Elementum

Autor: Jiří Dittrich
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 520

Anotace:

Největším problémem Alexandra Summerse byla blížící se maturita. Nebo aspoň do doby, než se mu život obrátil naruby. Vše začne příchodem neznámého cizince. Alex se dozví, že je potomkem jedné z nejstarších, dávno zaniklých civilizací, jež vládla nejen politickou, ale také magickou mocí. Přesněji všemi silami přírody. Tato civilizace ale ve skutečnosti nezmizela. Už po tisíce let se skrývá mimo zraky lidstva a nyní se nachází ve velké krizi.

Alex je nucen chopit se svých povinností a nově objevenou říši ochránit. Jenže s tajemstvím jeho minulosti odhalí i zdrcující pravdu o vlastní rodině. Jeho rodiče jsou už dávno mrtví a úhlavním nepřítelem se stává jeho vlastní bratr, kterého musí porazit. A porážka znamená konec všeho...

Můj názor:

Knihu jsem objevila na facebooku a protože obálka byla na pohled tak výrazná a lákavá, neodolala jsem. Zjistila jsem si víc a zkusila napsat o recenzní výtisk. Dostalo se mi milého a vstřícného jednání a pár dní po vydání jsem knihu držela v rukou…

Před tisíci lety, v časech, kdy mocné a starověké říše jako Egypt byly teprve na počátku své cesty, se v místech, kde se stýká Asie s Evropou, rozrůstala říše mocná jako žádná jiná. Jejími vládci byli králové a královny z rodu Miory.

Takhle pohádkově příběh začíná. Po prologu, který v rychlosti shrne vše, co dnešku předcházelo, ale skočíme rovnýma nohama do nepohádkové současnosti na střední školu, kde Alexandr Dustin Summers, hlavní hrdina knihy, studuje. Má těsně před maturitou a řeší to jako my všichni - ještě se na učivo ani nepodíval :). Dalo by se proto říct, že mi byl sympatický od první kapitoly. Jeho příběh začíná v docela obyčejný den, na kterém je ale přece jen pár zvláštností – voda se chová divně a někdo Alexe sleduje…

Ukáže se, že ten někdo mu přináší odkaz z minulosti – zprávu, že je ztraceným potomkem rodu Miory a kdesi leží, před zraky světa pečlivě ukryté, jeho zděděné království, které je toho času ve velkém nebezpečí. A ten, kdo jeho dědictví ohrožuje je jeho vlastní krev, jeho bratr…

Zdroj.

Příběh mě polapil hned od začátku. Pan autor neváhá a rozjíždí zápletku poměrně rychle. Hlavního hrdinu více poznáváme až cestou – v průběhu čtení. Je to slušný kluk, ale žádný ňouma ani šedý myšák, jak tomu někdy v tomto typu knih bývá. Věří si tak akorát, ve škole je tak akorát oblíbený, prostě takový pohodář. Na svých devatenáct let je dost zodpovědný a umí si jít za svým cílem – a tím je v tomto příběhu ovládnutí moci čtyř elementů a porážka nepřítele říše.

Na knize pro mě bylo od začátku zajímavé a neobvyklé to, že hlavním hrdinou je kluk. Většinou to bývají holky, které superschopnostmi jen hýří. Mužský pohled na věc byl pro mě velmi osvěžující, příjemný a neokoukaný. Líbilo se mi sledovat v podstatě známé věci očima kluka. Všechno bylo podobné jak jinde, ale zároveň hodně odlišné právě tím chlapeckým, nebo chcete-li mužským pohledem na věc. Dokonce i zamilované scény byly jiné – holky se kolem všeho hrozně motají a pitvají to, Alexovi se líbila holka a neměl s tím problém, prostě do toho skočil po hlavě a dal jí to najevo hned, bez nějakých nesmyslů a protahování. Možná to působilo naivně a roztomile, ale fungovalo to. Romantická zápletka však z mého pohledu nebyla vůbec nutná a možná na mě působila trochu nadbytečně, koneckonců Alex se měl učit bojovat a používat svoje síly a ne se zaplétat s holkama :). Do učení ovládání elementů se Alex vrhl stejně tak po hlavě, jako do vztahu. Žádné lítostivé kecy a sáhodlouhé umučené úvahy o nesmyslech. Šel do toho s nadšením a pan autor dokázal to nadšení předat čtenáři – tedy mně :). Popis učení ovládání živlů se mi líbil a bavil mě. Bylo to dobře promyšlené, přiznávám, že jsem měla dost často chuť začít to zkoušet spolu s Alexem :) bylo to totiž tak věrohodně popsáno, že jsem skoro věřila tomu, že to prostě bude fungovat :). Alex se všechno naučil až neuvěřitelně rychle, ale vysvětlení pana autora proč to tak je jsem přijala bez problémů. Z počátku bych řekla, že nejzajímavějšími a nejakčnějšími elementy budou oheň a voda, ale pan autor dokázal vdechnout sílu a půvab i do elementů země a vzduchu. Možná nakonec ta země se mi líbila nejvíce.

Vložím ruku do ohně a udělám to samé, co udělal Gabriel. Není možné, aby mě oheň popálil, jsem vládce ohně. Udělám to a oheň poslechne. Poslechne. Udělá to.

Za dobrý považuju také jasný rozdíl mezi kladnými a zápornými postavami. Od začátku víme, kdo je dobrý a kdo zlý. K dobru patří světlo, ke zlu temnota.  Kladný hrdina má jméno na A, záporák na Z. Nevím, jestli to byl úplně záměr, ale zdá se mi to jako dobrý nápad, takže si prostě budu myslet, že to záměr byl :). Ledacos z toho by mohlo působit jako klišé a občas se pan autor pohyboval na samé hranici, ale na temnou stranu klišé nepřepadl. Jediné u čeho bych trochu ubrala na množství, je neustálé líbání mezi hlavním párem, je sice fajn, že se mají rádi, jenže mě už to místy trochu otravovalo :). Silná stránka pana autora byla v popisu ovládání elementů, v zamilovaných scénách by to chtělo trochu doladit. Další zajímavostí bylo, že lidé v Alexově říši neměli (nebo jen nepoužívali?) příjmení – líbilo se mi to, působili více jako semknuté společenství, jako rodina.

Zdroj.

Popisy bojů a používání elementů byly nádherně barvité a ačkoliv základ příběhu byl velmi jednoduchý a běžný, dokázaly mu právě ty popisy a způsob užívání elementů dodat originalitu a zajímavost. Po dočtení jsem vůbec neměla pocit, že jsem právě dorazila pět set stránek. Kniha se četla prakticky sama a velmi lehce. Děj plynul bez zádrhelů a pan autor se dokázal vyhnout nudným místům. Příběh mi přinesl úplně stejný pocit, jako když jsem poprvé četla Paoliniho – takový ten potěšený úžas na pokraji objevu nového světa, který funguje neznámým a fascinujícím způsobem. Autoři navíc v době psaní byli i stejně staří (mladí) :).

Přece jen bych ale knize vytkla pár drobností. Občas v nějaké větě chybělo slůvko a byla tak trochu kostrbatá nebo se podařil nějaký ten překlep, a stávalo se to, na můj vkus, často. Podobných věcí si většinou moc nevšímám, ale tady mě to sem tam cvrnklo do očí. Naštěstí postupem času překlepy vymizely a kostrbatosti se vyhladily. Na co jsem si musela chvíli zvykat, byly přechodníky. Přece jen je nevídám v knihách tak často a už vůbec ne ve vyprávění o mladém klukovi. Hodně jich bylo ze začátku příběhu a pak už jsem je buď neregistrovala, nebo pan autor s jejich používáním přestal, čehož bych se na jeho místě přidržela, myslím, že čtenářům, kteří nejsou na toto zvyklí, by to mohlo ve čtení vadit. Co se nedá přehlédnout je to, že pan Dittrich psát opravdu umí. Umí zaujmout čtenáře a vystavět příběh tak, aby byl stále zajímavý a napínavý. Na to, že si vybral žánr, ve kterém už tu bylo snad všechno, se mu podařilo vymyslet opravdu originálně fungující svět a zabydlet ho dobrými postavami. Promyšlenost a pečlivost při psaní byly na příběhu vidět.

