Edward: Tajemství krále z Auramaly

Mocenské intriky, válka, spalující vášeň a krevní msta.

Dva agenti koruny odhalují tajemství, které se skrývá v srdci severní Itálie. Tajemství, které může otřást anglickým trůnem.


Autor: Ivan Fowler
Překlad: Petra Najmanová
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 472

Anotace:

14. století v Anglii. Král Edward III. je na pokraji vyhlášení války Francii. Janovský obchodník Niccolo Fieschi si nevysvětlitelně rychle získává královu přízeň a privilegované místo v jeho radě. Začíná klást podmínky k získání válečných lodí pro nadcházející konflikt. Jeho rychlý vzestup vzbuzuje podezření mezi vlivnými pány říše, z nichž jeden pověří dva nejlepší tajné špehy koruny, Johna de Ulghama a Williama de Telse, aby na kontinentu "vytrhali plevel ze záhonu růží v zahradě Fieschi".

Jejich najmutí a skutečný cíl jejich poslání je záhadou, která je postupně odhalována během jejich cesty z Anglie přes Flandry, Avignon a Janov až do Pavie v Lombardii. Zde se oba tajní špehové dozvědí o existenci záhadného poutníka žijícího v opatství Sant'Alberto di Butrio, který si říká jednoduše "Velšan". Tento muž je ve skutečnosti bývalý anglický král Edward II., o němž se všichni domnívají, že byl zavražděn na zámku Berkeley vrahy, které najala jeho manželka, královna Isabela. Pravdou je, že král potají zmizel a našel útočiště v Itálii, a to díky pomoci rodiny Fieschiů, jejíž zájem v této věci však není nezištný. Janovští využívají starého krále jako nástroj pro vydírání Edwarda III: buď  Janovu štědře zaplatí za žoldáky a válečné lodě využité v nadcházející válce, nebo odhalí světu, že jeho otec je stále naživu a on není legitimním králem.

Můj názor:

Když jsem objevila tuto knihu v recenzním konkurzu, těšila jsem se na dobrý historický román. Netušila jsem ale, jak zajímavé a obsáhlé dílo se mi dostane do rukou.  Od běžných, řekněme lehčích a odpočinkových historických románů, se tento velmi liší. Nejen co se stylu psaní týká. Za tím románem je totiž něco víc…

Mistr John de Ulgham a jeho učedník William de Tels jsou královými tajnými agenty. Jednoho večera, kdy pobývají po delší době v klidu u Williamova otce a těší se, že tam stráví pár týdnů, přijede posel od významného šlechtice hraběte z Lancasteru. Odvolá je na misi tak tajnou, že její účel pan autor neprozradil ani mně, svému čtenáři. Věděla jsem jen, že jde o záležitost vysoce důležitou pro Anglii. Musela jsem tak s oběma agenty vyrazit na cestu z Anglie přes Francii až do Itálie a podstata jejich mise se mi odkrývala velmi pomalu.

Po cestě na jih oba využívají tajných identit. Nejen protože je jejich mise přísně tajná, ale také proto, že se zdá, jakoby jim byl někdo v patách a snažil se zabránit jim v úspěchu. Velká válka mezi Anglií a Francií je totiž na spadnutí a agenti všech zainteresovaných stran se rojí jako vzteklé vosy. 

Cestou je potkávají různé běžné i méně běžné situace, některé jakoby s misí vůbec neměly nic společného, ale nakonec vždy něco společného mají nebo jsem díky nim poznala tehdejší život v Evropě. A to nejen život vznešených lidí a kněží, ale i úplně obyčejných lidí. 

Pan autor popsal středověké cestování, jídlo, bydlení, způsob, jakým se stavělo, jak se psaly knihy a uchovávaly písemnosti – prostě všechno to, co se občas v historických románech vynechává. Na první pohled se to mohlo zdát jako poměrně zdlouhavé popisy věcí, které s dějem knihy ne vždy úplně souvisely, ale mně tehdejší život připadal zajímavý. Pan autor navíc neváhal svoje hrdiny i ohrozit na životě a tak se pomalejší pasáže střídaly s akčními, kdy museli bojovat nebo utíkat o holý život. Hrdinům se také podařilo zaplést se do několika skvostných intrik a několik jich také sami nastražili. Takto postupovali tehdejší Evropou až na jih do opatství v Oremale.

Zdroj

Druhá linie vyprávění se odehrává právě v tomto opatství, kam nedávno přibyl nový laický bratr. Stal se učedníkem bratra Demetria.  Říkají mu Velšan. Nikdo neví, co je zač, ale působí velmi vznešeným a vzdělaným dojmem. Pokud tedy zrovna nevyvolává dojem trošku naivního dítěte. Každopádně se zdá být člověkem vhodným pro klášterní život. Díky němu jsem také poznala tehdejší způsob života – tentokrát především klášterní a vesnický. Pan autor také nechal jeho ústy zaznít několik středověkých legend, které jsem neznala. Na jeho části příběhu nechal vyniknout i rozpor mezi křesťanstvím a přetrvávajícím pohanským náboženstvím.

Třetí dějiště příběhu je přímo na anglickém královském dvoře. Mými průvodci zde byli Henry de Grosmont, hrabě z Lancasteru a William de Montague, hrabě ze Salisbury. Těmto dvěma šlechticům připadaly podezřelé aktivity janovského bankéře Fieschiho. Snažili se přijít na to, co má společného s králem Edwardem III. a jaké podivné mocenské pikle kuje se zkorumpovanými anglickými obchodníky. 

Montague se snaží zároveň odhalit, za jakým posláním vyslal de Grosmont Johna de Ulgham a kam. Mimo to jsem díky nim poznala život těch nejbohatších a nechyběl ani krásný rytířský turnaj, který ale vypadal úplně jinak, než jak jsem si je vždy představovala.

Vypadá to dost zamotaně a ze začátku taky bylo. Román je velmi obsáhlý a do nejmenších detailů propracovaný. Pan autor to vzal hned ze začátku hodně zostra, jako by předpokládal u svých čtenářů alespoň minimální povědomost o tehdejší době a událostech. Krom hlavních linií je v románu také překvapivé množství těch vedlejších.

Do knihy se mi kvůli tomu špatně začítalo. Styl vyprávění se zdál nejdříve takový rozvláčný a neucelený, proto mi dělalo problémy do něj snadno proniknout. 

Děj dost často sklouzával ke vzpomínkám postav na minulost nebo k vyprávění různých příběhů a popisům běžného života, které hlavní linii na chvilku přerušily. Navíc situaci komplikovalo i větší množství jmen a také to, že pojednává o období, o kterém mám načteno velmi málo. Oboje mi sice většinou problémy nedělá, ale zde v kombinaci se stylem vyprávění, způsobilo menší čtenářské zadrhnutí. Chvilku trvalo, než jsem se zorientovala ve všech těch šlechticích, obyčejných lidech, kněžích a dalších věcech. 

Můj zájem velmi vzrostl v momentě, kdy jsem si dala více času k začtení a zjistila jsem, že mám v rukou svůj první historický špionážní román s politicko-detektivní zápletkou a navíc podložený skutečnou historickou záhadou.

Mohl takto vypadat Velšanův Talisman? Zdroj

Ačkoliv záhada okamžitě zaujala moji pozornost, čtení pořád trochu drhlo na zeměpisných názvech. Středověký zeměpis byl poněkud odlišný než dnes a leckdy jsem si tak připadala trochu ztraceně. Naštěstí pomohly mapky na začátku knihy a také seznam postav, do kterého jsem občas nakoukla.

