22. 6. 2017

Všechno, úplně všechno


Autor: Nicola Yoonová
Překlad: Vanda Senko Ohnisková
Nakladatel: Jota
Rok vydání: 2017
Počet stran: 296



Anotace:

Tato originální prvotina vypráví o dívce, která je doslova a do písmene alergická na celý svět. Je zavřená doma, nikam nesmí a skoro nikdo nesmí k ní. Když se ale do sousedního domu přistěhuje nová rodina a s ní i kluk jménem Olly, začíná se odvíjet komplikovaná „lovestory“, která obrátí naruby všechno, úplně všechno, co osmnáctiletá Madeline dosud znala. Neotřelý milostný příběh je zajímavý i svým zpracováním – obsahuje Madelininy deníkové záznamy, poznámky, tabulky, seznamy či ilustrace.

Ahoj. Jmenuji se Madeline Whittierová a jsem nemocná. Moje nemoc je vzácná a málo známá. Jsem totiž alergická na celý svět. Vůbec nevycházím z domu, nebyla jsem venku celých sedmnáct let. Jediní lidé, které vídám, jsou moje máma a ošetřovatelka Carla.

Ale pak se jednoho dne u vedlejšího domu objevilo stěhovací auto. Vykoukla jsem z okna a uviděla ho. Byl vysoký, štíhlý a celý v černém – černé triko, černé džíny, černé tenisky a černá pletená čepice, která mu zakrývala vlasy. Zachytil můj pohled a upřeně se na mě zadíval. Já jeho upřený pohled opětovala. Jmenuje se Olly.

Možná že nemůžeme předvídat budoucnost, ale některé věci přesto předpovědět můžeme. Například to, že se do Ollyho zamiluju, je jisté. A téměř jisté taky je, že to bude katastrofa.

Příběh o bezmezné radosti i nekonečném smutku, které zažíváme, když prorazíme stěny své ulity a kvůli lásce uděláme něco úplně bláznivého (a smrtelně nebezpečného).


Můj názor:

O tom, že začíst se do „Všechna“ je dobrý nápad, mě přesvědčily holky z blogu Svět mezi řádky. Nějaký čas na to se kniha objevila v nabídce recenzních výtisků od Joty. Vzala jsem to jako pokyn vyšší moci, že mě kniha nesmí minout a poprosila o ni. Už na začátku – po pár prvních stranách - jsem věděla, že kniha byla dobrá volba. Tak pěkný a nepřeslazený, byť romantický příběh jsem nečetla už dlouho.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou příběhu je osmnáctiletá Madeline. Není úplně běžná hrdinka podobných knih, protože je takovou čistou, nezkalenou duší. Nikdy nepoznala svět, nebyla ve škole mezi spolužáky – nikdy nevyšla z domu. Všechno zná jen díky internetu, domácím učitelům a knihám. Trpí totiž velmi závažnou a vzácnou nemocí, která jí nedovoluje opustit sterilní prostředí jejího domova. Čas tráví s matkou, která je shodou okolností lékařka, což je docela praktické, a nebo se svojí ošetřovatelkou Karlou. Jednoho dne ji přiláká k oknu zvuk stěhovacího vozu. Do vedlejšího domu se nastěhuje nová rodina a od té chvíle už pro Maddy nic nebude stejné, poklidné a bezpečné, jako tomu bylo dosud.

Starším dítětem oné nové rodiny je Oliver. Olly. Madeline zaujme na první pohled, černým oblečením, pohybovým nadáním parkouristy a taky tím, že v jeho rodině se nezdá být úplně všechno v pořádku. Olly se ale staví k problémům odvážně. Možná díky tomu, čím si musí procházet je takový, jaký je – odpovědný, odhodlaný se postavit za ty, na kterých mu záleží.

Že tihle dva budou středobodem příběhu není těžké uhodnout už při jejich prvním – no ne snad úplně setkání, prostě kontaktu přes okno. To jejich navazování přátelství bylo milé, vtipné a bavilo mě to. Vztah se vyvinul postupně a věrohodně a vlastně se Maddy vůbec nedivím :). Krom běžného vyprávění Madeline, pokud se vůbec dá její život nazvat běžným, tu bylo i něco navíc. Zápisky z jejího deníku, obrázky a to hlavní – chatové konverzace s Ollym. Při čtení chatovek jsem si sice připadala trochu jako nezvaný šmírák, ale bavilo mě to. Bylo to takové zvláštní oživení, navíc, jak jinak by si povídali, když Maddy nemohla vyjít z domu. Všechny tyhle graficky odlišné části dělaly příběh ještě zajímavější a opravdovější, než kdyby byl prostě jen vyprávěn.

V knize bylo všechno. Byla milá, poutavá, vtipná. Bylo v ní kouzlo první lásky, i když v trochu extrémní situaci. Byla v ní nemoc a holka, která se odmítala nechat zlomit. Její optimismus a povahu jsem musela obdivovat. Líbilo se mi to, jak měla ráda knížky. Byla to jedna z mála věcí, kterou Maddy ve svém domácím vězení měla. Byla velmi statečná, ačkoliv měla hodně hořký osud, který mi před koncem knihy zhořknul ještě víc. Tolik jsem jí přála všechno, úplně všechno dobré. Život, svět, Ollyho…

Paní autorka našla způsob, jak popsat lásku nesmírně něžným a půvabným způsobem. Obešla se při tom bez veškerých klišé a kýčů a stokrát ohraných slov, které v podobných knihách bývají časté. Pokud se přece jen některý zmíněných prohřešků objevil, dokázala jsem ho v příběhu nevnímat a jen jsem si užívala čtení. Celý text je velmi jemný, plný naděje a lásky, touhy po životě a budoucnosti. A taky o věcech, které normálním lidem připadají běžné, ale pro Madeline byly zázračné. Díky tomu jsem si připomněla, že zázračné opravdu jsou.

Délka příběhu se mi zdála být tak akorát, i když bych si přála číst o Madeline déle. Cokoliv navíc už by bylo zbytečně. Paní autorka odhadla délku skvěle a podařilo se jí vyhnout sáhodlouhým stranám, na kterých by se nic nedělo, kdyby se pokoušela příběh natahovat. Takto jsem se dozvěděla vše potřebné, získala sympatie k Maddy i Ollymu, držela jim palce a nakonec i zírala s otevřenou pusou a vztekem na to, co všechno je možné, co se to stalo…

Od knihy jsem očekávala lehčí dívčí románek. Ani ve snu jsem nebyla připravená na to, jak propracovaná kniha se mi dostane do rukou. Paní autorka umí se slovy doslova kouzlit a překlad tomu skvěle napomáhá. Originál jsem nečetla, takže neumím posoudit případný rozdíl, ale věřím, že v angličtině bych si knihu tolik neužila. Přistihla jsem se, že některé věty i odstavce čtu několikrát, abych si pořádně užila myšlenku, která se mi zdála hluboká a významná. A že jich bylo! V na první pohled typické jangadultovské zápletce se ukrývalo netypické dílo, velmi svěží a originální.

Holky a dámy, vůbec neváhejte! Tohle je totiž krásné čtení na léto. Bude se líbit každé, která chce romantický ale přes to i duchaplný příběh. Něco víc, než bývá běžné v podobných knihách, ale zároveň i stejně krásný zážitek.

Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Jota. Knihu si můžete koupit tady.




Pokud už šetříte peníze na dovolenou, ale knihu stejně chcete, tady vám poradí, kde ji mají za nejmenší peníz :)


21. 6. 2017

Najít Sky


Autor: Joss Stirling
Překlad: Michala Bučková
Nakladatel: Brána
Rok vydání: 2013
Počet stran: 240



Anotace:

Patnáctiletá Sky Brightová je na první pohled typická Angličanka, která se právě spolu s nevlastními rodiči přestěhovala do Colorada. Wrikenridge zase vypadá jako typický americký zapadákov, kde místní zběsile fandí svým sportovním týmům a střední školu ovládají roztleskávačky. Zed Benedict je pro každého problémový floutek, který hřeší na svůj vzhled a talent. Jenže první dojem může klamat. Sky si jako malá prožila peklo a brzy odhalí, že Zed má tajemství, které dělá ze sněhem zapadlého městečka Wrikenridge zatraceně horké a nebezpečné místo. A to i tehdy, když v sobě objevíte netušené mimosmyslové schopnosti. A tak se Sky ocitá nejen ve víru první lásky, ale především uprostřed střetu dvou mocných klanů, z nichž jeden se neštítí únosů, vražd ani ovládání cizích myslí....
Sky a Zed budou muset sáhnout až na dno svých sil, pokud chtějí přežít, dodělat školu a aspoň trochu ošidit ruletu v padouchově hotelu v Las Vegas!


Můj názor:

Kniha mě přitáhla obálkou a tentokrát zabojoval i název. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, ale protože byla ve výprodejích, vlastně mi to ani moc nevadilo.