V rámci žánru patří kniha k pěknému střednímu proudu, který je obohacen zajímavým nápadem s používáním magie. Příběh mě bavil číst a určitě si přečtu i další díly, až budou k dispozici. Pan autor nasadil sám sobě laťku poměrně vysoko, tak jsem zvědavá, jak bude pokračovat. Kniha bude bavit nejen holky, ale přijdou si na své i kluci. Kdo má rád fantastické příběhy a magické světy, měl by tuhle knihu doma mít.

Za recenzní výtisk moc děkuji panu autorovi a knihu si můžete pořídit například zde. Určitě ji ale seženete i ve vašem oblíbeném knihkupectví.

O Vánocích převážně nevážně

...aneb jedna taková utajená vánoční tradice...

Každý z nás to dělal a pokud někdo tvrdí, že ne, možná to dělá do teď :). O čem je řeč? No jistě, přece o nejoblíbenější předvánoční kratochvíli – slídění po dárcích.

Zdroj.

Já osobně jsem se na tuto předvánoční, čas krátící zábavu, těšila jak malý Jarda už od chvíle, kdy jsem přestala věřit na Ježíška. Nikdy nešlo ani tak o to zjistit co dostanu, ale jestli vůbec něco :) Ano, taky mě doma občas strašili, že když nebudu hodná, dárky nebudou.Také bylo potřeba odhalit poměr mezi dárky měkkýši a tvrďochy a včas zvýšit případný tlak na mamku vhodným připomínáním názvů vytoužených knih a trousit jejich seznamy všude po bytě. Bohužel (Bohudík!) jsem nikdy neodhalila totožnost darů, protože byla mamka dost chytrá, aby dárky balila hned po nákupu. A nebo mě prostě tak znala, že tušila, že slídit budu a to velmi aktivně :) Musím se přiznat, že slídění mi velmi chybí a tak nezbývá doufat, že si ho někdy nahradím pohledem z opačné strany barikády – že se stanu ukrývačem :)

Následuje malý návod pro rodiče a jiné ukrývače – tyto skrýše nejsou originální a bezpečné přes to, že si myslíte, že ano:

Skrýš v šatníku za komínkem poskládaných svetrů (ručníků a podobně)

Bez urážky, vážení rodičové, ale toto je opravdu místo, kam se správný slídič podívá první. Není to tedy moc nápadité, ale zato to ušetří spoustu času, který bude potřeba při odhalování dalších úkrytů, a taky je to místo povětšinou dobře dostupné a proto se slídič může chodit často a pohodlně ujišťovat, že se mu objev nezdál a kontrolovat přírůstky.

Skrýš na skříni a jiných vyvýšených místech

Tak zaprvé, na skříň je vidět. Pokud dárky uložíte do starého kufru a následně dáte na skříň s myšlenkou, jak jste na to vyzráli, tak věřte, že tam půjde váš domácí slídič hned, jak unese štafle, které jsou v kumbálu. Pokud u vás bydlí slídiči dva, budou výjimečně ukázkově spolupracovat při nošení štaflí.

Zdroj.

Vyřazené domácí spotřebiče typu pračka

Musím uznat, že toto bylo od mamky poměrně chytré. Před Vánoci se nepodařilo odvézt včas nefunkční pračku do ekodvoru a tak posloužila jako úkryt darů. Přišla jsem na to, ale chvilku to trvalo, přiznávám tedy mamce přece jen nějaký bod.

Úložné prostory postelí

Pokud se jedná o rodičovskou postel, mohlo by se to zdát jako dobrý nápad, ale není. Pokud slídič ví o prostoru pod betlí, podívá se tam. Výhodou je, že pokud bývá na posteli ložní prádlo, které se nadzdvihnutím postele pomuchlá, slídič se naučí perfektně stlát, aby zahladil stopy. Navíc bývají dárky pěkně rozložené a tak se skvěle počítají :) Jediná možnost je zamykat rodičovskou ložnici.

Skrýš ve skrýších u sousedů

Toto je, vážení rodiče, ten největší ukrývačský podraz! Velkou věc schováte u sousedů a váš slídič domácí ji neobjeví. Zato ji ale spolehlivě najde sousedovic slídič, který se pak celý prosinec těší na nové kolo ukryté pod plachtou v garáži. Na to nové kolo, které pak dostane jeho kámoš od sousedů. Prostě podraz!

Jinak jsou skrýše mimo domov výborný nápad. U příbuzných se slídit nedá :)

Zamčené skříně

Toto je jediná funkční ukrývačka na dárky ve vlastním domově. Slídič sice ví, ale prostě se tam nedostane. I když – ujistěte se, že jiná skříň ve vašem bytě nemá stejný klíč. Bývá to tak dost často a silně motivovaného slídiče to napadne zkusit – taky mě to napadlo a vyšlo to :).

Zdroj.

Je tedy jasné, že ať už svoje dary ukryjete kamkoliv, je dobré je zabalit pokud možno v den nákupu.  Pak slídičům nepokazíte překvapení a připravíte jim krásné chvíle, když budou dloubat prstem do papíru a hádat, co je uvnitř.

A taková rada na závěr – pamatujte si, co jste kam schovali. Není nic horšího pro slídiče než to, když je pod stromkem o balíček méně. Slídič to ví, protože je má spočítané. Co ale neví je to, jak na chybějící kus upozornit :) ta muka jsou hrozná, věřte mi :)

A vůbec, slídíte taky? Kam se ukrývají dárky u vás?

P.S: dnes jsem podrobila výslechu přítele, jestli také slídil. Odpověď: "Tak jasně". Skrýš ovšem zcela nenápaditá - skříň. Panebože! :)

Největší tajemství třetí říše

...přednáška, která mi dala více otázek než odpovědí…

Věděli jste, že jen malý kousíček za českými hranicemi se v Polsku v Sovích horách ukrývá několik obrovských podzemních komplexů? Že se jedná o pozůstatky II. Světové války a zbudovali je nacisté? No já taky ne. A proto jsem se nechala zlákat na přednášku, která proběhla v listopadu v brněnské Mahenově knihovně.

Zlákala mě tato pozvánka:

Na sklonku roku 1943 se začalo uprostřed trojúhelníku měst Náchod, Kladsko a Valbřich dít něco velmi zvláštního. Třetí Říše začala stavět nejzáhadnější podzemní komplex ve své historii – objekt s krycím názvem ANLAGE RIESE. Z koncentračního tábora Gross Rosen bylo vyčleněno 50 000 vězňů a z říšské kasy 150 000 000 marek. Beton na stavbu byl plánován ve stejném rozsahu jako beton spotřebovaný na všechny protiletecké kryty v celé Říši za rok 1944. Ve stejné oblasti se dosud hledá onen Zlatý vlak, který hýbe světovými médii.
O tomto a mnohém další přijde pohovořit Milan Zacha Kučera, spisovatel a badatel. Autor knih o Riese – Největší tajemství Třetí Říše a Ocelové město nacistů. Držitel ceny za literaturu faktu pro rok 2013. Můžeme se těšit na dva krátké filmy, množství snímků a zasvěcený výklad problematiky.

Uvnitř Tottenburgu - dobová fotografie. Zdroj.

Přednášku jsme zahájili filmem Tottenburg – Poslední Hitlerova svatyně. A už zde si pan přednášející získal moji plnou pozornost. Pohovořil o tom, k čemu skutečně sloužila budova, již projektoval architekt Tischler a která byla maskována jako mauzoleum a památník padlých vojáků. Uprostřed čtvercové budovy hořel na sloupu věčný oheň Valhally a vůbec byl sloup vyzdoben germánskou symbolikou. Dle získané informace zde probíhalo zasvěcování nových členů černého řádu SS. A všichni víme o nacistickém zájmu o magično všeho druhu. Tato část přednášky byla proto velice zajímavá a pan přednášející nás všechny doslova připoutal k židlím.

Tottenburg dnes. Zdroj.

