Stínová královna

„Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v této zemi nejmocnější mezi všemi.“

Autor: C.J. Redwine
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Baronet
Překlad: Jiřina Stárková

Anotace:

Po matčině smrti se život korunní princezny Lorelei dramaticky změní. V zájmu posílení odvěkého spojenectví její rodné Havraní říše a sousedního Morkantu se Loreleiin otec znovu ožení, a sice se sestrou zesnulé královny, Irinou.

Zpočátku se zdá, že je všechno v nejlepším pořádku: panovník Havraní říše i jeho dvě děti jsou konečně šťastní. Irina však pomocí temné magie postupně ovládne celý zámek včetně krále, jenž se stává pouhou loutkou, závislou na vůli své manželky...

Lorelei ví, že proti Irině může bojovat jen jedinými zbraněmi – a to kouzly, která budou mocnější než královnina. Musí však být rychlejší, důvtipnější a silnější než Irina a v boji o trůn Havraní říše a záchranu lidu svého království je ochotná obětovat i to nejcennější – svůj vlastní život.

Můj názor:

Tuhle knihu jsem prostě musela mít a přečíst a věděla jsem to hned, jakmile jsem viděla poprvé její obálku a přečetla anotaci. Obojí přinutilo moji zvědavost našpicovat uši a pořádně otevřít oči a s každým dnem, který zbýval do vydání, moje očekávání od knihy rostla a rostla… Potom se mi, díky recenzní kopii od Palmknih, konečně dostala do rukou Stínová královna.

Bylo nebylo…

Takto pohádkově začíná příběh princezny Lorelei Diederich z Havraní říše (ano, zkoušela jsem to jméno říct nahlas a málem jsem si zlomila jazyk). Lorelei zemře maminka a její otec, král, po delší době nachází opět ženu, kterou by mohl milovat a která, jak se zdá, bude dobrou matkou pro jeho děti. Nová královna Irina je všeobecně oblíbená a na první pohled nic nebrání budoucímu štěstí celé rodiny i země. A pak, už po prvních pár stranách se z idylické pohádky stane horor. Čarodějnice Irina zaútočí a uchvátí trůn Havraní říše pro sebe. Král je mrtev a princezna s princem na útěku. Po tomto děsivém začátku přeskočíme devět let a je nám konečně dopřáno blíže se seznámit s hlavními hrdiny.

První hlavní hrdinkou je samotná princezna Lorelei. Jednu dějovou linii knihy věnovala autorka jí, jejímu bratru Leovi a ochránci Gabrilovi. Princezna, ačkoliv měla být určitě velmi mladá, mi vůbec nepřipadala jako dospívající dívka. Měla v sobě naprosto dospělou odpovědnost – za svoji zemi a svůj lid, a smysl pro povinnost – možná proto, čím si musela v dětství projít. Možná proto, že byla marduška – čarodějka a věděla, že je jediná, kdo se může Irině postavit. Vlastnosti jako odvaha a čest jí nejsou cizí, stojí za svými sliby a plní slovo. Líbil se mi také její přístup ke kouzlení. Žádná surovost a násilí, ale úcta a spolupráce. Všechny tyto vlastnosti se jí budou více než hodit, až se pokusí porazit Irinu a vzít si zpět trůn Havraní říše, který jí právem náleží.  Její vzhled je typicky sněhurkovský – černé vlasy, hnědé oči, rudá ústa, ale to je taky vše, co má se Sněhurkou společného :) trpaslíky po jejím boku nenajdete a rozhodně nebude spát ve skleněné rakvi po požití jablka a pokorně čekat na záchranu od prince.

„Moc odvážná se necítím. Jen vím, co je třeba vykonat a nikdo jiný to za mě neudělá. Nikdo jiný nedokáže bojovat s Irinou zbraněmi, kterými zničila Havraní říši. Jenom já. To ze mě ale nedělá bojovnici. Jsem jen nejvhodnějším nástrojem k uskutečnění nezbytné práce.“

V druhé dějové linii je naší, poněkud nemilou společností, marduška (čarodějnice) Irina, původem ze země Morkant, toho času královna-uchvatitelka Havraní říše. Podle popisu paní autorky byla Irina nesmírně půvabná blondýnka, ale navrch huj a vespod fuj. Pod krásnou slupkou se totiž nalézala pokřivená, závistivá a záštiplná duše. Nebylo jí zatěžko vysávat ze své země sílu a týrat její lid, jen když dostane, co chce. Možná by se ji dalo i chápat, když se dozvídáme něco z její minulosti, ale záporné postavy tu nejsou od toho, aby byly chápány :). Její přístup ke kouzlení byl úplně jiný než Lorelainin. Irina si vše brala surově a bez ptaní a hlavně bez ohledu na to, od koho si bere. Jako záporná postava a zlá královna byla ovšem nepřekonatelná :).

Poslední dějová linka byla věnována princi Kolvanismiru Arsenjevněkovi , který je vlastně už králem země Eldr – země Drakoňanů. Ano, v tomto převyprávění Sněhurky se mohou někteří měnit v draky. V hrudi jim bije jak lidské tak dračí srdce a oni jsou něco jako drakodlaci. Kolovu zemi napadli obři a skoro celá jeho rodina přišla ve válce s nimi o život. Tak se stal Kolvanismir králem a je na něm, aby vymyslel způsob, jak ochránit svoji zemi a svůj lid. Bohužel Kol nikdy nepředpokládal, že by měl vládnout on – měl přeci staršího bratra, tak si užíval života a najednou mu na krku visí balvan odpovědnosti za celou zemi. Nutno mu přičíst k dobru, že se opravdu snaží, ačkoliv je trochu zbrklý, takže často jedná rychleji, než myslí. Rozhodně mu nelze upřít odhodlání, statečnost a dobré srdce. Bojuje, ačkoliv jeho šance uspět moc vysoké nejsou, ale nevzdává se.

Tyto tři hlavní dějové linie se pochopitelně velmi brzy protnou a dojde k očekávanému střetu mezi tou mrchou Irinou a Lorelei. A na čí stranu se v tomto nesmiřitelném boji dvou mardušek postaví Kol?

O jablka v pohádce taky nebude nouze. Zdroj: internet.

Když už jsme u těch dvou čarodějek - kouzlení v této pohádce je doslova srdeční záležitostí a představa paní autorky o jeho fungování se mi hrozně moc líbí. Považte – pokud chcete provést kouzlo, musíte říci zaklínadlo, ale to samo o sobě nestačí. Je potřeba dotknout se holou dlaní rostliny, věci, člověka a navázat kontakt s jeho srdcem. Požádat je o pomoc a počkat, jestli bude souhlasit nebo si poslušnost vynutit násilím. Hádejte, která z čarodějek na to jde po dobrém :). To ale nebyla jediná věc, která se mi na této knize líbila. Také například dialogy mezi postavami byly svěží a vtipné a ani ty části rozhovorů, které měly přinést nějaké to mravní poučení, nevyznívaly nijak nabubřele a přechytrale. Vyprávění mělo spád a paní autorka si pozornost čtenáře udržela bez problémů. V příběhu se pořád něco dělo. Vždycky, když už to vypadalo, že se některý z plánů hrdinům podaří a věci se začnou obracet k lepšímu, vymyslí paní autorka něco, čím svým hrdinům cestu k vítězství zkomplikuje. A vymyslí to tak, že to vůbec nepůsobí uměle a násilně, ale zvrat hladce zapadne do příběhu, až si skoro řeknete, že se vlastně dalo něco takového očekávat. Dokonce se dočkáme i nějaké té lásky, ale není to středobod příběhu, pouze příjemné zpestření, které k tomu tak nějak patří.

Navzdory tomu, že se jedná o převyprávění známé pohádky, mi ty podobnosti se Sněhurkou nepřipadaly až tak do očí bijící. Paní autorka je svojí představou pohádky velmi originální a některé situace, obzvlášť ty kouzelnické, mě donutily zírat. Vůbec celá magie, draci a dokonce i ten ochočený raroh Saša, je příjemným zpestřením a z pohádky pro děti se tak stává příběh, který bych malému dítěti před spaním určitě nečetla :). Paní autorka se totiž nebojí ani některých docela násilných scén, a i když netečou potoky krve, je to docela síla.

Celkově paní Redwine trochu závidím, protože tvoření tak krásného a promyšleného světa si musela skvěle užívat. Nejméně tak, jako já čtení. Na její další knihy z této pohádkové série už se hrozně moc těším! Knihu můžu doporučit všem čtenářům, kteří se rádi toulají na křídlech fantazie. Svět, který je nabízen k prozkoumání ve Stínové královně, za návštěvu stoprocentně stojí.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Kniha do vaší čtečky je k mání tady.

