23. 5. 2016

Areston


Autor: Josef Pecinovský
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Epocha



Anotace:

Jednou za osm let se k Zemi přiblíží Areston – podivuhodné umělé těleso o průměru jednoho kilometru s podmínkami vhodnými pro život člověka. Ovšem objekt se nestal předmětem vědeckého bádání, ani výzvou dobrodruhům. Stal se nejtvrdším vězením sluneční soustavy.
Nyní zde vládnou drsné zákony silnějšího. Otrokářství, násilí a znevážení jakékoliv lidskosti. To vše je zde na denním pořádku. Ovšem Terstegen, který si zde vysloužil pobyt za protivení se mocným, se se stávajícím řádem nehodlá smířit. Ví, že má jen dvě možnosti – shrbit se a uradit vše, čemu kdy věřil, nebo vyzvat osud, stát se pánem Arestonu a odhalit všechna jeho tajemství...

Nejnovější román klasika české sci-fi je strhujícím příběhem vzestupu a pádu nezdolného lidského ducha bez ohledu na okolí!


Můj názor:

Po předchozí vynikající zkušenosti s českou autorkou jsem se rozhodla pro další českou věc – fantasku Areston. Protože kdo by si nechtěl přečíst příběh, který se odehrává ve vesmírném lochu, ze kterého prostě neutečete. Jakmile jednou nastoupíte trest v tomto vesmírném Alcatrazu, pobudete si tam celých osm let, než se „planeta“ zase přiblíží k Zemi. Zní to dobře a věděla jsem, že zklamaná rozhodně nebudu, protože tentokrát jsem ke knize nepřistupovala s velkým očekáváním, ale pouze se zlehka načechranou zvědavostí.

Jak už jsem psala, děj příběhu se odehrává na palubě vesmírného tělesa Areston a mým průvodcem na něm a vypravěčem příběhu je, do tohoto vězení odsouzený, novinář Terstegen alias Sršeň – tohle jméno si dá sám krátce po příletu na Areston. Pomineme skutečnost, že byl odsouzen, aniž pořádně věděl za co, protože časem se ukáže, že to přece jen svůj důvod mělo, což na nespravedlnosti věci nic nemění. Terstegen má po svém odsouzení rok času, než se Areston přiblíží k zemi natolik, aby na něj mohl odletět transportní lodí, a během tohoto roku se rozhodne na pobyt v kosmu připravit co nejlépe tak, aby měl šanci dva cykly (16 let), ke kterým byl odsouzen, přežít. Jenže informací o Arestonu je až pozoruhodně málo…

Nástup na Areston byl sám o sobě dost ponižující a nepěkný a co teprve pobyt tam. Kulový svět má svoje vlastní pravidla, protože v tomto vězení dozorce nenajdete (na co taky), vězňové si vládnou sami. Vytvořili kompletní společenský systém, včetně náboženství, bankovnictví, policie a soudnictví, pěstírny jídla, výroby oděvů… zmínila jsem se už, že systém je otrokářský? :). Po příletu na planetu (pokud ho přežijete) máte doslova a do písmene holé hýždě a je jen na vás, jak rychle se dokážete na novou situaci adaptovat. Pravděpodobně vás odchytí některý z patronů a stanete se otrokem, což možná není tak špatné – máte jídlo, něco na sebe a kde spát. A navíc otázka „svobody“ je stejně na Arestonu víceméně bezpředmětná. Můžete se ale propracovat hierarchií někam nahoru, pokud na to máte dost ostré lokty a drzé čelo. Jenže je potřeba dávat pozor, abyste při tom stoupání vzhůru náhodou někomu nešlápli na kuří očko, protože i Areston má svoje mocné, kteří se své nadvlády nehodlají jen tak vzdát…

Samotný Areston od počátku čtení měl moji absolutní pozornost a vzbuzoval ještě větší zvědavost než anotace knihy. Svých tajemství se ale nevzdával tak snadno. Každá kapitola byla uvedena krátkým článkem – zprávou Swanssonovy vědecké výpravy, která zkoumala Areston brzy po tom, co se nachomýtl  poprvé u Země, a strávila na něm prvních osm let putováním vesmírem a objevováním toho, jak vlastně funguje. Pomocí těchto popisů pan autor jednoduše vysvětlil, jak soběstačný je Areston. Ta jeho samostatnost a fungování mě fascinovala. Kulový svět je jakási umělá planeta, kde se nežilo na povrchu, ale uvnitř a nedalo se jen tak dostat ven. Je rozdělen na patra – čím blíže ke středu planety, tím větší honorace zde bydlí. Mimo to jsou tu také jedny z nejdůležitějších místností – pole. Tady se pěstuje jídlo ze semen, která dovezla na Areston Swanssonova výprava.  Nahoře, blíže k povrchu se pak nacházejí dílny. Nebudu prozrazovat více, abyste pak nepřišli o to objevitelské překvapení, které je obrovskou přidanou hodnotou knihy. Něco vás překvapí prakticky na každé straně :).

Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že vůbec nečtu vymyšlenou knihu, to co jsem četla, byl prostě fakt! Podle mě to jasně ukazuje mistrovství pana Pecinovského, který není na poli fantastiky žádným nováčkem. Pravda, rozjezd byl trochu pomalejší a prolog jsem pochopila až po nějaké době čtení, ale jakmile se začali objevovat první informace o Arestonu, začetla jsem se okamžitě. Pan autor má talent zakončit každou kapitolu tak, že si prostě musíte přečíst tu další :) pro dobrý spánek tedy nic moc, ale pro knihu skvělé. Ze začátku byl popisován téměř den po dni, ale to se dalo pochopit, protože všechno bylo tak nové a zajímavé – obzvlášť první Terstegenovy dny na Arestonu. Ke konci pan Pecinovský trochu zrychlil času běh, takže uplynuly roky, aniž jsem si toho stačila pořádně všimnout. Škoda, že pan autor nevěnoval malinko více času popisu spodních pater a hlavně náboženského hnutí na Arestonu. Protože tuším, že právě zde dopadne kosa na kámen a „kněží“ budou pro další děj důležití. Předpokládám ale, že se toho dočkáme v dalších dílech měrou vrchovatou. Doufám i v zodpovězení toho nekonečného množství otázek, které mě při čtení napadali a že jich je víc, než kolik zatím zodpovězeno bylo :). V knize najdeme i záhadu, takřka detektivní zápletku, která se zdá být vyřešenou, jenže… ne, tomu prostě nevěřím a ani Terstegen ne :).

Postavy v příběhu nejsou zrovna ty, které byste si oblíbili nebo je dokonce chtěli za přátele. Koneckonců, děj se odehrává ve vězení, takže naděje na sympaťáky jsou téměř nulové. Některých postav mi občas bylo líto, a když tak nad tím přemýšlím, z nějakého mně nepochopitelného důvodu jsem, krom Sršně, měla ráda Žvýkavého dědka :). Co se mi líbilo na dědkovi netuším, ale u Terstegena byla sympatická jeho schopnost nekoukat se jinam, postavit se všemu čelem a šťourat do věcí, po kterých mu opravdu nic nebylo, a ve vlastním zájmu se jinam koukat raději měl. Naprosto úžasné bylo také to, co měl ukryté v hlavě – to si ale budete muset zjistit sami :). Ani ostatním postavám nelze upřít různorodost charakterů a způsobů, jakým se vyrovnávali se svým pobytem na Arestonu. Pan autor se svými hrdiny nijak hezky nezachází a ušetří je máločeho – vraždy a nespravedlnosti jsou na Arestonu na denním pořádku. S ženami se tady taky nikdo moc nemaže, je jich málo, nejsou od mužů nijak oddělené, tak je celkem jasné, že to nemají jednoduché – chápete, ne?

Tenhle článek píšu v silné postarestonovské depresi, protože kniha mě nejen že nezklamala ale i velmi příjemně překvapila. Bohužel skončila v tom nejlepším napínavém okamžiku, skoro jsem myslela, že mi kousek chybí :) tak jsem chvíli nespokojeně brblala a nakonec mi nezbylo než se těšit na další pokračování, které by snad mělo být v listopadu. Areston ještě nevydal všechna svoje tajemství.
Knihu vřele doporučuji milovníkům fantasek a amatérským psychologům, kteří rádi sledují, co se stane, když zavřete desetitisíce lidí někam, odkud nemohou odejít a necháte je vytvořit vlastní pravidla. Bavit se ale budou i milovníci napětí, záhad a detektivek, protože od toho všeho si pan autor do svého díla kousek přidal.


Za recenzní výtisk moc děkuji Palmknihám. Pokud se chcete také mrknout na Areston, kupte si knihu zde. Litovat nebudete :).

4 komentáře:

Emm Awgenui řekl(a)...

Máš to moc hezky rozebrané :))

Kateřina Miklíková řekl(a)...

Děkuji za pochvalu a za komentář :)

Černobílý deník řekl(a)...

Velmi povedený článek :) I když já radši fantasy jako je Eragon a Hraničářův učeň, tak jsi mě navnadila na Areston geniálně :)

Kateřina Miklíková řekl(a)...

Eragona mám taky ráda. Hraničářův učeň mě zatím minul :)
Děkuji za komentář :)