V druhé části přednášky jsme se dozvěděli více o komplexu objektů pod názvem Kryptonym Riese. Jednalo se o komplex několika podzemních bunkrů (6 nebo 7, už si přesně nepamatuji), které byly zbudovány, či spíše vyhloubeny nacisty v Sovích horách. Pracovní síly na stavbu těchto monstrózních úkrytú (továren, bunkrů, či co to vlastně bylo) byly zajišťovány z pracovních táborů a nemusím zdůrazňovat, že jich bylo hodně (50 000!!) a hodně jich také ze stavby neodešlo. Nikdo neví, k čemu tyto objekty měly sloužit a tak nějak se tuší, že v Sovích horách ještě nebylo nalezeno vše, co se tu skrývá. Pan přednášející sám tyto tunely hledal a zkoumal a napsal o nich dvě knihy. Takže dokázal hovořit opravdu poutavě a vše prokládal promítáním fotek přímo z tunelů. Kdo by pátral v hloubi internetu, nalezne reportáž (poněkud senzačněji zpracovanou), kterou točila televize Prima.

Zámek Ksiaz. Zdroj.

Další položka na seznamu nacistických záhad byl zámek Ksiaz. Jedná se o třetí největší polskou památku německého původu a za války měla být Hitlerovým hlavním stanem, jež pro něj budovala Luftwaffe. O zámku nám bylo řečeno spousta zajímavých věcí, ale nejzáhadnější bylo to, co není na povrchu vidět a sice další podzemní komplex chodeb a místností, do kterých vedl mimo jiné také výtah s obrovskou šachtou vyhloubenou přímo před zámkem. Byla to řádná díra, bez problémů spolkla náklaďák a je otázkou, k čemu byl potřeba tak obrovský výtah? Rusové po válce díru zasypali a přerušili tak přístup do tunelů od zámku. Naštěstí nacističtí lišáci neměli do své nory pouze jeden vstup. Na zámku se také točil seriál Šifrovací věž, který nám byl doporučen ke zhlédnutí – to určitě udělám, protože celá věc se mi jeví velice zajímavá.

Předposlední téma, které jsme nakousli, bylo téma nacistických superzbraní, které měli vyvíjet. Bylo to právě zde? V těchto podzemních krytech a dalších záhadných povrchových stavbách, o kterých se dosud neví, k čemu sloužili? Co třeba taková Mucholapka? Na co byla? Teorií je k tomu dost, ale nikdo ve skutečnosti neví. Několik teorií nám bylo nastíněno, ale žádná nevypadala moc pravděpodobně. Všechno se zdálo být strašlivě fantastické (Superzvon) na to, aby to mohla být pravda, ale jak už jsem psala, nikdo neví, čeho byli náckové schopní (krom toho o čem se jednoznačně ví). Utajení každopádně bylo obrovské a mapování tunelů a staveb stále probíhá.

Mucholapka. Zdroj.

No a poslední velkou záhadou byl nacistický zlatý vlak. Podle pověstí byl na konci války vypraven z Vratislavy obrněný vlak plný cenností a zlata. Před Rudou armádou měl být údajně ukryt v podzemním tunelu u Walbrzychu – tedy někde v této oblasti. Problém je ten, že i přes velikou snahu po něm dosud nikdo nenašel ani stopu. Podle fotek, které nám pan přednášející promítal, by vlak bez problému ukryl kterýkoliv z podzemních tunelů. Jenže v žádném z nich není, aspoň tedy v žádném z dosud objevených.

Jak je tedy patrné, přednáška poskytla mnohá zajímavá témata a pro někoho, kdo se o věc opravdu zajímá, byla přínosem. Já jsem naprostou většinu věcí vůbec nevěděla a ačkoliv na žádné příliš konkrétní odpovědi nedošlo, strašně ráda bych věděla, k čemu ty komplexy tunelů měli sloužit. Doufám, že to nezůstane navždy jedním ze zapomenutých nacistických tajemství.

Chodby. Zdroj.

Mrtvý klíč

„U nás máme takové pořekadlo. Nikdy nekraď na hřbitově. Mohla bys vyrušit duchy“

Autor: D.M. Pulley
Překlad: Kateřina Kuncová
Nakladatel: Mystery Press
Rok vydání: 2016
Počet stran: 400

Anotace:

ŽÁDNÝ TREZOR NEOCHRÁNÍ VAŠE NEJSKRYTĚJŠÍ TAJEMSTVÍ…

 Rok 1978. Nad největší clevelandskou bankou, která spravuje peníze nejvlivnějších obyvatel města, se vznáší podezření z obrovských účetních podvodů souvisejících s bezpečnostními schránkami. Neviditelná kancelářská myška Beatrice se shodou náhod dostane ke všem indiciím potřebným k odhalení obrovské sítě plné korupce, lží a krádeží zasahující do nejvyšších špiček městské hierarchie. Kdo jiný než dívka, jejíž jméno nikdo ani pořádně nezná, by mohl správně naložit s univerzálním „mrtvým klíčem“ ke všem schránkám a tajemstvím ukrytým uvnitř?

 Rok 1998. Ambiciózní stavební inženýrka Iris dostane za úkol zakreslit plány budovy banky, která byla za záhadných okolností zavřena před dvaceti lety. Interiér budovy připomíná časovou kapsli. Nábytek, dokumenty i veškeré vybavení zůstaly na svém místě, jako by se zaměstnanci měli každou chvíli vrátit. Když Iris v zásuvce stolu objeví záhadný klíč, myslí si, že ji čeká pouhé vzrušující dobrodružství. Netuší, že právě roztočila smrtící kolotoč událostí, které vzápětí naberou prudký spád…

Můj názor:

Tento skvělý napínavý příběh se mi dostal do rukou spíš náhodou. Na první pohled mě sice zlákala záhadná obálka a název, pod kterým jsem si toho neuměla moc představit a pochopitelně taky vábivá anotace, ale neměla jsem moc v plánu knihu číst. Jsem nicméně ráda, že jsem změnila názor. Kdybych ji totiž vynechala, utekl by mi jeden z nejlepších napínavých příběhů, co jsem četla.

Děj knihy se z největší části odehrává v budově První clevelandské banky, která je v minulosti nejprestižnějším bankovním ústavem ve městě a v současnosti hrobkou zakonzervovaného času.

Současnost, tedy rok 1998 prožíváme s Iris. Iris je stavební inženýrka, momentálně znuděná z práce v kanceláři, pije jako duha a věčně nestíhá chodit do práce včas a její život je tak nějak celkově neuspořádaný a bez cíle. Jednoho dne ji doporučí její spolupracovník na jakýsi záhadný projekt, o kterém se nemá moc mluvit. Společnost, v níž pracuje, dostane od radnice města zakázku, má zakreslit banku do plánů pro projektanty, kteří zpracovávají její přestavbu. Do budovy banky už více než dvacet let nikdo nevkročil, krom hlídače Ramona…

Zdroj.

Minulost reprezentuje šestnáctiletá Beatrice. V roce 1978 přijíždí do Clevelandu, aby začala nový život. V tom jí pomůže její teta Doris, která jí poskytne přístřeší a zařídí zfalšované dokumenty, díky nimž Beatrice získá prácí v První clevelandské bance. Beatrice je šťastná, že práci má. Dokonce si najde i kamarádku, tou je její kolegyně z kanceláře Maxine. V bance se však děje něco divného. Beatrice nejdříve nic netuší, ale postupem času je díky Maxine do situace čím dál více vtahována a skoro proti své vůli zjišťuje věci, které nikdy nechtěla vědět…

Klíčový moment děje se odehraje před vánoci roku 1978. Banka zavře. Uprostřed noci a bez jediného slova. Překvapení zaměstnanci ráno přijdou do práce a dveře najdou uzamčené řetězy. V bance zůstanou všechny jejich osobní věci, nedostali šanci si je odnést, nikdo jim nic nevysvětlil, nikdo nic neví. Zůstávají pouze dohady. A ve sklepení banky mrtvé schránky plné cenných věcí lidí, kteří si je už nejspíš nikdy nevyzvednou…

Celé prostředí zavřené clevelandské banky působí na jednu stranu nesmírně honosným dojmem a na druhou stranu docela strašidelně. Opuštěné prostory, kde se zastavil čas a vše zůstalo na svém místě, fungující automaty na kávu, sklepení se schránkami, které dosud obsahují cennosti původních majitelů, jež si je nikdy nevyzvedli. Stopy v prachu a záhadné kroky, které se ozývají, když je Iris v budově sama. Upřímně, já bych tam sama nebyla ani za tu nejlepší práci světa! Na druhou stranu bych asi těžko odolávala pokušení probírat se v tak starých věcech. A Iris taky neodolá. Bankovní záhada jí nedá spát a tak začne při svojí práci pátrat po podivnostech, které banku obklopují, ale místo aby nalézala odpovědi, vynořuje se z minulosti stále více záhad a otázek.

