Nejchladnější dívka ve městě Chladu

... originální příběh zloby a pomsty, viny a strachu a lásky a odvahy...

Autor: Holly Black
Překlad: Petr Sumcov
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 328

Anotace:

Svět se změnil. Kvůli prudkému nárůstu počtu upírů byly v některých městech zřízeny karanténní oblasti obehnané hradbami, takzvaná města Chladu. Uvnitř nich jsou spolu s upíry izolováni také lidé, z nichž někteří jsou nakažení – Chladní, a pravděpodobně se tedy také stanou monstry. Pro zajištění bezpečnosti „normálního“ světa jsou hradby pečlivě střeženy a odejít ven nikdo nesmí.

Tana se jednoho rána po naprosto běžném večírku probudí v domě plném mrtvých těl. Masakr kromě ní přežil pouze její vtíravě roztomilý ex-přítel, nacházející se na hranici života a smrti kvůli infekci, a pak záhadný upíří mladík. Vychází najevo, že zdaleka není po všem, a tak se na smrt vyděšená Tana rozhodne všechny tři zachránit zoufale odvážným způsobem: vydá se přímo do pyšného a zkaženého města Chladu.

Můj názor:

Tahle kniha pro mě byla už od prvního spatření obálky a přečtení anotace naprosto neodolatelná. Pevně jsem doufala, že bude opravdu jiná než ostatní  upírovky, že bude taková, jak anotace slibuje. Od paní Black jsem předchozí knihy nečetla, takže její styl měl být pro mě překvapením.

„Město Chladu je nebezpečné. To Tana věděla. Půvabná klec.

Vězení pro zatracené a všechny ostatní, kteří se s nimi chtějí stýkat.“

V první větě příběhu jsem se s hlavní hrdinkou probudila ve vaně, kam ji skolilo přílišné pití na večírku při západu slunce. Po téhle párty je ale jedna z pouhých dvou lidí, kterým bylo dopřáno dožít se úsvitu. Do domu se totiž dostalo několik upírů a ti si pochutnali na všech přítomných. Přežila ona a její bývalý přítel Aidan. Toho našla přivázaného k posteli a proti němu dřepěl v řetězech svázaný upír. Protože to vypadá, že i upírovi hrozí nebezpečí, rozhodne se Tana zachránit z domu nejen svého ex, ale taky upíra. Ale musí spěchat, krví nacpaní upíři jsou pořád někde v domě a zaútočit jim brání pouze sluneční svit, který ale s přibývajícím soumrakem rychle mizí.

Zdroj

Po zdařilém útěku ze smrtelné pasti se Tana ocitá v autě a její situace je, mírně řečeno, komplikovaná. Řídí její bývalý přítel, toho času kousnutý upírem a nakažený, takže nemyslí v podstatě na nic jiného, než jak pokousat ji. V kufru má zavřeného upíra, který jí sice pomohl, ale u upíra člověk nikdy neví. Sama Tana si není moc jistá, jestli při útěku nezranili upíři i ji, udělá tedy jedinou možnou věc, zamíří s Aidanem a s upírem Gavrielem do města Chladu, kde jsou upíři „uvězněni“ spolu s lidmi nakaženými chladem a dalšími, kteří jsou v horké zóně dobrovolně…

Na začátku příběhu jsem do toho spadla rovnýma nohama. Žádné ukrývání v temnotách a plížení ve skrytu v stínech. Upíři v této knize jsou uznávaným „živočišným“ druhem. Mají vlastní města, vlastní celebrity, vlastní televize, zprávy… mají lesk i temnotu, tu svoji krvelačnou a dravou stránku. Tato kniha konečně vrátila upírům jejich zašlou děsivou slávu. Tihle upíři jsou krvelačné potvory, které krev prostě chtějí. Teoreticky se mohou rozhodnout chovat se civilizovaně a nevraždit, jenže přirozenost je přirozenost. Pokud vás pokoušou, nestanete se upírem hned. V krvi kolující infekce potřebuje, aby se nakažený napil lidské krve. Pokud dokáže odolat šílenému hladu a 88 dní se krve nenapít, infekci překoná a zůstává člověkem. Jenomže odolat vábení krve je tak těžké…

V knize se střídají kapitoly současného děje s kapitolami z minulosti Tany a Gavriela. Dozvěděla jsem se z nich, jaké to bylo za Tanina dětství, kdy ještě chladná nákaza (nachlazení? :)) nebyla tolik rozšířená. Zjistila jsem, jak vznikala první města Chladu a jak se z prvních upírů staly zubaté supercelebrity – a taky z jejich lovců, protože i ti vysílají živě. Tanino první setkání s chladným člověkem – nakaženým od upíra – bylo docela dramatické a pro ni velmi osobní. Cosi z toho v ní pořád zůstává a formuje její osobnost a názory na chladné a upíry. Z Gavrielových kapitol jsem zase zjistila, jak se stal upírem on. Co dělal po celý svůj docela dlouhý neživot a jak to přišlo, že je tak trošku šílený.

Zdroj

Tana se zdá být pro toto prostředí ideální hrdinkou. Musím říct, že její klid a odvaha v děsivých situacích, kterými musela projít, byla až neuvěřitelná. Na to, že byla mladá holka, byla velmi odpovědná a soucitná. Její vnitřní svět, který jsem poznala díky tomu, že byla vypravěčkou příběhu, byl úžasný a skvěle popsaný. Navzdory strachu jednala vždy nejlépe, jak mohla a paličatě se držela své touhy zůstat člověkem, překonat nákazu a neproměnit se v monstrum i přes pokušení to vzdát a mít konečně klid. Nejen její osoba byla skvěle zpracována. Setkala jsem se tu i s lidmi, kteří toužili stát se upírem a za tím účelem cestovali do města Chladu. Zblbnutí romantickým pojetím, jakým se upíři prezentovali v médiích, viděli na upírství jen to skvělé a paní autorka krásně popsala jejich procitání do reality – značně syrové a krvavé reality. Tanin ex Aidan byl taky pěkný ptáček. V podstatě slaboch a sobec a přece dokázal místy vzbudit sympatie. Působil tím reálně, jako ostatně všechny postavy. Osobnost upíra Gavriela pro mě byla zdrojem neustálých překvapení. To, že se většinou choval jako poloviční šílenec a ty jeho podivné řeči a styl mluvy, mě moc bavilo. Trochu mi připomněl moje oblíbence z knih paní Riceové.

Kniha svým stylem rozhodně nepřipomíná upírovky z poslední doby. Žádný třpyt na slunci, emo výlevy a vzdychání nad těžkým údělem ani vysávání zvířátek místo lidí. Paní autorka sice nezachází do zbytečně krvavých podrobností, ale i tak krev prostě teče – lidská krev. Žádné protahování a napínání taky nehrozí. Od počátku jsem věděla, co jsou upíři zač a jak člověk pravděpodobně dopadne, když se s nimi potká osobně. I hlavní upíří hrdina Gavriel si neváhal kousnout, když se mu dostalo té možnosti.