Hlavní hrdinkou příběhu je středoškolačka Sky Brightová :) (jo, taky jsem se zasmála), adoptovaná holka, která je tak trochu zvláštní. Už z první kapitoly vyplyne, že to v dětství neměla lehké. Nalezli ji u silnice jako malou holčičku a po té putovala přes mračno různých dětských domovů a pěstounů, kteří ji pokaždé vrátili. Nakonec si ji adoptoval mladý pár umělecky založených sympaťáků, kteří konečně dokázali překonat její největší problém – Sky konečně začala mluvit a důvěřovat. Její adoptivní rodiče dostanou práci v městečku Wrickenridge. A Sky zde nastupuje na střední školu…

Sky byla od začátku mírně nesebevědomá, ale takovým tím násilným způsobem. Jistě, že po takovém dětství má na psychické potíže nárok, ale ze začátku to pro mě nebyla uvěřitelná postava. Některé věci jí šli a ona si pořád podsouvala myšlenku, že je hloupá a nešikovná a že mezi nové spolužáky nezapadne. Přitom od začátku zapadla naprosto bez problémů, takže její nesebevědomí se nijak moc neprojevovalo, spíš to bylo jen tvrzením paní autorky.

Zed, druhá hlavní postava, je od začátku stoprocentně prvoplánový badboy, škoda jen, že to působí  (jako nesebevědomí  u Sky) tak uměle. Je popisován jako muž hispánského typu, je protivný, arogantní, záhada sama, všechny holky ho chtějí a on jimi pohrdá. Připomínalo to onu třpytivě-upírskou ságu. Jako postava pro mě začal být uvěřitelnější, když se odbadbojoval a začal se chovat normálně. Jenže potom zase nastoupilo jeho edwardovsky fanatické zbožňování a ochraňování Sky (Bože, na tohle už jsem fakt stará :)). Mimochodem, Zed má k sobě rodinku, která už třpytivé upíry připomínala fakt hodně :).

Poznávání hlavních postav tedy působilo trochu jako opisování ze Stmívání, dokonce i vztah hlavních postav byl podle stejné šablony. Dozvěděla jsem se, že Sky je Zedovi dokonce předurčená osudem, že má být jeho spřízněnou duší. A pochopitelně zde byl i nepřítel, který ohrožoval Zedovu rodinu a hodlal si vyřídit účty prostřednictvím Sky.

V momentě, kdy paní autorka přestala tvořit postavy a začala skutečně psát příběh, všechno se zlepšilo. Osoby působili opravdověji, příběh byl celkem slušný a přestal se tolik podobat jiným, i když v některých zásadních věcech bylo Stmívání pořád celkem jasně poznat. To je podle mě škoda. Příběh i zápletka by šli napsat i tak, aby inspirace nebyla tak silně vidět. Bohužel taky přibyly chyby a překlepy.


Zpracování nebylo špatné a kniha se četla vlastně docela dobře, ale k tomu nejlepšímu v žánru nepatří. Pro náročného čtenáře určitě určená není, ale pro ty, kdo si potrpí na jednodušší zápletky, průhledný vývoj a celkově na oddychovější a jednodušší styl psaní, bude kniha příjemnou společnicí. Pro mě to bylo bohužel trochu málo. Kdybych ji ale četla někde okolo deseti let, nejspíš by se mi líbila. Pokud patříte mezi ty, kterým se Stmívání líbilo, tady je něco podobného, jen bez upírů :).

Pokud máte chuť knihu zkusit, tady vám poradí, kde ji ještě sehnat a za dobrou cenu.


15. 6. 2017

Vládce Arestonu


Autor: Josef Pecinovský
Série: Areston (3. díl)
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 283



Anotace:

Areston přivítal nové poutníky a opět se vydává do hlubin vesmíru. Ovšem mnohé se změnilo – Sršeň a jeho spojenci konečně rozluštili tajemný kód, který by jim měl otevřít přístup do tajemného jádra. S nástupem nových poutníků se ale na palubě Arestonu objevil protivník, který dokázal ovládnout silou i falešným slovem masy a zmocnil se poloviny Arestonu. Zabrání Sršeň tomu, aby se z Arestonu stala neřízená vesmírná střela? Dokáže zabránit kosmické katastrofě? Tady bude muset Sršeň podstoupit nejtěžší boj ze všech!

Můj názor:

Proč tahle kniha? Jednoduchá odpověď – je třetím dílem série, která mě baví. Jsem nadšená, že spatřila světlo světa krátce po druhém dílu, takže jsem netrpěla zvědavostí moc dlouho.
POZOR! Další text může obsahovat spoilery k předchozím dílům série, i když se jim ze všech sil pokusím vyhnout.

V druhé části trilogie se Areston opět přiblížil k Zemi a nastal tak konec jednoho cyklu. Někteří vězni kulový svět opustili a tisíce dalších do něj bylo odsouzeno. Výměna vězňů ale neproběhla hladce. Naplánovaný útěk se nezdařil. Domů se podařilo odletět některým silným hráčům z minulých dílů a další zůstávají na následující osmiletku. Vězeňská koule se opět vzdaluje od Země, mizí ve vesmírných dálkách a Sršeň začíná vyprávět příběh svého druhého cyklu na Arestonu. 
Tentokrát už ale není bezmocným nováčkem, je velitelem Černých jezdců a příjem nováčků a situaci potom jsem poznala z pohledu starého mazáka. Sršeň už sice pozbyl všech iluzí o lidech a o těch na Arestonu zvláště, nepřestává ale doufat v to, že se mu i v téhle šílené věznici povede prosadit pravidla, která učiní život zde spravedlivější a snesitelnější. Jsou tu ale pořád další mocní, kteří mají vlastní názor na to, jak by měl Areston fungovat – například Stíny, inkvizice Arestonu. A pak tu také zůstávají nevysvětlené záhady z minulých dílů…

Představovat postavy je již zbytečné. Ke starým známým ale přibyl ze Země ještě někdo, kdo měl řádně rozvířit „poklidné“ vody života na Arestonu a vše, co zde bylo zaběhnuté doslova obrátit vzhůru nohama. Pan autor si díky této postavě mohl opět krásně rozebrat lidskou povahu v extrémní situaci a pohrát si s tím, co se z jeho postav po tak dlouhém věznění a boji o život stalo. Měla jsem k dispozici jak ty, ze kterých prostředí dokázalo vykřesat (v rámci možností) slušnost a úctu k morálce a životu. Pak tu byli ti, kteří se neštítili ničeho a náramně si užívali to, že mohou získat moc nad ostatními. Mezi nimi se vyskytovali ti ostatní – bezmocní, ve vleku nadřízených, sympatizanti jednotlivých stran, fanaticky oddaní bojovníci, náboženští magoři, své profesi oddaní lékaři, zrádci i věrní, omylem opuštění dozorci, které na Arestonu ve spěchu a zmatku při výměně vězňů zapomněli i docela obyčejní lidi, kteří se chtěli jen v klidu dožít konce svého vyměřeného cyklu. Za celou tu dobu mě ani nenapadl jeden drobný detail – vlastně byli všichni původně odsouzení zločinci. Otázka je, za jaké zločiny. Podle toho také jejich chování vypadalo.

V první třetině knihy jsem měla pocit, jakoby děj, který byl v předchozí knize souvislý, byl zde rozdělen do „epizod“, jednotlivých událostí. Nebyl to úplně popis času, jak šel za sebou den po dni. Pan autor se nebál přeskočit větší časové úseky – i roky. Nevadilo mi to. Naopak. Zůstalo tak hlavně to zajímavé a neutopilo se to v popisech všedního života na Arestonu a věcí, které už jsem poznala v předchozích knihách. V jednotlivých kapitolách se řešily dílčí problémy, kterými se Sršeň z pozice velitele musel zabývat. Líbilo se mi, jak si poradil například s prsteny – klíči k zadnímu Arestonu, s únosy žen nebo v otázce soudní moci na Arestonu. Některé věci, které se mu přihodily, byly i docela nečekané a hodně mě překvapily. Předvídatelná tedy kniha pro mě nebyla. Ani jsem se nesnažila nic tipovat. Dostatečně mě zaměstnávalo dění na stránkách. Jediné, co bych možná mohla vytknout je časté opakování některých faktů. Například za zabití ženy je přísný trest, protože jsou v tomhle lochu vzácné. Opět to neubralo na čtivosti, ale posilovalo to dojem samostatných povídek a ne kapitol v uceleném románu.

Od poloviny knihy – hlavně po té, co Areston prošel revitalizací v aféliu - najednou vše srostlo dohromady, souvislosti z předchozích kapitol sepnuly a z příběhu se stala jedna obrovská bitva o nadvládu nad Arestonem. Že by se v knize nic nedělo, o tom nemůže být řeč! Naskakovala jedna akce za druhou. Moc se přelévala střídavě mezi bojujícími stranami. V tu chvíli bych si nevsadila na vítěze, protože stát se mohlo cokoliv a pan autor svoje esa tahal z rukávu pěkně postupně. Pokaždé, když se Sršni začínalo dařit uvádět svoje plány v realitu, štěstěna se otočila a na tahu byla druhá strana. Důvody, proč se tak dělo, působily reálně. Obě strany dělaly v rozhodování chyby a ty byly náležitě zužitkovány protistranou.

Chápu, proč pan autor musel využít většího množství skoků v čase. Bylo potřeba dokoulet Areston vesmírem k velkému finále, které pro mě bylo trochu nečekané, ale rozhodně čtivé a zajímavé. Konec mi přišel lehce useknutý a vlastně je mi i líto, že kniha nebyla delší, protože se mi na Arestonu docela zalíbilo. Prostředí nabízí ještě spoustu možností a zůstalo i dost nezodpovězených otázek. Mám tak trochu pocit jakési podivné nerovnováhy mezi otázkami a odpověďmi na ně, protože pokud měla být kniha posledním dílem série, je těch záhad pořád nějak moc a já jsem zvědavý čtenář.