Zdroj.

Napětí v knize je skvěle stupňováno. Od první chvíle, kdy Iris vkročí do budovy banky, napětí pomaličku a pozvolna narůstá. U osmé kapitoly už jsem byla přesvědčená, že se v budově potuluje nějaký bubák, jen jsem netušila, jakého charakteru, jestli se jedná o živého člověka, nebo opravdu o nějaký záhrobní stín. Jak Iris procházela budovou, opuštěnými místnostmi, často pouze s baterkou, byla jsem takovým tím příjemným způsobem vystrašená a napjatá. Navíc mi pochopitelně vrtalo v hlavě, co se stalo v bance tenkrát v roce 1978. Irisiny kapitoly totiž střídá vyprávění Beatrice a záhady minulosti a současnosti spolu nějakým způsobem souvisí.

Střídání minulosti a současnosti je dobře odděleno – na počátku každé změny je napsáno datum a rok, kdy se ta která část odehrává. Takže se čtenář dobře orientuje v čase, i když jsou jednotlivé kapitoly krátké a střídají se docela často. Postupem času na sebe začínají víc a víc navazovat.

Beatricin příběh začíná v celku normálně – mladá žena jde žádat o práci úřednice v bance, práci dostane, je za to patřičně vděčná a hodlá být dobrou pracovnicí, aby si místo udržela.  Je mladá, naivní a nezkušená, takže se brzo dostane do vleku kamarádky Maxine, která jí ukáže noční život a taky ji zatáhne do jakési podivné záhady, která se nad bankou vznáší. Navíc se Beatrici stane pár nepěkných příhod, které ji donutí hledat odpovědi na otázky: Co se tu doopravdy děje? Proč banku vyšetřuje policie? A kam zmizela Maxine?

Hodně mě překvapilo, když jsem zjistila, že román je prvotinou paní autorky. Naopak mě vůbec nepřekvapilo, že za něj dostala cenu. Její práce je totiž opravdu velice čtivá. Paní autorka skvěle pracuje s postavami a s dějem knihy. Všechno jí do sebe naprosto skvěle zapadá – minulost se perfektně propojuje se současností a záhada se vynořuje opravdu pozvolna a pomalu. Nic se nevyzradí předčasně a napětí krásně narůstá s každou kapitolou. Přesně v tu pravou chvilku je vyprávění jedné přerušeno vyprávěním druhé dívky. Byla jsem z té změny a přerušení rozmrzelá vždycky jen chvilku, protože během okamžiku mě dokázalo strhnout další vyprávění. Paní autorka si nelibuje v nijak komplikovaném jazyce a popisů je v knize právě tak akorát, aby čtenář pochopil, představil si a ještě zbylo dost prostoru pro jeho vlastní fantazii. Děj není žádný velký horor ani krvák, ale to mi vůbec nevadilo, naopak to pro mě byla přednost. A nemohla jsem se dočkat toho až zjistím, kdo tahá za nitky a stojí za tím vším.

Zdroj.

Postavy byly pro mě uvěřitelné a velmi živé. Obě dívky jsem si nakonec oblíbila, ačkoliv mi nebyly sympatické hned od začátku. Bylo potřeba je trochu poznat. Beatrice byla nejdříve velmi naivní, pokorná a vzorná, ale bylo jí šestnáct, takže se to dalo čekat. Iris zase byla až trochu moc lempl a její způsob života mi vadil. Kupodivu mi ale byla bližší. Do příběhu se hodily tak, jak byly napsané a tvořily krásnou protiváhu. Vedlejší postavy oproti nim nebyly tolik výrazné, ale zpracované byly přesně tak, jak pro svoji roli v příběhu potřebovaly.

Od knihy jsem toho moc neočekávala, prostě jsem jen byla zvědavá, co to bude. A nebyla jsem zklamaná. Dostala jsem skvělý napínavý příběh s tak akorát děsivými situacemi, pěknou záhadou a neskutečně zajímavým a pro mě přitažlivým prostředím. Kdo má toto všechno v knize rád, měl by si ji určitě přečíst.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do svojí čtečky si můžete pořídit zde.

Muž jménem Ove - audiokniha

O lásce, pořádném nářadí a o tom, proč je důležité jezdit saabem.

Autor: Fredrik Backman
Délka nahrávky: 8 hodin 46 minut
Vydal: One Hot Book
Čte: Jan Vlasák

Anotace:

Toho starého protivu určitě znáte – všechno ví a umí nejlépe, nesmyslně škudlí, chová se jako samozvaný strážce pořádku v nejbližším okolí a neustále otravuje se zbytečnostmi, protože mu „jde o princip“. Jenže s Ovem život pěkně zametl. Teď je mu 59 let, před několika roky ho vystřídali na pozici předsedy družstva vlastníků, nedávno mu zemřela žena a v práci ho poslali do penze. Copak se lze divit, že chce po svém okolí už jen klid na efektivně provedenou sebevraždu? Ve světě, kde lidé střídají značky aut a nedovedou si nic opravit vlastníma rukama, už pro něj stejně není místo. Ale jeho noví sousedi, kteří místo pozdravu nešikovně nabourají do Oveho poštovní schránky, a vlezlý toulavý kocour, který mu pořád courá po zahradě, to ne a ne pochopit… Audiokniha v podání výtečného Jana Vlasáka vypráví o přátelství, které dokáže vrátit chuť do života, i když se mohlo zdát, že ztratil smysl. Někdo ty mameluky přece musí naučit, jak se správně řídí a co to je pořádné auto!

Můj názor:

Audioknihu jsem si pustila po přečtení jiné knihy pana Backmana, která se mi tak líbila, že jsem prostě měla chuť ochutnat něco dalšího z jeho díla. Proč jsem si vybrala zrovna audioknihu a ne tištěnou netuším. Knihu jsem ale poslouchala hlavně v práci, tak možná proto. Čtení by mi tam rozhodně neprošlo :), kdežto u audioknih se dá krásně pracovat.

Román je, jak je ostatně u Backmana zvykem, o životě, který někdy umí být docela pes a většinou pokouše toho, kdo si to nejméně zaslouží. Tentokrát je tím pokousaným muž jménem Ove.

Příběh, vyprávěný panem Vlasákem, se před námi prostře ve dvou rovinách – první představí současného, devětapadesátiletého Oveho a druhá nás zavede do jeho mládí. Postupem času se dozvídáme Oveho životní příběh. Poznáme jeho tátu, milovanou ženu Soňu, zjistíme, proč má tak rád Saab a proč nenávidí úředníky. Seznámíme se s jeho nejbližšími sousedy, přáteli i nepřáteli a taky s jedním opelichaným, bezocasým kocourem :).

Ove mi byl nejdříve stejně nesympatický jako Britt-Marie, ale tentokrát už jsem věděla co od pana autora a jeho postav čekat. I když protivný dědek, byl Ove taky člověk, který byl osamělý, nešťastný, lapený ve své každodenní rutině a pohrdání vůči ostatním. Všichni ostatní dělali všechno špatně, jezdili ve špatných autech, špatně parkovali, špatně třídili odpad, špatně se oblékali a vůbec celkově špatně žili. Ove je nechápe, neví, proč jsou takoví, jací jsou, protože Ove je v jádru jednoduchý člověk – ne duševně, ale co se životních očekávání týká. Ove chce jen ženu a značku auta, kterým by mohl být věrný, dům, který by mohl opravovat a klidný, pravidelný a předvídatelný život. Jo, a taky se chce zabít…

… Všichni lidé chtějí žít hodnotný život, ale hodnoty má každý jiné…

Postupem času, když jsem ho lépe poznala, mi začal být Ove bližší a dopracovala jsem se k jakémusi pochopení jeho situace a povahy. V kapitolách, kdy mi od lítosti stoupaly slzy do očí, jsem ho i litovala, ačkoliv on sám nikdy o nic podobného nestál a určitě by se divil, proč ho lituji. Navzdory tomu, co se mu v životě přihodilo, nikdy nelitoval sám sebe. V některých situacích jsem se i zasmála, ačkoliv Ove by se nesmál, zdálo se, že tuto schopnost v něm nějak pohřbil čas a události.