Navzdory nejistému a kostrbatému začátku čtení jsem byla nakonec překvapená, jak moc se mi příběh líbil. Styl psaní pana autora byl sice nezvyklý, ale během nějakých třiceti, čtyřiceti stran jsem se mu přizpůsobila a k příběhu a době se výborně hodil. K postavám záhadného Velšana a agenta koruny mistra Ulghama jsem pojala sympatie. Vystupování i mluva všech postav se hodí k době, ve které se příběh odehrával. Jen někdy jsem si říkala, že se dvojici agentů dařilo získávat informace až moc snadno. Nic netušící informátoři se nechávali ke zradě přemluvit klidně i v jedné nebo ve dvou větách a vybreptali úplně vše o lidech, ke kterým by měli být loajální. Buď tedy byli všichni strašní hlupáci a nechali se snadno zmanipulovat a převlékli kabát, nebo to pan autor svým hrdinům až moc ulehčil. Na druhou stranu, když jim šlo o život, bylo to nezpochybnitelné a z žádné takové akce nevyvázli náhodou, ale museli se o to dost snažit.

Kniha je do ruky překvapivě těžká. Vzhledem k tomu, že je to způsobeno kvalitním papírem, nebudu si stěžovat, i když mi při čtení v posteli málem vyvrátila palec. Kvalitní zpracování totiž rozhodně není důvodem ke stížnostem. Dalším oblíbeným prvkem je všitá záložka. Na ni si také potrpím a Omega na to u svých knih dbá. Velmi se mi líbí i přebal – působí dojmem středověké rytiny a černo zlato bílá kombinace knize sluší.

Na konci v doslovu jsem se ke svému překvapení dozvěděla, že legenda o králi v Auramale je skutečná. Že vláda Edwarda II. a především jeho smrt je zahalena tajemstvím. Jako zdroje informací pro sepsání knihy byly využity originální texty ze čtrnáctého století. Na konci najdete dokonce i text onoho záhadného Fieschiho dopisu, jenž provázel výzvu k tomu, aby se John de Ulgham vydal na misi a na nějž je v textu románu několikrát odkazováno. Více informací je možné dohledat na stránkách The Auramala Project. Navštivte stránky a řešte dál tu záhadu i po dočtení knihy, jestli budete mít chuť :).

Tento značně obsáhlý a propracovaný historický román mohu s klidným svědomím doporučit těm čtenářům, kterým nevadí trochu náročnější text. Za trpělivost budou odměněni pečlivým vyobrazením tehdejšího života a také napínavou detektivní zápletkou, která je bude provázet celou knihou. Jsem si jistá, že na konci budou, stejně jako já, spokojeni.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. 

Pokud si knihu chcete pořídit, seženete ji přímo u nakladatele zde. Můžete se na ni podívat také v knihkupectví Dobrovský.

Dracula, má láska

Autor: Syrie Jamesová
Překlad: Petra Klůfová
Nakladatel: Ikar
Rok vydání: 2011
Počet stran: 480

Anotace:

Uznávaná spisovatelka historických románů Syrie Jamesová se chopila proslavené literární klasiky Brama Stokera Dracula a bravurním způsobem ji převyprávěla očima ženy. Nesmrtelný mýtus získal romantické a smyslné obrysy…Mína Harkerová je rozpolcená mezi dvěma muži. Přestože upřímně a oddaně miluje svého manžela, Jonathana Harkera, který téměř zahynul při známých děsivých událostech v Transylvánii, je zároveň neodvratně přitahována k charismatickému, ale nebezpečnému panu Wagnerovi. Brzy se ukáže, kým tajemný cizinec ve skutečnosti je, avšak pro Mínu, která v sobě poprvé objevila skutečnou vášeň, je již pozdě.

Můj názor:

Knihu jsem objevila náhodou v jednom doporučení na videoblogu. Z toho jasně plyne, jak užitečná jsou podobná videa :) bez tohoto konkrétního vlogerského počinu bych totiž knihu asi jen těžko přečetla (díky, Ohano!). Sehnat ji mi dalo trochu více práce, ale námaha se vyplatila.

Příběh knihy začíná v přímořském městečku Withby, kam přijíždí mladá učitelka Mína na pozvání svojí přítelkyně Lucy a její matky. Obě dívky mají před svatbou. Mína si má brát právníka Jonathana Harkera, který je tou dobou na služební cestě v Transylvanii. 

Čas v městečku jim plyne pomalu a poklidně až do chvíle, kdy za divoké bouře dorazí do přístavu loď s potrhanými plachtami a jediným mrtvým členem posádky, přivázaným ke kormidlu. Svědci jejího příjezdu tvrdí, že když přirazila k molu, vyběhl z jejích útrob obrovský černý pes a zmizel kdesi v okolí městečka. 

Podezřele brzy po této události potkává Mína okouzlujícího muže. Představí se jí jako pan Wagner. Zároveň se zdá, jakoby její přítelkyně Lucy dostala jakousi podivnou chorobu…

V podstatě by se dalo říci, že se jedná o převyprávění knihy o Drákulovi, či jakýsi nástavec k původnímu ději. Jenže není to úplně to klasické převyprávění, na které jsem si zvykla. Předně se drží v mezích přirozena – pokud tedy nepočítám toho upíra a hlavně hrdinka a vypravěčka příběhu Mína je úplně normální žena tehdejší doby, zcela bez jakýchkoliv mimořádných schopností. Snad jen krom toho, že se občas chová jako mimořádná koza, ale budiž jí to přáno :). Jinak je to prostě dívka, která má před svatbou. Je taková roztomile naivní a cení si svého vychování a morálních zásad, které se ale začnou hroutit, jakmile se objeví charismatický ctitel. Mína mu nedokáže odolat, později už ani odolávat nechce.

Zdroj

Příběh byl na jednu stranu obrovsky romantický a na druhou stranu docela děsivý. Paní autorka popisuje upírův příjezd do Withby natolik strašidelně, že mi opravdu běhal mráz po zádech, hlavně tedy proto, že jsem od začátku věděla, oč jde. A když začal coby okouzlující pan Wagner blbnout Míně hlavu a zároveň po nocích sosal Lucy krev, byla jsem divně rozpolcená mezi oním zblbnutím a znechucením. Bez mučení přiznávám, že jsem přála panu Wagnerovi a bylo mi úplně jedno, že to je ve skutečnosti Drákula – to každému čtenáři muselo dojít už při prvním seznámení s ním. Byl prostě neskutečně okouzlující postavou a jeho charisma úplně stékalo ze stránek. Být na Mínině místě…

Paní autorka svoji knihu píše takovým tím příjemným starým stylem – já mu říkám austenovský :). Úplně z něj dýchá dobová atmosféra viktoriánské Anglie. Ráda říkám, že má skvělý smysl pro gradaci děje a vytváření napětí a také pochopitelně pro skvělé podání romantických scén, protože při těch jsem se úplně tetelila blahem. A přitom se neuchylovala k žádným přehnaným věcem, které by mohly být na tehdejší dobu nepatřičné. 

Čtení bylo úplně hypnotické :) jako by Drácula mohl přes stránky očarovat i mě. Navíc celou dobu čtení podvědomě víte, jak to nakonec dopadne, je to koneckonců i na začátku v prologu naťuknuto, ale tím spíš musíte příběh hltat a doufat, že si to paní autorka při psaní nějakým zázrakem rozmyslí.

V příběhu jsem se podívala do Withby, kde si Mína užívala přírody se svojí přítelkyní Lucy a snily o svých svatbách a manželském životě. Později přišlo setkání s Draculou a městečko Withby jakoby se jeho kouzlem proměnilo z obyčejného místa v něco krásnějšího – tuhle atmosféru dokázala paní autorka skvěle zachytit. Později jsem se s příběhem přesunula do Londýna a na anglický venkov a dokonce i do divokých transylvánských hor. Dostala sem tedy všechno, co bych od knihy o nejznámějším upírovi očekávala.

Zdroj

Knihu doporučuji všem ženám a dívkám, které se chtějí trochu zasnít a trochu bát – no dobře, zasnít o trochu více :). Pokud si rády užijete romantiku v jistých mezích, nepřehnanou a bez nespočtu erotických scén, sáhněte po téhle knize. Bude pro vás to pravé, jestliže máte rády charismatické mužské postavy, ale bez přehánění a kýčů, prostě přirozeně okouzlující. Jestli tohle chcete, budete určitě spokojené.