Jedna z otázek mi přišla obzvlášť důležitá. Byla to otázka morálnosti takového vězení. Jaký zločin musí člověk spáchat, aby byl odsouzen do takového pekla, které z něj teoreticky (spíš i prakticky) udělá vraha a možná i něco horšího? Lidstvo by takto bylo schopno využít Areston, kdyby ho mělo k dispozici, o tom nepochybuji. Nenašlo by se ale pro něj i lepší využití? Navíc, pokud shromáždíme na jednom místě tolik nebezpečných jedinců a vystavíme je extrémním podmínkám, nemůžou najít způsob, jak se pomstít? A jak se potom navrátivší se lidé začlení do normálního života? A jde to ještě vůbec? A co to tedy je Areston – za jakým účelem byl postaven? I když o tomhle už svoji teorii mám :) A kým - kdo jsou ti tvůrci, kteří disponují tak úžasnými technologiemi? Asi bych potřebovala ještě jeden díl :). Nezodpovězených otázek je mnoho.

Pokud pominu skvělou akčnost, zajímavé prostředí a hrdiny, nabídl mi celý soubor knih o Arestonu také hodně otázek k zamyšlení a neodolatelnou chuť na pokračování celé série. Areston má totiž pro mě velmi osobité kouzlo, které spočívá v prostředí a v pravidlech života v něm nastavených. Postavy se díky tomu nohou vyvíjet mnoha směry a najít v sobě to nejhorší, nejlepší nebo mnoho „odstínů šedi“ mezi tím. Toto jsou pro mě dostatečné důvody k tomu knihy nevynechat a vy byste jim také měli dát šanci :).

Jestli jste milovníky scifi, máte rádi intriky a boje o moc, záhady a trochu extrémní životní situaci pro postavy v knize, mrkněte na to. V sérii o Arestonu všechno tohle najdete a užijete si skvělé čtení.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihy o Arestonu můžete pořídit zde.

Na následujících odkazech najdete moje články o prvních dvou arestonských knihách:
Areston – 1. díl série
Útěk z Arestonu – 2. díl série




Pokud byste raději měli na poličce papírovou verzi knih, mrkněte sem. Poradí vám, kde je sehnat za dobrou cenu.


13. 6. 2017

Nejkrásnější


... příběh Levany...

Autor: Maryssa Meyerová
Série: Měsíční kroniky
Překlad: Jana Zejmanová
Nakladatel: Egmont
Rok vydání: 2015
Počet stran: 188



Anotace:

Čiré zlo má své jméno, skrývá se za maskou klamu a používá “osobní romantické kouzlo”, aby získalo moc nad ostatními. Ale kdo je doopravdy královna Levana? Dlouho předtím, než jí cestu zkřížily Cinder, Scarlet a Cress v Měsíčních kronikách, žila Levana úplně jiný příběh – příběh, který nebyl nikdy vyprávěn… až dosud.
Marissa Meyerová, autorka ságy Měsíční kroniky, odhaluje v knize Nejkrásnější ze všech život své magnetizující záporné hrdinky, nezapomenutelný příběh o lásce a válce, zradě a smrti. 


Můj názor:

Oproti předcházejícím dílům Měsíčních kronik je Nejkrásnější opravdu útloučká. Skrývá v sobě ale zásadní příběh pro celou sérii – příběh královny Levany.

Začíná se psát v královském paláci na Měsíci po smrti Levaniných rodičů. Královnou se má stát její sestra Channary, která je povrchní, záleží jí jen na vlastní kráse a na flirtování s muži. Taky je zlá, sobecká a bezohledná. Přípravy na korunovaci vrcholí, ještě před tím je ale nutné pohřbít Levaniny rodiče.

Na pohřbu nám paní autorka předvede pro děj snad tu nejzásadnější věc – Levaninu nezměrnou (a sobeckou, bezohlednou) lásku ke členu královské stráže. Evret Hayle je krásný, jako ostatně všichni měsíčňané a Levana sní o tom, že i on miluje ji. Jenže to má háček, Evret je ženatý a v Levanině srdci se objeví zcela nové pocity. Žárlivost a nenávist…

Zdroj

Bylo zajímavé sledovat Levanin příběh a to jak se krásně odráží v současnosti Měsíčních kronik – Levana je totiž nepoučitelná a opakuje stále ty samé chyby. Sem tam udělá něco z dobrých úmyslů, časem se ale ty úmysly stanou přinejmenším pochybnými a navíc ani vyšším dobrem opravdu není možné omluvit vše. Její poddaní prostě musí akceptovat to, jak ona vidí jejich štěstí a být spokojeni ať se jim to líbí nebo ne. Levana sama je ovšem připravena přinést oběti v zájmu vyššího dobra pro svoje království, žádná cena pro ni není dost vysoká, bez ohledu na to, co to bude stát ji nebo ostatní. I kdyby to mělo všechny stát život… ona bude oblíbená, krásná a milovaná za každou cenu.

V příběhu mi paní autorka odhalila také záhadu Levanina strachu ze zrcadel. Přiznávám, že mi bylo Levany i líto, jenže ona tu svoji bolestnou situaci řešila vždy tak, že ubližovala někomu jinému, což mě zase o veškerou lítost a soucit s ní připravilo. Musím uznat, že Levana je, jako záporná postava, vymyšlená a napsaná skvěle. Její motivy jsou nezpochybnitelné a chová se tak, jak by se od ní dalo očekávat. Vzbuzuje přesně ty pravé emoce, abych si mohla užít vše od soucitu přes nepochopení až po odsouzení jejích skutků. Je zlá, odporná, zvrácená, nezastaví se před ničím, ale ve svých očích je dokonalá a dokáže si omluvit jakýkoliv čin. Většinu knihy jsem si říkala, že by měla trávit život v uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky. Takto to má vypadat!

Vnitřní strana původního vydání - Měsíční město Artemida. Zdroj

Příběh sám je opravdu krátký, což mě sice mrzelo, ale na druhou stranu paní autorka odhadla přesně to množství informací, které bylo potřeba. Necpala tam nic navíc, co by knihu prodloužilo na úkor kvality děje. Dozvěděla jsem se podstatné informace pro celou sérii. Proč je Levana taková, jaká je, proč tolik touží vládnout na Zemi, proč nosí prsten z černého kamene a skrývá se za závojem.


Paní Meyerová přidala s Nejkrásnější další kvalitní knihu do naprosto neodolatelné série. A já už se těším na Winter. Mám takový nejasný pocit, že po dočtení celé této série mi bude hodně smutno na duši. Doufám, že paní Meyer napíše hodně brzo něco dalšího!

Pokud vám kniha do série chybí, mrkněte sem. Poradí vám, kde ji sehnat nejlevněji.



8. 6. 2017

Tak trochu sváteční Shakespearovská pošta.



Když slyším zvon, jak odměřuje čas,
a v tlamě noci vidím mizet den,
když stříbrem prokvétá už černý vlas
a jaro setřásá květ za květem,
když vidím zas, že opadalo listí
a holý strom že neskýtá už stín,
že zeleň léta vezou po strništi
jak na marách a s vousy od osin,
pak tvojí krásy ptám se v obavách,
zda tuhle zkázu času vydrží:
než každá krása obrátí se v prach,
má vidět jinou vedle sebe žít:
                                         pod kosou času jednou padne každý,
                                           jen ten, kdo plodí, může přežít navždy.
Sonet 12


Přednášky pana profesora Hilského hltám na youtube už docela dlouho. Moje radost nad tím, že zavítá i k nám do Brna, byla proto značná.  Pochopitelně jsem ani nemyslela na to, že bych na jeho přednášku v Moravské zemské knihovně z nějakého – jakéhokoliv – důvodu nešla. Chtěla bych touto cestou moc poděkovat Moravskézemské knihovně, že pana profesora pozvala a doufám, že to nebylo naposledy!



Pan profesor je současným českým překladatelem Shakespeara. Přeložil jeho kompletní dílo, za což se mu dostalo i ocenění. V roce 2015 získal cenu Česká hlava právě za tento překlad. Jinak je profesorem anglické literatury na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a Jihočeské univerzity, což oběma institucím a hlavně jejich posluchačům upřímně závidím.
Přednáška, u které jsem měla tu čest být osobně, se týkala Shakespearových Sonetů. Jednalo se o komponované pásmo, ve kterém zazněly Sonety i zhudebnělé skladatelem Danielem Dobiášem a neslo název

Tak trochu sváteční Shakespearovská pošta.

Na úvod nám pan profesor pověděl něco o historii sonetu. Že místem jeho vzniku byla Itálie a teprve pak se, díky překladům, dostal až do Anglie. Dozvěděli jsme se také o skladbě sonetu a protože pan profesor má i rozsáhlé znalosti o tehdejší době, doplnil svoji přednášku zajímavostmi a reáliemi, které se obecně neví, ale v kontextu jsou nesmírně zajímavé.

Pak už jsme se ponořili přímo do textů jednotlivých sonetů. Pan profesor vždy konkrétní sonet přiblížil. Řekl o čem je, co se v něm dá najít a nevynechal ani zajímavosti, které vyzní jen v originálním textu a srovnal je s překladem. A přeložit některé věci, aby zněly stejně krásně, jako v angličtině, to musel být opravdu oříšek. Pak vždy sonet přečetl a následovala jeho hudební verze v podání skladatele pana Dobiáše.

