Rábl

… aneb sto let slibované o to lépe chutná … 

Haleluja! Konečně!

Po téměř dvou letech byly sliby naplněny a vyrazili jsme lozit na Velký Rabštejn.

Cituji neb zaujalo: „ … skály jsou utvořeny z amfibolické břidlice, která v místě erozivního odkryvu měkčích hornin vytváří bizarní věže. Z hlediska lezení je skála pevná a bohatě členitá a umožňuje jak stěnové lezení, tak lezení v převisech, komínech a spárách“.

Svatá pravda a jako bonus navíc je na Ráblu opravdu hodně lehčích cest, takže je možno si fakt hezky zalozit.

Po příjezdu některé z naší výpravy – Rabštejnské starousedlíky – poněkud nas … zarazilo množství lidí ukempených okolo hospody, jediném místě, kde je možno založit výškový tábor. Dětský tábor taky nebyl zrovna ideálním sousedem, ale co už. Postavili jsme stany a vyrazili ke skalám.

Rigo bylo plné, takže jsme zahnuly doprava nahoru do sektoru Kouty. Po rozlezu na menších a lehčích cestách se uvolnila Orolínova hrana 6+ – krásná, dobře odjištěná a docela dlouhá cesta, která tedy zadarmo rozhodně nebyla, alespoň ne pro mě.

Druhý den na rozlez proběhla Hrana Riga, moc pěkná delší cesta za 4+. Než jsme ji slezli, nastřádala se za náma pěkná frontička z horoškoly. Jinak jsou zepředu na Rigu i další čtyři hezké cesty, myslím až do cca 7+, takže si užijí všichni. Na nás už tam ale byl dost dav, takže jsme utekli jinam.

Vyšplhali jsme pod to, co zbylo z hradu Rabštejna (nic moc) zahnuli mimo chodníček a přehopkali skalisko k dolnímu hradebnímu sektoru, kde jsou krásné cesty okolo 5, obzvláště Schody do nebe za 5-. Na schody do nebe mi to přišlo krátké, až v nebi jsme se opravdu neoctnuli :).

Bohužel jsme tu byli jen na dva dny, takže po procházce na vyhlídku jsme to museli zabalit a odtáhnout do Brna. Ještě nás tu čeká spousta dalších cest, obzvláště slibovaná Sbohem armádo, tak doufám, že brzo znova …

V mechu a kapradí

... lezení na Sochorské skále ...

Po dlouhém období dešťů zas vykouklo sluníčko, tak jsme vykramařili cajky a vyrazili lézt do přírody.

Sochorská byla až třetí možnost, první dvě jsme zavrhli kvuli klimatickým a cestovním podmínkám. Skála je poblíž Řikonína a zalezlá v lese, takže nijak daleko a nijak moc na slunku, alespoň teda vždycky nějaká část ve stínu byla :).

Na to, jaký kousíček je to od Brna nás překvapilo, že tam nejen nikdo nebyl, ale i to, že na skále nebyly patrné žádné stopy častého lezení. Naopak všude je plno mechu a pavouků – nicméně skála je hezky odjištěná, i když místy vyžaduje vlastní dojištění, hlavně v lehčích cestách (viz průvodce :)).

Barevka

... otvírání sezóny ...

Víte co mají společné prodloužený velikonoční víkend, ukrutná zima a návštěva u Honzy v Českých Budějkách?

Jasně! :) zahajujeme sezónu na skalách.

Po prvním dnu na překližce v Budějovicích jsme prostě ven už museli. Navlíkli jsme na sebe tolik vrstev, aby bylo možno se ještě hýbat a vyrazili lozit na Barevnou skálu.

A ona byla fakt barevná! Kromě normální barvy šutru oplývala i odstíny žluté, zelené, načervenalé a kdovíjaké ještě :).

Cest tam sice není moc, maximálně na jeden den lezení, ale skála určitě stojí za návštěvu. V teplejších dnech by se dalo i koupat nebo hledět na vodáky, jak sjíždějí šlajsnu, neboť Barevka je situována hned vedle Vltavy.