Toto na panu Backmanovi obdivuji – způsob, jakým píše svoje postavy. Čtenář k nim zaujme postoj, který se postupně úplně převrátí. Ačkoliv pan autor popisuje obyčejné lidské životy, dokáže to neobyčejným způsobem. Záměrně zde nepíši nic o ději knihy, protože příběh je především o člověku – o muži jménem Ove. Děj knihy si budete muset poslechnout (přečíst) sami :) stojí to totiž za to a pokud bych něco prozradila, připravila bych vás o zážitek, který jsem při poslechu měla sama.

Kapitoly jsou doplněny krátkou zvukovou znělkou, která se podle mého názoru k příběhu dobře hodí. Přednesu pana Vlasáka se také nedá nic vytknout, naopak. Jeho hlas byl příjemným průvodcem audioknihou.

Dílo bych určitě doporučila lidem, kteří mají rádi příběhy o životě a nevadí jim starší hlavní hrdina. Také neuškodí lidem, kteří jsou zvyklí soudit příliš rychle, protože jim, jako mně, může pomoci podívat se na lidi z té druhé strany mince. A nebo je také vhodné pro ty, kteří si rádi poslechnou dobrý příběh, který není založen na fantasy, detektivní nebo zamilované zápletce.

P.S.: Na konci se dozvíte, proč vlastně Ove kupoval ten počítač…

Páté evangelium

Autor: Ian Caldwell
Počet stran: 494
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Portál
Překlad: Linda Kaprová

Anotace:

Na sklonku pontifikátu Jana Pavla II. se ve Vatikánu chystá mimořádná výstava, která má vrhnout zcela nové světlo na původ, a především pravost slavného Turínského plátna. Pár dní před zahájením výstavy je však v zahradách papežského paláce v Castel Gandolfo záhadně zavražděn autor výstavy Ugo Nogara. Jeho dva nejbližší spolupracovníci, bratři Andreauovi, jsou vtaženi do pátrání po okolnostech jeho smrti. Rozplétání okolností Nogarova objevu, který jej stál život, nás zavede do podzemní vatikánské knihovny nejstarších kodexů, kde je uchováván i rukopis Diatessaronu, tzv. Pátého evangelia, který obsahuje klíčové informace týkající se Turínského plátna. Tím však dramatický příběh, který si svou erudicí nezadá s romány Umberta Eca a napětím s thrillery Dana Browna, teprve začíná! 

Můj názor:

První poznatek z této knihy je bohužel celkem negativní. Hned když jsem ji vzala do ruky, zarazilo mě, jak má kniha měkké desky. Přes to, že je to docela cvalík. Na čtení jsem ji proto hned vybavila látkovým obalem a i tak jsem měla dost obavy, jak po přečtení všech 494 stran bude vypadat. Naštěstí se moje obavy nepotvrdily, kniha je stále ve velice dobrém stavu.

Příběh čtenáře přivádí do Vatikánu, na samém sklonku pontifikátu Jana Pavla II, tedy v roce 2004. Ve vatikánských zdech chystá doktor Ugolino Nogara výstavu, která se má věnovat historii Turínského plátna a knihy Diatessaron – pátého evangelia. Na výstavě mají zaznít významná odhalení, která se týkají těchto dvou svatých relikvií. Jednoho deštivého večera je Ugolino nalezen mrtev v zahradách Castel Gandolfa. Proč ho zastřelili? Je to kvůli výstavě a tajemství, které mělo zůstat neodhaleno? Nebo je důvod úplně jiný…

Vypravěčem příběhu je otec Alexandros Andreou, řecký katolík. Pochází z řecké rodiny, ve které má kněžství dlouhou tradici. Dokonce i jeho bratr Simon je knězem – římskokatolickým. Otec Alexandr přísluší k větvi katolictví, ve které je kněžím dovoleno se před vysvěcením oženit, proto má také malého syna. Manželka je ale opustila krátce po synově narození a tak Alexandr vychovává syna sám. Nevím (ani po dlouhém čtení a přemýšlení) jaký mám k hlavní postavě a vypravěči příběhu vztah. Totéž ostatně platí i pro ostatní postavy. Jejich kněžský stav, víra a život za hranicemi Vatikánu mi připadal natolik jiný, že mě to nutilo udržovat si od nich odstup a pozorovat je jakoby zvenčí. V průběhu čtení to ničemu nevadilo. Spíš si myslím, že to bylo ku prospěchu věci – mohla jsem jejich myšlenky a činy posuzovat bez citového zaujetí.

Fragment Diatessaronu. Zdroj.

Začátek příběhu byl poněkud rozvláčný. Ne nudný, protože obsahoval celkem zajímavé informace o katolických církvích a o jejich uspořádání. Něco jsem věděla, něco ne, takže chápu, proč pan autor zahrnul takový úvod. Musel počítat s tím, že většina čtenářů vědět nemusí.  Bohužel jsem se kvůli tomuto do knihy celkem obtížně začítala a lehce se od ní odcházelo, protože jsem musela zjištěné informace vstřebat. Když už jsem se začetla, byla kniha zajímavá a nenudila jsem se u ní. Jen si vyžadovala moji soustředěnou pozornost, není to tedy čtení do tramvaje, ale spíš k domácímu krbu.

Vyprávění otce Andreoua bylo prodchnuto proudem informací o rozdílech a neshodách mezi řeckými a římskými katolíky. To pro mě bylo překvapení. Netušila jsem, že některé rozdíly jsou dost zásadní. Povšechné informace sice mám, ale takové ty běžné, které má každý nevěřící člověk, co se o náboženství zajímá spíš minimálně.  Pro knihu to tedy bylo důležité, také to bylo velmi originální, ale mohlo toho být méně :) Náboženství je tam moc moc moc, věřím, že někomu to třeba vadit nebude, že to naopak bude přínosem, ale pro mě to bylo z počátku matoucí. Moje očekávání od knihy byla totiž jiná. Slibovaná akčnost knihy se u mě rozplynula v přílišných úvahách a myšlenkových pochodech postav. Na jednu stranu skvělé, že čtenář vidí hodně do postav, do jejich vnitřního prožívání a dozví se doslova každý detail, ale potom je potřeba knihu s nikým nesrovnávat a neprezentovat jako akční čtivo (Brown).

V knize nešlo prvoplánově o divokou honičku za ukrutným tajemstvím, jak to bývá v Brownových knihách ani o detektivní příběh, který v ní nakonec byl, i když napětí a tajemnost se trochu zvýšily po straně 130. Ve chvíli, kdy jsem na knihu přestala pohlížet jako na senzaci typu brownovek, se kterými je chybně srovnávána, začala jsem si čtení opravdu užívat a toulat se v myšlenkách a prožívání postav. I když jejich jednání pro mě bylo místy těžko pochopitelné. Středobodem příběhu byly otázky víry a svědomí člověka. O evangeliích jsem si v knize přečetla více, než jsem se dozvěděla za dosavadní život. Celý příběh byl prodchnutý vírou natolik, že se mě to poměrně hluboce dotklo, ačkoliv nejsem věřící. Dalším nosným bodem příběhu byly mezilidské vztahy, mezicírkevní vztahy, ochota obětovat se pro ostatní až v absurdním měřítku a hlavně posedlost relikviemi.

Druhá linie vyprávění je oním slibovaným detektivním příběhem – otec Andreou se totiž zaplete do vyšetřování vraždy svého přítele doktora Nogary a šťourá kde může na vlastní pěst. Do mordu je také záhadným způsobem zapleten jeho bratr Simon, který našel mrtvolu. Odmítá ale cokoliv vypovídat a podezření proto logicky padá na něj – začíná církevní soud, který by Simona mohl stát jeho kněžství. Simonova paličatost ohledně výpovědi pro mě byla nepochopitelná až do úplného konce, kde se vše vysvětlilo a konec mě překvapil docela dost, i když jsem to vlastně mohla očekávat. Samotná záhada dvou relikvií, plátna a evangelia, pro mě nebyla v příběhu tím, co mě zajímalo. Nejspíš to bylo proto, že nebyla předkládána takovým senzačním a akčním způsobem jako u už zmíněného Brovna, ale spíš se na ni pohlíželo očima vědce (Nogara) a kněžích. Pátrání tedy probíhalo více mezi řádky knih, evangelií a poznámek doktora Nogary k výstavě.