Pan profesor Martin Hilský

Musím říct, že poslouchat pana profesora byla radost, jako vždy. Nejen, že má hluboké znalosti o dané problematice, ale vypráví takovým vášnivým a zaujatým způsobem a to se mi velmi líbí. Je vidět, že žije tím, co dělá, a že je pro něj radost o tom přednášet, což velmi oceňuji. Navíc jeho charisma při osobním setkání je ještě větší než z videí na youtube, která mimochodem doporučuji zhlédnout. O anglické renesanci, divadle, historii a o Shakespearovi a jeho díle mě naučil víc, než celá školní docházka dohromady a ještě takovým způsobem, že mě to i bavilo a sama jsem chtěla více informací, což se škole bohužel nepodařilo.

Co bylo ze začátku zvláštní, byla zpívaná forma sonetů. Docela mi trvalo, než jsem si na to zvykla. První mě snad i trochu vyděsil, protože pan Dobiáš do zpěvu vkládal značnou energii a já jsem zvyklá mít na poezii ticho a klid. Nakonec ale musím uznat, že některé byly velmi pěkné i v tomto podání.
Hudební skladatel Daniel Dobiáš

Na konci přednášky se mi podařilo získat i podpis do svého výtisku Sonetů, takže mám konečně nějakou tu trofej :). Sonety, uvedené v tomto článku, jsou z knihy Sonety, kterou vydalo nakladatelství Atlantis v roce 2009 a v překladu Martina Hilského. A bylo těžké vybrat jen dva z mých nejoblíbenějších, ale přepisovat celou knihu se mi nechtělo :).


Přednášku o Sonetech můžete zhlédnout zde. Velmi ji doporučuji, stejně jako další přednášky pana profesora, například tuto, ta je jedna z mých oblíbených (nenechte se odradit angličtinou na začátku, přednáška je česky).

Pokud si budete chtít knihu koupit, tady vám poradí, kde ji seženete za nejlepší cenu.




Až přijde čas - a přijít může, kdo ví -,
a začneš na mně hledat samé chyby,
až tvoje láska ortel svůj mi poví
a účet dá, co nezná žádné "kdyby",
až přijde čas a budeš jako cizí,
za pohled ani nebudu ti stát,
láska, co byla, zničehonic zmizí,
výmluvu najde pro zdvořilý chlad,
až ten čas přijde, budu obrněn -
já vím, co jsem a co si zasloužím,
sám proti sobě zdvihnu ruku jen,
a přísahat budu na seznam svých vin.
                       Že opouštíš mne, důvody máš pádné,
                      já pro svou lásku neumím dát žádné.
Sonet 49






5. 6. 2017

Králova konkubína


Jedno manželství. Tři lidé.Pyšný král. Milující manželka. Nechvalně proslulá milenka.


Autor: Anne O’Brienová
Překlad: Blažena Kukulišová
Nakladatel: BB / art
Rok vydání: 2017
Počet stran: 380



Anotace:

Alice Perrersová, narozená v roce 1348, kdy řádil mor, opuštěná a vychovaná v tísnivé atmosféře kláštera, odmítla stát se jeptiškou v přesvědčení, že ji čeká lepší osud. Ctižádost a bystrá mysl jí skutečně pomohly pozvednout se od temných začátků až ke královskému dvoru, kde se stala milenkou anglického panovníka Eduarda III. Ale ve skutečnosti byla vždycky sama… 
Náhodné setkání mladé Alice s příslušníky královské rodiny změní navždy její život: vlídná královna Filipa, oddaná manželovi, ale vážně nemocná, si Alici vybere za svoji pomocnici. Alice má v povaze mluvit upřímně, ostatní ji chtě nechtě musí brát vážně. Svou energičností zaujme i mnohem staršího, vitálního krále, a dostává se do složité situace, v níž si připadá jako zrádkyně. V Eduardových soukromých komnatách odhaluje příjemné stránky svého postavení i paradoxy, které s ním souvisejí. Je královninou důvěrnicí a s vědomím své paní milenkou jejího muže, ví však, že se může spoléhat jen na sebe. Osud jí přiřkl složitou roli a Alice ji hodlá hrát až do trpkého konce. Na Eduardově nádherném a okázalém dvoře bohatne a získává čím dál větší vliv, ale také řadu nepřátel. Jako spojenkyně důmyslného diplomata Williama z Windsoru čeká na den, kdy se politický vítr obrátí proti ní. Až k tomu dojde a Alici bude hrozit, že ztratí vše, čeho kdy dosáhla, kdo se jí potom zastane? 


Můj názor:

Po celkem dlouhé pauze naplněné převážně fantaskama a YA četbou jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas dopřát si také nějaký historický román. Sáhla jsem tedy po knize pro mě dosud neznámé autorky a to čistě proto, že mě upoutala historická osobnost, kterou si zvolila za hlavní hrdinku. A ráda říkám, že mě nezklamala ani hrdinka ani paní autorka.

„V Anglii žila… nemravná a prostopášná běhna jménem Ales Peres, žena nízkého původu… ač neoplývala krásou ani půvabem, věděla, jak tyto nedostatky zamaskovat lichotivými řečmi…“
-          úryvky z historického vyprávění o sklonku života krále Eduarda III. a jeho skonu

Alice jako mladé děvčátko neměla nikoho, rodiče ji odložili a nikdo jiný o ni nestál. Skončila tedy v klášteře a připravovala se na život jeptišky. Nebyla hezké dítě, ale měla jednu obdivuhodnou vlastnost – nesmířila se se svým osudem, chtěla víc a byla odhodlána za to bojovat. Nakonec jí štěstí vyšlo naproti a těsně před tím, než měla složit řeholní sliby, si ji vybrala domácnost finančníka za služebnou. Když už myslela, že bude do smrti dřít v kuchyni, vyšla jí náhoda znova naproti – její zaměstnavatel ji pojal za manželku. Navzdory tomu, že manželství bylo jen formální, polepšila si o něco málo a alespoň chvíli se jí žilo snadněji. Bohužel ale zasáhl i nepříznivý osud. Manžel jí umírá na mor a jeho sestra jí sebrala všechno dědictví. Alice nemá kam jit, tak se vrací do kláštera, kde se stane tentokrát služkou. A šťastný osud jí šel na ruku po třetí! V klášteře krátce pobývá královna Filipa a vybere si dívku za svoji služebnou. Alice odchází ke dvoru, vstříc osudu tak zářivému a zároveň nelehkému, že se jí o tom nezdálo ani v nejdivočejších snech…

Alice, jako dívka i jako žena, si mě získala neskutečně rychle svojí milou a praktickou povahou. Nikdy se neutápěla v iluzích, vždy koukala kolem sebe s očima otevřenýma a snažila se spoléhat hlavně sama na sebe. Byla dobrosrdečná a pro lidi, kteří se k ní zachovali hezky, byla ochotná udělat vše.  Přes to neměla u dvora lehký život, ale ona si nestěžovala. Nesla svůj úděl statečně a mlčela, když ji ostatní ponižovali a nadávali jí do děvek – udržela tajemství o důvodu vzniku svého vztahu s králem až do samotného konce. Líbilo se mi, jak mi Alice líčila svůj život u dvora. Svoje sny, touhy a přání.

U ostatních postav bylo většinou jasně čitelné, kdo je hodný a kdo zlý. Našli se ale i výjimky v osobách politicky mocných, které převlékaly kabát, jak se jim to hodilo. Všechny postavy byly každopádně vypracovány kvalitně, bylo vidět, že si s nimi paní autorka dala práci – a to i s vedlejšími postavami. Neodflákla nikoho. Velmi jsem si oblíbila královnu Filipu i jejího muže Eduarda III., který byl sice občas nesnesitelně sobecký a panovačný, ale to už tak králové bývají :). Dokonce jsem si doslova zamilovala i jednoho ze šlechticů - Windsora. Ten byl nejdříve trochu záhadný, protivný a vůbec těžko čitelný, ale mě se jeho povaha zalíbila :).

Osud královy milenky nebyl moc jednoduchý. Příběh je jako houpačka. Alice šla nahoru i dolu, ale pořád si cílevědomě prošlapávala cestičku k vysněné samostatnosti. Ačkoliv měla většinou štěstí, bylo jasné, že nebude trvat na věky. Král byl o tolik starší, že se jeho smrt očekávala a pak se měli na Alici seběhnout supi. Alice byla z chudých poměrů a neurozená a přes to měla na krále vliv. A to se nelíbilo. Přesně jsem věděla, kdo si klovne první a nejvíc, protože paní autorka skvěle vylíčila mezilidské vztahy a mocenské boje na královském dvoře. Alice sice žila v samém středu moci a dokázala si to pěkně vychutnat, zároveň ale byla osamělá a musela žít s vědomím, že je po královně až druhou v králově srdci. Také se musela smířit s tím, že ji většina lidí u dvora nenávidí.

Na tomhle dvoře nebyl takový lesk, jako na jiných, o kterých jsem četla. Nebyly tu ani šíleně přeslazené vztahy. Dokonce ani překrásná milenka :). Co nechybělo, byla láska mezi králem a královnou, vzhledem ošklivá, ale lidsky půvabná milenka a její ctitel, který sice nebyl zrovna romantik, ale měl ji rád takovou, jaká byla, a stál za ní. No a samozřejmě došlo i na politikaření, mocenské boje, zradu, nenávist a pomstu. Všechno, co má správný příběh mít, tu bylo. Lidi jsou vlastně pořád stejní – to jen tak na okraj :) milují se a podrážejí si nohy už od počátku věků. Možná proto se tohle dílo tak pěkně četlo – snadno jsem navázala hlubší vztah k postavám, paní autorka mi dovolila prožívat vše s nimi.