Paní Black píše skvěle. Jednak si opravdu vyhrála s postavami a pak také skvěle uchopila to, jak by situace pravděpodobně vypadala, kdyby byl vampyrismus reálný v našem světě. Do celého problému skvěle zamotala sociální sítě a to, jak jich upíři dokázali skvěle využít. To že se k městu Chladu toužili dostat také blogeři, aby měli skvělé články přímo z Věčného plesu a jiných oblíbených online vysílání, bylo také velmi reálné. Vsadím se, že by se hodně takových našlo – co by ostatně někteří nebyli schopní obětovat pro to, aby měli svoji sledovanost. Toto byla hodně výrazná myšlenka celé knihy, co pro někoho znamená lidství a co obětuje, aby člověkem zůstal. A to stejné, co je pro jiného tak málo, že se smíří s tím, že se až na věky bude živit lidskou krví hlava nehlava, třeba i ze svých blízkých a přátel.  Paní autorka věnovala velkou péči také různým detailům. Pěkně zachytila podstatu vampyrismu a nezapomněla přidat takové to mrazivé vzrušení, které provází každého přitažlivě krásného upíra, že jsem měla občas snad i chuť být na místě hlavní hrdinky.

Čtení mi skvěle utíkalo. Bohužel až moc, to je jediná chyba této knihy :). Přečetla jsem ji tak rychle, že mám chuť si dát další kolo, protože příběh byl pro mě přesně tak zajímavý a originální, jak anotace slibovala. Nezbývá než doufat, že by mohl být další díl. Konec zůstal takový mnohoslibný, že snad mám naději… :)

Knihu mohu vřele doporučit těm, kdo mají rádi klasické upírovky. Určitě se ale bude líbit i ostatním, je dobře napsaná, takže pokud vás podobný typ knihy láká, nezklame.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu si určitě pořiďte mají ji přímo u nakladatele tady a nebo u Dobrovského zde.

Doctor Who: Generace velkého třesku

Autor: Gary Russell
Překlad: Tomáš Oakland
Nakladatel: Jota
Rok vydání: 2017
Počet stran: 248

Anotace:

Dokážete si představit, jak všechny překvapí, když se v sydneyské zátoce otevře časový portál. A taky si dokážete představit, jak je vyvede z míry, když vedle Harbour Bridge dosedne ohromná pyramida, která nevhodně zaclání Port Jackson, a navíc vyzařuje čirou energii. Dokážete si představit úlek v jejich tvářích, když sem dorazí gangster Cyrrus Guča, profesor Jaanson a mimozemská nájemná vražedkyně Kik Zabiják, aby zářící pyramidu obsadili. A nakonec si asi dokážete představit, jak všechny vyděsí, když jim těsně v patách dorazí skupina podvodníků chystajících se provést svůj zatím nejodvážnější husarský kousek.
Tenhle gang sestává z Dlouhonožky (sexy komika), Psohlavce (který má na starosti bezpečnost a palebnou sílu), Mrněte (starajícího se o logistiku), Lopaty (hlavní archeoložky a historičky) a Felčara (jehož povinností je uchránit vesmír před explozí, vedle níž velký třesk vypadá jako provlhlá rachejtle).
A když někdo omylem probudí Prastary vesmíru – což podle Felčara nebylo úplně moudré ani rozumné –, věci začnou rázem vypadat velmi komplikovaně.

Můj názor:

O seriálu Doctor Who už jsem slyšela hodně. Dokonce i o knihách, které vycházejí. Teď poprvé se mi dostala jedna z nich do rukou díky nakladatelství Jota. Byla jsem na ni hodně zvědavá, hlavně na to, jaká bude pro někoho, kdo není milovník seriálu a vlastně ho ani nezná.

Přečtenou jsem ji měla během chvilky, ale napsat o ní něco nebylo úplně jednoduché. Není to kniha, která by se mohla chlubit hlubokým příběhem ani zásadními myšlenkami, nebo extra propracovanými postavami. Je to prostě jednoduchý, oddechový kousek určený k zábavě a jako takový je nutno ho posuzovat. V tomto ohledu musím říct, že kniha nezklame – alespoň ne fanoušky doktora Who.

Ve světě doktora Who – budu mu říkat Hů, protože se mi to líp píše, zdá se mi to vtipné a tak vůbec – jsem tedy byla úplným nováčkem. Poprvé jsem vkročila do vesmíru pána času otevřením desek této knihy a pravděpodobně jako poslední člověk ve známém vesmíru. Možná právě to způsobilo, že jsem byla nejdříve mírně zmatená a časté přeskakování v místě a času děje mi připadalo jako jeden velký guláš.

Postupně jsem z toho časoprostorového ragú vylovila základní zápletku, která více méně byla nastřelená v anotaci. Začátek knihy představil hlavní hráče v příběhu, postupně je svedl dohromady z různých planet a časů – proto to šílené přeskakování - aby se všichni setkali v Sydney v roce 2015, kdy se do tohoto krásného a dosud poklidného města přemístila pyramida Eternie. A protože jí chyběl jeden malý kousek, v důsledku čehož se chovala značně nestabilně, nedělal její pobyt Sydney zrovna dobře. Bylo nutné ji přemístit zase pryč, jinak hrozil tak veliký třesk, že by po současném vesmíru nezůstal ani atom…

Zdroj

Prostorově jsem se zorientovala poměrně rychle, koneckonců planeta, na které se aktuálně vše odehrávalo, byla vždy (skoro) zmíněna a Zemi jsem nakonec poznala poměrně bezpečně :). Časová orientace už na tom byla o poznání hůře. Jak si tak hrdinové příběhu poletovali z času do času, nechytila jsem se vlastně téměř vůbec, až přibližně od poloviny, ale já měla s daty problém už v dějepisu na základce. Považuji to tedy za svoji chybu. Přes počáteční zmatení jsem se začetla nečekaně rychle. Nejspíš to způsobil ten styl, kterým je kniha psaná. Nevím, jak to přesně popsat, snad jako zajímavým způsobem vtipný, občas prošpikovaný lehce jedovatou a uštěpačnou poznámkou. Každopádně mi to od začátku sedělo. Věty a kapitoly byly spíš krátké, takže se vše četlo svižně a snadno.

V prvních kapitolách na mě působily dost zmateně dialogy. Občas nebylo úplně jasné, kdo vlastně zrovna mluví, s kým a o čem, ale to přičítám také tomu, že moje setkání s příběhem bylo první. Ocenila bych tu nějaké výraznější popisné pasáže, které by mě trochu uvedly do děje – občas byly, pak to bylo dobré, ale když chyběly, vznikal právě ten zmatek a mírný pocit dezorientace. Naštěstí, jak děj plynul a já se více seznámila s postavami a přibylo i popisných částí, začala být pro mě kniha srozumitelnější a podstatně více zábavná. Postavy vůbec stály za to.

Tvorové to byli rozliční, od růžových krokodýlů počínaje, přes lidopsi, lidokřečky, lidokobylky…  a jo, lidi tam byli taky. A všichni tihle tvorové měli pusy a někdy i tlamy plné zajímavých a leckdy vtipných hlášek, které mě občas docela pobavily. Krom samotného doktora Hů mi v hlavě uvízl zejména tlustý podvodník Cyrrus Guča (jméno Guča si prostě zapamatujete :)) a jeho kumpánka Kik Zabiják, nejlepší zabiják ve vesmíru. Samozřejmě jsem se více zajímala o partičku kolem doktora Hů, která to se Zemí a vůbec s vesmírem myslela dobře a dělali vše proto, aby se zbavili té záškodnické pyramidy. Postavy nebyly nijak zvlášť propracované, ale myslím, že zde to nevadilo, jednak se předpokládala jejich znalost ze seriálu a také to pro děj nebylo nijak zvlášť podstatné.