Detail Turínského plátna. Zdroj.

Popis uspořádání, hierarchie a fungování Vatikánu nicméně zajímavý byl a dosud jsem se nesetkala s knihou, která by se tímto tématem zabývala do takových detailů. Nikdy dříve mě kupříkladu nenapadlo, že ve Vatikánu vyrůstají děti a zdálo se, že by to mohl být docela příjemný život. Informace v knize jsem nikde neověřovala, protože díky vyčerpávajícímu popisu jsem neměla tu potřebu, takže pouze doufám, že toto všechno nebylo pouhým výplodem fantasie pana autora. Působilo to totiž velice opravdově.

Pokud tedy nebudete počítat s tím, že se vám dostane další knihy, která se zabývá senzačním lovem na historické artefakty církve, mohli byste si v příběhu najít to svoje. S Brownem má totiž společné jen ty náboženské relikvie. Zpracovaná je úplně jinak – méně senzačně a více informativně, co se církve týče. Pokud očekáváte detektivku z prostředí Vatikánu, budete spokojení a dostanete navíc pátrání po záhadě dvou relikvií. Detektivní zápletka není špatná a přibližně od třetiny je to i záhadné a napínavé. Pokud si ale moc nepotrpíte na náboženství a katolickou církev a vadil by vám kněz coby hlavní postava (a i většina vedlejších postav), pravděpodobně tato kniha nebude nic pro vás.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Portál. Knihu si můžete pořídit zde.

Novinkovník - tentokrát převážně bazarový

Tentokrát jsem lovila téměř výhradně v bazarech a antikvariátech, až tedy na dvě výjimky, z nichž jednu jsem získala v soutěži a jednu v knihkupectví.

Drahokamové mámení

Všichni určitě znáte (znáte?) sérii Drahokamy od Kerstin Gier. Já už si ani nepamatuji, kdo mi knihy doporučil ani od koho jsem si je poprvé půjčila. Nedávno jsem ale narazila v antikvariátu na první díl Rudá jako rubín v pevné vazbě za krásných 69,-. Takže jsem si řekla, že si knihy konečně seženu i vlastní a hned ten samý den jsem na bazaru DK objednala i druhý díl Modrá jako safír. Příběh je to jednoduchý, ale skvěle napsaný a hlavní hrdinka je úžasná :) Kdyby někdo náhodou neznal, anotace k prvnímu dílu je zde.

Pohádková vsuvka

Po dlouhém a marném shánění prvního dílu Měsíčních kronik mi udělal neuvěřitelnou radost dotisk knihy Cinder. Hned jsem ji tedy objednala, kdyby náhodou chtěla být zase brzo vyprodaná :). Předpokládám, že je to také kniha všeobecně známá, patří totiž k současné moderní vlně převyprávění pohádek. A tahle robotická Popelka prostě musela v mé polici být.
Druhou knihou lehce pohádkového ražení je 100 přání. Když jsem ji uviděla na polici v antikváči, přitáhla mě hlavně obálkou. Koupila jsem ji tedy tak trochu naslepo po přečtení anotace. Její vysoké hodnocení na DK mě trochu překvapilo - 83%. Myslím, že mi sedne, i když je pro holky. Kdo by taky nechtěl mít 100 přání, které se splní :)

Roztomile-záhadný závěr

Další z mých bazarových úlovků je kniha s roztomilou smrtičkou na obálce Smrt a jiné vrcholy mého života. Tahle žlutá fešanda je zajímavá nejen obálkou, ale i příběhem uvnitř. Nic o Smrťákovi, který chytá duše do síťky na motýly, jsem ještě nečetla a hodnocení na DK slibuje dobré počtení - 86%.
Knihou, která je pro mě skutečnou záhadou je Illuminae. Vyhrála jsem ji v soutěži s CooBoo a udělalo mi to neskutečnou radost. Podobně psanou knihu jsem zatím ve svém čtenářském životě nepotkala a navíc je opravdu krásná. Příběh není klasickým příběhem, ale spíš jakousi sbírkou zpráv, seznamů a podobných věcí. Anotace na DK zde, hodnocení zatím není k dispozici.

Znáte některou z knih? Četli jste?
Taky máte rádi nakupování knih z druhé ruky za pět prstů :) ?
A nemáte náhodou k prodeji Zelená jako smaragd v pevné vazbě? Kdyby ano, ozvěte se.

Století páry

Technika poháněná párou, magie, drsný svět. 

Trolové, upíři, werewolfové… a jeden osamělý pistolník s pekelnou smůlou. Vítejte ve Století páry.

Autor: Petr Schink
Počet stran: 288
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Triton

Anotace:

Svět se na okamžik zastavil a teď se váhavě jako ospalý kolos rozhoduje, na kterou stranu padne. Mocní metafyzikové si mysleli, že mohou přírodní zákony ohýbat dle libosti, teď se však na ně v oblacích páry žene průmyslová revoluce a hrne zažité pořádky na smetiště dějin.
Ani nově vzniklá industriální říše to nemá snadné. Trolové, sloužící jako pracovní otroci, se začali vzpouzet a bojovat o svá práva.
Do těchto neklidných časů se narodil pistolník, nájemný ochránce i zabíječ nestvůr Fastynger van Hauten, kterému se zatím povedlo zklamat každého, kdo se k němu upnul. Vydává se do divokých pralesů, na opuštěná pohřebiště i do spletitých uliček, kde bojuje se svými nepřáteli i sám se sebou a každým svým skutkem rozhoupává misky vah osudu do bláznivého tance.

Můj názor:

Jakožto milovník žánru akčně-fantastické oddechové literatury se neustále poohlížím po nových talentech píšících tento typ knih. Jsem k tomu nucena už tím prostým faktem, že Mistr Kulhánek, který mě k žánru přivedl, se nám na psaní jaksi vykašlal. A při jednom takovém pátracím výletu po síti jsem narazila na knihu pana Schinka, Století páry.

Hlavním a mně nesmírně sympatickým hrdinou knihy je pistolník, který podle vlastních slov už dávno nepatří mezi pistolnickou elitu – Fastynger van Hauten. Už volbou jména si mě pan autor omotal kolem prstu. K dokonalému jménu patří i špičkové zbraně sterlingerky, které Fastynger neváhá tasit zatraceně rychle zpod záhybů svého tlustého koženého kabátu. A bohužel k němu patří i proklatá smůla, protože, jak se zdá, jeho zákazníci, kteří si ho najmou na ochranu, nemají moc dlouhou životnost a Fast tím pádem má hluboko do kapsy. Na druhou stranu sám sebe z problémů dokáže vždycky nějak vysekat, což pro nájemného ochránce není moc dobrá vizitka, ale pro vypravěče příběhu ideální vlastnost, jinak by totiž chudák zemřel už v první scéně.

Hned na začátku Fastyngerova příběhu jsme nemilosrdně vrženi přímo do srdce Rozhraní, což je pás divočiny mezi přímořskou oblastí země a hlavním městem císařství Lughos Stad. V hlubokých lesích a mlžných močálech divočiny putuje karavana k přístavnímu městu Šestiměstí. A že to nebyla poklidná cesta, to se můžete vsadit. Už tady se začíná ukazovat co to je, když se řekne steampunkový román. Krom roztomilých hraček, které fungují na páru a jiných vynálezů techniků (takzvaných industriálů) tu máme také jejich protiklad, něco, co by se snad dalo nazvat magií. Tou silou vládnou metafyzikové a dokážou si silou vůle přizpůsobit přírodní zákony. Ačkoliv Fastynger meťáky moc nemusí, protože technické vynálezy se v jejich přítomnosti někdy trochu splaší, uznává, že pokud zaútočí skupina trolů, může se šikovný meťák ve skupině obránců karavany hodit.