Listen to my Heart: Moje láska k životu

„Chci vám říct jen to důležité. Žádné kudrlinky. Prostě tak, jak to doopravdy bylo.“

Autor: Marie Fredriksson, Helena von Zweigbergk
Překlad: Michal Smrkovský
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 224

Anotace:

Jako zpěvačka kapely Roxette dobyla Marie Fredriksson pódia celého světa a po dětství poznamenaném chudobou zažila, kterak se pohádka stává skutečností. Všechen úspěch však ztratil svůj smysl, když se dozvěděla diagnózu: smrtelný nádor na mozku. Životní priority se v ten okamžik zcela změnily. Rakovinu porazila, přesto se však Marie již více než patnáct let potýká s jejími následky, které ji nakonec donutily se s pódiem nadobro rozloučit. 

Listen to my heart je příběhem velké lásky, smutku, ohromného úspěchu a vítězství nad osudem – díky lásce k životu. Z Marie vyzařuje zvláštní moudrost a má jistý nádech tajemna. Jako by zažila věci, které není možné vyjádřit slovy. Věci, z nichž se člověku zatočí hlava, dlouhé cesty po světě i svém vlastním nitru, do nejhlubší temnoty a znovu vstříc světlu, kilometr za kilometrem. Jen co mi Marie pohlédne do očí, okamžitě pochopím, jak vážně míní své přání. Že svým příběhem sleduje skutečný cíl, pro sebe i pro druhé. 

Mezery v jejích vzpomínkách představují jeden z důsledků nádoru na mozku. Jedna po druhé se však zapomenuté události vracejí a nyní nadešla chvíle, aby z nich zpátky složila příběh vlastního života. To ale nebylo jediným důvodem pro napsání této knihy. „Přeji si, aby se o tom lidé dozvěděli,“ říká rozhodně.

Můj názor:

Roxette. Skupina, na které vyrůstalo velké množství lidí mojí generace. Nedokážu si představit, že je někdo, kdo by neznal ani jednu z jejich písní. Bohužel pro mě mají tu smůlu, že je jejich písně tak trochu přerostly. Nikdy jsem se nesnažila zjišťovat si o interpretech nic bližšího, stačila mi jejich hudba. Hlavně proto jsem neodolala možnosti to napravit a konečně si něco přečíst o zpěvačce skupiny Marii Fredriksson.

Zdroj

Když jsem začínala číst, byla jsem dost zvědavá, co nového se o Marii dozvím. Ne že bych toho před přečtením knihy věděla moc. Spíš jsem poslouchala písničky a věděla jsem, že byla, či snad dokonce ještě je, vážně nemocná. A to bylo tak všechno.

Setkání se ženou, jejíž hlas tak důvěrně znám, bylo velmi příjemným zážitkem. Marie byla ve své zpovědi hodně otevřená. A nezatajila nic z radostných chvil, za něž projevovala vděčnost, ani těžkých okamžiků, které musela překonat v průběhu její nemoci.

Když v první kapitole popisovala začátek nemoci, vtáhla mě okamžitě do svého vyprávění. Bylo to velmi emocionální – cítila jsem snad vše od lítosti, přes obdiv k Marii a její rodině, až po vztek na bulvární novináře, kteří si dovolili kontaktovat její příbuzné dříve, než jim sama mohla cokoliv říct a pronásledovali je až hluboko přes hranici slušnosti a ohledů.

Kniha sice začíná propuknutím nemoci, ale Marie vypráví i o svém dětství. Byla nejmladší dcerou a vždycky byla velmi energickým a živým dítětem, což jí zůstalo i v dospělosti. Vypravuje o svojí lásce k hudbě a zpěvu a o tom, jak už od malička věděla, že to bude jejím životem. To se mi líbilo. Je hezké vědět, že se dětské sny mohou splnit.

Marie se rozpovídala i o svých prvních písničkách o tom, jaký měla úspěch ve Švédsku jako sólová zpěvačka – o tom jsem neměla ani tušení – a samozřejmě jsem nebyla ochuzena ani o vyprávění o začátcích Roxette a o tom, jaké to je jezdit na turné.

Krom hudebních životních mezníků se svěřila i se svým soukromím. To, jak poznala svého muže a jak ji požádal o ruku, bylo hezké vzpomínání.

Když jí našli nádor na mozku, musela podstoupit bolestivou a náročnou léčbu. V knize popisuje svoje pocity, nejistotu a strach, ale i obrovskou odvahu nemoci čelit. I svůj návrat na pódium si musela vybojovat. Musela se učit znova texty kvůli neurologickému poškození, musela se smířit s tím, že jí po léčbě zůstaly následky v podobě závratí a postižené nohy. Ale nevzdala se.

Zdroj

V knize se při vypravování střídá se svojí spoluautorkou Helenou von Zweigbergk. Helena popisuje současnost, Marie přispívá vzpomínkami. Spolupráce těch dvou se podařila. Kniha je díky dvěma pohledům velmi čtivá. Hezkou atmosféru dodává i švédské prostředí. Názvy všech těch měst, vesniček a písní zněly trochu jako nábytek z Ikea. Líbilo se mi to, byl to takový veselý prvek při Mariině vzpomínání na dětství.

Kniha je doplněna i obrazovou přílohou, našla jsem fotky rodiny i přátel a pochopitelně kolegů z kapely Roxette. Na konci jsem objevila i seznam Mariiných nejoblíbenějších písní. Doporučuji si některé z nich pustit, je to pěkný doplněk k poznání Mariiny osobnosti.

Než jsem knihu dočetla, byla pro mě Marie pouze půvabným hlasem. Nyní už je za hlasem i člověk. Žena, která si prošla těžkými chvílemi, ale neztratila odvahu a chuť bojovat. Naučila se vážit si všeho krásného a blízkých lidí, kteří stáli při ní. Naučila se rozlišovat, co je opravdu důležité. A naučila se užít si každého dne a toho dobrého, co přinese. Tohle poselství chtěla předat dál prostřednictvím svojí knihy a myslím, že se jí to podařilo.

Knihu bych doporučila nejen fanouškům kapely Roxette, ale i těm, kteří si rádi přečtou o zajímavé osobnosti, jejíž osudy nebyly vždycky jen dobré.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu seženete na stránkách nakladatele zde. Můžete si ji také pořídit v síti Knihkupectví Dobrovský tady.

Zkrocená královna

Autor: Philippa Gregory
Překlad: Jana Vlčková
Nakladatel: Alpress
Rok vydání: 2017
Počet stran: 424

Anotace:

Když Kateřinu Parrovou požádal Jindřich VIII. o ruku, zhrozila se. Z kdysi pohledného mladíka je nevypočitatelný stařec s páchnoucím dechem. Role šesté manželky krutého krále se jí hnusí stejně jako oblečení a šperky pěti předchůdkyň, které musí nosit. Na každém kroku naráží na jejich nešťastný osud a děsí se, jakému nebezpečí bude muset sama čelit.

Můj názor:

Píše se rok 1543 a z nejúžasnějšího krále JindřichaVIII. se stal obtloustlý, smradlavý a depresemi zmítaný dědek a právě požádal o ruku Kateřinu Parrovou. V pořadí už šestou ženu. Nadšení Kateřiny, která je zamilovaná do jiného muže, si lze asi představit. Přes to nemá na vybranou a Jindřicha si vzít musí…

Příběh svého manželství s králem vypráví sama Kateřina. Proto mi byl dopřán přístup i k soukromým okamžikům. Ačkoliv to s králem neměla lehké a mnohdy to bylo i odporné a nepříjemné soužití, byla Kateřina ke svému choti milá a byla odhodlaná být mu dobrou manželkou. Krom toho byla také zásadová, dbala o dobré chování a svou pověst. Nezanedbávala ani své vzdělání a svojí láskou ke knihám mi byla sympatická, byť se jednalo pouze o knihy nábožensky založené. Na tehdejší dobu byla Kateřina velmi vzdělaná a literárně zdatná. Napsala dokonce vlastní knihy, které se dochovaly do současnosti – sborníky kázání a modliteb. Překládala také z latiny.