Myslím, že knihu si lépe než naprostí neznaWhozi (pochází ze slova neznaboh), vychutnají spíše fanoušci seriálu, kteří budou již od začátku vědět, o co kráčí. Já jsem nejdříve dost tápala a netušila ani, kdo je kdo – to se správnému fanouškovi určitě nestane :). U knihy mě udržel jen zajímavý styl psaní a tvorové, kteří se v příběhu vyskytovali. Přes to se mi mírné šílenství, které z knihy vyzařovalo, docela líbilo a nemůžu říct, že bych se do čtení nutila. Fanoušek doktora Hů ze mě ale asi nebude.

Ta recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Jota. Pokud chcete, můžete si knihu pořídit zde.

Po zemi bloudím dál

Autor: Rae Carsonová
Série: Po zemi bloudím dál (1. díl)
Překlad: Kristýna Wanková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 347

Anotace:

Leah Westfallová má láskyplnou rodinu, domov, který miluje, a věrnou kobylku. A má i nejlepšího kamaráda, který by možná chtěl být něčím víc. Kromě toho má ale i tajemství. Lee dokáže v okolním světě vycítit zlato. Zlaté žíly hluboko v zemi. Malé valounky v potoce. Dokonce i zrnko zlatého prachu, co zalezlo pod nehet. Vždycky díky tomu rodině zajistila bezpečí a dostatek zásob. Čeho by ale byl člověk schopen, aby dívku s takovou mocí ovládal? Mohl by kvůli tomu i vraždit. Když Lee přijde o všechno, co je jí milé, uteče na západ do Kalifornie, kde zrovna objevili zlato. Třeba se z ní vyklube to jediné místo na světě, kde může být dívka s magickými schopnostmi jako Lee sama sebou. Pokud ovšem přežije cestu.

Můj názor:

Anotace knihy mě zaujala v edičáku už na první přečtení. Tušila jsem, že v této knize by se mohlo ukrývat něco víc než obyčejná a typická YA a taky že jsem měla pravdu. Desky knihy totiž ukrývají příběh z období kalifornské zlaté horečky, za který bych dala cokoliv v době, kdy jsem hltala mayovky jednu za druhou. Je tu jen jeden malý rozdíl – hlavním hrdinou a vypravěčkou příběhu je šestnáctiletá dívka Leah.

Leah byla skvělá. Padla mi do oka už v první kapitole, kdy jsem se s ní setkala na lovu jelena – je zrovna leden 1849 a nacházím se ve státě Georgia na východě Spojených států. Leah je jedinou dcerou svých rodičů. Žádné jiné dítě nemají a tak musí ona zastat svůj díl práce v domě, i když nemusí být zrovna vhodný pro dívku. Stará se s matkou o dům, pracuje ve stájích, pomáhá těžit zlato, a protože je otec nemocný, musí i lovit, aby pomohla získat pro rodinu obživu. Nemá to lehké, ale nestěžuje si, bere svůj život takový, jaký je a je šťastná. Pomoci s výdělky může ale i jinak – dokáže totiž cítit zlato. Každý kousek toho kovu pro ni „zpívá“ tak, že ji k sobě neomylně přivede…

Zdroj

„Můj život je zvláštní, vím to. Máme velké hospodářství a málo pracantů, takže jsem holka, co loví, farmaří a rýžuje zlato, protože její táta nemá žádné syny. Jsem v jednom kuse unavená, dlaně mám drsné a popraskané, sukně vždycky unosím příliš brzy. Holky z města si ze mě utahují a říkají mi „škaredá Lee“, protože mám velké ruce a silné čelisti. Zase tolik mi to ale nevadí. Je to lepší, než kdyby věděly, co je na mě doopravdy ošemetné – že dokážu najít zlato, stejně jako vodní víla odkrývá prameny.“

Příběhy bývají kruté, takže tento příběh brzy Leah připraví o milující rodinu, o jediného kamaráda Jeffersona, který utekl z domova, aby se vypravil do Kalifornie hledat zlato. Zůstane jí jen dům a farma po rodičích a ani to jí nevydrží moc dlouho. Je okolnostmi přinucena vydat se na cestu do městečka Independence, kde na ni Jefferson slíbil počkat tak dlouho, jak to jen půjde. A pak… pak se vydá, v přestrojení za chlapce, na dlouhou cestu napříč Amerikou – do Kalifornie.

Zdá se mi, že cokoliv, co bych mohla o téhle knize napsat, nebude dost na to, abych vypověděla, jak se mi příběh líbil a jak moc mě to bavilo. Zkusím to tedy vzít postupně.

Nejprve prostředí. 

To totiž bylo poměrně hodně nezvyklé. Tak schválně – četli už jste někdy YA knihu z divokého západu? Z období Zlaté horečky? Já tedy ne a to mám různé westerny celkem načtené :). Ta stará doba mě uchvátila, i když se paní autorka nějak moc nepitvala v historických podrobnostech. To, co uvedla, stačilo. Připomnělo mi to ty staré dobré příběhy, na kterých jsem vyrůstala, kdy hrdina nemusel nutně stát proti celému peklu příšer. Pouhá příroda a život stačily naskládat do cesty dostatek překážek na to, aby vznikl zajímavý děj.

Zdroj

Potom si vezměte postavy. 

Nejsou tu žádní takový nadpřirození tvorové, kteří pobíhají v YA knihách. Místo nich máme normální lidi, osadníky, kovboje, kolonisty. Většinou nic moc nemají a jediné, co je pohání na cestě, je jejich zlatý sen o lepším životě. Různých typů lidí potkává Leah na své cestě hodně. Krom jejího nejbližšího přítele Jeffersona jsem poznala také rodiny z karavany, chovatele dobytka, vysloužilé vojáky, přistěhovalce a také jednoho kněze. Většina bělochů trpí předsudky vůči indiánům, což Jefferson nelibě nese, protože je sám napůl čerokí. Fakt je ale ten, že indiáni mohou karavanu ohrozit, co ji ale ohrožuje nejvíc je samotná příroda a cesta. Jak jsem si na postavy - členy karavany - postupně zvykala, poznávala je a začínala je mít ráda, trnulo mi, kdo z nich si vytáhne černého petra a koho paní autorka na konec cesty dojet nenechá…

Lidé, kteří po většinu knihy Leah obklopovali, byli skvěle vymyšlení. Paní autorka si dávala záležet na vykreslení povah a zvyků jednotlivých postav i celých rodin. V průběhu cesty se hodně změnili - museli, tváří v tvář okolnostem. Někteří byli v lecčem trochu zvláštní, ale to už tak lidi bývají :). Mně nedělalo žádný problém je pochopit, soucítit s nimi, některé si oblíbit a fandit jim a některé nesnášet a svým způsobem jimi i pohrdat. Každopádně vzbuzovali emoce a nutili mě zaujmout k nim postoj – toto od dobré knihy očekávám. Obzvlášť jsem si oblíbila Leah, která byla silná, praktická, nebála se vzít za práci a dělat nevyhnutelná rozhodnutí. Nebyla ale přehnaně silná, měla i svoje slabé chvilky, které nebyly hystericky přehnané. Byly to normální obavy mladé holky, která se ocitla v náročné situaci, ale musela ji prostě zvládnout, jak nejlépe to šlo.

Jako další probereme samotný příběh. 