P.S.: Gratuluji Baronetu k brilantní facebookové marketingové kampani, protože takto mě zblbnout ještě před vydáním knihy se snad nikomu ještě nepodařilo :).

Mapka světa Stínové královny. Zdroj: internet.

Pár nákupů povoleno!

Příšerně dlouhé období nákupní stopky, kterou jsem sama sobě vystavila, je konečně za mnou. Hrdě prohlašuji, že jsem to vydržela a to těšení na nákup několika za ten měsíc pečlivě vybraných kusů mi připomnělo těšení na ježíška v dětství :). Budu to tedy dělat častěji, protože člověk se nejen více těší, ale i pečlivěji vybere, co za knihy nakonec pořídí, takže se mi stopkový systém ve výsledku osvědčil.

Všechny knihy (až na recenzní výtisk) se mi podařilo ukořistit na bazaru DK. Takže byly za ceny poměrně přátelské. Podařilo se tedy dosáhnout toho, že se mnou moje peněženka stále mluví :) poslední měsíce před stopkou spíš vyčítavě zírala.

Představuji tedy své pečlivě zvolené a dlouho očekávané poklady:

Řeky Londýna 

Po téhle knize toužím už hrozně dlouho, takže jsem patřičně šťastná, že se stala obyvatelem mojí knihovny. Četla jsem celkem slušné množství dobrých až nadšených recenzí a několik ne moc nadšených komentářů, ale celkově myslím, že se mi bude líbit. Na to, že je z bazaru, je ve skvělém stavu, čtená maximálně jednou, takže jako nová. Hodnocení na DK 68% není moc povzbudivé, ale já knize věřím :).

Jonathan Strange a pan Norrel 

Na knihu mě nalákal seriál, ale jinak nemám žádné reference, takže jsem sama zvědavá, jaká nakonec bude :). Magii, čaroděje a tajemné věci mám ráda, už jen proto má kniha slušnou šanci mi sednout. Je to takový podařený buclík , celkem něco přes 700 stran, takže pokud mi sedne, bude sedět dlouho :) Hodnocení na DK je 85%, což je dobré.

Kniha stínů 

Tahle, mnohými opěvovaná, Kniha stínů byla pořízena ze zvědavosti. Jak už jsem psala, čarodějnice a věci okolo mě prostě zajímají :) Hodnocení na DK je 81%, ale zde na to moc nedám, protože nevím, kdo a jak knihu využíval a proč hodnotil tak vysoko. Přece jen se nejedná o beletrii…

Angeliky pro mámu

Do série Angelik nám chyběly tři knihy, abychom si konečně mohly přečíst sérii celou (já i mamka). Všechny tři se podařilo sehnat v bazáči na DK. Obálky mají odporné, takže je sem ani nebudu přidávat. Také se nejedná o žádnou extra literaturu, ale relaxovat je taky potřeba. Angelika se mi líbila kdysi dávno v pubertě, tak jsem zvědavá,  jestli ji zvládnu i teď nebo si budu muset počkat na pokročilejší věk. Jsou to: Angelika a její láska, Nezkrotná Angelika a Angelika se bouří.

Recenzák Nalehko

Toto útlé dílo se mi podařilo ukořistit, když nakladatelství Metafora vyhlásilo na svých FCB stránkách, že má k dispozici 10 recenzních výtisků a prvních deset lidí, kteří napíšou, se z knihy může radovat. Normálně cestopisy spíš nečtu, ale tento mě zaujal tím, že jej vypráví žena a že se cestuje vskutku nalehko. Chystám se knihu rozečíst ještě tento týden, tak uvidím. Na DK má 100%, ale zatím pouze ze dvou hodnocení, takže obrázek si udělám perfektně vlastní.

A vyhlašuji opět do výplaty nákupní stopku, ať si zase užiju čekání na ježíška :). A pochopitelně už vybírám další trofeje do knihovny.

Četli jste něco z toho? Líbilo se? Nebo teprve po některé z nich toužíte?

Poradíte mi nějakou budoucí obyvatelku mé knihovny?

Pomsta lorda Ravenscara

Autor: Barbara Cartland
Rok vydání: 2003
Nakladatel: Baronet
Překlad: Tereza Blažková

Anotace:

Hrdinkou románu je Romara Shaldonová, která přijíždí do Londýna za svou sestrou. Caryl utekla z domova se sirem Harveyem Wychlboldem, který je sice bohatý, ale postrádá urozený původ. Ten chce získat právě sňatkem s Caryl, avšak její otec dceru vydědí a přikáže rodině, aby s ní přerušila styky. Romara nachází sestru na pokraji nervového zhroucení: Nejenže ji milenec terorizuje, ale navíc jí hrozí strašný skandál, neboť je v jiném stavu a zůstala neprovdaná...

Můj názor:

Který čert mi nakukal, že budu číst zrovna toto? Aha, už vím! Nuda ve vlaku a potřeba číst něco, s čím mi případně nebude vadit „seknout“ v polovině. Toto jsem tedy od knihy očekávala.  Anotace celkem nic moc, obálka vyloženě příšerná a nezachraňuje to ani moje oblíbená modrá. Jediné, co lehce hovořilo pro knihu, byl úspěch předchozího románu paní Cartland, který jsem četla a vracím se k němu dodnes (Černý panter). V tomto příběhu jsem ovšem panterovskou kvalitu a čtivost nenašla.

Hlavní hrdinka celého příběhu Romara, je osiřelou dcerou generála a seznámíme se s ní v momentě, kdy přijíždí do Londýna na naléhavou písemnou žádost svojí sestry, kterou už léta neviděla. Sestra Caryl totiž utekla s jistým pánem, kterého její otec neschvaloval a ocitla se tak v rodinné klatbě. Romara žije v domnění, že sestra je šťastně vdaná. Jenže ona není ani šťastná, ani vdaná a jediné co je, tak těhotná a zoufale žádá sestru o pomoc. Pan svůdce si ji navíc nehodlá vzít ani za nic a po té co najde Romaru u sebe v domě ji v opilosti zbije a doslova vyhodí na ulici. Tam Romara leží v bezvědomí, než ji seberou okoloprocházející opilí členové vyšší společnosti. Odnesou ji ke svému kamarádovi, který odmrštěn dívkou, do níž si myslí, že je zamilován, pronesl v opilosti slib, že si vezme tu nejošklivější holku v celém Londýně. A zmlácená Romara moc hezky nevypadá, takže pojme za choť zrovna ji…

Zápletka nevypadá moc věrohodně, ale byla jsem ochotná zamhouřit oko a v této části mě kniha dokonce i bavila. Lord Ravenscare – Romařin nový manžel, byl vlastně docela příjemný člověk a vypadalo to, že se jim manželství nakonec vydaří i přes řešení trablí Romařiny sestry. Když ale manželé odjeli na venkovské sídlo, začalo se všechno kazit. Nejvíce mi asi vadilo, že lord viděl v Romaře svojí matku (ehm, takový menší oidipáček). Postavy byly strašlivě černobílé – buď byl někdo naprosto hodný  nebo naprosto zlý. Nic mezi tím. Toto mi při čtení dost vadilo a postavy díky tomu působily jaksi uměle a nedodělaně. Nakonec jsem nejvíc věřila padouchovi, protože jeho jednání mělo alespoň pochopitelný a jasně řečený motiv. Ti hodní byli nudní a prkení.

Jedná se o román pro ženy, takže všechno dopadne tak dobře, až to bylo skoro nepříjemné. Všechno špatné je smáznuto, protože lord má všude známé a zařídí to. Všichni se vzájemně najdou a jsou tak úžasní, že prostě musí žít šťastně až na věky. Závěrečnou scénou, kde si lord a jeho lady konečně sdělí, co k sobě cítí, to paní autorka zabila definitivně. Z desetistránkového „miluju tě k smrti“ výlevu obou protagonistů se mi udělalo trochu blbě, tak jsem posledních pár stránek odlistovala k zářnému hepyjendu. Pravděpodobně se milovali dál, ale já už neměla sílu to dočíst. Musela bych totiž mhouřit oči tak, že bych na to už ani neviděla :). A tuto knihu už nikdy více.

Nechápu, proč některé romány pro ženy (i od stejné autorky) mohou být tak pěkné a milé a některé se nehodí ani na podložení nohy od stolu. Toto sice nebyl úplně ten případ, protože do půlky mě to snad i bavilo, rozhodně zaujalo, ale do knihovny bych si knihu určitě nezařadila. Je mi líto, ale nedoporučuji knihu ani tomu čtenáři, který má chuť na romantický blábol. Jedině snad skalnímu fanouškovi autorky, ale pozor, pane fanoušku, ať si nepokazíš dojem.