Zdroj

V době, kdy si Kateřina brala krále, měla už za sebou dvě manželství. Na tehdejší poměry tedy nebyla úplně mladou ženou, nicméně se zdála být velice žádoucí.  V době sňatku jí bylo třicet jedna let. Byla ale krásná a král už neměl nejspíš chuť ani energii na mladou dívku. Jednak byl sám starý, tlustý z nechutného přejídání – ne že by si nepřitažlivost svojí osoby vůbec připustil - a pak ho také trápilo staré zranění na noze. V knize je obzvlášť toto popisováno velmi živě. Skoro jsem si puch z rány a zkažených zubů dokázala představit. Na Kateřinině místě bych být nechtěla ani za nic! Vlastně byla králi spíš ošetřovatelkou než manželkou. To by ale nakonec bylo snad i snesitelné, kdyby jí ovšem celou dobu nevisela nad hlavou hrozba královy nelibosti a možná i smrti.

Paní autorka se při psaní pochopitelně opírala o historické reálie, jak je u ní zvykem. V doslovu sama uvádí, co vše jsou historicky doložená fakta a co si domyslela. Její styl je natolik čtivý, že jsem si čtení krásně užila a vůbec jsem neměla pocit, že by mi násilím a neobratně podsouvala nezajímavá data a události. 

V knize jsem se stala svědkem Jindřichova tažení do Francie, pokračujících náboženských reforem a toho, jak se Kateřina stala na krátko regentkou království. Setkala jsem se s historicky známými osobnostmi nejen z řad dvořanstva a vznešených kruhů. Zaujala mě například Anna Askewová, kazatelka a náboženská reformátorka. 

Jak je také v  knihách paní Gregory běžné, věnovala i zde velkou péči vykreslení života na tehdejším dvoře. Nezanedbala ani líčení vztahů mezi lidmi na dvoře, politické intriky a nebezpečí života pod náladovým vladařem.

Ozvláštněním knihy byla i Kateřinina skrývaná láska k Thomasu Seymourovy. Po smrti druhého manžela si jej chtěla i vzít. Bohužel ale měla tu smůlu, že na ní zálibně spočinulo oko krále a navzdory strachu z toho sňatku a z toho, že by mohla skončit jako některá z předchozích manželek, což byly velmi reálné obavy, zhostila se svojí nové role s důstojností a elegancí. Svoje city musela pochopitelně skrývat, ale paní autorka je nechala občas problesknout. 

Cokoliv se stalo mezi ni a Thomasem bylo velmi jemné a zároveň vášnivé. A hlavně nenápadné. Co byl schopen udělat král manželce, která by se mu znelíbila, to víme – koneckonců Kateřinu na každém kroku pronásledují „duchové“ bývalých královen. Nosí jejich kožešiny, vlastní jejich šperky, pokoje, nábytek… jen se modlí, aby nesdílela jejich osud.  

Paní autorka svoji knihu neochudila ani o lechtivější scénu. Vlastně by se dalo říct, že jich bylo několik, ale ty s Jindřichem nebyly ani příjemné a o nějakém erotickém chvění se už vůbec nedalo mluvit.

Zdroj

Ráda vychválím také zpracování postav. Působily velmi živě a realisticky. 

Obzvlášť vykreslení Jindřichovy vrtošivé povahy, jeho změny nálad a názorů a naprostá nepředvídatelnost, se mnou při čtení cloumaly z rohu do rohu. Žít vedle takového chlapa muselo být peklo. Dvořané nevěděli dne ani minuty. Netušili, jaký má král na věci zrovna názor. Kdo byl včera v přízni, dnes už být nemusel.  Pohyb v jeho blízkosti musel být nutně směsicí podlézání, opatrnosti a obratné manipulace. Kateřina oproti němu byla v názorech stálá a dospělá. Na druhou stranu dokázala paní Gregory vykreslit krále i jako pozorného manžela a rozumného člověka - když měl náladu. Tento rozpor v něm se jí povedlo zachytit skvěle.

Co všechno víte o Kateřině Parrové, poslední ženě Jindřicha VIII.? Myslím tedy co všechno krom toho, že byla poslední královou ženou a podařilo se jí ho přežít. Pokud toho moc není a chcete vědět víc, neváhejte a ponořte se do téhle knihy, ve které Vám paní Gregory představí zajímavou ženu, vzdělanou, přemýšlivou a inteligentní královnu, která dokázala stmelit Jindřichovu rodinu, stát se matkou jeho dětem a jemu dobrou manželkou, ačkoliv si to vůbec nezasloužil.

Kniha bude bavit nejen čtenáře, kteří toho o Kateřině mnoho nevědí, ale i ty, kterým je, jako historická postava dobře známá. Paní autorka napsala velmi svěží a čtivý historický román, který žádného milovníka žánru neurazí a mnohé nadchne. Pokud rádi čtete historické romány a paní autorku dosud neznáte, neváhejte po ní sáhnout. Nezklame vás.

Za poskytnutí recenzní e-knihy moc děkuji Palmknihám. Zkrocenou královnu si můžete pořídit tady. A pokud vás paní autorka zaujme, některé její další knihy seženete zde.

Poslední dívka

... Final Girls. Členem tohoto klubu nechce být opravdu nikdo!

Autor: Riley Sager
Překlad: Jana Novotná
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 398

Anotace:

Před deseti lety jela studentka Quincy Carpenter na dovolenou s pěti přáteli a vrátila se sama, jediná přežila hororový masakr. Stala se členem „klubu“ FINAL GIRLS, který vymysleli novináři, a do takové skupiny lidí nechce nikdo patřit.   

 

Patří do něj třeba Lisa, která ztratila devět sester z vysokoškolského klubu po útoku teroristy, který zabíjel nožem; nebo Sam, která přežila útok maskovaného muže během noční směny v Nightlight Inn. A nyní i Quincy, která zakrvácená prchala lesem před násilníkem, který přepadl partu studentů v lesní chatě. Média touží po tom, udělat rozhovor se všemi dívkami najednou, jenže všechny se snaží na prožité trauma zapomenout, a tím i jedna na druhou.  

V současnosti už je na tom Quincy celkem dobře, díky xanaxu. Má obětavého snoubence Jeffa, populární blog o pečení, krásný byt, terapeutickou skupinu a policistu, který jí před lety zachránil život. Její mozek tragickou událost vymazal a minulost je pohřbena. Avšak jen do té doby, dokud není Lisa, první „Final Girl“, nalezena mrtvá ve své vaně s podřezaným zápěstím, a dokud se na jejím prahu neobjeví Sam...

Můj názor:

Jsou tři.

Říká se jim Poslední dívky. Protože ony jediné – poslední – přežily řádění vraha. Ony jediné vyvázly z celé skupiny lidí. Lisa, Samantha a Quincy.

Lisa se s osudem utkala o život při útoku vraha na vysokoškolský klub. Zemřelo tam devět dívek. Samanta vyvázla jen těsně z útoku na motel Nightlight Inn. Quincy přežila, jako jediná ze skupiny šesti přátel masakr v chatě Pine Cottage.

Od těch hrozných chvil už uplynulo hodně času. Každá jde nějakým způsobem dál, mají nový život a snaží se vyrovnat s hroznou minulostí každá, jak nejlépe umí. 

Quincy má blog o pečení, přítele a svoje každodenní dávky xanaxu. Lisa se stala psycholožkou a napsala knihu o tom, jak překonat těžké trauma. Pomáhá druhým. A Samantha se postupně ztrácela, až se ztratila úplně. Díky Lise byly dívky nějaký čas v mailovém kontaktu, snažila se jim pomoci a měly spolu mít i vystoupení v televizi, které by snad nasytilo chuť novinářů o nich pořád psát. A teď je Lisa mrtvá. Prý spáchala sebevraždu, ale Quincy něco v podvědomí říká, že to přeci nemůže být možné. Lisa, ta nejsilnější z nich, že by si sáhla na život?