Tahle YA kniha je překvapivě dospělá a realistická. Není tu žádná nadpřirozená bytost, jediným fantasy prvkem zde je Leahina schopnost vycítit zlato a i ta nebyla nijak nadpřirozeně využívána, v době Zlaté horečky byla ale velmi praktická :) paní autorka tedy svoji hrdinku vybavila docela rozumně :). Hrdinka knihy nezachraňuje ani lidstvo, dokonce ani vesmír nebo milovaného nepochopeného muže, ne! Příběh je v tomto obyčejnější. Musí se postarat „pouze“ sama o sebe, zachránit sebe a překonat dlouhou cestu z jednoho konce země na druhý. Protivníkem je jí samotná příroda a bohužel často i lidé. Ne příšery, lidé – ti ale dokážou občas udělat věci, za které by se ani příšera nestyděla, kvůli jakýmsi pochybným důvodům. Zde konkrétně kvůli zlatu. Naštěstí se najdou i lidé slušní a dobří a těm se Leah pomalu učí důvěřovat. Jak se z příslušníků karavany postupně stává společenství lidí se stejným cílem, začínají se starat i o sebe navzájem. To byl na této knize další z okouzlujících momentů, ty chvíle, kdy se z davu náhodně se sešlých osob, které na sebe v podstatě zbyly, stává skoro rodina.

Zdroj

Paní autorka svoji hrdinku nešetří. V průběhu cesty si projde opravdu vším možným. Nevyhne se jí tvrdá práce, skrývání se v roli chlapce a lecjaké další útrapy – všechno co si člověk dokáže představit, že by se během takové cesty mohlo stát, se opravdu i stát může. Leah ale poznává i krásné věci. Těšilo mě, že vedle krásné přírody to byli i lidé, kteří ukázali to nejkrásnější v sobě. O těch, kteří ukázali to nejhorší, se mi tu psát nechce, i když v knize pochopitelně taky jsou. Překvapivě to, co v knize nebylo, je taková ta YA zamilovanost, což zde bylo jedině dobře. Jediné, co tu romantiku připomíná je jakýsi mlhavý náznak s příslibem do dalších dílů.

Knihu určitě doporučím milovníkům dobrodružných příběhů. Ačkoliv je spíš určená pro dívky, myslím, že i kluci ji snesou. Dospělák si u ní krásně zavzpomíná na mayovky, jen je bude mít tentokrát z pohledu mladé dívky, což ale vůbec není na škodu. Já jsem naprosto spokojená, dostala jsem vše, co jsem očekávala a spíš ještě víc.

P.S.: Obálky většinou nehodnotím, ale tahle se hodí mnohem, mnohem víc, než originální. Celá kniha díky ní působí luxusním dojmem, což ještě podtrhuje pevná vazba a všitá záložka. Už na první pohled je vidět, že nepůjde o žádný laciný příběh.

Dvůr mlhy a hněvu

Autor: Sarah J. Maasová
Série: Dvůr trnů a růží (2. díl)
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 664

Anotace:

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.

A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

Můj názor:

Na tuhle knihu jsem se těšila už od chvíle, kdy jsem dočetla první díl (článek o knize k nahlédnutí zde). Byla jsem zvědavá, co udělá paní autorka s dobře nakousnutým příběhem. Jestli se z Feyre stane ta pravá hrdinka, jak se naznačovalo na konci první knihy. No a pak taky samozřejmě Rhysand a jeho Noční dvůr. Na to se musel těšit každý :).

Po dlouhém váhání jsem, vzhledem k tloušťce knihy, zvolila raději knihu v elektronické podobě, přece jen – více než šest set stran a paperback, to mi úplně nejde dohromady. Čtečka tu ohromnou tloušťku krásně spolkne bez poškození desek knihy. To, že si ji časem pořídím i v papíru je jistota.

Zdroj

Děj nového příběhu paní Maasové začíná tři měsíce po tom, co se staly události v říši pod Horou. Amarantha je mrtvá, Feyre se vrátila s Tamlinem na Jarní dvůr a chystají svatbu. Jenomže Feyre se necítí ve své kůži, má noční můry a pořád jakoby nějaká její část vězela v Amaranthiných kobkách pod Horou. Nedokáže zapomenout na hrůzy, které tam prožila a na věci, které byla donucena udělat. Tamlin ji zavírá doma a tak Feyre bloudí domem, zkouší si šaty, aranžuje květiny a trpí osamělostí, nepochopením, nočními můrami a nudou. Zjišťuje, že se před třemi měsíci zřejmě neproměnila jen fyzicky, ale také se změnilo cosi uvnitř ní, co ještě sama dobře nechápe a neumí si s tím poradit. A pak je tu taky ta malá nepříjemnost – Feyre slíbila vladaři Nočního dvora Rhysandovi, že s ním každý měsíc stráví jeden týden v jeho říši, aby splatila dluh, který u něj má za pomoc, jenž jí poskytl…

Krom starých známých účastníků příběhu jsem se seznámila s několika novými postavami, převážně členy Nočního dvora:

Rhysand mě nezklamal. V průběhu čtení se mi čím dál víc odhaloval – myslím obrazně :) a jak se tak postupně ukazovaly složitosti jeho povahy, jeho minulost a současnost mezi svými na Nočním dvoře, věděla jsem, že jsem už v prvním dílu série vsadila na správného koně. On je přesně takovou postavou, kterou si dokážu oblíbit okamžitě. Silný, rozhodný a odvážný muž, který si dokáže poradit v každé situaci. Je silným bojovníkem stejně, jako dobrým vladařem a oporou pro svoje bližní. Byl to koneckonců on, kdo dodal Feyre tu její novou skvělou osobnost, kdo jí pomohl postavit se znova na nohy – nechci o něm moc prozrazovat, protože právě jeho si čtenářky užijí úplně nejvíc. 

 Rhysandův nejužší kruh je jedním slovem báječný. Pobyt s nimi na Nočním dvoře mě opravdu bavil. Byly to skvěle napsané a výrazné postavy. Nudný a kožený Jarní dvůr byl pryč i s nudným Tamlinem, kterého fakt nemusím. To, co jsem naprosto nevěřila páru Feyre a Tamlin, jsem si parádně užila u Feyre a Rhyse. Vůbec mi nepřipadalo klišovité to jejich prvotní nepřátelství, které se změnilo v důvěru a dobré vztahy. V tomhle mě paní Maasová nezklamala, konečně jsem pochopila, co na jejím psaní všichni vidí. I když bylo od začátku jasné, kam příběh směřuje – alespoň tedy v mezivílích vztazích – vůbec mi to nebránilo v tom užít si každé slovo.

Zdroj

Feyre konečně v tomto dílu získala to, co jí v prvním chybělo, a sice osobnost. Teď byla konečně živá! Cítila, myslela, prožívala a hlavně se konečně někam vyvíjela. Konečně se stala tou hrdinkou, se kterou je nutno v knize počítat. Holkou, která zjistila, co potřebuje a šla si za tím i přes těžká rozhodnutí, která musela udělat. Na začátku knihy byla ponořená v husté kaši traumat, která si odnesla z dní, jež trávila pod Horou. Ono přece jen s vlastní smrtí a znovuoživením v jiném, vílím těle by se asi málokdo vyrovnal s lehkostí obzvlášť, když její srdce zůstalo lidské. Navíc ten nýmand Tamlin jí moc nepomáhá tím, jak se ji snaží kontrolovat a řídit každý její krok. Feyre se ale dokáže odrazit ode dna a postupně zase najít samu sebe.

Druhý díl byl výrazně akčnější a napínavější než první. Po zamordování Amaranthy se věci neuklidnily, jak by se dalo očekávat, ale vše naznačuje, že boje o nadvládu nad územím Prythianu a světem lidí budou pokračovat dál. Paní Maasová Feyre tentokrát nešetří. Ne že by jí vůbec nedopřála krásné šaty a luxusní šperky nebo půvabné prostředí vílího světa, ale všechno to krásně vyvážila i nebezpečnými situacemi a napínavými okamžiky a ponurými místy v Prythianu.