Vatikánská princezna

„Kdyby lidé znali důvod mých obav, dokázali by pochopit mou bolest“. Lucrezia Borgia

„Bůh si nepřeje, aby hříšník zemřel, nýbrž aby žil a platil“.                      Rodrigo Borgia

Autor: Christopher W. Gortner
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Alpress
Překlad: Lenka Faltejsková

Anotace:

Byla legendami opředená pověstná kráska Lucrezia Borgia zákeřnou femme fatale, anebo nevinnou dívkou, kterou příbuzní neváhali zneužít pro své cíle? Vztahy v rodině Borgiů jsou bouřlivé. Prchlivý bratr Cesare ji miluje, zato s bratrem Juanem se nenávidí, a otec, jehož zbožňovala, se neštítí ničeho. Lucrezia nemá na výběr. Pro své bezpečí se musí podrobit, a zda bude šťastná, nikoho nezajímá.

Můj názor:

Na dobrý historický román už jsem nějaký čas nenarazila. Myslím na takový, u kterého si přečtu anotaci a řeknu si „to musím přečíst celé“. Stalo se mi to až u Vatikánské princezny a stačilo přečíst pouze název, abych věděla, že se mi to bude líbit. Ono totiž už z názvu lze snadno uhodnout, že hrdinkou knihy nebude nikdo jiný než Lucrezia Borgia.

Lucrezia Borgia. zdroj: internet.

Děj románu se odehrává v době, kdy je Itálie roztříštěná na několik menších městských států. Ze Španělska jsou vyháněni židé a francouzský král má chuť pár těch italských států obsadit. Politická situace je tedy celkem nestabilní a stát se může cokoliv. Ve středu toho všeho je Vatikán. Papež Borgia měl velké cíle, ani ne tak pro katolickou církev, jako pro vlastní rodinu. Vojensky mu v této záležitosti měl posloužit jeho syn Juan, v církvi syn Cesare a pomocí manželských svazků dcera Lucrezia.

Pan autor začíná vyprávět svůj příběh v roce 1492, kdy byla Lucrezia ještě (na naše poměry) malým děvčátkem. Bylo jí dvanáct let, když byl její otec kardinál Rodrigo Borgia zvolen papežem a z Lucrezie se přes noc stala velice žádaná partie. Dny jejího dětství v domě otcovy sestřenice Adriany de Milla byly sečteny. Lucrezia se přestěhovala do paláce papežovy milenky Giullie a brzy byla provdána za svého prvního manžela. Kromě zmíněných dam patří mezi hlavní postavy románu i několik mužů, především Lucreziin otec a její starší bratr Cesare. Seznámíme se i s jejími dvěma muži, z nichž milejší mi byl ten druhý manžel, Alfonso Aragonský.

Renesanční Itálii mám opravdu ráda a rod Borgiů je pro mě zdrojem nekonečné fascinace, takže přečtu všechno, co se mi dostane do rukou. Myslím tedy, že v tomto ohledu se mohu považovat za celkem informovaného čtenáře a nemělo by mě tedy v podobném románu nic překvapit. Tady se ovšem panu autorovi povedlo neuvěřitelné. Navzdory všemu co vím, jsem si Lucreziin příběh vychutnala, jako bych vůbec nevěděla, čeho jsou někteří lidé v něm vystupující schopní. Pan autor uchopil svoje postavy s opatrnou citlivostí, aby nás provedl několika lety jejich života, přičemž se žádnou z nich nesnaží nijak přikrášlit, prostě ji čtenáři předloží s jejími dobrými i špatnými stránkami a nechá na něm, aby si vybral, zda mu konkrétní člověk přiroste k srdci takový, jaký (nejspíš) byl.

Lucrezia dostane v knize nejvíce prostoru, protože je hlavní postavou a také vypravěčkou celého příběhu. Nejdříve je naivním děvčátkem, snad až moc naivním, vezmeme-li v úvahu dobu a rodinu, ve které vyrůstala. Půvabná holčička z mocné a vlivné rodiny, milovaná farfallina svého otce papeže, nenáviděná dcera své matky a zbožňovaná sestra. V dalších částech knihy ovšem postupně přichází na to, jaký je svět okolo ní a že za hradbami otcovského paláce nejsou všichni tak hodní a neváhají ji využít, proti její rodině. Jejíma očima vidíme, jak se zbožňovaný bratr Cesare mění  v důsledku nemoci z obdivuhodného mladého muže na násilnickou a žárlivou bestii. Jak ho postupně pohlcuje vidina moci a vlády nad celou Itálii. Na postavě Cesareho se právě ukáže talent pana Gortnera popsat charaktery ve své knize. Protože nejdříve jsem Cesareho obdivovala (a to i přes to, že ho znám z jiných knih) a postupně se můj názor horšil, jak se nemoc podepisovala na jeho příčetnosti. Bohužel i tento milovaný bratr neváhá Lucrezii využívat stejně, jako její otec a první manžel a vůbec kdekdo okolo.  Nakonec jediný opravdu krásný vztah, který ji potká, je její druhé manželství s Alfonsem.

Andělský hrad. Zdroj: internet.

Jak pan autor nemá snahu přikrašlovat postavy, nemá ani tendence přehnaně romantizovat děj. Pokud mohu posoudit na základě mých (jistě stále nedostatečných) znalostí a na základě srovnání s ostatními knihami, které jsem přečetla, drží se pan Gortner poměrně dost přesně známých informací a historických skutečností té doby. V celku realisticky a čtivě předkládá život dívek, manželek, milenek, církevních hodnostářů a vlivných mužů tehdejší doby. Nelibuje si v komplikovaných větách a dlouhatánských popisech, takže příběh se čte svižně a je srozumitelný. Celou knihu rozdělil do pěti částí, ve kterých zachycuje nejzajímavější období Lucreziina života, končí ale před jejím třetím manželstvím, takže doufám v pokračování :). Doba byla docela krutá. O štěstí žen ani milovaných dcer se nikdo moc nestaral. Vlastně ani o štěstí synů. Všichni byli jen figurkami na šachovnici politické moci, o kterou Borgiové usilovali, zaštítěni postavením papeže Rodriga Borgii (Alexandr VI.) v křesťanské církvi. Politiku a pletichy dostane čtenář naservírované na stříbrném podnose a vysvětlené přímými účastníky – Cesarem, papežem a často i samotnou Lucrezií. Místy je vše tak zamotané, že si nejste jistí, kdo vlastně v tu chvíli využívá koho, ale je jasné, že kdo hraje o vše, může také vše ztratit. Situace se nakonec vždy projasní a vítězové i poražení (pokud ještě žijí) rozehrávají novou partii mocenských bojů. K mé velké lítosti byla často tou, která ztrácela, Lucrezia, ať už šlo o lidi nebo iluze.

Moc se mi líbilo, že pan autor nepředstavil Lucrezii jako zákeřnou potvoru, využívající svého postavení a krásy na manipulaci s muži ani jako křehkou světici, jen ji na oltář postavit. Toto tu už bylo v jiných knihách a nepůsobilo to na mě důvěryhodně ani přesvědčivě. Kniha Vatikánská princezna Lucrezii představí, jako ženu, která se snaží jít za svým štěstím, chybuje, často se vše obrátí proti ní, ale ona to nevzdá a navzdory zklamání se v milovaných osobách a tváří v tvář bolestným ztrátám, si uchová zásady slušného člověka. To vše je předloženo v poutavých kulisách Říma a lesku chodeb Vatikánu, Andělského paláce a luxusu domů římské honorace.

Knihu mohu s klidným svědomím doporučit všem milovníkům historických románů i těm, kteří by chtěli s tímto žánrem začít a nevědí, kterou knihu zvolit. Příběh je totiž dostatečně zajímavý a čtivý a zároveň se dozvíte hodně z historie dané doby, aniž byste byli nepříjemně poučováni nebo nuděni.

Za poskytnutí recenzní knihy do mé čtečky moc děkuji Palmknihám. Knihu pro sebe seženete zde.

Vatikán. Zdroj: internet

Výběrové řízení - nej hrdinové z knížek

Dneska jsem se rozhodla pro nesmírně složitý a náročný čtenářský úkol. Vybrat mezi stovkami hrdinů knih ty svoje nej. Nejlepší, nejkrásnější, nejcharismatičtější, nejmužnější… prostě hrdiny příběhu, kde bych s hlavní ženskou postavou s chutí měnila místo jen kvůli němu.