Kosa byla docela výživná, Honza juchal, jaké že to máme krásné tření a já s Míšou jsme si bez komentářů funěly na zmrzlé prsty. Cesty byly moc pěkné a fakt to drželo (nebo možná přimrzalo :)). Přezouvání do lezek byla docela výzva, ale při lezení se člověk hezky zahřál a odhazovat přebytečné vrstvy se začínalo už u třetího jištění. Jedině Honza byl takový drsoň, že lezl pouze v jednom triku a mikině :).

No stručně – slezli jsme čtyři cesty a jeli do Budějic do indické restaurace :). Doporučuju! Skálu i hospodu.

A mimochodem, ty vodáky jsme nakonec viděli taky!

Seznam lezených cest:

Únorový hit 5+

Průzračná 6+

Síla barev 7

Hop nebo trop 6

Varianta pilíře 7+ 

Skalák

... pokračování - den druhý ...

Ráno jsme vyrazili na druhou stranu směrem k zámku Hrubá skála. Cílem byla Dračí věž, Daliborka a Větrník. A maličký Dráček jako bonus :).

Lezla se cesta Rudá hrana – ta je dlouhá a prý pěkná, ale nevím, protože já zatím byla na Daliborce v Mravenčí cestě. Tady jsem vybojovala svoji první spáru a i když byla jen o pár krocích, dala mi docela zabrat. Opět to bylo o tom, aby člověk správně trefil co je potřeba udělat, protože spára si žije vlastním životem :). Naštěstí mi to Aleš dobře vyradil, takže jsem přešla přes spáru po traverzíku až nahoru na další věž.

Z vrcholku Daliborky (a všech věží okolo) byl krásný výhled na zámek Hrubá skála a do dálky až na Trosky a Ještěd na druhé straně.

Na Daliborce jsme se zdrželi docela dlouho, protože bylo vidět na Dračí věž a na náš druhý lezoucí tým. Koukali jsme na ně jak lezou mezi prvním a druhým kruhem a kochali se rozhledem na krásy okolních věží a krajiny.

Když jsme slanili, bylo ještě docela dost času a tak padlo rozhodnutí vylézt si na Dráčka. Malou skalku usazenou pod Dračí věží. Skalka může mít tak max 5-6 metrů (pouze můj odhad, pravděpodobně nepřesný), proto vypadalo podezřele, že těsně před výlezem na vrchol byl kruh.

To bylo teda! :) Cesta (Barevné plamínky) byla sice kratičká, ale lehká moc ne a ten rajbasoidní krok na závěr! Přes ten jsem byla doslova přetažena :) Plácala jsem se na rajbuňku jako kapr na suchu tak dlouho, že mi nakonec přišla vhod ruka spolulezcova a postrčení se špičkou lezky o kruh. I tak jsem na Dráčka hrdá. Budete-li mít cestu, zkuste ho.

Dvojice Aleš-Martina zalezli ještě něco málo na Dračím zubu a vzhledem k pokročilé denní době jsme to zabalili.

Před odjezdem jsme ještě mrknuli na zámek Hrubá skála a pak už směr domov.

Skalák

... aneb křest pískem ...

... den první ...

Tak se mi to konečně povedlo! Moje první a opravdové lezení na pískovcové věže Hruboskalska. Abych pravdu řekla, moje první lezení na věže vůbec :).

Vyrážela jsem teda z Brna s těšením a očekáváním, které bylo spíš radostné, leč poněkud neurčité. Jasně, že člověk ví, co je jiné na písku oproti vápnu, ale dokud není vržen přímo do cesty je to pouhá teorie – tudíž ubohý lezec postrádá onu facku praxe :).

V sobotu v pozdním odpoledni jsme tedy dorazili k hospůdce „Na koupáku“, kde prostě musela proběhnout pauza na první místní pivko. Alešovi se už nyní rozlil po tváři výraz absolutního štěstí, který – ač to bylo neuvěřitelné – se ještě prohloubil pod první věží.