Sexu naštěstí nebylo tolik, kolik jsem čekala, když jsem slyšela, že ho má být „opravdu hodně“.  Jednalo se pouze o několik scén na začátku a na konci knihy, ale zato velmi podrobných a popsaných do nejmenšího detailu. Paní autorce se sice povedlo nepopsat vše lacině a výrazy, které by vše spíš znechutily, přes to si ale mohla tak podrobnou popisnost odpustit. Po tom velmi krásném jiskření mezi postavami, jsem si chvílemi připadala jako bych se ocitla v příběhu z poněkud jiné kategorie. Řekla bych to tak, že někdy může méně znamenat více.

Nedá se říct, že by se paní autorka dokázala vyhnout každému klišé a byla nepředvídatelná, to ne. Jenže ona má natolik přitažlivý styl psaní a stvořila takové hrdiny a takový svět, že jí nějakou tu žánrovou šablonu odpouštím. Vlastně jsem si jich při čtení ani nestačila všímat, protože v tomto druhém dílu nebylo moc rozvláčných částí, u kterých bych si mohla oddechnout a hledat na textu nějaké mouchy. Ani jsem je hledat nechtěla, užívala jsem si krásný příběh, napínavé chvilky i jiskření mezi hrdiny. Dozvěděla jsem se mnohé nové informace o vílím světě a dokonce i některé věci, které staví předchozí díl najednou do úplně nového světla. Mezidvorské vílí politiky tu bylo také dosyta, dokonce bylo naťuknuto i téma kast a nepěkného dělení víl na nižší a vznešené víly. Že byly nižší víly považovány za něco jako poddruh se asi zmiňovat nemusím.

Zdroj

S Kráskou a zvířetem má kniha společného opět jen velmi maličko. Našla jsem sice takový ten známý pohádkový motiv „pomoz někomu a bude ti pomoženo, až budeš ty v nouzi“, jinak se ale o pohádku spíš nejednalo. Na co se ale musím ptát, je to, jestli jsem se v prvním dílu knihy nespletla. Mám takové podezření, že pokud byla některá z postav Zvířetem z oné známé pohádky, nemusel to být nutně zrovna Tamlin, i když ani u něj se to úplně vyloučit nedá. Jenže Kráska měla přece hledat krásu ukrytou uvnitř Zvířete…

Celkově se jedná o velice krásný romantický příběh napsaný citlivě a lehkou rukou. Kromě skvělého jiskření mezi hlavním párem jsem si jako čtenář užila i pestrý výběr napínavých scén a dvou nádherných proměn hlavních postav Feyre a Rhysanda. Paní autorka svůj více než šestiset stránkový příběh ukočírovala s bravurou a dokázala ho rozvinout do opravdu bohatého a naplněného děje. Díky trochu nečekanému a překvapivému závěru se už nemůžu dočkat dalšího dílu.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihy ze série mají v nabídce obě, můžete si je pořídit na níže uvedených odkazech:

Dvůr trnů a růží – 1. díl

Dvůr mlhy a hněvu – 2. díl

Můří deníky

Autor: Rachel Kleinová
Překlad: Markéta Demlová
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2011
Počet stran: 224

Anotace:

Šestnáctiletá hrdinka, žijící v luxusní internátní škole, si zapisuje do deníku sve nejtajnější myšlenky. Ovládá ji stále rostoucí posedlost spolužačkou, se kterou sdílí ložnici, Lucy Blakeovou, a nemyslí na nic jiného než na její přátelství s novou žákyní Ernessou, tajuplnou, náladovou bledou kráskou s uhrančivým pohledem. S Ernessou jsou spojeny ponuré klepy, podezření a tajemství i řada hrozivých nehod. Školou se šíří hrůza a Lucy už neví, co je skutečnost a co je jen výplod zjitřené představivosti. Tajuplná, hrůzná atmosféra v sobě spojuje všechny děsy, touhy a úzkosti dospívání. Středobodem deníkových záznamů je jediná otázka: je Ernessa skutečně upír, nebo vypravěčka uvízla v horečnatém světě vlastní fantazie?

Můj názor:

Kolem Můřích deníků jsem kroužila jako můra opravdu hodně dlouho. Pořád jsem váhala, jestli koupit nebo nekoupit. Nakonec jsem ji přihodila k jiné objednávce, aby se mi vyplatilo poštovné. Vzala jsem ji do rukou po dočtení náročnějšího románu jako tenkou jednohubku.  Ale úplně jednohubka to nebyla. Vlastně mi pěkně zamotala hlavu :).

Příběh se odehrává na internátní škole pro dívky. Je psán formou deníku a v rámci žánru docela zvláštním způsobem. Zápisky jsou krátké a nejdříve mě v nich pisatelka seznámila se svými myšlenkami, životem na internátní škole a se spolužačkami. Deník je ale normální jen do chvíle, než se v něm začne objevovat jméno jedné z dívek – Ernessa.

Zdroj

Vypravěčka příběhu – pisatelka deníku se mi zprvu jevila jako čistá a nevinná duše, která je trochu osamělá. Moc kamarádek na intru nemá, jen pár nejbližších a tu úplně největší, Lucy. Těšila se na nový školní rok, kdy bude konečně bydlet s Lucy v jednom pokoji. Ta se ale stane příčinou jejího největšího zklamání, když se začne více přátelit s Ernessou. Ernessa je na intru nová a je jiná, divná. Nikdo ji nevidí jíst, nechodí moc ven, její pokoj je věčně zavřený, nezabydlený a šíří se okolo něj divný zápach, zdá se, jakoby Ernessa ani nespala ve své posteli. A vůbec se kolem ní děje spousta divných věcí. Při čtení deníku se ale zdálo, že si těch divností všímá jen pisatelka.

Upřímně, nebyla jsem si vůbec jistá, čemu věřit. Na začátku bylo naznačeno, že se vypravěčka příběhu léčila u psychiatra a nejspíš i proto byla moje chuť uvěřit mírně nahlodána. Pořád jsem čekala, že mě autorka nějak napálí a že to, co se děje, není skutečné. Na druhou stranu některé momenty v příběhu byly napsány takovým způsobem, že to bylo jasné jako facka. Trochu to vlastně připomínalo Drákulu, jen za upíra tu nebyl hrabě, ale mladá holka.

Zdroj

Internát, kde jsou slečny ubytované, připomíná spíš pavilon šelem, většina hulí jako fabriky všechno od cigaret, přes hašiš a trávu a já nevím co ještě hoří. Když se dostanou k alkoholu, chlastají jako duhy. Takže… normální intr? :) Některé z holek si hrají na těžké intelektuálky, některé zaujaly postoj rebelek a některé si nehrají vůbec na nic. Tyhle rozdílné povahy také způsobují to, že Ernessu vnímají každá jinak, některé dokonce postupně vypravěčce uvěří. S tím, jak je čím dál více dívek podezřívavých, začnou se stávat podivné nehody. A jak bych asi čekala, Lucy chřadne a chřadne, až…

Tahle kniha je divná, mám z ní doteď zamotanou hlavu a přitom jsem s příběhem spokojená. Bavilo mě to, napínalo mě to, mátlo mě to. Styl deníku, kterým je psaná, mi vůbec nevadil. Naopak díky tomu bylo vše takové osobnější a vlastně i tak trochu děsivější, než kdybych vše sledovala jako nezaujatý pozorovatel. Přiznávám, že jsem si u čtení užila i slušnou dávku napětí, až téměř strachu. Postavy byly skvělé – obzvlášť Ernessa. Bavily mě i vypravěččiny úvahy a to, jak je předkládala ve svém deníku.