Ani nemusím povídat, jak těžké to bylo a vůbec nepochybuji v tom, že tento článek bude mít časem pokračování. Oni totiž, hošani, neustále přibývají :) Vybrat těchto pár princů mě bohužel donutilo i k tomu některé úžasňáky jaksi vynechat, ať už proto, že jsem na ně zapomněla nebo prostě neprošli výběrovkou z jiného důvodu.

Přistupme tedy k vyhlašování vítězů:

Rupert Campbell-Black

Zdroj: internet

Hrdina série Rutshireské kroniky spisovatelky Jilly Cooperové. V prvním díle Jezdci, nesnesitelný arogantní, ale přitažlivý a neodolatelný mladík se v druhém díle promění v zamilovaného, vyzrálého dospělého muže. Arogance a nesnesitelnost je pryč a je z něj muž, jakého by chtěla každá :). Herec v seriálu nebyl úplně ten, koho bych si jako Ruperta představila, ale snesla jsem ho :)

Rhett Buttler

Zdroj: internet

Kdo by neznal úžasného Rhetta, který byl osudovou láskou Scarlett O´Harové z knih Jih proti severu. Mezi námi děvčaty, to je prostě chlap jak má být. Silný, pohledný, vždycky si ví rady… no a bohatý, no :). A navíc ve filmu ho hrál mimo jiné i Timothy Dalton…

Olda Šetrný

Zdroj: internet

Old Shatterhand, princ na… hm…  černém koni mých dětských let. Bohatý sice není, ale požadavek na silného hrdinu, který si ví vždy rady, splňuje do puntíku. Navíc vlastní i pevný charakter a sbírku superpevných zásad. A Lex Barker ho zahrál úplně dokonale.

Eric Draven

Zdroj: internet

Komiks Vrána i film Vrána, má neuvěřitelně úžasného hlavního hrdinu. Moji oblibu navyšuje zejména jeho filmové ztvárnění – Brandon Lee, který při natáčení zemřel. Jeho postava je neskutečně charismatická, i když v podstatě nešťastná. Mstitel ze záhrobí bojuje s gangem grázlů, aby pomstil svoji smrt a smrt svojí milované. Komiks je literárním skvostem a film patří mezi moje nejoblíbenější. Vránu chtějí natáčet znova, ale (drazí filmaři) to nebude fungovat, protože Vrána je jen jedna.

Martin Kuffenbach

Bělovlasý asfalťák, člen elitního bojového komanda, vyléčený alkoholik a rozvratitel pekla s nepolevujícím „pokerface“ z knihy Štěpána Kopřivy Asfalt. Kuffy sice není prototyp dokonalého muže, spíš naopak, ale v knize je prostě úžasně vykreslený. No dobře, tak kdysi trochu chlastal a pracoval jako žoldák, ale nějaké ty pevné zásady se tam taky najdou :) Hrdina je bohužel bez portrétu a vlastních stránek :)

Geralt z Rivie

Zdroj: internet

Ehm, no tak Geralt, slavný bělovlasý zaklínač. Jeho podoba z nové hry je neskutečně sexy, přesně tak jsem si ho celou dobu představovala. Navíc, kdo by neobdivoval samotářského hrdinu, který zabíjí nestvůry. Opět zde máme pevné zásady a schopnost poradit si se vším. Když k tomu přidáme Geraltovu lehkou melancholii a osamělost v životě zaklínače – kdo by ho nechtěl domů, i kdyby měl zabíjet jen pavouky za botníkem :)

Dimitri Belikov

Zdroj: internet

Ruský dhampýrský bojovník, téměř polobůh, jak je popisován :). Opět prototyp silného chlapa, který si se vším poradí. A černovlasej… :) Ovšem ve filmu mi herec neseděl ani náhodou. Zato v knize, jéje :) normálně se přiznám, že jsem ho Rose skoro záviděla.

Severus Snape

Zdroj: pinterest.com

Myslím, že k tomuto jménu nemusím dodávat už vůbec nic. Ačkoliv ve většině knih o Harrym  Potterovi vůbec jako hrdina a úžasňák nevypadal, nakonec jím prostě byl. Navíc to, jak ho ztvárnil charismatický Alan Rickman, jeho postavě jen dodalo na přitažlivosti. A mimochodem, autorka knihy mu nepřisoudila moc vábný vzhled, ale já ho prostě viděla vždy jako Rickmana.

Vypadá to, že se mi tu jasně profiluje, co v knize očekávám od muže – hlavního hrdiny. Osobní sílu, spolehlivost, čestnost a schopnost si poradit v každé situaci. Charisma a příjemný vzhled taky není na škodu. A hlavně – všichni jsou hrdiny knih, které prostě nejde přestat číst.

Jak jste na tom vy, dámy? Zapomněla jsem na někoho nebo máte favorita v mém výběru?

Dívka, která sahala po hvězdách

... V Mullaby se každý den stane více kouzel než za úplňku kdekoliv jinde na zemi...

Autor: Sarah Addison Allenová
Rok vydání: 2013
Nakladatel: Ikar
Překlad: Jana Kordíková

Anotace:

Emily Benedictová do malého městečka na jihu USA přijíždí v naději, že zde najde odpovědi na mnohé otázky, které obklopují život její matky. Proč Dulcie Shelbyová rodné Mullaby opustila tak naráz? A proč se sem rozhodla už nikdy nevrátit? Ve chvíli, kdy Emily vstoupí do domu, kde matka vyrůstala, a setká se se svým dědečkem, o němž dosud nevěděla, plachým a něžným obrem, uvědomí si, že v Mullaby se záhady nevysvětlují. Tady se prostě stávají přirozenou součástí života. Jsou tu místnosti, kde se tapeta sama od sebe proměňuje, aby odpovídala vaší náladě. V noci po zahradě poskakuje tajemné světlo. A sousedka zapéká naději do dortů...
Dorty Juliy Wintersonové zbožňuje celé Mullaby - což je dobře, protože Julie s jejich pečením podle všeho nedokáže přestat. Snaží se tak udělat radost obyvatelům celého města a zároveň potichu doufá, že jimi obnoví lásku, kterou možná jednou provždy ztratila. Mouka, vejce, mléko a cukr... Pečení je jediná řeč, kterou hrdá, ale zranitelná Julie dokáže vyjádřit, co se jí skrývá v srdci. Stačí to však, aby přivolala ty, jimž v minulosti tolik ublížila?
Může kolibříkový dort skutečně vrátit ztracenou lásku? Opravdu po Emilyině zahradě pobíhá duch? Odpovědi nebývají vždy takové, jak čekáte. V Mullaby, městě plném roztomilých podivínů, kde se dvě velmi odlišné ženy právě učí najít své místo na světě, ačkoliv jim zpočátku připadá, že nikam nepatří, však do sebe všechno začíná až nečekaně zapadat.

Můj názor:

Knihu jsem si koupila nejspíš jen proto, že byla dost levná a její obálka udeřila v mé dušičce zrovna na tu správnou strunu a anotace taky nezněla úplně marně. Po objednání jsem jedním očkem nakoukla na hodnocení na DK a překvapilo mě, jak je vysoké. Možná jsem tedy při nákupu nešlápla až tak hodně mimo.

Zezačátku jsem byla z knihy spíš rozpačitá. Vůbec jsem se nemohla začíst a první kapitolu jsem musela číst dvakrát, abych přišla na to, o kom vůbec čtu. Zřejmě se jednalo o nějaký výpadek pozornosti z mé strany, protože při druhém pokusu už se příběh zdaleka nejevil tak zmateně a nesrozumitelně, jako napoprvé.

zdroj: internet

Kniha má dvě hlavní hrdinky Emily a Julii, které ve vyprávění sledujeme na střídačku.

Emily je mladá dívka, která po smrti matky přijíždí žít ke svému dědečkovi do městečka Mullaby. Ve starém, zanedbaném domě se nejdříve necítí nijak dobře a v hlavě jí běží otázka, proč jí matka nikdy o tomhle městě nevyprávěla. Proč se rozhodla odejít a navždycky zapomenout? Emily si není jistá, jestli dokáže vycházet se svým dědou, který je pro ni prakticky cizincem a taky se zdá, že všichni v městečku proti ní něco mají.