Vypravěčka příběhu Quincy si žije celkem normální život. Alespoň tedy normální vzhledem k tomu, co ji potkalo před deseti lety. Snaží se žít tak běžně a obyčejně jak to je jen možné, vede svůj blog o pečení, odmítá žádosti novinářů o rozhovory a taky by se ráda vdala za svého přítele právníka Jeffa. Předstírá, že se už se vším vyrovnala, ale sama sobě tím lže. Bez pilule xanaxu je nejistá a nervózní. Jako postava byla velmi uvěřitelná, leč bohužel ne úplně sympatická. Jako by mi na ní celou dobu něco vadilo – asi to předstírání a neschopnost se z něj vymanit a řešit to jinak než prášky. 

Vlastně mi něco vadilo u většiny postav. U Jeffa, Samanty i policisty Coopa. Při čtení jsem později vykoumala, co že to bylo. Paní autorka totiž dokázala do svých protagonistů vložit takovou část osobnosti, že jsem jim v podstatě celou dobu nedůvěřovala. Všichni mi byli něčím podezřelí a nepříjemní, všichni něco skrývali. A to něco vyplouvalo nahoru jen velmi pomalu a pozvolna. 

Pro mě to byly skvěle vytvořené postavy. Mám ráda, když autor napíše svoje charaktery tak, že k nim najdu nějaký citový vztah, byť je negativní, což byl tento případ. Všechny důležité postavy měly propracovanou minulost, která se pěkně promítala do jejich současnosti a ovlivňovala jejich chování. Každý malý detail byl důležitý jako kostička v řadě domina.  Ať už šlo o Poslední dívky, nebo o policistu Coopa, který po událostech v Pine Cottage zachránil Quincy život a až do dnešního dne jí pomáhá, kdykoliv to potřebuje. Chvilku jsem fandila jednomu a jiného podezřívala, aniž jsem pořádně věděla z čeho (případně jsem to věděla naprosto přesně). Pak se zase všechno otočilo a mnou obhajovaný člověk se stal podezřelým. Paní autorka si skvěle pohrála s nimi i se mnou.

Klíčem k celé záhadě bylo to, co se Quincy stalo, když byla s kamarády na výletě v chatě Pine Cottage. Krom ní tam všichni kamarádi přišli o život dost hrůzným způsobem. Sama Quicy má v paměti černou díru a nic podstatného z nejhorších okamžiků si nepamatuje. Ztráta paměti je sice maličko ohraná, ale zde na místě jako následek traumatu, které utrpěla. 

Já sama jsem se vše také dozvídala postupně v krátkých kapitolách, vyprávěných třetí osobou, které střídaly Quincyno vypravování. V těchto záblescích z minulosti jsem se mohla přenést přímo do Pine Cottage a prožít vše, co se tam stalo. Od příjezdu party až do úplného konce. 

Postupně jsem tak dostávala vodítko k celé události v minulosti a zjišťovala jsem, jak s tím souvisí události současné. Spolu se mnou si „vzpomínala“ i samotná Quincy a pod tíhou vzpomínek se hroutila její pečlivě vystavěná „vyrovnaná“ osobnost. Samozřejmě jsem si konstruovala vlastní teorie – zcela zbytečně, protože mě opravdu ani vesnu nenapadlo to, co si pro mě paní autorka v závěru knihy připravila.

Celou dobu jsem byla napjatá a čtení mě opravdu bavilo. Paní autorce se podařilo udržet mě u knihy  díky skvěle vystavěné zápletce a naprosté nemožnosti dobrat se rozklíčování celé záhady. Několikrát během čtení se mi zdálo, že už tuším, jak vše bylo, abych byla vzápětí vyvedena z omylu a zahnána k jiné stopě, která se zdála žhavější, než ta původní. Jednou jsem si byla dokonce naprosto jistá, že vím – a byla jsem úplně vedle. Když se dívám teď zpětně, drobné stopy a náznaky v textu byly. Chce to číst velmi pozorně a nenechat se strhnout zvědavostí a událostmi. 

Děj byl z počátku poklidný a plynul pomalu, abych se stihla seznámit s postavami a událostmi v minulosti a současnou situací. Já jsem ale byla natolik navnaděna anotací a zvědavá, co se všechno přihodí, že jsem se začetla velmi rychle. Postupně vše nabíralo tempo a zamotávalo se a tento kvalt paní autorce vydržel až do strhujícího finále.

Paní autorka má příjemně čtivý styl a i když jsem občas objevila nějaký zádrhel nebo kostrbatější větu, děj mě natolik zajímal, že mi to bylo vlastně jedno. To může být ostatně způsobeno i překladem. Navíc já jsem četla recenzní výtisk, takže je možné, že věci nebo výrazy, které mě překvapily, se do finální knihy ani nedostanou.

Poslední dívku bych určitě doporučila milovníkům trillerů, ale bude se líbit i těm, kteří žánr tak často nečtou – já sama jsem živým důkazem. Kniha pro mě byla velmi lákavá už z anotace, takže jsem měla poměrně vysoká očekávání. Dílo obstálo se ctí a moje očekávání byla více než naplněna. Kniha vyjde 23.10.2017, takže pokud si ji chcete pořídit, budete muset ještě chvilku vydržet, ale za čekání i přečtení stojí.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Více o knize se dočtete zde. Jakmile vtrhne na knižní pulty, budete si ji moci koupit třeba tady. 

Falešný polibek

Autor: Mary E. Pearsonová
Série: Kroniky pozůstalých (1. díl)
Překlad: Jana Jašová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 363

Anotace:

Království Morrigan dodržuje všechny tradice a sní o starých dobách, ale některé tradice princezna Lia nemůže překousnout. Například sňatek s někým, koho v životě neviděla. a to vše pouze kvůli zajištění politického spojenectví. Lia má všeho po krk a je připravena začít nový život. V den své svatby utíká do vzdálené vesnice na břehu moře, kde se usazuje mezi obyčejnými lidmi a především dvěma záhadnými a přitažlivými muži. To ovšem ani netuší, že jeden z nich je princ, kterého si měla vzít, a druhý je nájemný vrah s úkolem ji zabít. Obklopena tajemstvími a intrikami si musí Lia nejen zvykat na obyčejný život, ale hlavně odhalit, proč ji někdo chce zavraždit a jak by právě ona mohla ohrozit budoucnost ne jednoho, ale hned několika království a panovnických rodů.

Můj názor:

Falešný polibek jsem vůbec nechtěla číst. Patřil k náhodným nákupům, když jsem si zoufale nutně chtěla udělat radost nějakou knihou a nemohla si vybrat. Zaujala mě jednoduchá zelená obálka a kniha mi sama skočila do ruky. A dobře udělala - mám při těchto náhodných nákupech prostě šťastnou ruku :).

V království  Morrigan existuje jistý druh moci. Alespoň se to povídá. Je to moc, kterou disponují údajně pouze první dcery rodin. Nejvýznamnější první dcerou je pochopitelně dcera královská – princezna Arabella Celestine Idris Jezelia, která si nechává říkat Lia. Ona své moci tak docela nevěří, nikdy se u ní zatím neprojevila, ale podle pověstí ji má a tak je pro království důležitá. Uzavře totiž sňatek s princem sousední země Dalbreck, jejíž spojenectví království Morrigan nutně potřebuje. Jak už to tak chodí Lia prince nechce. Nikdy ho neviděla, má ho za nechutného chlapa, kterému sňatek musel sjednat tatík a všelijak podobně se jí příčí skutečnost, že uzavře dohodnuté manželství bez lásky. A protože je Lia duch nespoutaný, rozhodne se vzepřít a těsně před svatbou prchá z rodného hradu spolu se svojí služebnou. Chce žít prostým životem v malé vesnici Terravin na břehu moře.  A jednou poznat muže, kterého by opravdu milovala…

 

Zdroj

Lia byla bytost veskrze sympatická. Moji náklonnost se jí podařilo získat už v první kapitole, ve které prchala před nechtěným sňatkem. Byla silná a odhodlaná osobnost. Nebála se opustit pohodlí paláce, když si pro sebe vysnila jiný osud, než jí rodiče naplánovali. Mohla bych tu sice zpochybňovat její odpovědnost vůči zemi a poslušnost k rodičům, ale nebudu. Nebýt neposlušných hrdinek, co bychom četli? 