Kniha Králova konkubína mi přiblížila historické období, o kterém jsem toho moc nevěděla a osobnosti, o kterých jsem nevěděla nic. V dnešní době, kdy si většinou každý vybere dobře známé osoby, aby se mu kniha pěkně prodávala, byl tenhle příběh zajímavým a originálním počinem. Paní autorka svoje neotřelé téma ještě pozdvihla velmi pěkným a čtivým stylem vypravování a skvěle zmáknutými postavami. Příběh mě úplně pohltil, nepamatuji si, že by se našlo místo, u kterého bych se nudila. Zajímavé bylo také líčení tehdejšího života, ať už klášterního, měšťanského nebo života šlechty u dvora i na venkovských sídlech. 
Myslím, že kniha se právě kvůli popisům života u dvora a ženského „ intrikování“ bude líbit více ženám. Pro muže zde bude málo akce a vyprávění očima hlavní hrdinky – ženy, by jim nemuselo úplně sednout. Nejedná se ale o žádnou lacinou historickou romanci! 
Dověděla jsem se také něco o významných událostech v té době, které byly opravdu dobře podané. Protože jsem šťoura, hledala jsem si nějaká fakta na internetu a zjistila jsem, že v rámci možností se kniha držela historických faktů – i když jich moc známých není. Paní autorka se se svým dílem může směle postavit po bok i takovým velikánům žánru, jako je například Alison Weirová.

Pokud máte rádi historické romány, je tohle kniha přesně pro vás. Dostanete kvalitně vyprávěný příběh, neokoukané historické osobnosti a pěknou spisovatelskou práci, za kterou pochopitelně vděčím i dobrému překladu. Pokud historické romány nečtete, přece jen tento zkuste. Hrdinka si vás získá a třeba si rozšíříte čtenářský záběr o další oblast.


Za recenzní kopii moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky seženete zde.



Pokud dáváte přednost papírovým knihám, najdete Královu konkubínu tady. A rovnou vám i poradí, kde je za nejlepší cenu.


31. 5. 2017

Jackaby


Autor: William Ritter
Série: Jackaby (1. díl)
Překlad: Vratislav Kadlec
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2015
Počet stran: 276



Anotace:

Příběh detektiva, který se zabývá paranormálními jevy, překypuje troufalým vtipem a notnou dávkou hrůzy ve stylu Doktora Who a Sherlocka Holmese.

Abigail Rooková právě přicestovala do New Fiddlehamu v Nové Anglii. Píše se rok 1892 a ona nutn ě potřebuje najít práci. Potkává R. F. Jackabyho, detektiva objasňujícího nevysvětlené jevy, jehož bystré oko si všímá všeho neobvyklého – což zahrnuje i pozorování nadpřirozených bytostí. Abigail má zase jiný dar, dokáže si všímat obyčejných, ale podstatných detailů, takže se na místo Jackabyho asistentky výborně hodí. Hned během svého prvního dne v novém zaměstnání se Abigail ocitne uprostřed napínavého případu: ve měst ě řádí sériový vrah. Policie je přesvědčená, že se jedná o běžného kriminálníka, ale Jackaby si je jistý, že za vším stojí nelidská stvůra, jejíž existenci policie – s výjimkou mladého pohledného detektiva Charlieho Canea – vytrvale popírá.


Můj názor:

Knihu jsem si pořídila už před rokem a ani nevím, proč jsem se k ní dostala až teď. Snad mě navnadilo vydání druhého dílu a abych případně nekupovala zajíce v pytli, bylo potřeba zjistit, co je na tom Jackabym tak zajímavé – krom velmi podařených obálek.

Jackaby začíná jako cosi úplně obyčejného, co ani trochu nepřipomíná fantasku. Tedy až do strany 25, kde se poprvé objeví slovní spojení „nevysvětlitelné jevy“ a podivná výzva „nezírejte na žábu“. Do té chvíle je to jen příběh dívky, která přijíždí do New Fiddlehamu v Novém světě, aby si tu našla práci. Ona slečna se jmenuje Abigail Rooková a je to dívka z dobré rodiny – takové, která očekává, že hlavním a jediným smyslem života ženy je parádit se a ulovit muže. Abigail má ale se životem jiné plány. Chce zažít dobrodružství, něco dokázat, chce se postavit na vlastní nohy. Do New Fiddlehamu dorazí lodí prakticky bez koruny a tak je její první starostí najít si práci. Všude ji odmítají. Pak ale narazí na inzerát:

Hledá se asistent vyšetřovací služby.
Požadován je všeobecný rozhled, bystré myšlení a otevřená mysl. Vítán je silný žaludek. 
Bližší informace na Augur Lane, č. 926.
Nezírejte na žábu.

Tak se na scénu dostává F.R. Jackaby. Tak trochu – ale ne! – dost svérázný detektiv v podivném kabátě a pletené hučce s ještě podivnějšími vyšetřovacími metodami. Pan Jackaby totiž dokáže vidět stopy, které zanechávají nadpřirozená stvoření a nejen to, on prostě vidí jinak. Všímá si věcí, které jiní nejen nevidí, ale ani na ně nevěří. Jackaby je roztržitý, divný, podivínský… ale taky vtipný a takovým tím svým jedinečným způsobem sympatický. Dostal se mi pod kůži už od začátku, zatím co k Abigail jsem musela cestu malinko hledat. Ale i ona je nakonec skvělou postavou a s Jackabym se báječně doplňují.
Zdroj

Jako na zavolanou se hned první den Abigailina „zaměstnání“ stane ve městě vražda, která vykazuje stopy nadpřirozena. A Jackaby se tak trochu navzdory policii pustí do vyšetřování. Abigail je mu pochopitelně jako jeho asistentka v patách…

Co mě mrzelo, bylo to, že jsem padoucha poznala okamžitě, když se v knize objevil. Bylo to totiž více než jasné. Pan autor mi, nejspíš nechtěně, předhodil až příliš žhavou stopu na to, aby se dala přehlédnout.  Knize to ale neubralo na perfektní čtivosti, vtipu a nádhernému stylu vypravovaní a jazyku, za který vděčím pochopitelně i překladateli knihy. Prostředí, ve kterém se příběh odehrával, mohlo na první pohled působit obyčejně a nudně a taky by nejspíš i působilo, kdyby ho pan autor nezabydlel rozličnými nadpřirozenými potvorami.  Setkala jsem se s různými skřítky, duchy, vílami, dokonce se objevila i bánší… a nesmím zapomenout na jednoho podivného kačera :). Samozřejmě se v Novém Fiddlehamu vyskytovala i nebezpečnější stvoření. Jackabyho sídlo bylo fascinující samo o sobě a někdy v té době už jsem měla sto chutí si s Abigail vyměnit místo – kdyby to ovšem šlo :). Tímhle vším pan autor vyvážil trochu slabší a průhlednou detektivní zápletku. A potvora, která nakonec za vším stála, byla opravdu zajímavá.

Zdroj

Lidské postavy v knize byly neméně úžasné. Jackaby byl prostě svůj. Líbilo se mi, jak byl popsán jeho zjev i způsoby chování pro něj typické. Panu autorovi se podařilo stvořit v něm opravdu výraznou postavu. Stejně tak v Abigail. Jejich dialogy a celkové působení v příběhu mě bavilo a cítila jsem se mezi nimi jako doma.

Od knihy jsem čekala příjemný příběh s lehkou dávkou nadpřirozena a humoru, to jsem i dostala. Rozhodně mě ale nenapadlo, že bude tak skvěle napsaný. Styl pana autora je doslova okouzlující. A ještě jednou bych chtěla vyzdvihnout překlad, protože ten knihu taky pěkně podržel. Celkově sečteno: kniha stojí za to a ten druhý díl si určitě taky pořídím. Ještě bych si totiž ráda dopřála další setkání s panem Jackabym :)

Jackabyho byste si měli určitě přečíst. Poskytne vám totiž více než příjemnou knižní společnost a lehce napínavě laděný příběh s nenásilným humorem. Zápletka je sice trochu průhledná a padoucha poznáte brzo, ale kniha toho nabízí tolik, že to panu autorovi rádi odpustíte. Pokud máte ale rádi "vysokou" fantasy nebo detektivky, nebude tohle nic pro vás. I když... já si na kvalitní fantasky potrpím taky a Jackaby pro mě byl skvělým oddechem.

P.S.: Nejlepší byla třináctá kapitola :)

Kde knihu seženete za nejnižší cenu vám poradí tady.


29. 5. 2017

Metoda 15/33


... 15 úkolů, 33 dní... A jeden dokonalý plán...

Autor: Shannon Kirk
Překlad: Petr Červený
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 376



Anotace:

Představte si těhotnou šestnáctiletou dívku, vytrženou z klidu a míru vlastního domova a uvězněnou v úložném prostoru špinavé dodávky. Je sama, unesená a k smrti vyděšená.
A teď trochu jiný pohled.
Představte si těhotnou šestnáctiletou dívku, geniální hříčku přírody a skvělou manipulátorku, uvězněnou v úložném prostoru špinavé dodávky. Od první vteřiny únosu není její chladně kalkulující mysl posedlá ničím jiným, než záchranou svého ještě nenarozeného syna a vykonáním aktu nemilosrdné pomsty. Tu plánuje metodicky, vypočítavě a vědecky.
Dá se dívka označit termínem klinický sociopat? Trpělivě vyčkává na pravý okamžik, neponechává nic náhodě, vše má dokonale načasováno. Když je oběť stejně nemilosrdná, jako její únosci, hodí se metoda 15/33. A na mysl se vkrádá vtíravá otázka: kdo je tu vlastně oběť a kdo agresor?