Julie je oproti tomu dospělá žena, která vlastní gril restauraci na hlavní třídě městečka. Restaurace je, kromě grilovaného masa, vyhlášená svými dorty – Julie je každý den peče sama. Jejím snem je prodat restauraci, kterou zdědila po otci a otevřít si pekárnu někde daleko od Mullaby. Na svoje dětství v tomto městě má samé ošklivé vzpomínky, které ji dosud bolí na duši a některé z nich má nesmazatelně vryté i do těla. Právě Julie je jedna z mála lidí, kteří se k Emily chovají hezky.

Kniha byla příjemně něžným příběhem, ale s mnohými hořkými tóny. Ústředním motivem bylo vyrovnávání se s minulostí obou žen. Zatímco Julie se musí vyrovnat se svým vlastním minulým životem, Emily se snaží smířit se s minulostí své matky. Juliina minulost skrývala hodně bolesti, samoty a nepochopení. Stejně jako Emilina přítomnost v městečku, když se dozvídala o tom, jaká snad byla její matka v dětství a že to je možná důvod toho, proč ji v městečku nepřijali hezky. Na Julii zde také čeká jedna nenaplněná láska z minulosti a Emily jde vstříc jedné nové lásce, která sice není rodinou jejího milého schvalovaná, ale od kdy tohle bylo překážkou :)

zdroj: internet

V knize vedle běžného života figurují také některé věci, které až tak úplně běžné nejsou, či spíše jsou přímo nadpřirozené :). Některé z nich mi připadaly neuvěřitelně půvabné – například měnící se tapety podle nálady obyvatele pokoje (taky bych chtěla :)) a kouzelná moc dortů – to bylo krásné a považuji to za opravdu silnou myšlenku, kéž by to tak chtělo fungovat i v životě :). Oproti tomu stojí tajemství Coffeyových, které se mi zdálo hrozně hloupé, spíš do počtu, aby tam prostě něco bylo.

Kniha patří přesně k těm dílům, které si lehce a s náramnou chutí přečtete, ale hrozně špatně se o nich píše :). Děj nebyl nikterak převratný, ale příběh nechal po dočtení a vlastně i při čtení takový ten příjemný pocit. Bylo fajn číst pro změnu o něčem, co může taky dopadnout dobře. Hrdinům je možné bez problémů držet palce. Žádný záporňák se v knize nevyskytuje a když, tak jsou to hříchy mládí a hříšník už dávno vyrostl a zmoudřel. A vůbec je to celé takové lehce pohádkové, milé a naivní a zároveň dostatečně ze života, aby si v tom našel každý to svoje. Dílo se bude líbit i ženám i dívkám díky různě starým hlavním hrdinkám.

Jednoznačně doporučuji pro chvíle, kdy budete unavení realitou a budete si chtít odpočinout u něčeho příjemného na čtení, horkého čaje a čerstvého moučníku :)

Řezník

Autor: Jennifer Hillier
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Baronet
Překlad: Lumír Mikulka

Anotace:

Před třiceti lety policejní náčelník Edward Shank dopadl a zastřelil nejproslulejšího sériového vraha v historii Seattlu: Řezníka z Beacon Hill. Nyní, ve věku osmdesáti let, přenechává svůj viktoriánský dům vnuku Mattovi, nadanému kuchaři. Během rekonstrukce, kterou Matt v domě provádí, dojde k hrůznému objevu. Matt se musí rozhodnout, zda bude ignorovat děsivé tajemství, půjde na policii či zda vezme věci do vlastních rukou. Minulost jeho rodiny si ale vybírá svou daň i na něm a on sám se začíná zneklidňujícím způsobem měnit.Jeho přítelkyně Sam věří, že její matka byla zavražděna Řezníkem, třebaže k její smrti došlo dva roky poté, co Edward Shank vraha zastřelil. Sam nicméně její pátrání přivádí stále blíž k pravdě… a také rovnou k Mattovu hroznému tajemství.

Můj názor:

Roku 1985 ho konečně dostali!

Muži detektiva Edwarda Shanka sejmuli při nočním zátahu postrach Seattlu – masového vraha mladých dívek, kterému se přezdívalo Řezník z Beacon Hill. Vrah děsil celé město svojí neobyčejnou brutalitou, s jakou zabíjel, mučil a znásilňoval mladé dívky. A teď to všechno skončilo. Z detektiva Shanka je přes noc hrdina a Seattle může zase volně dýchat…

Současnost…

Detektiv Shank už dávno u policie nepracuje, ale město ho stále zná. Je mu už osmdesát let a za svoji dlouhou kariéru poslal do chládku pěknou řádku grázlů. Na odpočinek se mu moc nechce, ale po úraze, který utrpěl, si přece jen přizná, že už nemůže bydlet sám a stěhuje se do domova pro seniory. Svůj dům přenechává  vnukovi Mattovi, který je vlastníkem velmi úspěšné sítě restaurací rychlého občerstvení ve filipínském stylu Adobo. Matt se do domu zatím stěhuje sám přes to, že má přítelkyni Sam. Samantha je spisovatelka a píše – teď se podržte – o masových vrazích.

První a nečekaná věc bylo to, že jsem už v první kapitole věděla, kdo je vrah. Co moje paměť sahá, toto jsem v žádné jiné knize ještě neviděla. Navíc tento vrah byl popsán jako poměrně dost silná osobnost a kdybych nevěděla, co vím, asi by mi byl i sympatický. Takto mi při „jeho“ kapitolách běhal mráz po zádech z toho, že mu vidím do hlavy a z velice zdařilého popisu jeho nutkání k dalšímu mordu. Navíc vrah neustále krouží kolem hlavních hrdinů a nebyla by to paní Hillier, kdyby nevyužila příležitosti věci zamotat ještě daleko víc děsivým a šokujícím způsobem. Vždycky když se v příběhu objevil On, vyvolalo to ve mně takové to správné napětí a mrazení, takže paní autorku za nápad vraha prozradit chválím. Kdybych to nevěděla, zdaleka se mi z něj tak neježí „srst“ v zátylku. Co udělá? Komu co udělá? Odhalí ho někdo? Celkově kniha nebyla ani tak strašidelná, jako spíš psychicky náročná.

Mnohokrát mě při čtení napadlo, že ta baba (rozuměj paní autorka) je naprostá psychopatka. A nebo prostě jen dobře píše, umí vytvořit dobrou zápletku a krásné postavy. O ty kladné se bojíte a z vrahů jde hrůza. Snad v každé druhé kapitole bylo nějaké to: Panebože, to snad ne! :) Kupodivu ani to, jak vrah vzpomínal na své oběti, nebylo tak šílené, jako to, co se v příběhu dělo v současnosti. Paní autorka se opravdu nebojí toho provádět svým hlavním hrdinům nepěkné věci :). Navíc to, jak jsou postavy vzájemně propojené a jejich osudy propletené – prostě skvěle promyšlený příběh a úžasně zmáknutá psychologie. Tím, jak hlavním hrdinům vidíme do hlav (včetně vraha) si můžeme užít jejich vývoj a náhled na situaci kdy se začnou objevovat nové vraždy. Hlavně u jedné postavy se osud ubírá od slušného člověka kamsi do temnoty. Je zajímavé sledovat, jak u toho člověka bojuje svědomí a morálka s vlastním sobectvím a pokoušet se odhadnout, co nakonec bude mít navrch. Jen mě teď napadá, že jsem si k žádné postavě nevytvořila takový ten „přátelský vztah“. Některé osoby mi byly sympatické, to ano, jenže ne až tak, aby mi skanula slza, kdyby dostaly mezi oči řezníkovým sekáčkem. Postavy zkrátka nebyly napsané proto, abych je milovala nebo nad nimi plakala. Hrály svoji roli v příběhu, hrály ji dobře, jen ten bližší vztah k nim mi chyběl a nic mi ho nepřičarovalo – na toto je ostatně machr spíš paní Moyes, ale to už jinde jsme, takže zpět k Řezníkovi.