Na cestě do Šestiměstí se zdá být příběh ještě docela poklidný a skoro jsem si říkala, jestli to náhodou nebudou jen lehce zábavnější povídky spíš, než velmi zábavný román. Ale později ve městě Lilienburgu se to stane! Něco, co sjednotí všechny Fastyngerovy příběhy dohromady a přiková mě k židli se čtečkou v ruce…

Zdroj.

Celá kniha je členěna do kratších příběhů, které vypráví Fastynger a postupně se mezi nimi objevují souvislosti, až se spojí v jeden krásně napínavý akční celek. Děj je natřískaný přestřelkami a nebezpečnými situacemi a chudák Fast nemá čas pomalu ani na to, aby se pořádně vyspal. Zato já jsem si čtení díky tomu báječně užila – nic si totiž neužijete tak, jako když někdo dostává pořádně do řepy a ještě je to tak báječně popsáno, že se to zdá místy k smíchu. Styl vyprávění mi sedl od samého začátku. Ráda bych smekla klobouček, kdybych ovšem nějaký měla, před slovní zásobou a vyjadřovacími schopnostmi pana autora, protože obojím si mě naprosto získal. U některých autorů podobných knih působí některá přirovnání a použité výrazy násilně a nepřirozeně, v této knize tomu tak v žádném případě nebylo. Věty a slovní spojení klouzaly hladce jako dobře promazaný parní stroj.

Jména hrdinů, měst i nadpřirozených potvor se držely německého stylu. V tomto případě to skvěle sedlo. Co jiného patří k průmyslu a parním strojům než německá výslovnost? Bylo to mnohem opravdovější, než kdyby se pan autor držel osvědčených anglických jmen.

Svět, který si pan autor stvořil, má svoje technické zákonitosti, ale nadpřirozené potvůrky v něm mají taky svoje místo, stejně jako meťácká „magie“. V obrovských továrnách v továrních čtvrtích Lughos Stadtu pracují dělníci, ale i trolové, pěstovaní v obrovských Líhních. Být líhňobaronem je mimochodem skvělý kšeft, protože trolové jsou využitelní i v boji a speciálně upravení lidem podobní a inteligentní výpěstci dokonce i jinak. Světu vládne technologický pokrok a parní stroje, které spoustu lidí vymrštili mezi bohatou elitu. Na druhou stranu jsou tu i chudinské čtvrti a slumy plné žebráků a laciných šlapek, kde se bojuje o přežití každý den. Technický pokrok nebere ohledy a průmyslová výroba není zrovna šetrná k životnímu prostředí ani k chudým lidem. A konec konců ani těm trolům se jejich otrocké postavení moc nezamlouvá a rozhodnou se o svoje práva trochu zabojovat. Z tohoto prostředí může šikovný autor vykřesat dobrý příběh a tady se to podařilo beze zbytku.

Zdroj.

Popis světa, který jsem procházela s Fastyngerem, mě neskutečně bavil. Na každém rohu se objevovalo něco zajímavého a většinou nebezpečného a snažilo se to Fastovi zakroutit krkem. Až do konce jsem nedokázala přijít na to, kdo tahá za nitky a aktéři příběhu navíc dokázali v minutě „převléknout plášť“ a sledovat si vlastní cíle, pochopitelně většinou odlišné od toho, co tvrdili celou dobu. Věřit se nedalo nikomu. Pan autor splétal nitky příběhu tak dovedně, že jsem si opravdu nemohla být ničím jistá – to se mi líbilo. Bylo to čtivé, napínavé, nenechalo mě to ani na chvilku polevit a odtrhnout zraky od rozečteného příběhu. Žádná nuda se nekonala, žádné vleklé popisy bůhvíčeho, prostě akční oddechovka, jak má být. Přitom ale nebylo opomenuto ani vysvětlení fungování světa, ve kterém se příběh odehrával. Vše se dalo bez problémů pochopit v průběhu čtení, takže žádné tápání v temnotách a nepochopení čtení neznepříjemnilo.

Líbilo se mi i to, že si pan autor odpustil laciné čuňačinky a přehršel sprostých slov, protože něco podobného nemá zapotřebí. Mrtvol se v knize vyskytuje poměrně hodně, ale v popisech cákajících mozků a křupajících kolen si naštěstí pan Schink taky nelibuje – vše sice popíše, ale nežene do krajnosti a žaludek čtenáře zůstane na svém místě. Obojí knihu odlišuje od ostatních v žánru, kde už se podobné věci začínají dost přehánět. Zápletka je poměrně jednoduchá, nic komplikovaného jsem však neočekávala. Tento žánr má především za cíl pobavit a ne okouzlovat hlubokými myšlenkami. Jednoduchá zde neznamená plytká, protože příběh měl nejen hlavu a patu, ale také nepůsobil odfláknutě a konec mě poměrně dost překvapil. Bylo patrné, že si pan autor vše dobře promyslel a logicky pospojoval, aby mu to dobře fungovalo a nemusel nelogičnosti lacině okecávat, jako někteří jiní.

Jako čtenář jsem tedy maximálně spokojená. Steampunk se ukázal jako zajímavý a promíchaný se špetičkou té magie a nadpřirozena si mě získal. S nadšením jsem zjistila, že příběhy Fastyngera van Hautena mají pokračování, takže nemusím ani moc plakat nad tím, že kniha byla tak krátká. S klidným svědomím můžu knihu doporučit všem milovníkům akčních oddechovek ve stylu Kulhánka, Žambocha a podobných domácích mistrů zábavy. Myslím, že by mohla oslovit i ty, kteří chtějí s žánrem teprve začít.

Za recenzní kopii moc děkuji Palmknihám. Pokud vás článek oslovil a už víte, že knihu prostě musíte mít, tak neváhejte! Pořídit si ji můžete zde.

Měsíční svit nad Paříží

"Nejlepší způsob, jak uskutečnit své sny, je probudit se."  Paul Valéry

Autor: Jennifer Robsonová
Počet stran: 355
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Jota
Překlad: Naďa Funioková

Anotace:

Píše se rok 1924 a do Paříže, vzpamatovávající se z hrůz první světové války, přijíždí mladá londýnská aristokratka Helena Montagu-Douglas-Parr. Osmadvacetiletá žena prožila nejen fatální onemocnění, ale i zrušení zasnoubení ze strany vyvoleného muže, což ji mezi urozenou anglickou společností naprosto znemožnilo. S povolením rodičů se zapisuje do ročního kurzu na pařížské výtvarné akademii a ubytovává se u své volnomyšlenkářské tety. Doufá, že v anonymním prostředí si oddechne od neustálých pomluv a že se jí podaří splnit si dětský sen – stát se malířkou.

Město, vstávající z popela jako bájný Fénix, však přináší daleko silnější zážitky. Helena je rychle vtažena do světa ztracené generace a v kruhu amerických krajanů se setkává s avantgardními malíři, spisovateli i žurnalisty. Mezi nimi potkává Sama Howarda, novináře, pracujícího pro Chicago Tribune. Inteligentní a vzdělaný Sam, válečný veterán s pohnutou minulostí, ji fascinuje víc než jakýkoliv jiný muž, kterého dosud potkala. Ze společenského hlediska je to však naprosto nevhodný partner. Helena si ovšem uvědomuje, že i ona se mění. Dobře vychovaná anglická dívka, kterou kdysi byla, svědomitá, poslušná a vědoma si svého společenského postavení, je navždy pryč. V tónech jazzové hudby zvolna odplouvá starý svět a Helena musí najít nový smysl života i místo, kam patří.

Můj názor:

Tentokrát opravdu blahořečím svému štěstí za to, že jsem stihla napsat včas do recenzního konkurzu na knihu Měsíční svit nad Paříží a že si mě Jota vybrala. S příběhem jsem totiž strávila velmi příjemné večery.