Jako hlavní hrdinka byla napsána dobře. Nebyl problém jí fandit a přát jí, aby se jí útěk zdařil a později, když kolem ní kroužili ti dva nápadníci, toho lepšího z nich. 

Kaden a Rafe - zrovna o nich se mi moc psát nechce, abych paní autorce něco nepokazila. Prozradím o nich jen to, že oni dva byli těmi nápadníky. Oba byli lákaví a sympatičtí - jeden o trochu víc :). A v poslední třetině knihy se ukáže, kdo jsou a přihodí tak do zprvu jednoduché zápletky cosi navíc, co přispělo k dobré čtivosti příběhu.

Nelze popřít, že kniha patří do kategorie lehčích oddechovek. A jako k takové je třeba k ní přistupovat. To ale neznamená, že by nebyla dobře a čtivě napsaná. Paní autorka ozvláštnila v podstatě šablonovitý příběh zajímavou inovací - za uprchlou princeznou se honil princ a vrah, to jsem věděla už z anotace. Co  jsem ale nevěděla, bylo to, který z nich je kdo. A tohle bylo to, co mě na knize obrovsky bavilo. Užívala jsem si tipování, snažila se v textu najít sebemenší stopu, kterou by se jeden z nápadníků prozradil. Nenašla jsem nic :) Paní autorka si dávala bedlivý pozor na to, aby mi žádnou stopu neposkytla. Nakonec jsem si vybrala dle větších sympatií, protože sympatičtí mi byli oba pánové. A světe div se! Trefila jsem prince :).

V příběhu se mi ale líbilo více věcí, než jen princo-vrahová záhada. Popis života Lii ve vesnici a práce v putyce byl velmi příjemný. Opět se nejednalo o nic složitého a světoborného, ale paní autorka zase dokázala, že umí psát a zaujmout svého čtenáře. Vlastně to dokazovala v průběhu celé knihy. Zaujala mě už první kapitolou a udržela až do konce.

 

Zdroj

Kapitoly, které vypráví Lia Jsou prokládány krátkými částmi nazvanými princ nebo zabiják. Názvy napovídají, kdo je asi vypravěčem té které kapitoly. A jsou to přesně ty části, kde jsem se snažila najít nejvíc stop k odhalení totožnosti prince a zabijáka. Při druhém čtení možná něco objevím, ale na poprvé nic. Ani nepatrný náznak.

Přibližně do poloviny by se mohlo zdát, že se kniha vyvíjí očekávaným způsobem. Od půlky ani náhodou. Jakmile se prozradilo, kdo je princ a kdo vrah, začala být kniha docela akční a napínavá. A pokud se mi do té doby četla rychle a prakticky sama, od půlky do konce už jsem ji zhltla jedním rázem. Paní autorka si vymyslela zajímavý svět a v příběhu trochu představí i něco z jeho historie. Obzvlášť mě zaujaly popisované tradice, svátky a život lidí. Dokonce se mi zde líbil i trojúhelník mezi hlavními postavami. On mi tedy nevadí dost často, pokud je dobře napsaný a se sympatickými aktéry a tady rozhodně takový byl. Nezdál se mi ani násilný a vyhnaný do krajnosti ani přitažený za vlasy – vlastně bych i počítala s tím, že něco takového se klidně stát může. Romantické pletky v druhé části doplní i něco záhad a magie a taky se určitě bude hodit mapa na předsádce knihy.

Knihu bych doporučila všem, kdo hledají něco příjemného a odpočinkového a zároveň něco, co je bude bavit. Kniha je sice určena spíš pro dívky, ale třeba i starší kousky, jako já, si ji dokážou užít. Je jen potřeba nehledat v ní žádnou vysokou fantasy. Pak budete určitě spokojení. Prostě ji otevřete a jen si užívejte příběh, který je nápaditý a poutavě napsaný. Já budu zatím vyhlížet druhý díl.

Kaštany

Dneska – jako ostatně každý den – jsem šla z práce kolem vzrostlého kaštanu. 

A protože je teď podzim padají z něj pichláky a na zemi pod ním je dost kaštanů. To není nic divného a nic, co by stálo za článek a nejspíš ani za zamyšlení, jenže já si už delší dobu všímám jednoho zajímavého úkazu. Ty kaštany tam leží! Metací vozy je vždycky shrábnou na stranu chodníku, ale ony tam pořád jsou!

Vedle je školka, takže nedostatek dětí, které by je sebraly, rozhodně není. Jenže děcka je nesbírají. Jen kolem nich chodí!

Zdroj

Dnes dokonce šlo jedno dítě s matkou, sehnulo se pro kaštan a matka mu ho sebrala a zahodila s komentářem o špinavosti věcí na zemi. 

Matko! To byl kaštan! To se sbírá a dělají se z toho zvířátka. Pamatuješ?

Když jsem byla malá já, žádný kaštan nezůstal na zemi dlouho. Dokonce jich byl silný nedostatek a občas jsme si museli pomoci klackem vrženým do větví, aby jich popadalo víc. Měla jsem pak doma koníky a panáčky a různou jinou kaštanovou havěť. Něco z toho ve mně asi zůstalo a občas se pro nějaký kaštan ohnu. Jeden mám zrovna na stole v práci a jeden doma.

A teď ta otázka: Ty děti je sbírat už nechtějí a nebo jim nikdo neukázal, jak se dělají zvířátka z kaštanů? 

A nebo se časy prostě jen mění?

Zdroj

Plamen v temnotě

... Cesta plná nástrah. Oceán smutku. Svět v plamenech...

Autor: Sabaa Tahirová
Série: Jiskra v popelu (2. díl)
Překlad: Petra Johana Poncarová
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017
Počet stran: 472

Anotace:

Po čtvrté zkoušce, při níž došlo k nečekaným událostem, se imperiální vojáci vydávají na lov dvou uprchlíků, kteří opustili Serru a vypravili se na nebezpečnou cestu do srdce Impéria.

Laia se chystá proniknout do Kaufu, nejstřeženějšího a nejnebezpečnějšího imperiálního vězení, aby zachránila svého bratra, jehož schopnosti jsou klíčem k přežití Učenců. A Elias je pevně rozhodnut jí pomoci, přestože se tím vzdává poslední šance získat svobodu.

Temné síly, lidské i ty nadpřirozené, však pracují proti nim. Elias a Laia musejí na každém kroku své cesty bojovat, aby přelstili nepřátele: krvežíznivého císaře Marka, nemilosrdnou velitelku, sadistického dozorce, který vládne kaufskému vězení, a — což je nejbolestivější — také Helenu, Eliasovu dlouholetou přítelkyni, jež nyní zastává funkci císařova Krkavce.

Helena se musí podrobit Markově vůli a postavit se do čela mise, která jí láme srdce: jejím úkolem je najít zrádce Eliase a zabít ho.

Můj názor:

Po přečtení prvního dílu série Jiskra v popelu, následovalo dlouhé čekání na druhý díl. Nakonec jsem se naštěstí dočkala a přichází chvíle na sdílení zážitků a dojmů. Pokud potřebujete osvěžit paměť, článek o prvním dílu najdete zde. A protože tento nový článek bude pojednávat o druhém dílu, vykoukne v něm nejspíš na světlo nějaký ten spoiler k jedničce.

POZOR! Čtením dalších řádků se vystavujete nebezpečí spoilerů k prvnímu dílu série – Jiskra v popelu.

První díl přestal příběh vyprávět ve chvíli, kdy se novým císařem impéria stal Markus. Eliasovi se podařilo uprchnout doslova z pod sekery kata a je na útěku spolu s Laiou. Jejich cílem je věznice Kauf, kde je vězněn Lain bratr. Laia touží bratra osvobodit, nejen proto, že je jejím posledním žijícím příbuzným, ale také proto, že nosí v hlavě plány na výrobu superpevné oceli. Díky nim by mohl mít konečně učenecký odboj takové zbraně, které by obstály v boji proti mečům Masek. 