Celkově kniha stála za to. Pořád jsem z ní taková jaksi rozklepaná. Tak si představuji dobře napsaný příběh.

Dáma z Růže

Autor: Sandra Worth
Překlad: Jaroslava Hromadová
Nakladatel: Brána
Rok vydání: 2017 (e-kniha)
Počet stran: 404

Anotace:

Mladičká Isobel, chráněnka anglické lancasterské královny Markéty z Anjou, je vášnivá, odvážná a velice krásná, a proto nemá o ctitele nouzi. Ona však hluboce miluje sira Johna Nevilla z tábora Yorků, i když tuší, že bude obtížné získat královnino požehnání. Je téměř zázrak, když královna svolí, aby se Isobel provdala za úhlavního nepřítele, třebaže za to Neville musí zaplatit veliké peníze. Všude kolem milenců zuří nelítostná válka, která obrací bratra proti bratrovi a zanechává po sobě města a vesnice srovnané se zemí. To však lásku Isobel a Johna ještě víc posiluje. Isobel odmítá sedět se založenýma rukama, když se její manžel zapojí do válečné vřavy. Využívá své chytrosti, a dokonce i přestrojení. Jenom velká láska manželům pomůže přežít krvavé tažení vévody z Lancasteru na Londýn, nenávist královny Markéty a kroky Isobelina strýce Johna Tiptofta, za něž si vysloužil přezdívku Řezník Anglie. Nemají strach, že se poraní o trny Rudé či Bílé růže… Zejména čtenářky jistě potěší příběh velké lásky odehrávající se v jednom z nejkrutějších období anglické historie.

Můj názor:

Že jsem milovníkem románů z doby tudorovské, je o mně celkem známo. Poslední dobou se můj zájem rozšířil i na období Války Růží a tak jsem neodolala možnosti přečíst si historický román právě z tohoto období. Kniha Dáma z Růže slibuje v anotaci i romantiku takřka shakespearovskou, což je pro mě druhé veliké lákadlo :).

Jak víme, byla Válka Růží občanskou válkou mezi rody Lancasterů a Yorků a paní Worth ve svém díle obsáhla všechny významné bitvy a střety mezi těmito dvěma rody. Svůj román rozdělila do dvou částí:

Anglie za vlády Lancasterů 1456 – 1461

Je červen roku 1456 a mladá Isobel Ingoldsthorpeová přijíždí do Londýna jako chráněnka královny Markéty z Anjou, aby si zde našla vhodného manžela. Její rodina patřila mezi sympatizanty Lancasterů a jako událost nanejvýš nešťastná se jeví to, že Isobel cestou potkává lorda JohnaNevillea, mladšího syna hraběte ze Salisbury. Nešťastná proto, že se mladí lidé do sebe zamilují. Nevilleové totiž patří ke spojencům Yorků a královna Markéta nechce dát těm dvěma povolení k sňatku…

Nakonec se vše v dobré obrátí a královna svolí. Všechno by bylo na nejlepší cestě ke šťastnému životu mladého páru, kdyby ovšem nezačaly naplno propukat boje mezi znepřátelenými rody. Isobelin manžel se musí do bitev zapojit také…

Anglie za vlády Yorků 1462 – 1471

V druhé části knihy se situace Anglie mírně stabilizuje. Yorkové vítězí ve sporu na celé čáře, byť za cenu mnoha mrtvých ze svých vlastních řad. Markéta z Anjou uprchla z Anglie a na trůn nastupuje yorkský král Eduard IV. Klid je ale prozatím pouze zdánlivý a připomíná ticho před bouří…

Bílá růže Yorků a červená růže Lancasterů. Zdroj

Celá tato část anglických dějin je velice zajímavá a pro mě ne úplně dobře známá, byla jsem tedy zvědavá, jaké informace mi tento román přinese a jak pravdivé budou. Docela často jsem si vše kontrolovala na internetu, abych byla při čtení v obraze, i když to většinou nebylo potřeba. Paní autorka podávala vše srozumitelně a informací bylo dost. Chtěla jsem jen vědět, zda mě až moc nebalamutí a co vše se zakládá na pravdě. V tomto ohledu jsem byla příjemně překvapená.

Paní autorka má velice čtivý, byť nekomplikovaný styl a díky tomu kniha baví a čte se velice snadno. Na to, kolik historických událostí, bitev a politických rozhodnutí se knihou táhne, není příběh nacpaný popisem bojů ani přehnaně zaměřený na řešení politických záležitostí. Na válečné pole jsem se s hrdiny nepodívala, spíše jsem se zdržovala uvnitř hradů a panských sídel ve společnosti žen. Nemohu ale říci, že by mě kniha po stránce informací o dějinných událostech zklamala, jen asi nebude tím pravým pro muže. Ženy – milovnice historických románů (Pozor! Neplést s romancemi.) – si přijdou na své určitě. Tyhle dvě stránky knihy – romantická a historická se krásně doplňují. Paní autorka dokázala vše podat tak, že není ničeho až příliš a zároveň nic podstatného nechybí. Dokonce mohu říct, že mi velká část historických faktů uvízla v hlavě :) což je skvělá vizitka knihy. Kdyby mě to nebavilo, nečetla bych s plnou pozorností a hodně by mi ušlo a už vůbec bych si nic nezapamatovala.

Války Růží trvaly třicet let. Zdroj

Kniha vypráví především příběh jedné ženy, která měla to štěstí se vdát za milovaného muže, bohužel ne v zrovna závidění hodnou dobu. Na pozadí historických událostí, které formovaly Anglii v předtudorovské době, mi Isobel Nevilleová předložila příběh svého života, ve kterém se setkala s nejvýznačnějšími osobnostmi té doby. Ať už se jednalo o vlivné z tábora Lancasterů nebo Yorků. Poznala okamžiky štěstí, klidu, zármutku i bojů, ale zůstala silnou ženou, která stála za svým mužem. Jako hrdinka příběhu byla velmi sympatická a získala si moji náklonnost snadno. Možná to bylo její romantickou duší, která ale dokázala být v pravou chvíli pevná a odvážná. Údělem ženy tehdejší doby bylo především sedět doma, pečovat o děti a panství a čekat na manžela. Tohle všechno Isobel dělala, jak měla, a občas i malinko něco navíc, co by člověk od ženy v té době nečekal a nejspíš by si to ani nedovolila. Pro účely knihy však byly tyto události zpestřením a přinesly občas dramatické chvilky. 

Isobelin manžel John byl prototypem rytíře bez bázně a hany. Netuším, jestli takový byl opravdu, ale v knize s ním měla Isobel krásné manželství, navzdory těžkostem doby a častému odloučení. Začátky jejich vztahu byly popsány hodně romanticky, ale ne tak, aby to působilo jako z červené knihovny. Bylo příjemné to prostřednictvím knihy prožívat s nimi. I když jim osud, jakožto příslušníkům jednoho z válčících rodů, připravil i hodně hořké chvilky.

Občas se mi při čtení zdálo, že paní autorka Yorkům mírně nadržuje, byli prostě takoví lepší, čestnější, více se starali o blaho Anglie, měli šťastnější vztahy – to obzvlášť Nevilleové. Občas ale i někteří z nich dokázali paličatě prosazovat svoje zájmy, což bylo přesně to, co jsem čekala :). Líbilo se mi i vylíčení postav krále Jindřicha a Markéty z Anjou, oba byli uvěřitelní v rolích, jaké v historii sehráli a věci, které si paní autorka musela vymyslet, působily přesvědčivě a opravdově.