Naším prvním „soupeřem“ se stal Maják.

Utvořili jsme dívčí tým, který lezl komínem na vršek cestu Západní komín a pánové to vzali nahoru po Západní hraně. Komínek byl docela pohodlný, nijak moc náročný, takže na seznámení s „matrošem“ a technikou zakládání štandu a jištění z dobíráku úplně ideální. Pánové byli nicméně rychlejší a čekali nás nahoře s flaškou meruňky, kterou nějaký dobrák před námi zanechal u vrcholové knížky :).

Z deníčku překližkáře a vápeníka:

Marťa se navázala a stoupá vzhůru. Nad náma se tyčí věž Maják, na jejíž vrcholek máme namířeno. Sype mi drolící se písek do ksichtu a blíží se k přesedání. Cvak. Založila štand, dobírá mě a jdu já! Chytů je poskrovnu, spíše jen obliny, ale všechno pěkně drží a dá se parádně stoupat nohama a v rožečku odšlapávat na všechny strany. Vybírám první smyci z hodin a pokračuju.

Zde přijde těžší krok, narvu ruku do jakési díry na žabu a nakonec mě to pustí – zpětně se krok nezdá až tak komplikovaný, chce to jen vědět jak na to :). (vážení Pískaři, odpusťte si prosím ten řehot, děkuji :)) Jsem na přesedání a jistím se na odsedku, loďák, zajišťuju prvolezce a Martina mizí v komíně.

Užívám si sluníčko, výhled cca od půlky a povoluju lano, zatímco se Marťa někde souká – nevidím na ni, je v komíně :). Docela to trvá.

Kruci, měla jsem si sundat lezky, palce asi chcípnou. Začínám rozumět tomu, proč mají pískaři měkčí, větší a pohodlnější lezky :).

Martina se vynořuje z komína u slaňáku. Provede již popsané čachry s jištěním, já se ruším a lezu. Po pár krocích a zanořuju do chládku a přítmí komína. A pěkně vzhůru! Zádama a rukama do jedné stěny a nohama do druhé – takto se soukám vzhůru a gratuluju si za výborný nápad nelézt v tílku ale pěkně v triku. Komín je pohodlný, široký tak akorát, má dost výčnělků na přidržení a dokonce dvě místa, kde se dalo založit jištění. Na druhém to jde rychleji, takže se zachvilku vyplácám na vrcholek majáku.

Tady se potkáváme s pánskou výpravou.

Takže hurá! Sedím si na svojí první věží! Rozhled je parádní! Nedá se to srovnat s ničím, žádné cesty sem nevedou, jen po skále – o to je lepší pocit být nahoře. Zouvám lezky, protahuju palce a fotím :). Naši zkušení pískaři na mě shovívavě koukají, něco ve stylu „… no šak užij si to, když je to prvně … „:). Probíhá zápis do vrcholové knihy a košt místní meruňky.

Pak slaňujem dolů, abychom ještě ten den něco vylezli.

Druhá cesta vedla na menší věž Blatník, ale to už byla rychlovka, protože se začínalo stmívat a byla chuť na večeři a pivo na Koupáku. Spali jsme pod širákem v lese. Bylo jasno a nad skalákem miliony hvězd.

Skoroboulder na Babím lomu

... aneb když se nechce ... tak se nechce :)

Na prvním letošním výletu s bouldermatkama se překvapivě vůbec nebouldrovalo :) zato si ale pěkně zalezli ti, kteří si na boulderovací výlet vzali sedáky a lano. Ostatní měli na zábavu alespoň slack-line, víno k pití a bouldermatky na válení :)

Lezení nebylo nijak těžké (kontrolní vzorek tří cest) a dá se tam narazit i na zajímavé kroky. Jen cest tam je pomálu, prostě pokud na Babí lom, tak na boulder. Celkově to byla spíše odpočinková neděle … ale to je taky někdy potřeba :).