Můj názor:

Od tohoto románu jsem měla už od počátku velmi vysoká očekávání. Nedávno jsem totiž zjistila, že mě opravdu baví číst knihy, kde v hlavní roli vystupuje psychopat a manipuluje si s lidmi (včetně mě) dle svého. Tady byl od začátku slibován mimořádně inteligentní psychopat a ještě v těle mladé holky. Může být snad něco víc fascinujícího, než když se oběť rozhodne pomstít?

Začátek knihy mě vrhnul rovnou do nejhoršího. Unesená dívka prožívá již čtvrtý den v zajetí. Seznámila jsem se s ní, s jejími myšlenkami, seznamem výhod a také s jejím únoscem. Jmenuje se Lisa. Je jí šestnáct. Je zavřená v malém pokoji, ve kterém skoro nic nemá, těhotná, bosá, opuštěná. Ale netřese se hrůzou. Tuhle část má v hlavě vypnutou. Jediné, co ji zajímá je pomstít se tomu, kdo ji unesl a zachránit svoje dítě.  Vyčkává, analyzuje chování a návyky únosce a prochází si svůj seznam výhod. Ten seznam, který jí má pomoci, ani ne tak k útěku, i když to bude příjemný bonus, ale hlavně k pomstě.

„Už čtvrtý den ležím na zádech a plánuji jeho smrt. Na mém virtuálním seznamu si odškrtávám jednotlivé položky a tato činnost mi přináší úlevu… rozvrzaná parketa, červená pletená pokrývka, vysoké okno, holé trámy, klíčová dírka, moje situace…“

Ona byla divná. Ledová, kalkulující, promýšlející každý krok a každý svůj tah. Ale zároveň inteligentní s nepříjemně matematickým pohledem na svět. Svoji situaci popisovala naprosto věcně a studeně, občas dokonce s mírným pobavením nebo pohrdáním, které měla pro svého – z jejího pohledu polointeligentního primitiva – únosce. Chvílemi, když se přece jen ozvala nějaká normální část jejího mozku, probleskly krátké momenty strachu a paniky, ale potlačila je tak rychle, že jsem je sotva stačila zaznamenat. V jejím pojetí byla i láska a náklonnost jen chladný kalkul a rozhodnutí, nikoliv spontánní cit. Hlavními vlastnostmi se mi zdály být povýšenost a arogance – no… nejspíš měla na obojí svým způsobem právo. 
Postupně jsem se od ní dozvěděla i něco z její minulosti. O jejím vztahu k rodičům, o příteli, o tom, jak doma tráví čas ve své laboratoři. O tom, jak byla unesena. Ačkoli byla v roli oběti, nebylo mi jí líto. Ona lítost nevzbuzovala, spíš jakýsi podivný obdiv občas snad i cosi jako odpor.

Zdroj

Druhou hlavní postavou byl vyšetřovatel Roger Liu. Jeho kapitoly se střídaly s kapitolami unesené dívky a na konci splynuly v jednu dějovou linku. Roger byl tím, kdo vedl pátrání po zmizelé. Na rozdíl od ní mi byl sympatický hned. Jeho dětství poznamenal únos člena rodiny a tak je nyní doslova zapálený do toho, aby vyřešil tolik únosů, kolik je jen možné a oběti vrátil domů. Popisuje začátek toho, co by mohlo být pokládáno za pouhý útěk z domova, ale velmi rychle se to změní v závažný případ únosu. S Rogerem jsem zažila vyšetřování, výslech svědků a pátrání po unesené. V jeho kapitolách nechyběla ve vypravování lidskost a emoce. Tím bylo snad ještě víc zdůrazněno to, že v kapitolách dívky naprosto chybí.

V tomhle náhledu do duše člověka bez emocí – a ta emocionální chladnost byla v textu hodně znát – spočívá největší síla knihy a je to i největším tahákem příběhu. Ostatní postavy – snad jen s výjimkou Rogera a jeho parťačky Loly – vedle sociopatky Lisy úplně zanikají. Pokud by nebyla hlavní postavou příběhu dívka natolik zvláštní, byl by to příběh jednoduchý a možná by se zařadil jen mezi další průměrné detektivky. Takhle to bylo občas až děsivé a nepříjemné. Obzvlášť při některých scénách, když byla držena v zajetí. Normální člověk by měl aspoň nějaké nepříjemné pocity, když už ne přímo strach, ale ona ne. Ona měla cíl. Považuji se za celkem otrlého čtenáře, kterého jen tak něco nerozhodí, ale z jedné scény se mi zvedl žaludek naprosto spolehlivě. Některé další byly dost nechutné a některé prostě syrově hrozné.

Zdroj

Tím, jak bylo Lisino vyprávění ledové, jsem si k ní bohužel nedokázala vytvořit žádný vztah. Ani kladný ani záporný. Snad jen údiv a mírný nepříjemný pocit z pobytu v její hlavě. Paní autorce se podařilo myšlení sociopata vystihnout tak, že to působilo nesmírně reálně. Na druhou stranu jsem ale z anotace získala pocit, že holčina bude nebezpečná nejméně jak Hannibal Lecter a ono to tak nebylo. Dokonce docela dlouho trvalo, než jsem se dočkala nějaké akce. Nejspíš bych uvítala, kdyby bylo vše malinko živější. I když paní autorka ve svém líčení zajetí nijak nepospíchala, četla se kniha velmi dobře. Prostě z čiré zvědavosti, co zajatkyně vymyslí se svým seznamem užitečných věcí a jakým způsobem se nakonec pomstí únosci.

Když se Lisa konečně rozhoupe k tomu realizovat svůj plán, rozhýbe se všechno docela slušnou rychlostí. Bohužel v této části jsem našla několik nepravděpodobných věcí – jak by někdo tak inteligentní, jako ona, dokázal na něco důležitého zapomenout nebo něco podstatného přehlédnout? Konec mi moc nesedl a celkově se mi ke knize nehodil. Paní autorka ho mohla klidně vynechat a vůbec nic by se nestalo. Nicméně - dohromady je kniha docela působivé a čtivé dílo a i když moje očekávání byla trochu jiná, musím uznat, že mě kniha bavila a dosud jsem nečetla nic podobného.

Pokud tedy hledáte něco nového a zajímala by vás hrdinka, která je podivným způsobem zajímavá, jděte do toho. Jestli máte rádi složité a propracované zápletky a akci, nebude tohle váš šálek kávy, protože o to v téhle knize nešlo. Připravte se na pobyt v hodně zvláštní mysli a počítejte s tím, že vás nejednou úplně rozhodí.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu seženete na stránkách nakladatele zde nebo v síti knihkupectví Dobrovský tady.



28. 5. 2017

Na Větrné hůrce


Kdo by ho neznal. Příběh nenávisti a taky lásky, která je tak šílená, sobecká a bezohledná, že vede až ke zničení těch, kterých se dotýká i dalších, jež se jen nachomýtli do cesty těm dvěma zoufalcům. Úplně bez viny ale není nikdo…


Četla jsem knihu, viděla film s úžasným Timothy Daltonem a po té i s neméně úžasným Ralphem Fiennesem v roli Heatclifa… no a když se naskytla možnost shlédnout divadelní představení brněnského divadla BuranTeatr, neodolala jsem a šla se mrknout na to, jak se dokázali brňáci s tímhle náročným kouskem poprat.

„Ty tomu pořád nerozumíš, Nelly. Kdyby všechno ostatní pominulo a Heatcliff přetrval, můj život by v něm pokračoval dál. A kdyby naopak všechno ostatní zůstalo a on přestal existovat, svět by mi připadal úplně cizí. Všechno, co cítím já, cítí i Heatcliff. Jaký by ostatně mělo smysl, že jsem přišla na svět, kdybych existovala jenom v téhle podobě a tomhle těle? Já jsem Heatcliff, Nelly. Já jsem Heatcliff.“

Brněnský BuranTeátr je takové příjemné divadlo, nic luxusního, kam byste museli nastrojení jako do Mahenky, ale pořád je tu možnost se hezky obléknout a užít si hru v méně formálním prostředí. I v méně luxusním prostředí se ale dají najít dobré herecké výkony a dobré zpracování hry ač nízkonákladové. A to byl přesně případ Věrné hůrky.

V divadlech si tradičně sedám spíš dozadu, pokud si mohu vybrat. Zde jsem si mohla sednout kam jsem chtěla. Vybrala jsem poslední řadu. Občas se stává, že z posledního štoku není vidět dobře na jeviště. Tady měli vše dobře vyřešeno a sedadla byla dostatečně odstupňována. Na jevišti se pracovalo s minimem kulis, které se v průběhu představení neměnily. V podstatě šlo pouze o plastové pruhy - "závěsy" v pozadí, před nimi vyrovnanou řadu větrníků a několik židlí.  Absolutní minimalismus se vyplatil. Soustředila jsem se více na herce než na neustále se měnící kulisy.