Konec jsem, ke své hanbě, obrečela :) i když jsem jej očekávala. Všechny historické romány totiž končí stejně a ani tento není výjimkou. Konec Dámy z Růže byl napsaný velice pěkně, dojemně a zároveň hezky. Paní autorka trošku zabrnkala na city, což dělala několikrát i v průběhu děje, ale nebylo to tak přehnané, aby se to nedalo odpustit.

Pokud si potrpíte na oddechovější historické romány, je tato kniha tou, kterou je příjemné si přečíst. Skutečných historických informací dostanete dost a podaných jasně a srozumitelně a zároveň si četbu zpříjemníte vztahem dvou lidí, který není vždy jednoduchý, ale není problém se do něj ponořit a uvěřit, že to tak nějak podobně klidně mohlo být. Možná si na konci budete i přát, aby to tak nějak skutečně bylo :)

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knížku do vaší čtečky můžete pořídit zde.

Příliš mnoho Kateřin

Autor: John Green
Překlad: Veronika Volhejnová
Nakladatel: Knižní klub
Roky vydání: 2015
Počet stran: 240

Anotace:

Když jste zázračné dítě, otvírá se před vámi zázračná budoucnost. Nebo ne? Colin Singleton právě maturoval, dostal kopačky od své devatenácté Kateřiny a má pocit, že jeho život skončil. Ještě že je tu jeho kamarád Hassan, který prostě žádné utápění v sebelítosti nepřipouští. Než se Colin stačí vzpamatovat, ocitne se na cestě bez cíle – a ta skončí v ospalé venkovské díře, vyznačující se jen dvěma pozoruhodnostmi: hrobem rakousko-uherského arcivévody a dívkou Lindsey. Její zásluhou Colin začne pomalu chápat, že není nutné být mladistvým géniem, abyste změnili svět... 

Můj názor:

Knihu jsem dostala k svátku a raději jsem nepřemýšlela, co mi tím chtěl můj drahý naznačit :). Prý vybíral podle názvu a ráda říkám, že se trefil, protože knížka se četla dobře.

Hlavní postavou je geniální dítě Colin Singleton. Krom toho, že je geniálním dítětem, je také proklatým smolařem v lásce. Pokaždé, když se zamiluje do nějaké Kateřiny – a on se vždycky zamiluje do Kateřiny, dostane od ní v poměrně krátké době kopačky. Ve chvíli, kdy příběh začíná, dostal košem od své devatenácté Kateřiny a je z toho tentokrát opravdu zničený. Na pomoc přispěchá jeho nejlepší kamarád Hassan a vyrážejí spolu na výlet Amerikou…

Krom smůly na Kateřiny pronásleduje hlavního hrdinu také myšlenka na to, že by nakonec nemusel být až tak geniální, jak mu jeho rodiče vtloukají celý život do hlavy. Ano, rychle se učil, rychleji než ostatní, jenže ti ostatní už ho pomalu začínají dohánět a on pořád neudělal svůj zářez do historie světa a nepřiblížil se ani o krůček k Nobelově ceně. A protože už je na čase, aby vyplodil nějakou tu geniální věc, rozhodne se přispět do světového vědeckého fondu zásadním matematickým vzorcem. Vztahovým. Pomocí něj se má bystrý mozek dopočítat toho, kdo ve vztahu dostane kopačky a kdo je dá. Tento vzorec se Colin rozhodne vypracovat na základě svých kateřinských zkušeností a v krátkých mezikapitolách mi dokonce některé Kateřiny představí. Zjistila jsem tak, jak se seznámili, proč se rozešli a jak Colin dostal kopačky.

Zdroj

Colin je na začátku knihy celkem sobecký a sebestředný. Zdál se mi i lehce asociální – nebo dobře, ať to nezní tak hrozně :) nazvěme ho prostě nespolečenským. Od prvního okamžiku se utápěl steskem po svojí devatenácté Kateřině a lkaním nad nedostatečnou genialitou, jakoby snad nic jiného na světě neexistovalo a ono pro něj asi ani neexistovalo. Byl prostě uzavřený v té své malé ulitě složené z matematiky a tvoření přesmyček. Po té, co s Hassanem dorazí do městečka Gutshot zjišťuje, že na světě je mnohem víc věcí než matematika a anagramy a také, že existují i dívky, které se nejmenují Kateřina…

Kniha nepatří mezi náročnou literaturu a přes to se v ní některé hluboké myšlenky najdou. Panu autorovi se podařilo zachytit v podstatě obyčejný příběh, kterému osobnost hlavního hrdiny a patálie s Kateřinami přece jen nějakou tu neobyčejnost a originalitu přinášejí. Líbilo se mi, že příběh není nikterak uměle natahován, aby zabral více stránek. Pan autor vypověděl, co chtěl a násilím do něj nic necpal. Vyprávění proto působí lehce a uvolněně. Jeho pohled na vztahy a lásku obecně je malinko jiný, než bývá běžný v knihách tohoto typu. Bolest z rozchodu není popsána nijak zběsile emotivně a ani nová láska se nepoddává extatickému šílenství a youngadultovsky typickému zaslepení. Jde prostě jen o běžné věci, které se každému v životě staly a jako takové jsou i podány. Měla jsem trochu obavy z těch matematických vzorečků, protože si s matikou zrovna netykám, ale nakonec se to ukázalo být pochopitelné dokonce i pro mě. I když doslov matematika, který se vzorci pomáhal, už moc srozumitelný nebyl a nejspíš bych stejně nespočetla nic, kdybych se o to v nějaké slabší chvíli pokoušela. Matematika a Colinovo pátrání po vzorci vztahů tedy bylo docela zajímavým zpestřením.

Zdroj

Strašně se mi také líbil rozdíl mezi Colinem a jeho kamarádem Hassanem a rozhovory mezi nimi. Hassan je vlažně muslimského vyznání – tedy jen když se mu to hodí. Také je tím humorným prvkem v knize a jeho hlášky byly opravdu moc podařené. S Colinem se skvěle doplňovali. Jak byl Colin introvertní, byl Hassan společenský a nadšený pro téměř cokoliv, co neodporovalo jeho aktuální lenosti. Tyto dvě rozdílné osobnosti dodaly jinak vcelku jednoduchému příběhu na zajímavosti a zábavnosti. Panu autorovi se opravdu povedly. Ostatní postavy byly také napsány velice pěkně a neměla jsem žádný problém jim jejich roli v příběhu věřit.

Nemám sice ten pocit, že se pan Green stane mým srdcovým autorem, ale je dost pravděpodobné, že si knihu přečtu někdy znova. Sice se nejedná o žádný strhující akční příběh, ale oddychové knihy jsou taky někdy potřeba.  Matematiky v ní není potřeba se bát. Kniha není jen o vzorečcích, ačkoli se zdají být středobodem Colinova myšlení. Nemyslím si, že kniha sedne každému, je prostě potřeba to zkusit a udělat si vlastní názor :)

Ve světle nebo ve stínu

Obrazy amerického realistického malíře Edwarda Hoppera jsou plné osobitého kouzla a vybízejí k objevování příběhů v nich ukrytých. Co všechno se za nimi skrývá?

Sestavil: Lawrence Block
Překlad: Zdík Dušek
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 267

Anotace:

Povídková antologie, v níž ožívají obrazy amerického malíře Edwarda Hoppera.