Některé scény byly celkem nechutné. Ne že by paní Hillier zacházela do moc odporných podrobností, ale představivost udělá svoje a tu ona tedy probrat k životu umí. Oproti tomu jedna jediná romantická scéna se jí moc nepovedla, byla taková odbytá, skoro se nebojím říct laciná. V knihách tohoto typu to sice nemá moc co dělat, ale na druhou stranu hezky popsaný vztah dvou lidí by nemusel být na škodu. Paní autorka ale bohužel umí lépe temné povahy bestiálních násilníků, případně úplně obyčejných lidí, než růžové obláčky zamilovaných dušiček. Přátelské vztahy (případně přátelské s benefity) jí ale problémy nedělají a jsou o mnoho více uvěřitelné. Moc se mi líbí, že se paní Hillier nešťárá ve zbytečnostech a omáčce okolo a jde v příběhu rovnou k věci, místy působí její styl až stroze, ale v tomto typu příběhu mi to sedí. V knize není nic navíc, všechno má svůj smysl, do zápletky perfektně zapadá a čtení odsýpá příjemně svižným tempem. Pokud už mě nechala paní autorka trochu vydechnout u nějaké méně napínavé kapitoly, dokázala na konec zařadit vždy jednu větu, která mě překvapila a donutila začít další kapitolu (ano, moc vyspaná nejsem :))

Celkově se sice nejedná o dílo, které by mě přinutilo uchváceně mlčet, ale zároveň je to kniha, kterou jsem přečetla téměř na jeden zátah a udržela si mě po celou dobu v plné čtenářské pohotovosti. Nejsem úplný milovník trillerů, ale knihy paní Hillier si vždycky ráda přečtu.

Moc děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku. Knížku do vaší čtečky seženete zde.

Selekce, Elita, První - trilogie

Autor: Kierra Cass
Rok vydání: 2014, 2015
Nakladatel: CooBoo
Překlad: Jana Doležalová-Montorio

Anotace:

Pro třicet pět dívek je Selekce životní šancí. Příležitostí k útěku od života, který jim byl stanoven od narození. Být obklopena světem třpytivých šatů a drahocenných šperků. Žít v paláci a soutěžit o srdce krásného prince Maxona. Ale pro americu Singerovou je Selekce noční můrou. Znamená to pro ni otočit se zády ke své tajné lásce Aspenovi, který je o kastu níž než ona. Nechce se jí odejít z domova a vstoupit do nelítostné soutěže o korunu. Pak America potká prince Maxona. Postupně začne zpochybňovat všechny plány, které si předsevzala - a uvědomí si, že život, o kterém vždycky snila, si už nemůže v porovnání s budoucností představit. (Selekce, 1.díl)

Můj názor:

Tak jo, dohnalo mě to taky :)

Když to na svých blozích všechny tak chválíte, musela jsem si to prostě přečíst a navzdory mému ne úplně ideálnímu věku pro tento typ literatury musím říct, že se mi to celkem i líbilo. Tedy první díl určitě. A ty obálky jsou opravdu skvostné a musí lákat každou ženskou, ať už je rozená princezna nebo není :).

Psát o čem knihy pojednávají je naprosto zbytečné, protože to stejně každý dávno ví :) takže jen v rychlosti: hlavní hrdinka America se dostává do soutěže, ve které je hlavní cenou ruka prince Maxona a královská sesle, na které bude vítězka vládnout zemi po jeho boku. Čekala jsem tedy (už podle obálek) knihu plnou krásných šatů, plesů a podobných radovánek včetně romantiky, i když v popředí stál vlastně jen jeden romantický cíl – Maxon.

Jak už jsem psala, nebyl první díl vůbec špatný. America se v něm dostává do soutěže, seznamuje se s ostatními kandidátkami na královnu, zvyká si na život v luxusu a hlavně stojí na jednom z vrcholků milostného trojúhelníku Ona – Aspen – Maxon. V prvním díle jsem tenhle jejich milostný zmatek ještě docela snášela. Postupně však Američino rozhodování se mezi dvěma nápadníky bylo trochu zdlouhavé, ale když vezmeme v úvahu oba muže (kluky) a to jak „úžasní“ pro ni byli každý jiným způsobem, není se – vzhledem k věku hlavní hrdinky, čemu divit. Která z nás to koneckonců nikdy nezažila, že dámy :). Přes veškerý soucit a pochopení pro city hlavní hrdinky musím ovšem konstatovat, že natáhnout to na tři knihy je přece jen trochu hodně. Půlku scén mezi hlavními hrdiny si autorka mohla v klidu odpustit a i tak by nejistota a pochybnosti ohledně vztahů a citů byla přesvědčivá. A navíc by z toho vznikla jedna čtivá kniha. Protože víc zajímavého děje než na jednu, maximálně dvě knihy tam opravdu nebylo.

Děj knihy, mimo vztahové těžkosti a milostné pletky, byl docela dobrý – systém kast, rebelové, kteří útočí na palác, politika, úkoly slečen, které lovily prince...  šaty :). America se nejevila jako úplná snobka, záleželo jí na lidech více než na titulu a hezkých šatech a v prvním díle mi byla ještě docela sympatická. Bohužel už však nikoliv v dílech dalších. Její zbytečně protahované váhání mezi kluky mě přestalo bavit někdy na začátku druhého dílu a její nerozhodnost a myšlenkové pochody stran toho mi lezly na nervy. Ještě ke všemu mi její jméno trochu pilo krev a do konce knihy jsem si na ně nezvykla. Co se mi na ní líbilo, byla její dobrá povaha a laskavost k lidem, přátelskost k ostatním dívkám a také to, že byla muzikální. Měla ráda hudbu.

Ostatní dívky v soutěži byly v prvním díle originální a své – bohužel v dalších knihách šlo postupně do kopru i tohle. Co se týká chlapců, jevil se mi nejdříve celkem zajímavý Aspen, než se projevil dost divně v momentě, kdy svoji milovanou donutil jít do soutěže a pak se hrozně divil, že se zamilovala do prince. Maxon oproti tomu působil nejdříve nedospěle a ušlápnutě, ale tento názor jsem si postupně opravila a postupem času jsem mu fandila – kopu tedy za tým Maxon :). Části s úkoly pro dívky a randíčka s Maxonem se četly hezky. Krásných šatů jsem si taky užila dosyta, takže po této stránce kniha moje očekávání splnila.

Soutěžící pomalu odpadaly a zdánlivě pořád nebylo rozhodnuto – i když vlastně bylo a paní autorka to jen zbytečně protahovala, aby prodala tři knihy místo jedné. Některé okamžiky při čtení mi podsouvaly myšlenku, že se paní autorka konečně chytla nějaké zajímavé situace, ale většinou (hlavně v druhém díle) to pohřbila Američina nerozhodnost a dětinskost. A nebo sama paní autorka slibně se rozvíjející scénu náhle ukončila v průběhu pár stránek a vrátila se k Američině vzdychání jestli toho nebo toho.

 První a třetí díl byly docela fajn, kdyby se druhý zjednodušil a přidal k těm dvěma, mohly to být dvě celkem slušné knihy, takhle tam bylo spousta stránek navíc, ale nedá se říct, že bych přečtení litovala. Vracet se k této sérii už ale nebudu (maximálně možná k prvnímu dílu).  Ale! – pokud bude film, tak se na něj podívám moc ráda. Řekla bych, že ty nádherné šaty, které ve filmu nepochybně budou, nesmím promeškat :). A navíc film pravděpodobně zkrátí to, co mi na knize připadalo roztahané.

Sobota po indicku - festival Indické kultury

Zdroj: internet

V posledních cca dvou letech jsme s přítelem propadli kouzlu indické kuchyně. Jednak je dobrá a taky je převážně zeleninová, což vyhovuje mně a vlastně i příteli a on ji navíc strašně rád vaří – což tedy vyhovuje hlavně mně :).

Jako správná žena, která podporuje muže v jeho koníčcích, jsem mu proto musela oznámit informaci, že se v Rosicích chystá druhý ročník festivalu Dvaraka, kde budou, mimo jiné, také ukázky vaření po indicku. Pochopitelně mě k tomu vedlo čiré dobro a podpora koníčků, nikoliv můj zájem vidět indické tanečnice a povozit se na velbloudovi :).

Zdroj: internet

Počasí se naštěstí vydařilo, tak jsme vyrazili vlakem do Rosic. Vybavila jsem se tříčtvrťákama vhodnýma pro jízdu na velbloudovi místo některou ze sukní, které mám doma a později jsem toho i litovala, ale všeho postupně. Dojeli jsme na místo a zámek, kde se akce konala, jsme našli bez problémů.

Po úvodním průzkumu zamířil Martin ke stánku s jídlem – protože byla možnost ochutnávek, takže jsme později i využili možnost se tu za rozumný peníz naobědvat a já jsem po chvilce čumění na velblouda vyrazila k žensky atraktivnějším stánkům se šperky, oblečením a stánku, kde byla možnost nechat si na tělo namalovat něco henou a také zkusit si obléct sárí. Toho jsem samozřejmě okamžitě musela využít, protože okolo už chodili v sárí oblečené ženy a vypadalo to moc krásně. Tady přišla ta chvíle, kdy jsem litovala, že nemám sukni a nějaké méně viditelné tričko :) na tomto festivalu totiž opravdu mohly být ženy oblečené půvabně a velmi žensky v sukních a sárí – poučení pro další ročník.