Roli vypravěčky Nelly představila Ivana Plíhalová, která byla pro mě velmi přesvědčivá. Jejím monologem celé představení začalo a několik dalších monologů, které posouvaly děj, ještě měla. Postavy Hindleyho a Kateřiny Earnshawových byly pro mě taky herecky dobře obsazeny. Oba herci - Lukáš Rieger a Eliška Skálová - podali výkony odpovídající jejich postavám. 
Trochu kámen úrazu nastal u postavy Heatclifa. Vybrat někoho pro tuto roli muselo být peklo. Pan David Tchelidze, který Heatclifa nafasoval by sice typově i odpovídal, jenže byl od prvního pohledu prostě dobrá duše, ke které má postava Heatclifa, jak víme, daleko. V pozdějších scénách s Isabelou mě ale dokázal přesvědčit o temné straně své postavy. Hloupé ode mě je, že srovnávám s Daltonem a Fiennesem z filmů, kde měli oba přímo brutální charisma - mrazilo z nich, přitahovali, jenže Heatcliff prostě musí být vypočítavý (s odpuštěním) hajzl s brutálním charismatem už od pohledu. A když není, musí mi to herec vecpat do hlavy už od první scény, musí to z něj vyvěrat a to se zde bohužel hned nestalo. V tomto ohledu lépe uspěli Kateřina a Hindley, kteří mě o povahách jejich svěřenců přesvědčili bez nejmenších potíží. 
I paní Anna Čonková, která hrála Isabelu, dobře ztvárnila to, co měla - od naivní, dobře vychované holčičky až po ženu bez iluzí. V roli Edgara Lintona, bratra Isabely, se představil Martin Veselý a napůl chtěného snoubence a manžela sehrál tak, že mi bylo Edgara skutečně líto. Pan Roman Groszmann měl v roli lékaře několik vět tak cynických a pronesl je tak dokonalým toném, že mě to rozesmálo.

Byla jsem zvědavá, jak si herci vystačí pouze s několika kulisami a ejhle! Ono to šlo. :) Obzvlášť užití igelitových pruhů v pozadí se ukázalo jako dobrý nápad, protože část představení se odehrávala i za ním a v závěru duchové hlavních postav prošli tímto závěsem jakoby zpět do světa živých. Stejně jednoduché jako scéna byly i kostýmy a opět to ničemu nepřekáželo.

Zpracování hry bylo podle mého názoru také dobré. Nebyla opomenuta žádná důležitá scéna (až na jednu) a hercům bylo umožněno vyhmátnout na svých postavách to podstatné. Využití Nelly jako vypravěčky, když bylo nutné posunout děj o něco dopředu, se mi zdálo jako dobrý nápad. Co mi bohužel chybělo, bylo dostatečné prožití Heatcliffovy bolesti nad ztrátou Kateřiny. Její smrt ve hře tak nějak rychle prolétla kolem - málem jsem ji nestihla zaznamenat a Heatcliff tak nemohl diváky dostatečně přesvědčit o bolesti a přes to jakési umanuté krutosti a zlosti, která se mi zdá pro závěr příběhu nejpodstatnější věcí.

Velmi se mi líbil hudební doprovod. Jediný hudebník s kytarou doprovázel celé představení a hudební doprovod byl nevtíravý a přes to dobře podkreslil to, co se zrovna na jevišti dělo. Pěkné bylo i použití  zhudebnělé básně Johna Keatse v závěru představení.

Buran teátr opět dokázal, že v jednoduchosti je krása. Že i s minimem kulis, jednoduchým hudebním doprovodem a menším počtem herců se dá zahrát dobré divadlo. Představení Větrná hůrka by se mělo ještě hrát, ačkoliv přesné datum další reprízy zatím není na stránkách souboru uvedeno. Pokud máte cestu do Brna, doporučuji udělat si čas a shlédnout je. Stálo to za to.

„Trochu jsem se v těch místech zdržel, pod tou příjemně vlahou oblohou, pozoroval můry, které kmitaly křídly nad vřesem, a taky zvonečky. Naslouchal jsem jemnému vánku rozechvívajícímu trávu a podivoval se, jak si vůbec někdo dokáže myslet, že by ti tři tady v té pokojné hlíně spali neklidně.“

* divadelní představení a výkony herců hodnotím pouze z pohledu diváka, nejsem profesionální divadelní kritik, a proto hodnotím pouze to, jak na mě představení působilo právě jako na diváka

Režie: Gabriela Ženatá
Překlad: Kateřina Hilská
Uprava textu: Jan Šotkovský
Dramaturgie: Mirosla Ondra
Scéna a kostýmy - Vendula Bělochová
Realizace kostýmů - Babka Skočovská
Hudba: Adam Hlavatý a kol.
Světla: Tomáš Tušer, Vojtěch Dvořák
Produkce: Jana Fišerová

Obsazení: Lukáš Rieger, Eliška Skálová, Ivana Plíhalová, Martin Veselý, Anna Čonková, David Tchelidze, Roman Groszmann 

22. 5. 2017

Malé černé a devět žen


Autor: Jane L. Rosenová
Překlad: Kateřina Harrison Lipenská
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 224



Anotace:

Půvabný, vtipný a neodolatelně hravý román, vynalézavě propojující osudy devíti žen prostřednictvím jedněch malých černých, které každé z nich vstoupí do života a vnesou do něj podmanivé kouzlo.

Natalie je prodavačkou v obchodním domě Bloomingdale‘s a hlavu má plnou svého bývalého přítele, právníka, který se po rozchodu zasnoubil s jinou. Felicia dvacet let vskrytu miluje svého šéfa, jenž před časem ovdověl a neví si se svou samotou rady.
Těmto a dalším ženám – například mladé modelce, která čerstvě přijela z farmářské Georgie, hollywoodské divě, která se snaží prosadit na Broadwayi, nebo třeba veleúspěšné absolventce prestižní vysoké, která nemůže najít práci, a tak si na sociálních sítích vytváří báječný život podle svých představ – se jako mávnutím kouzelného proutku začne proměňovat život díky jedněm šatům sezóny, dokonalým malým černým, kterých se každý touží dotknout…

Můj názor:

Na knihu jsem byla zvědavá už od začátku. Od lidí, kteří ji měli k přečtení ještě před vydáním, přicházely samé pozitivní reakce a tak jsem si ji přečetla také, abych zjistila, jestli mě dokáže pohladit po duši, jako všechny ostatní.

Příběh byl zvláštní už tím, že měl jiného hlavního hrdinu, než jsem zvyklá. Byly to šaty. Takzvané malé černé, které se na jednu sezonu dostaly na titulní stranu prestižního magazínu pro ženy. Sledovala jsem jejich cestu životem devíti různých žen. Některé z příběhů vyprávěla přímo ona žena, která měla šaty na sobě a jiný jsem viděla z pohledu muže, který pak k dotyčné dámě v černých šatech nějakým způsobem patřil.

Nejdříve jsem poznala „otce“ šatů. Návrháře střihů Morrise Siegela. Byl jedním z těch posledních, kteří ještě dělali svoji práci ručně s láskou a péčí. Zrovna se chystal ukončit kariéru a odejít do důchodu, když se jeho malé černé staly hitem sezony. Jednoduché, krásné černé šaty, které se jsou snem každé ženy z pultů obchodů rychle mizí a devíti ženám z příběhu, jako kouzelné šaty pro Popelku, přinesou do života kousek pohádkového štěstí a nebo prostě to, co si zaslouží.

Jednalo se vždy o kratší kapitoly, které se postupně střídaly. Paní autorka se ke svým hrdinům vracela a sledovala jejich cestu malým kouskem života, do nějž se připletly černé šaty. Někteří dostali větší prostor, někteří třeba jen jednu kapitolu, ale každá z těch kapitol se četla skvěle a vyprávěla zajímavý příběh. Ani nemůžu říci, kterou postavu jsem si oblíbila nejvíce, protože se jednalo o lidi vesměs sympatické, kterým jsem fandila celou dobu. Vlastně se našly i dvě nesympatické osoby, ale těm naštěstí nebyl dán žádný výrazný prostor, takže nenarušily příjemnou a pohodovou atmosféru knihy.

Od tvůrce šatů přes modelky, tým prodavačů z Bloomingdales, herce, významné právníky, asistentky v kancelářích až po čistě náhodné osoby – významné i nevýznamné – to všechno byli ti, kteří dostali v knize svůj kousek prostoru a zpříjemnili mi tak několik večerů. Postavy jsou pěkně s pečlivostí vypracované a některým jsem mohla nahlédnout do duše překvapivě hluboko a dozvěděla jsem se o nich hodně. Nějaký ohromující vývoj postav jsem zde sice nenašla, ale vzhledem k rozsahu to ani moc nešlo a navíc to nebylo potřeba. Oblíbila jsem si je rychle a líbilo se mi, jak jejich prostřednictvím paní autorka vypráví v podstatě jednoduché životní příběhy, pokud se ovšem život dá nazvat jednoduchým. Ve své prostotě byly ty příběhy velmi příjemné a skvěle se četly. Neměla jsem problém uvěřit, že se něco podobného může stát.