Děj knihy se odehrává krátce po první světové válce v roce 1924. Hlavní hrdinkou knihy je Helena Parrová, dcera anglického hraběte. Do Paříže přijíždí ze dvou důvodů – aby se vzpamatovala z těžké nemoci a z následků zrušeného sňatku. A také aby konečně našla sama sebe, svůj život a to, kam jej chce nasměrovat. Po zrušení sňatku ze strany snoubence se jí v Anglii nežilo zrovna snadno. Společnost se na ni koukala skrz prsty a i když ji přímo nezavrhla, cítila Helena jejich pohrdání doslova na každém kroku. Po té, co se vyléčila z onemocnění spálou, které podle lékaře neměla vůbec přežít, dostala od rodičů svolení odjet k tetě Agnes do Paříže a zapsat se tam na uměleckou školu…

Zdroj.

Helena je sympatická bytost, rozumná, vyrovnaná a na svoji dobu otevřená všemu novému a zajímavému, co ji může potkat. Miluje kreslení a dokáže se obdivovat všemu krásnému, co je kolem ní. Ačkoliv pochází z aristokratické rodiny, není namyšlená, snobská ani arogantní. Naopak přistupuje k životu s pílí, pokorou, skromností a bez zahořklosti. Je dobře vychovanou anglickou lady, ale zároveň ženou, která touží po něčem víc, než se jen dobře vdát za muže, kterého nemiluje. Prorazit okovy přísné výchovy a let odstrkování pro ni ale není nic snadného.

Další postavy byly také zajímavé. Nejraději jsem měla novináře Sama, Helenina spolužáka a velmi nadaného malíře Etienna a nejúžasnější svéráznou tetičku Agnes. Některým z aktérů knihy nedala paní autorka zrovna snadný osud a některým zase ne moc šťastnou povahu, ale všichni byli popsáni dobře a působili realisticky.

Paní autorce se podařilo zasadit svůj příběh do velice zajímavé doby, těsně po první světové válce a také do zajímavého prostředí. S hlavní hrdinkou jsem se podívala do rozmanitých koutů Paříže, od těch nejskvělejších bulvárů až po mrňavé zarostlé uličky levnějších čtvrtí a tržišť. Užila jsem si jak večírků v lepší společnosti, tak posezení v levných hospůdkách a půvabných francouzských kavárničkách nebo taneční večírky v jazzových klubech. 

V průběhu čtení jsem potkala úplně obyčejné lidi – spolužáky z kurzů kreslení. Historicky známé postavy – spisovatele, malíře, umělce ze „ztracené generace“. A pochopitelně také šlechtice – například velkokněžnu Dimitri Pavlovovou (tetička Agnes). Popis tehdejšího života byl naprosto precizní a zajímavý. Líbilo se mi v hodinách kreslení, které navštěvovala Helena, v ateliéru, jejž sdílela s přáteli. U ní doma, v kavárničkách, na večírcích, dokonce i u švadleny, kde si nechala šít šaty. Bavilo mě toulání Paříží i klidná pohoda u moře v Antibes.

V Antibes. Zdroj.

Kniha v sobě ukrývá milý a jemný příběh, zajímavé postavy, které jsem měla ráda a jejich osudy jsem si přečetla s chutí a zájmem. Už dlouho se mi nedostala do ruky kniha, která by na mě dýchala takovou pohodu, jako tato. Paní autorka se nevyžívá v příliš emocionálních popisech. Spíš se zaměřuje na vnímání jemné krásy a půvabu obyčejných věcí v životě člověka. Možná tomu napomáhá i umělecké ladění knihy, do kterého jsem nahlédla prostřednictvím Helenina kreslení a psaní některých význačných spisovatelů. Styl paní autorky není nijak složitý. Půvab této knihy spočívá v jednoduchosti, dobrých vypravěčských schopnostech a hlavně v prostředí, kde se příběh odehrává.

Vzhledem k tomu, že se jedná o knihu pro ženy, najdeme zde také lásku, kterou hlavní hrdinka v Paříži potká. Příběh této lásky je napsaný moc hezky. Neční z něj žádná tisíckrát opakovaná šablona, není přehnaný a nepřináší čtenáři až na hranici vybičované emoce. Právě proto byl ale více opravdový a po dočtení zanechal příjemný pocit na duši. Paní autorka se dokonce dokázala vyhnout kýčovitému konci, jaký u podobných knih často bývá. Celý příběh byl krásně uvěřitelný. Vůbec mě nenapadlo pochybovat o tom, že nějaká taková Helena klidně mohla v Paříží žít, znát všechny ty známé lidi a prožít život tak, jak jej paní autorka sepsala.

Jako dobrý nápad hodnotím také slovníček výrazů a míst, který lze najít na konci knihy. Vzhledem k tomu, že v knize se celkem často míhají francouzská slovíčka a názvy různých součástí oděvů, míst, jídel a podobně, není podobný slovníček vůbec od věci. V dodatcích je zmíněno také historické shrnutí doby, informace o Paříži a ztracené generaci a o tom, které postavy z knihy skutečně žily.

Knihu doporučuji všem ženám, které si chtějí zpříjemnit podzimní večery s dobrou knížkou a ponořit se do půvabně jemného příběhu s hlavní hrdinkou, kterou si oblíbí od první stránky.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Jota. Pokud máte chuť si knihu přečíst, můžete si ji zakoupit zde.

Zdroj.

Recenzně-levnoknižní Novinkovník

Tento měsíc (čti říjen) jsem měla štěstí a získala jsem hned dva recenzní výtisky mimo stálou spolupráci, jednu romantickou a zasněnou a druhou napínavou a záhadnou :).  Taky jsem pochopitelně navštívila Levné knihy, kde jsem se teda musela notně držet, abych odešla jen s těmi knihami, pro které jsem šla.

Černá a bílá - protiklady se přitahují

Jako recenzní výtisk od nakladatelství Portál mi přišla kniha Páté evangelium. Získala jsem ho prostřednictvím konkurzu na blogu Svět mezi řádky. Kniha je v celku vypasená, takže si čtení budu moct užívat dost dlouho. Očekávám napínavý a zajímavý příběh, snad trochu ve stylu brownovek - záhady, šifry, pátrání v tajemstvích minulosti... :) Na Databázi má kniha pěkné hodnocení 83%, takže věřím, že se mi bude líbit. Anotace k nahlédnutí zde.

V protikladu k ní mám recenzní výtisk od nakladatelství Jota Měsíční svit nad Paříží. Od této knihy očekávám lehce laděný romantický příběh. Aspoň podle anotace by se tak dalo usuzovat: Je jaro 1924 a Helena Montagu-Douglas-Parr právě přijíždí do Paříže, aby si zde léčila rozchodem zlomené srdce. Je připravena přijmout opojný půvab Města světel a nechává se vtáhnout do světa ztracené generace a okruhu amerických krajanů, s jejichž podporou nachází odvahu k realizaci svého snu – stát se umělkyní.
Jako Phoenix se Paříž znovu rodí z popela velké války a Helena si uvědomuje, že i ona se mění. Dobrá dívka, kterou kdysi byla, tak svědomitá a poslušná, vědoma si svého místa ve světě, je navždy pryč. Ale teď, když odhodila své staré já, kým se stane a kam patří?
Fascinující historický román o anglické dámě, která vymění svůj usedlý aristokratický život za hypnotizující salony a opojný svět ztracené generace Paříže 20. let 20. století.

Zase ty Levné knihy

Pomalu už se začínám přiklánět k názoru, že LK jsou tu od toho, aby vystavovaly duši čtenáře nesnesitelnému pokušení a zároveň neudělaly moc hluboký vrt do finančních rezerv. Tentokrát se mi naštěstí podařilo odolat a hýčkám si pouhé dva nové přírůstky. Prvním je Jezdecký tábor Yonahlosee, který mi byl doporučen na některém z knižních blogů, ale už bohužel nevím na kterém. Anotaci najdete třeba zde.

Druhým půvabným přírůstkem, který opět poteší spíše moji romantickou stránku je kniha Střípky duší. Sice se zdá, že bude děj proplétat cosi jako milostný trojúhelník, ale zjistila jsem, že toto přece jen snesu, pokud to není úplně hloupě napsané, tak doufám, že to nebude zrovna tento případ. Anotace k nahlédnutí tady. Jak vidno kniha je na DK v červených číslech, takže očekávám dobrý zážitek.

Znáte některou z knih? A čte to ten, kdo mi doporučil Jezdecký tábor? Pokud ano, přihlašte se :)