Tanečnice Manju Warrier. Zdroj: internet.

Na pódiu mezitím hrála indická hudba a brzy jsme se také dočkali tanečnic. Pokud jste se už někdy setkali s tímto uměním, víte, že tanečnice svými pohyby vyjadřuje nějaký příběh. Vždycky nám bylo pověděno, o čem ten který tanec vypráví, protože běžný člověk je člověk neznalý :) alespoň co se indických tanců týká. Předveden nám byl tradiční indický chrámový tanec Bharata Natyam. O tom, že byly dívky oblečené v krásných kostýmech a měly i velmi výrazné indické šperky asi netřeba dlouze psát.

Indické jídlo - bezmasé verze jsou ideální pro nemasožrouty.

Samozřejmě došlo i na avízované vaření. Tam jsme se bohužel mnoho nepřiučili, protože pan kuchař vařil dost jinak, než známe z originálních indických receptů z youtube. Jediné, co jsme pochytili a následně i zkusili byl paneer – tedy indický sýr a placky, které se nám v našich domácích podmínkách skvěle vydařily a měli jsme z nich hroznou radost :).

Pro děti byl připraven nafukovací hrad, malování, střelba z luku a různé dílničky. Pro zvědavé pak naučná galerie se "Starobylé Védy a předvedení obřadu, který se vykonává v chrámech.

Jediné, co bych pořadatelům vytkla, byl nedostatek toalet (možná jsme je jen nenašli, nevím) a odpadkových košů. Jinak se mi festival líbil a doufám, že příští rok nabídne klidně i daleko více zajímavostí z indické kultury. V tomto ohledu je pořád prostor pro zlepšování a spousta zajímavých možností.

Detail šperků tanečnice Manju Warrier. Zdroj: internet.

Obrázky jsou pouze ilustrační :). A na závěr odkaz na youtube na jeden tanec Bharata Natyam v podání originální indické tanečnice, ať se také můžete pokochat:

https://www.youtube.com/watch?v=SgiLOzFQh14

Město schodů

„Původně jich bylo šest. Nebo aspoň šest, o kterých se vědělo. Olvos: nositelka světla. Kolkan: soudce. Voortya: válečnice. Ahanas: rozsévačka. Džukov: šprýmař a opatrovník špačků. A Taalhavras: stavitel“

Autor: Robert Jackson Bennett
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Host
Překlad: Martin Pohl

Anotace:

Atmosférický fantasy román o živých špionech, mrtvých bozích, pohřbené historii a tajemném, stále se měnícím městě

Město Bulikov se před mnoha lety těšilo přízni Božstev a podmanilo si celý svět. Ale poté, co byli jeho ochránci za podivných okolností zavražděni, se z dobyvatele stal dobývaný; pyšná historie Bulikova byla vymazána a zcenzurována, pokrok se zastavil a z někdejší prosperující metropole se stala jen další koloniální výspa nové světové geopolitické mocnosti.

Do tohoto zatuchlého, zpátečnického města přichází Shara Thivaniová. 

Oficiálně je tato tichá a nenápadná žena jen další obyčejnou diplomatkou, která do Bulikova přijela hájit zájmy utlačovatelů. Neoficiálně je Shara jednou z nejlepších agentek ve své zemi a jejím úkolem je vyšetřit brutální vraždu zdánlivě neškodného historika. Jak se Shara noří do tajemství neustále se fyzicky i politicky měnícího města, začíná tušit, že bytosti, které kdysi Bulikov ochraňovaly, nemusejí být tak mrtvé, jak se zdá.

Můj názor:

Na knize Město schodů mě na první pohled přitáhla obálka úplně stejně jako anotace na první přečtení. Fantasy román o živých špionech a mrtvých bozích s detektivní zápletkou – to zní jako příjemně strávený čas. Kniha patří do té kategorie, kterou si strašně rádi a s chutí přečtete, ale napsat o tom něco je ukrutně zapeklité, protože těžko slovy vypovědět. To se prostě musí přečíst :).

V příběhu se ocitneme ve městě Bulikově, hlavním městě Kontinentu a zároveň městě, které se nachází v úplném středu země. Kdysi to bylo nádherné město – sídlo bohů, místo, kde se bohové setkávali, neutrální území a jako ostatně celý kontinent místo blahobytu. Po Mžiku se však metropole obrátila v prach a ruiny. Obyvatelé Kontinentu žijí po Mžiku pod nadvládou Saypuru, bývalé zotročené provincie, který se vzbouřil a dobyl území svých otrokářů, už celá staletí. Od té doby, co první Kaj dokázal zabít božstva, která na Kontinentu vládla a zahrnovala jej přízní (často i poněkud spornou a krutou přízní). Zabitím bohů zničil i jejich zázraky a bývalým otrokům – saypuřanům vložil do rukou nadvládu nad zpustošeným Kontinentem. Býval to svět plný magie a zázraků. Obojí ale zaniklo po smrti boha, který konkrétní zázrak vytvořil. Zázračné věci se staly zakázanými, nesmí se o nich hovořit a dokonce ani vědět. Vše je přísně trestáno zákonem. Jména mrtvých bohů se nevyslovují a nikdo je nezná, tedy skoro nikdo, protože v podsvětí Bulikova a také v Saypuru se přece jen pár vzdělaných najde. Třeba zrovna zavražděný velvyslanec Dr. Panguy byl vědcem, který zkoumal kulturu a historii Kontinentu a samotného jeho hlavního města Bulikova. A protože studoval historii, měl přístup k informacím i do míst, o kterých jen málo kdo ví, že vůbec existují – do Zakázaných skladišť. A zrovna tam se nacházelo té zapomenuté historie nejvíc. A možná v zaprášených policích ve skladišti ležel i důvod k vraždě…

Město schodů. Zdroj www.robertjacksonbennett.com

Tuto vraždu se pokouší objasnit agentka  Ashara Thivani spolu se svým pobočníkem Sigrudem a guvernérkou města Bulikova Mulaghesovou. A při tom přehrabování v tajemných okolnostech vraždy objeví něco, co nemělo být objeveno tak brzy…

„Všech šest (Bohů) se zrodilo na kontinentu. Všech šest si tu postavilo svou říši. Všech šest se mezi sebou rvalo jako psi a kočky odhadem víc než pět set let. Po té, co se spojili a zahájili expanzi, začalo období Zlatého věku pro Kontinent. Tehdy si také zotročili Saypur.“

První kapitolu příběhu jsem chroustala trochu ztuha. Moji plnou pozornost si pan autor získal až v momentě, kdy je zavražděn kulturní velvyslanec Saypuru na Kontinentu Dr. Efrem Panguyi a do města Bulikova přijíždí nová „kulturní velvyslankyně“, která je ale ve skutečnosti tajnou agentkou a má tak trochu osobní zájem na tom vyšetřit, jak to vlastně s tou smrtí bylo. Ashara Thivani je nejen skvělou tajnou agentkou, ale také odbornicí na vyhynulý druh – božstvo. Jenomže jak to tak s vyhynulými druhy bývá, čas od času se ukáže, že nejsou zdaleka tak vyhynulí, jak by být měli, nebo jak se o nich povídá.

Nádraží Morov v Bulikově. Zdroj: www.robertjacksonbennett.com

Každá kapitola je uvedena úryvkem z práce Dr. Panguyie, případně nějakým jiným historickým nebo božským dokumentem. Úryvek vysvětluje něco z minulosti Bulikova a objasňuje věci, které se týkají božstev a jejich zázraků. Tyhle historické vsuvky jsou perfektním záznamem dějin civilizace, která zanikla a byla by to i zajímavá samostatná kniha. Pan autor měl propracovanou jak minulost, tak i přítomnost příběhu, takže celá věc neměla nelogické zádrhele a díky objasnění některých věcí z minulosti bylo perfektně pochopitelné to, co se v současnosti děje. Často jsem se vracela a četla některé odstavce znovu, protože se mi líbilo, co čtu a chtěla jsem si některé věci důkladně pamatovat a pochopit souvislosti mezi lidmi, bohy, zázraky a Kontinentem, protože bylo jasné, že budou důležité pro další děj. Historie války, ve které byli zabiti bohové, je úžasná a i ta myšlenka, že se smrtí boha zmizí věci, které vybudoval díky své moci. Například po zabití boha Taalhavrase zmizeli na Kontinentu a hlavně v Bulikově mimo jiné i budovy. Zbyla jen stovka schodišť, které najednou nevedou nikam. Celé tyto „božské“ záležitosti byly doslova fascinující a jak do nich Thivaniová šťourala hlouběji a hlouběji, bavila mě kniha čím dál víc. Celá mytologie Kontinentu i samotné „osobnosti“ bohů byly velice dobře vymyšlené a popsané, takže mi nedělalo vůbec problém pochopit, který byl co zač a jakým způsobem fungovalo jeho uctívání.