Patnáct světoznámých prozaiků se nechalo inspirovat obrazy Edwarda Hoppera a na jejich motivy napsali každý svůj originální příběh. Další připojila Gail Levinová, kunsthistorička a známá odbornice na Hopperovo dílo. Poslední přidal Lawrence Block, autor více než padesáti bestsellerů, který rovněž povídky sestavil do této antologie. Každá ze sedmnácti povídek je uvedena barevnou reprodukcí obrazu, z něhož spisovatel čerpal.

Vyprávění se ujali mistři pera a autoři bestsellerů z různých žánrů. Nechybějí ani takoví velikáni, jakými jsou Stephen King, Lee Child či Joyce Carol Oatesová. K nim se přidala i řada dalších, například Michael Connelly, Megan Abbottová, Justin Scott (nazývaný „Dickem Francisem jachtingu“) či mistr detektivního thrilleru Jeffery Deaver.

Můžete se těšit na širokou škálu žánrů, od hororu, přes detektivku až po povídky tajemné, fantastické či romantické. Obrazy amerického realistického malíře Edwarda Hoppera jsou plné osobitého kouzla a nejen milovníky umění vybízejí k objevování příběhů v nich ukrytých. Díváme se na ně a jsme vtahováni do jejich světa.

Co všechno se za nimi skrývá?

Můj názor:

"Během hodiny jsem sepsal pozvánku ke spolupráci i seznam autorů, které jsem chtěl oslovit. A téměř všichni, které jsem pozval, se chtěli téhle zábavy účastnit! Určitě ne proto, že bych jim mohl nabídnout nějakou hmotnou odměnu, a jistě ne kvůli nedostatku jiné činnosti. Ne, na tom má zásluhu pouze sám Edward Hopper. Nebyl to narativní malíř. Jeho obrazy nevyprávějí příběhy. Zato jemně, ale neodbytně naznačují, že tu nějaký příběh, který by stál za vyprávění, je, stačí jen otevřít dveře..."
- Lawrence Block, o magické přitažlivosti obrazů

Automat (1927), inspiroval povídku Podzim v bufetu. Zdroj

Za normálních okolností si na povídkové antologie moc nepotrpím. Je to na mě příliš krátký útvar a proto si je většinou tolik neužiju. Když se ale mezi tituly na Velký knižní čtvrtek objevila kniha Ve světle nebo ve stínu, neodolala jsem. Jednak povídky psalo až moc mých oblíbených autorů na to, abych vůbec odolávat chtěla a pak také rozhodlo to spojení s obrazy Edwarda Hoppera.

Jak jsem už zmínila, na knize se podíleli autoři zvučných jmen. Za všechny uvedu alespoň mně nejznámější: Jeffery Deaver, Stephen King, Michael Connely… Ale ani ti ostatní za nimi v kvalitě povídek nijak nezaostávali. A já, jakožto zájemce o povídky spíše náhodný, jsem byla velmi mile překvapena tím, co dle předloh vybraných obrazů nakonec vzniklo a jakými stezkami se taky ubírá spisovatelská mysl.

Na začátku každé povídky je krátký medailonek, ve kterém je představen autor následujících řádků, to byl výborný nápad, protože některé z nich jsem dosud neznala. Pochopitelně jsem si před čtením jednotlivých povídek mohla prohlédnout i obraz, který je inspiroval. To bylo dobře a hodnotím to jako velký přínos pro knihu, protože dílo pana Hoppera neznám a pokud by obrazy nebyly v knize přetištěny, musela bych pátrat na internetu. Dále mě potěšila kvalita zpracování celé knihy. Papír je tuhý a kvalitní a díky tomu a obrazům působí celá kniha velmi dobrým dojmem, ačkoliv obálka se mi moc nepozdává – vybrala bych asi jiný z obrazů. Na samém začátku knihy v předmluvě nechybí ani představení Edwarda Hoppera, jakožto autora obrazů.

Pokoj v New Yorku (1932), inspiroval povídku Hudební salonek. Zdroj

Povídek jsem si mohla přečíst celkem sedmnáct. Jak už to tak bývá, líbily se mi některé více, jiné méně, ale nenašla jsem žádnou takovou, která by mě vyloženě nudila nebo nezaujala. Některé mě dokonce velmi oslovily – jako třeba dílo pana Kinga s názvem Hudební salonek. Vůbec nechápu, jak z velmi poklidného výjevu na obraze, který mu byl předlohou, dokázal stvořit něco takového :). Velmi se mi líbila také povídka Promítač, nebo Podzim v bufetu. Taky Incident z 10. Listopadu nebo Kancelář v noci, ale takto bych je mohla vyjmenovat klidně všechny, protože každá byla jiná a něčím jiným zajímavá a přitažlivá, byť je všechny spojovaly obrazy.

Některé byly o vztazích mezi muži a ženami – ať už dobrých nebo špatných, některé o životě a smrti. Byla tam jedna, která se týkala přímo pana Hoppera a jeho obrazů a taky jedna, která byla laděna lehce fantasticky, dokonce i duchařská se našla. Jedna téměř hororová a jedna špionážní. V této sbírce si prostě mohou přijít na své milovníci rozličných žánrů. Na začátku každé povídky jsem si prohlížela obraz a přemýšlela, co asi konkrétní autor dle něj vytvoří. Ve většině případů jsem byla hodně překvapená, protože zdánlivě obyčejné výjevy na obrazech inspirovali autory k velmi neobyčejným textům.

Dvě z povídek – Hudební salonek od pana Kinga a Podzim v bufetu pana Blocka, byly nominovány na Cenu Edgara za nejlepší povídku roku 2016. Nedivím se, protože tyhle dvě patří zrovna k těm, které se i mně velmi líbily.

Kancelář v noci (1940), inspiroval povídku Kancelář v noci. Zdroj

Po přečtení této knihy jsem hodně přehodnotila svůj vztah k povídkovým sbírkám. Nebylo špatné číst si kratší dílka, i když bylo každé o něčem jiném a po pár stranách jsem si musela vždy zvykat na nového hrdinu, prostředí a zde i na styl psaní nového autora. Kniha ke mně přišla v období, kdy jsem neměla moc času na delší text a od knihy jsem potřebovala často odbíhat. Na toto je povídková antologie přímo ideální a dokázala si mě vždycky bez problémů přitáhnout zpět a pomocí obrazu nalákat na nový příběh. Povídky na sebe nijak nenavazují, je tedy možné číst si je v pořadí, jaké bude komu vyhovovat. Já jsem se přidržela klasického knižního způsobu, tedy postupně od začátku až do konce a musím říci, že povídky byly dobře seřazené. Pokud byla nějaká o vztazích, následovala většinou napínavá a potom třeba zase oddechovější z běžného života. Z některých dýchal takový zvláštní poklid, i když jejich téma nebylo třeba zrovna nejšťastnější (například povídka Postarat se o přítele). Celkově byla kniha namíchaná tak, abych jako čtenář okusila od každého něco a nepřejedla se jednoho tématu.

Pokud si na povídkové sbírky potrpíte, knihu si určitě přečtěte, tady nešlápnete vedle. Už samotný výběr autorů zaručuje kvalitu textů. Jejich spojení s obrazy je originální a zajímavý nápad. Pokud nejste milovníkem povídek nebo máte prostě méně času na čtení, bude vám tato sbírka vyhovovat taky. Je to ideální kniha na noční stolek, když potřebujete jen pár stran na uvolnění před spaním nebo po ránu u snídaně. Pro nemilovníky povídek budou témata dostatečně zajímavá, aby jim za to kniha stála – věřte mi, já si na povídky taky úplně nepotrpím :).

Za poskytnutí knihy moc děkuji nakladatelství Metafora. Knížku seženete například tady.