl cyklu Školy Duny se mi zdál dokonce ještě o něco více strhující než Píseční červi, které jsem četla nedávno (tento díl nepatří mezi Školy Duny). Z toho, že se jedná o scifi nemusíte mít vůbec obavu. Pro mě byla Duna prvním scifi, které jsem přečetla a okamžitě jsem si ji oblíbila, protože svojí kvalitou textu, myšlenkami a zápletkami je daleko víc, než jen scifárnou.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu všem vřele doporučuji k přečtení. Můžete si ji zakoupit zde.

P.S.: já vím, že to je zase dlouhý, ale o Duně krátce psát nejde a stejně bych toho mohla říct ještě daleko víc :) gratuluji všem, kdo dočetli až sem. Máte dokonalou výdrž a můj hluboký dík.

Sčítání lidu za II. čtvrtletí 2017

Druhé čtvrtletí roku začalo zběsile jarním až skoro letním počasím a pro mě také stěhováním do nového bytu. Pak se počasí trochu pohoršilo, takže mi dopřálo i dost dnů na čtení. Navíc v období okolo Světa knih tradičně vyšlo několik lákavých novinek. Nemůžu uvěřit jen tomu, že další čtvrtletí tak rychle uteklo…

Úvodem:

Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. 

Moje díky si zaslouží také nakladatelství Metafora, což je moje druhá pravidelná spolupráce, která mi dělá radost knihami. Doufám, že moje články potěšily zase je :) 

Už delší dobu si užívám i spolupráci s nakladatelstvím Omega a Jota. Od nich mám knihy prostřednictvím recenzních konkurzů a jsou to samé skvělé kousky. Takže moc děkuji i jim.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

A teď:

Počet přečtených knih v dubnu byl 9. Celkem 3.417 stran úžasného čtení. Z toho byly čtyři knihy moje domácí zásoby, takže v tomto ohledu jsem spokojená.

V květnu, který se nesl především ve znamení recenzních výtisků, ale zvládla jsem i šest vlastních knih. Celkově jich bylo 14 a ve stránkách to dělá 4.825. Úctyhodné číslo zapříčinila dlouhá cesta vlakem a také několik deštivých dnů.

V červnu už počasí čtení moc nepřálo, spíš mě to táhlo ven. Přečetla jsem tedy „jen“ 8 knih a 2.809 stránek. Trošku tomu pomohla opět jedna dlouhá cesta vlakem.

Přednost při psaní článků mají recenzní kopie od Palmknih a knihy od Metafory, Omegy a Joty. Ty knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny *. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete v seznamu článků zde.

Přečteno ve čtečce:

Dáma z růže*, Dvůr mlhy a hněvu*, Oko za oko*, Ví to tobě*, Caraval*, Čtyřka, Třpytný dvůr, Bez naděje, Králova konkubína*, Vládce Arestonu*, Spad, Bledý jezdec

Přečteno v papíru:

Doctor Who*, Divoká píseň, Nejchladnější dívka ve městě Chladu*, Dreamologie, Po zemi bloudím dál*, Panicové*, Dcera čarodějnice*, Nové Pompeje*, Dubnová čarodějka, Metoda 15/33*, Malé černé a devět žen*, Pomsta a rozbřesk, Versailles, Rivalové, První hrob napravo, Všechno úplně všechno, Predátor: Vpád, Králova přízeň

Koupeno:

Playground, Překroč svůj stín, Neobyčejní, Po zemi bloudím dál, Je to i můj život, Easy, Případ ukradeného zubu, Všemi dary obdarovaná, Přechod: Dvanáctka, Na co Alice zapomněla, Rodinné prokletí, Deník mého stínu, Černobílý svět, Bez srdce, Láska v prachu hvězd, Temné bratrstvo, Kázání ohně, Božský, Ten, kdo odešel, Kruh, Poušť v plamenech

Výhry  a dárky:

Tento čtvrtrok se u mě štěstí zalíbilo (to asi ten nový byt :)) a tak mi přibylo docela dost výher.

Banka těl – bleskovka na FCB Channah blog

Běhání pro ženy – soutěž s FCB Albatros média

Frost – soutěž na blogu Svět mezi řádky

Tegmine – soutěž na blogu Rachel Roo

Válka zrcadel – soutěž na webzine Děti noci

Marie Terezie – soutěž na FCB Nakladatelského domu Grada

Třetí stříbrná kniha snů – víkendovka s CooBoo

Čeký kosmonaut – FCB soutěž nakladatelství Plus

Dvůr mlhy a hněvu, Všichni ptáci na nebi – dárek od muže k narozeninám

Papírová princezna, Dracula má láska – dárek od mamky k narozeninám

Všem pořadatelům soutěží moc děkuji za výhru. A dárcům za dary :)

Knižní předsevzetí

Ve druhém čtvrtletí jsem chtěla přečíst druhý díl HP v angličtině, což se podařilo! V angličtině čtu jako slimák, takže to pokládám za úspěch.

Dalším velkým úkolem bylo přečíst devět vlastních domácích knih. Bez problémů :) Bylo jich 10 v papíru a 5 ve čtečce. Dokonce se mi podařilo i utlumit nákupní vášně, takže peněženka moc neplakala.

V dubnu jsem si vymyslela taškařici – přečíst pouze ty knihy z domácích zásob, které začínají na D. Podařilo se mi to dokonce i u některých recenzních, což byla spíš náhoda.  Akce „Chceš knihu tak makej“ je stále v kurzu :) za každý nákup udělám patřičný počet cviků. Zatím mám „odpracováno“ 5 knih kompletně a spoustu „rozsportovaných“. Pořád váznou kliky, ale třeba dřepy jdou dobře :)

Takový menší knižní plán na letní čtvrtletí a začátek podzimu

Opět bych chtěla přečíst co nejvíce domácích zásob. Limit si stanovuji na 9 kousků, protože se ukázalo, že tento počet hravě překonám a mám pak ze sebe dobrý pocit :). V srpnu očekávám vydání některých knih, kterým se ani nebudu pokoušet odolávat, takže předsevzetí o neutrácení nepadne. Každopádně doufám, že se mi podaří výrazně pohnout s Potterem trojkou v angličtině a třeba i začít čtverku.

Všem čtenářům mého bloGu děkuji za to, že Trojtečku čtou. Přeji vám i sobě krásné léto a uvidíme se v dalším čtvrtletí.