Řeka Solda. Zdroj: www.robertjacksonbennett.com

Postava agentky Ashary Thivaniové byla také napsána velice dobře. Nejednalo se o žádnou superženu. Svoje vysoké postavení si musela pracně vyzískat a nepomohl jí v tom ani její původ, spíš naopak v mnohém přitížil. Byla přímá, inteligentní a když už se do něčeho zakousla, šla po tom hlava nehlava, bez ohledu na nebezpečí. Docela se jí hodil její pobočník Sigrud, seveřan a pirát, bývalý lovec velryb, který byl mocný nejen postavou, ale i svojí schopností zabíjet protivníky rychle a ve velkém a hlavně – jak ho popsal pan autor, byl „kladivem ve světě hřebíků“ (skvělé přirovnání :)), moc nemluvil, jednal. Takže neocenitelná pravá ruka každého agenta. Guvernérka Mulaghesová byla rázná ženská, která už měla svého působení v Bulikově plné zuby a Shaře nejdřív pomáhala jen proto, aby se dostala na jiné místo. Později se ale ukázala jako dobrý spojenec v boji proti… bez spoilerů, prosím :).

Celkově se mi příběh moc líbil a vypravěčský styl pana autora mi sednul. Knihu jsem sice četla skoro týden, ale rozhodně to nebylo kvůli tomu, že by mě nudila nebo děj nebyl dostatečně přitažlivý. Dílo je docela buclaté – něco málo přes pět set stran, takže pokud si Bulikov oblíbíte, chvilku v něm můžete zůstat. Doufám, že pan autor svůj krásný svět také hned tak neopustí a dočkáme se nějakého pokračování. Město schodů si určitě přečtu ještě několikrát a věřím tomu, že v něm objevím ještě další zajímavosti, které mi snad při prvním, byť důkladném čtení mohly uklouznout.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji Palmknihám. Knížku do vaší čtečky si můžete pořídit tady.

Závěrem bych ještě chtěla vyjádřit hluboký obdiv k nakladatelství Host. Jednak poslední dobou přináší samé úžasné knihy a také jejich grafik (grafici) odpovědný za obálky by zasloužit zvednout plat, nebo aspoň pochvalu před nastoupenou jednotkou, protože ty knihy jsou nádherné! Uvnitř i zvenčí. Takže zdravím do Hostu – držte se dál ve stejné stopě!

Zvonice Síně Bohů v Bulikově. Zdroj: www.robertjacksonbennett.com

Rhett Buttler

Autor: Donald McCaig
Rok vydání: 2009
Nakladatel: Ikar
Překlad: Michaela Náhliková

Anotace:

Dlouho očekávaný román Rhett Buttler vychází z díla Margaret Mitchellové. Vznikal dvanáct let a představuje významnou událost pro miliony čtenářů Jihu proti Severu, jehož nadčasový příběh rozšiřuje a doplňuje. Donald McCaig zde mistrovsky zobrazuje život a dobu tajemného Rhetta Buttlera. Na počátku románu je Rhett svobodomyslný chlapec, který miluje močály a slapy v Low Country v Karolíně. Jeho nesmiřitelný otec však touží všechny ovládat, což vede k nesmírné tragedii. Rhettovýma očima čtenář může vnímat i další postavy: dceru dozorčího Belle Watlingovou, Rhettovu odvážnou  a rozhodnou sestru Rosemary, syna osvobozeného otroka Tunise Bonneaua, Rhettovy kamarády z dětství, kteří mu rozuměli lépe než kdo jiný, a v neposlední řadě Jacka Ravanela, lamače ženských srdcí. Je tu samozřejmě také Scarlett. Katie Scarlett O´Harová je tvrdohlavá a vášnivá žena, jejíž život je propojen s Rhettovým. Je mu podobná více, než by přiznala a miluje ho silněji, než kdy pochopí.

Můj názor:

Jiný úhel pohledu na moji milovanou knihu Jih proti Severu od Margaret Mitchelové už jsem četla. Bylo to pokračování Scarlett od Alexandry Ripleyové. Paní Ripleyová se svým stylem psaní hodně podobala paní Mitchelové a neodvážila se narušit nic, co bylo původní autorkou dáno – charaktery postav, jejich nastíněné životní osudy a podobně. Oproti tomu pan McCaig podobnou citlivostí moc netrpí. Občas změní nějaké jméno, vdá někoho, kdo nikdy vdaný nebyl a pořídí mu děti. Trochu mu chybí porozumění ženské duši, jako tomu bylo u předchozího ženského autorského dua. Možná o to více vynikají osudy Rhetta Buttlera od jeho mládí až po setkání se Scarlett, i když se kniha pochopitelně nevěnovala jen jemu a dokonce ani ne převážně jemu.

Jedno je ale nutné pochopit, kniha Rhett Buttler se nesmí srovnávat s předchozím dílem. Pohled pana autora je natolik odlišný, že by srovnávání ubíralo dílu na kvalitě a to si rozhodně nezaslouží. Je proto lepší brát ho jako samostatnou knihu a na původní dílo zapomenout. Pak je možné vychutnat si příběh o Rhettovi bez zklamání.

Vyprávění začíná v době, kdy byl Rhett ještě malý chlapec. Byl to paličák a měl příliš brzo na věci jiný názor než jeho otec, pravověrný Jižan. Otec se tedy s Rhettem nijak nemazlil, často byl k němu až nesmyslně krutý, až to vyvrcholilo tím, že byl Rhett vyhnán z domu. Že se pak plavil na lodích jako pirát a přišel ke svému jmění prazvláštním obchodováním a karbanem už je známo z předchozích knih :). Zde si ale přečteme, že věci nemusely být tak černobílé. Spolu s Rhettovými osudy sledujeme i život některých jeho přátel a sestry Rosemary a samozřejmě Scarlett, Melanie, Ashleyho a ostatních lidí z Claytonského okresu. Co se týká postav, kniha není pouze vykrádačkou slavné předlohy. Pan autor má své vlastní hrdiny, jejihž životům se věnuje.  Navzdory názvu se nezdá, že by Rhett byl hlavní postavou. Poznáme se blíže dokonce s Rhettovým otcem, který v předloze téměř nebyl, dozvíme se více o tom, kdo byla Belle Watlingová a jak to bylo s jejím synem a celkově více nahlédneme do života v Charlestonu a na válečných polích. Pan autor rozhodně umí napsat dobrou postavu a ač třeba Rosemary jsem v JaS neměla moc v lásce, tady byla jednou z mých oblíbených postav.

Vivien Leigh jako Scarlett O´Harová

K prožití se zde nabízejí i známé situace viděné trochu jinak než v původním díle. Scény mezi Rhettem a Scarlett byly malinko jiné než v původní předloze, ale rozhodně ne o tolik horší. Malinko více prostoru bylo věnováno období od jejich svatby do návratu do Atlanty a některých dalších okamžiků, které v původním díle nebyly. Obzvlášť emotivní byly také popisy osobních činů jednotlivých postav, hlavně mužů, protože tento úhel pohledu šel panu autorovi mnohem lépe. Válka v této knize vyznívala mnohem syrověji a strašněji, byla také sledována mnohem více zblízka. Například popis konce bitvy o Atlantu a útěk Scarlett a Rhetta byl úplně jiný zážitek než romantická záchrana milované ženy (i když Rhett to viděl právě jako tu záchranu :)) Konečně jsem také pochopila proč Rhett tolik miloval Scarlett – byl to přesně ten typ naprosto iracionální lásky, která může potkat kohokoliv :) a Rhetta, který byl jinak až nadpřirozeně dokonalý trochu polidštila. Nechci rozhodně tvrdit, že dílo se původní předloze vyrovná, je prostě jiné a pokud se nesrovnává, nebo aspoň ne moc, jedná se o moc pěkný příběh, kterému bych klidně i věřila a myslím, že by se mohl líbit i paní Mitchelové :).

Timothy Dalton jako Rhett Buttler.

A mimochodem, ve filmu byl pro mě mnohem lepší Rhett Timothy Dalton než Clark Gable a na obálce by se mi líbil daleko víc :). Máma prý zase raději Gablea, tak nevím :).

Clark Gable jako Rhett Buttler