Styl psaní je krásně svěží a lehký, vyznačuje se jemným nevtíravým humorem a takovým tím příjemným plynutím bez zádrhelů, při kterém oči kloužou na další řádky úplně sami. Příběhy jsem četla záměrně pomalu, protože přímo vybízejí ke zpomalení a vychutnání si každého řádku. Dýchá z nich pohoda, a i když jsem od začátku tušila, jak věci dopadnou, nevadilo mi to. Cítila jsem takovou tu neochvějnou jistotu, že vše dobře dopadne a lidi, kteří si to zaslouží, budou na konci šťastní. Možná tak všechno působilo trošku naivně a zidealizovaně, protože v životě vše šťastně nekončí, ale nedokázala jsem si představit, že by paní autorka mohla svoje povídání zakončit jinak. Skoro mi to připomínalo pohádky a jejich klišé, že dobro zvítězí a zlo bude potrestáno, jen v úpravě pro dospělé princezny :) Paní autorka vybrala krásné šaty, které na jeden okamžik zaručily ženě pozornost jejího prince nebo jinou životní příležitost, jak změnit svůj život k lepšímu. Oceňuji ten nápad i zpracování, protože to se povedlo a četlo se skvěle. Bylo to jednoduché, bez přehánění a zbytečného protahování.

Pokud se rozhodnete přečíst si tuhle knihu, vytvořte si na čtení příjemné prostředí a klid jen sami pro sebe, aby vás nic nerušilo, když se ponoříte mezi řádky a zaručuji vám, že vás kniha nezklame. Muži si čtení nejspíš neužijí, ale pro ženy bude kniha příjemnou odpočinkovou záležitostí, která zanechá radost v duši. Kniha bude určitě i krásným dárkem pro kamarádku nebo jakoukoliv ženu, které chcete darovat něco, co se jí bude hezky číst.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu si můžete pořídit na jejich stránkách zde.





Pokud vás zajímá, kde mají knihu za nejlepší cenu, mrkněte sem.


20. 5. 2017

Caraval


... pamatujte, že je to jen hra...

Autor: Stephanie Garber
Překlad: Eva Vybíralová
Nakladatel: Egmont
Rok vydání: 2017
Počet stran: 432




Anotace:

Ať už jste o Caravalu slyšeli cokoli, určitě se to nevyrovná realitě. Je to víc než hra! Je to magie. Scarlett vždy toužila Caraval zažít a letos dostala pozvánku. Jenže vzápětí unese její sestru Tellu tajemný režisér celého představení. Není se čeho bát, Caraval je přece jen zdání. Ale co když ne? Ať už je to jakkoli, Caravalem musí Scarlett projít i se zlomeným srdcem a sestru rychle najít, než se spustí nebezpečný dominový efekt následků a navždy ji ztratí.

Můj názor:

Představte si divadlo. To nejlepší divadlo jaké vaše mysl dokáže stvořit. Nejkouzelnější, nejbarevnější, nejmagičtější, tak dokonalé, že nebudete vědět, co je pravda a co jen iluze. Představte si, že nemusíte být pouhými diváky, smíte se účastnit samotného představení a nechat se okouzlit až za hranice čehokoliv možného. Tohle všechno si představte a pak možná budete blízko toho odhalit, jaký by mohl být Caraval…

Scarlet z Dobytého ostrova Trisda dlouhá léta psala dopisy pro mistra Legendu Caravalu. Dlouhá léta doufala, že její prosby přimějí toho záhadného principála nejkouzelnějšího představení, jaké si člověk ani nedokáže představit, aby přivezl své herce k nim na ostrov Trisda. Tolik toužila spatřit Caraval, o kterém jí babička mnoho vyprávěla… Jednoho roku, když měla před svatbou, doufat a prosit přestala a napsala Legendovi, ať už nejezdí. A on konečně odpověděl! Scarlet dostala tři nádherně zdobené vstupenky na představení – pro sebe, svého snoubence a sestru Donatellu.

Zdroj

Jenže Scarlet je zodpovědná a ví, že kdyby se vypravila na Caraval, zmešká svatbu s hrabětem, kterého sice nikdy neviděla, ale on je její jízdenkou jinam. Pryč od tyranského otce. Nabízí navíc ochranu i pro její sestru, na níž Scarlet nesmírně záleží. Udělala by pro ni všechno, tak se rozhodne zapomenout na svůj největší sen – na Caraval – jen aby jim oběma zajistila bezpečí. Jenže Donatella je jiná. Je mladá a nespoutaná a chce žít. Chce opustit Trisdu a chce, aby šla Scarlet s ní. Za pomoci námořníka Juliana se jí podaří uprchnout z Trisdy a dostat sebe i sestru až na Ostrov snů, kde je sídlo Caravalu a jeho mistra Legendy. Tam se ale stane něco, co nikdo nečeká – Tella je unesena mistrem Legendou a Scarlet je nucena hrát Caraval – a vyhrát! – aby dostala svoji sestru zpět…

Ukáže se, že najít její sestru je cílem všech účastníků Caravalu. Kdo ji najde první, ten vyhraje celou hru a získá hlavní cenu, kterou je tentokrát jedno přání.

Scarlet jako hrdinka knihy si mě bohužel moc nezískala. Nedokázala mě přesvědčit o tom, že se rozhoduje sama za sebe. Spíš jsem měla pocit, že je okolnostmi vláčena hrou a když pokročila kamkoliv dále, byla to zásluha jiných nebo nějaké překvapivé náhody. Totéž - to, že si mě moc nezískaly - bohužel nastalo i u většiny ostatních postav, možná jen s výjimkou Juliána, který přitahoval podivnou záhadností a rozumným přístupem k celému představení. Také Scarletina sestra Tella se nakonec ukázala jako zajímavá postava. Ona rozhodně nebyla tou, která by sebou nechala vláčet. Na většině ostatních postav se mi ovšem líbila jejich záhadnost. Nebyla jsem si jistá, kdo je hercem a kdo hráčem, protože předstírání a klam jsou v Caravalu všudypřítomné.

Zdroj

Co se samotné hry Caraval týká, čekala jsem něco malinko jiného, ale nemůžu říct, že bych byla zklamaná. Paní autorka sice nevyužila plně potenciál, který jí prostředí Caravalu nabízelo i tak si mě ale dokázala celkem bez problémů získat. 
Caraval není jen obyčejné divadlo, i když se můžete jen dívat. Můžete taky hrát - stát se součástí představení, přidat se k hercům a vyhrát. Z divadla Caravalu se tak vlastně stává něco jako reality show. Z textu vyplynulo, kde se bere Legendova moc, ze které tvoří mámení Caravalu, jenže moc jsem nepochopila, jak to vlastně celé funguje. Zdálo se, jakoby si paní autorka přizpůsobovala vše potřebám aktuálního místa v textu a klidně i za cenu popření předcházejících zákonitostí, které pro svůj svět připravila. Vše se měnilo tak nějak za pochodu, ale klidně si můžu myslet, že to patří ke kouzlům celého představení a byl to autorčin záměr, tak si to tedy myslím :). Všechno je tak třpytivé, barevné a plné kouzel, že jsem si nějakých nesrovnalostí moc nevšímala a dochází mi to až teď zpětně. V průběhu čtení jsem se dozvěděla i něco málo z pověsti o tom, jak vznikl Caraval a jak se stal Legenda Legendou. A pochopitelně něco z toho byly jen pověsti, krásně zapadající do caravalské tajemnosti.

Co se knize nedá upřít je opravdu kouzelné prostředí, kde můžete čekat naprosto cokoliv. Příjemně to dráždí fantasii, takže jsem ráda odpustila i méně propracované postavy, protože jsem si prostě užívala místo, které bylo plné kouzel. Nadchly mě například šaty, které měla Scarlet na sobě, protože koho by nepotěšily šaty, které se mění podle nálady nositele. Skvělé byly také obchody a služby ve městě. Daly se koupit za všechno možné, jen ne za peníze. Většinou za nějakou vzpomínku, za prozrazení něčeho o sobě, ale třeba i za den života. Podobných originálních nápadů měla paní autorka v rukávu spoustu, ale klidně by jich mohla mít ještě víc. Vůbec bych se za to nezlobila. Svět, který paní autorka stvořila, měl obrovský potenciál a nezdá se mi, že by byl využit dostatečně a beze zbytku. Že by se něco šetřilo do dalších dílů?

Zdroj

Vzhledem k tomu, že je kniha řazena mezi YA, nechybí ani romantická zápletka a s povděkem mohu říct, že se paní autorka vyhnula pokušení milostného trojúhelníku. Dokonce v tomto případě ani moc netlačila na pilu a nechala vztah svých hrdinů uzrávat tak nějak pozvolna až se z něj stal takový ten hezký a jemný cit, který se už dnes moc nevidí. Jediný vztah, o kterém jsem nakonec měla pochybnosti, byl ten mezi Scarlet a její sestrou. Zdálo se mi, že ji Scarlet rychle pustila z hlavy a nebyla pro ni tou nejdůležitější a že Donatelle na sestře taky moc nezáleželo, ale možná to byla jen další z iluzí Caravalu :).

Pokud chcete příjemný oddechový příběh, který dokáže probudit vaši fantasii, určitě po Caravalu sáhněte, ať je vám deset nebo devadesát. Neočekávejte žádný přehnaně dramatický příběh vysoké literatury a nebudete zklamáni. Naopak! Dostane se vám knihy, kterou je příjemné si přečíst, najdou se i nějaké ty napínavější okamžiky a především zažijete představení, jaké svět neviděl :).

Za recenzní kopii moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky seženete tady.


P.S.: taková perlička na závěr – mistra Legendu jsem si celou dobu představovala nějak jako Davida Copperfielda :)


Pokud nemáte čtečku nebo fandíte spíš papírovým knihám, mrkněte sem. Poradí vám, kde sehnat Caraval nejlevněji.