Pod novopečeným císařem z plebejského rodu se zachvívají nestabilní nožky jeho trůnu. Vznešené rody se proti němu chtějí vzbouřit a on je odhodlán udržet si trůn za jakoukoliv cenu. 

Svoje vlastní plány má také velitelka šerosrázské akademie Keris Veturia.

V novém dílu série se opět otevře svět plný magie, bojů o život a tentokrát i mocenských intrik. Kdo bude vítězem a kdo jen pouhým pěšákem v rukou mocnějších a chytřejších soupeřů?

Doufala jsem, že mě paní autorka dokáže opět překvapit a že Plamen v temnotě nebude jen vycpávkou mezi dvěma díly série. A ona mě překvapila! 

Začala s tím hned u postav.

Zdroj

Oproti minulému dílu naznaly postavy v příběhu docela velký posun a to jak v chování a názorech, tak v oblíbenosti u mě. 

Do nebeských výšin oblíbenosti se drápe Elias Veturius, který pokračuje ve své cestě za tím být někým jiným než pouhým zabijákem bez svědomí a služebníkem impéria. V knize mu paní autorka hází pod nohy jeden klacek za druhým a Elias přelézá a přeskakuje a tím jako postava obrovsky roste. Jedním z klacků pod jeho nohama je bohužel i Laia, druhá hlavní postava. V tomto díle u mě sbírala spíš mínusové body za svůj strach udělat rozhodnutí a neobyčejný talent vybrat si vždycky tu nejhloupější možnost. Oproti minulému dílu se z ní stala nejistá a naivní holčička a takový sešup dolů u postav nevítám, obzvlášť pokud se jedná o jednu z hlavních. Pro mě až nepříjemně lpěla na osvobození  bratra, což by ještě bylo pochopitelné. Ona ale nebrala vůbec ohledy na to, jaké problémy a trápení tím působí lidem okolo sebe. Odmítala se zastavit, zamyslet a vše zvážit. Jen se hnala za tím svým a neváhala využít a ohrozit kohokoliv. Začínal se u ní vyvíjet nepříjemně sobecký povahový kaz, který se ani moc nesnaží skrývat. Navíc zde je cosi jako milostný trojúhelník, který mám Laie velmi za zlé. 

Obrovsky u mě stoupla v ceně Helena Aqilla, která se na konci minulého dílu stala imperiálním Krkavcem.  Klacků pod nohama měla taky požehnaně, především od záporáků, ale bojovala statečně. Ukázala sílu vůle a charakteru a to se u postav cení. Na pokračování jejího příběhu už se těším.

Ve vyprávění se střídají tito tři a postupně mě provázely každý svou částí role v impériu. Elias a Laia jsou na útěku před novým císařem Markusem a snaží se dostat do věznice Kauf, aby osvobodili Laina bratra. Helena je na opačné straně barikády. Má sloužit jako Krkavec novému císaři, kterého zatím rody nechtějí respektovat a zároveň chytat uprchlé zrádce Laiu a Eliase.

Ozvláštněním nového dílu byly samostatné Heleniny kapitoly. Nenápadně tak pro mě přejala roli hlavní ženské postavy. Díky ní jsem se mohla ponořit do politických intrik nového císaře a postupně se seznamovat s novými tvářemi v císařství a zkoumat, kdo se za jakým cílem žene. Sledování cesty do Kaufu pro mě bylo zajímavé spíš kvůli Eliasovi a situacím, které dvojice musela cestou řešit. Laia se zmítala někde u podlahy mého čtenářského zájmu. Paní autorka dokázala vymyslet spoustu nebezpečenství, které oba cestou potkalo a nic jim neusnadnila. To oceňuji. Nelíbí se mi, když hlavním hrdinům spadne všechno do klína až moc lacino. Vzhledem k tomu, že se jedná o fantasku, vykroutili ze z některých průšvihů pomocí více či méně magických okolností. Tyto okolnosti jsou však tak skvěle zapracovány do děje, že mi vlastně přišly úplně přirozené a normální :). Paní autorka umí dobře odhadnout, co jí ještě u čtenářů projde a co už by považovali za nehorázné a i na fantasy literaturu snadné řešení problémů a únik z nebezpečenství.

Zdroj

Druhý díl měl trochu svižnější tempo než ten první a to si ani na tempo děje prvního dílu nemůžu stěžovat. Možná to bylo tím, že svůj svět už kniha ukázala a teď jen vypráví příběh. A skutečně o události nebyla nouze, především o ty napínavé a životu nebezpečné. Paní Tahir opět nešetří svým vypravěčským talentem, kterého má na rozdávání. Její římsko-pouštně-fantastický svět neztratil nic na své originalitě a styl psaní je pořád stejně poutavý, jako byl v prvním dílu. Dokonce i milostný trojúhelník, který se v příběhu vytvořil, má svoje opodstatnění, takže jej paní autorce pro tentokrát odpustím. Sice mi velmi vadil a uškodil Laie jako hlavní postavě, ale svůj důvod skutečně měl. 

Zajímavý vývoj se také ukazuje na straně Zla. Nejen, že trochu přibylo špatňáků, ale taky jsou doopravdy úžasní. Mají svoje intriky a plány v plánech jiných plánů a celkově působí jako inteligentní a vychytralé osobnosti. Paní autorka svým hrdinům připravila opravdu zdatné protivníky a odhalit je nebylo lehké. Stále nemám úplně jasno, jak se bude příběh vyvíjet a kdo hraje za jakou stranu. Tato neprůhlednost je jen dalším plusem příběhu. Snažím se sice něco odhadnout, ale je to jen vaření z vody. Paní autorka drží své karty dobře v rukou a rukáv má plný ukrytých es.

Bohužel, čekání na další pokračování bude dlouhé.

Kniha je plnohodnotná a kvalitní fantaska, ve které si najdou svoje i milovníci žánru fantasy pro dospělé a určitě nebudou zklamaní ani mladší čtenáři. Paní autorka si dokáže odpustit klišé běžná pro YA literaturu, ale hrdinové s jejich osudy budou dostatečně přitažliví pro vyznavače YA fantasy. Starší čtenář zase ocení dobře propracovaný děj, zápletku nebo zajímavý svět.  Příběh je opravdu dobrý, napínavý a čtivě napsaný. Užijte si čtení!

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky si můžete pořídit zde. První díl mají také – najdete ho tady :).

Každé řešení má svůj problém

Autor: Kerstin Gierová
Překlad: Pavla Lutovská
Nakladatel: Ikar
Rok vydání: 2009
Počet stran: 256

Anotace:

Gerri plánuje spáchat sebevraždu, ale předtím ještě napíše dopisy na rozloučenou spoustě příbuzných a známých – a nezachází v nich s pravdou právě v rukavičkách. Shodou okolností jí ale sebevražedný plán nevyjde – a Gerriin život se ze dne na den stane opravdu napínavým dobrodružstvím. Neboť není snadné vypořádat se se svými blízkými, když vědí, co si o nich skutečně myslíte!

Můj názor:

Tuhle knihu jsem si sehnala v antikvariátu až v dalekém Trutnově proto, abych si zkompletovala sbírku Kerstin Gierové. Čekala jsem další knihu pro náctileté, ale z tohohle tenkého dílka se vyklubal perfektní poklad pro ženy. Čímž samozřejmě nechci říct, že by se nelíbil i dívkám :) Já osobně jsem velmi překvapená a nadšená. Vím, že paní Gierová píše skvěle, ale tohle bylo velmi jiné, velmi ze života a velmi půvabné dílo.

Paní autorka v něm zpracovává téma životních peripetií svobodné, třicetileté spisovatelky brakových románků pro ženy Gerri.

Gerri je v hluboké depresi, tak hluboké, že má už dokonce precizně naplánovanou sebevraždu. Pytel prášků je nachystaný, dopisy na rozloučenou napsané a Gerri pevně odhodlaná. Už ji nezastaví naprosto nic. A proč se chce zabít? Hlavně proto, že je pro svoji rodinu obrovským zklamáním, což jí rodiče a nejen oni, rádi připomínají. Měla se narodit jako syn, není půvabná blondýnka, není úspěšná (dle rodinných měřítek) a o její práci se v rodině mluví jen v tajuplných náznacích. Nemá chlapa a zrovna v tomto na ni rodina dost tlačí.  

Připadá si jako nemilovaný a trpěný odstrk, vždyť ani její matka, která má pojmenované všechny misky v kuchyni, si nikdy nevzpomene na její jméno. Možná se to zdá jako malichernosti, ale na Gerri už je to prostě moc.

V jejím životě ale není všechno úplně špatně. Má skvělou partu přátel, je talentovaná spisovatelka a skvělá organizátorka, je milá, hodná... a těch hezkých věcí jsem našla mnohem více.

Celá kniha, kterou vypráví Gerri, je psaná skvělým stylem, svěže s jemným humorem. Bylo dobré podívat se na téma sebevraždy i takto, ne jen smrtelně vážně. Myslím, že tohle byl dokonce lepší úhel pohledu. Jasně totiž z řádků čnělo poselství, že nic není tak hrozné, jak to vypadá, jen člověk potřebuje něco, co ho nakopne nahlížet na věci jinak a hlavně chtít je vidět.

Útloučká kniha je členěná do kratších kapitol a začíná Gerriinými pečlivými přípravami na sebevraždu, která se jí pochopitelně nezdaří, což je od začátku jasné. Mezi jednotlivými kapitolami jsou k přečtení i dopisy na rozloučenou, které Gerri napsala a plánuje je rozeslat v předvečer své sebevraždy. Tyhle dopisy poskytují skvělý doplněk k poznávání lidí okolo Gerri – její rodiny, přátel i spolupracovníků. A vlastně i jí samotné. Na všech postavách se mi líbila jejich obrovská opravdovost. Byly skvělé a živoucí se svými dobrými i špatnými vlastnostmi, slabostmi i silnými stránkami. Měly svoje příběhy, které sice nebyly rozpitvány až velmi podrobně, jen tak, jak bylo pro příběh nutné, ale přes to mi ty lidi dokázala paní autorka přiblížit, jako bych je znala.

Každé řešení má svůj problém není žádným veledílem klasické literatury. I způsob, jak se situace vyřeší je více vtipný než pravděpodobný. Ale ta kniha je skvělá! Je snad jediným opravdu vtipným a přitom dobře napsaným románem, který jsem za posledních pár let četla. Paní autorka píše o sebevraždě s humorem, ale bez nevhodného zlehčování a vysmívání.

Kniha by se mohla líbit ženám, které pobavila třeba taková Bridget Jonesová, i když styl paní Gierové mi připadá daleko svěžejší a vtipnější. Určitě se po ní podívejte. Za to komplikované shánění to stojí!

Sčítání lidu za III. čtvrtletí 2017

Hups! A je to tady zase :)

Další čtvrtletí se stalo minulostí a rok vstupuje do poslední čtvrtky. 

Podzim je tu a Vánoce před náma. Po novinkově umírněném létě nadchází vydavatelsky nabušené měsíce, kdy nebudu vědět, co koupit a číst dříve. Samozřejmě mám vytipovaných pár úžasných favoritů, které prostě koupit musím. Pak jsou tu ty knihy, kvůli kterým si nejspíš opět zařídím průkazku do knihovny. Jsou to ty, které bych si chtěla přečíst, ale doma je mít nemusím. A jako vždycky to nakonec dopadne úplně jinak :). Než se ale pustím do nových nákupů, dopřeju si ještě poslední ohlédnutí za létem.

Knižní předsevzetí minulého čtvrtletí

Z minulého čtvrtroku tu mám závazek přečíst 9 knih z domácích zásob – to teda fakt problém nebyl :). Přečetla jsem jich dokonce čtrnáct, což je celkem nadplán, ale polevit nemožno. Na to tu mám až moc zajímavé knihy.  Spíš nevím, kterou si vzít první. 

Také jsem chtěla zamakat na anglině. Realizace tohoto předsevzetí měla proběhnout prostřednictvím Pottera trojky. Tam už jsem tak úspěšná nebyla. Přečíst za tři měsíce přesně deset stran… to asi další komentář nepotřebuje. 

V plnění předsevzetí je to tedy pade na pade.

Jak se mi v létě vedlo v číslech?

Počet přečtených knih v červenci byl 8 a ve stranách to dělá 3.327 stran.

V srpnu padla moje šťastná 9. Ve stranách docela podobné číslo – 3.478.

V září se mi šťastná 9 zopakovala a ve stranách jsem držela standard – 3.342 stran.

Ne, že by na tom tak záleželo nebo že bych chtěla soutěžit, či brát čtení jako sportovní disciplínu. Jen se mi to zdá jako zajímavá informace.

Přednost při psaní článků mají recenzní kopie od Palmknih a knihy od Metafory, Omegy a Joty. Ty knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu *. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete v seznamu článků na bloGu zde.

Které knihy přispěly k pohodovému čtvrtletí?

Přečteno ve čtečce:

Navigátoři Duny*, Posvátné lži Minnow Blyové*, Slyším tě všude*, Řád zlomených křídel*, Mechanický princ*, Mechanická princezna*, Kdes byla včera v noci*, Machinace*, Limes Imferior, Plamen v temnotě

Přečteno v papíru:

Šílená*, Fantastická zvířata a kde je najít, Kruh, Dracula má láska, Blackout*, Prokletý princ, Mechanický anděl*, Falešný polibek, Růže a dýka, Deník mého stínu, Sny andělů a chimér, Nezkoušej na mě zapomenout*, Každé řešení má svůj problém, První stříbrná kniha snů, Palác lží, Druhá stříbrná kniha snů

Co mi přibylo v knihovně?

Swannova láska, Poslední království, Panenka z kostí, Řekni vlkům, že jsem doma, Kniha posledního soudu, Nejtemnější část lesa, Falešný polibek, Prokletý princ, Charleston, Paní půlnoci I – Temné lsti, Dívka na klíček, Růže a dýka, Sny andělů a chimér, Nezkoušej na mě zapomenout, Šest vran, Sníh nebo popel, Daň peklu, Palác lží, Divotvůrce, Temnější tvář magie.

Výhry  a dárky:

Mráz – výhra na blogu Život mezi řádky

Legenda o krvi a lásce – výhra na blogu Knihy na cestách

Dívky z trajektu – výhra na blogu Zaostřeno na knihy

Mia Flor – Svět mezi řádky

Všem, kteří vypsali soutěže, moc děkuji! Pochopitelně obzvlášť těm, jejichž soutěž se mi poštěstilo vyhrát :).

Takový menší knižní plán na předvánoční čtvrtletí

Jako vždycky bych chtěla pokračovat ve snižování počtu domácích nepřečtených knih, které jsem nasyslila. Vidím to opět na cca 9 přečtených. 

Potter trojka v angličtině do Vánoc padne nebo aspoň budu za půlkou, jinak se na Mikuláše dobrovolně přihlásím, aby mě vzal čert. 

Psát tu takovou blbost, že nebudu utrácet za knihy je zhola zbytečné, tak se jen pokusím trochu krotit :). Tak mě napadá – co takhle ta průkazka do knihovny. To zní jako dobrý plán :)

Závěrem

Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Moje díky si zaslouží také nakladatelství Metafora, což je moje druhá pravidelná spolupráce, která mi dělá radost knihami. Doufám, že moje články potěšily zase je :) Už delší dobu si užívám i spolupráci s nakladatelstvím Omega a Jota. Od nich mám knihy prostřednictvím recenzních konkurzů a jsou to samé skvělé kousky. Takže moc děkuji i jim.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

Přeji všem krásný podzim!